neděle 30. října 2016

Akicon 2016

Filmy a seriály jsme přeložili, korektury jsme udělali, vlak zarezervovali, ubytování domluvili, na Akicon jsme se těšili. A potom donesl Astrak domů bacila. A jako správný partner se o něj v duchu „co je mé, to je tvé“ s láskou podělil. A tak jsme si letošní Akicon užili pouze ve formě živého vysílání z Velkého sálu. Přestože jsme tedy nemohli být na místě, já už mám za všechny ty roky takový trénink, že jsem schopná napsat report snad i z uklízení koupelny. Tož proč bych nesepsala jeden o Akiconu očima diváka u streamu.

Na Twitchi jsme se v duchu letošního tématu „WTF“ plně vžili do role typického Čecháčka, který sarkasticky komentuje veškeré dění v televizi, protože on by přece zvládl všechno lépe – od politiky až po krasobruslení – a házeli do pléna ironické zlé komentáře, poznámky ke špatné transkripci, nadšený výskot, nejrůznější memy a spoustu řečí o mýtickém Slav squatu. Pokud sem tam dorazil nějaký mudla, musel být asi upřímně zděšen, leč při podrobnějším prozkoumání příspěvků postovaných naším Klubem Překritických Bestií, kdy se řeči o opiu, krátké odtečkované a odvykřičníkované glosy a podobný odpad mísily s informacemi o tom, kdo kdy čůral či co vařil, a výkřiky, že chceme Večerníček, snad brzy pochopil, že nás opravdu nelze brát vážně. A stejně mě za to ten nahoře ztrestal, nezabrala mi antibiotika a přišla jsem o hlas. Pojďme to tedy celé zabalit do nějakého normálního hávu a skutečné lidské řeči a shrňme si program v hlavním sále na letošním Akiconu 6102.

Pátek

Jako první jsme se sešli u Grekovy Architektury japonského školství, což byla typicky „grekovská“ skvěle přednesená, informativní a zajímavá přednáška o... školních budovách. Zatímco jiní mají problém odříkat přijatelnou přednášku na sebedohledatelnější téma, o Grekovi si po tomto ročníku začínám myslet, že by publikum dokázal strhnout i vyprávěním o použitém sáčku od čaje. Trochu jsme se akorát pozastavili nad jednou drobnou fabulací o údajném vzniku hierarchického vztahu senpai x kóhai, co má ale jinak člověk furt vymýšlet za kritiku. Greku, jsi skvělý, ty to víš, my to víme, a tak se ti můžeme nanejvýš ještě tak rýpat v té ošklivé anglické transkripci, kterou mimochodem používali ve svých prezentacích letos skoro všichni, až nám to žíly trhalo. Děláte to schválně, že jo?

Plnou pozornost jsme poté zaměřili až Christofa a jeho Rok s Animefestem, protože nás zajímalo, zda se o přípravách na tento con dozvíme něco nového a jestlipak vůbec existuje způsob, jak posluchačům dostatečně vysvětlit, kolik práce stojí za takovým festivalovým mamutem, jehož přípravu publiku Christof přibližoval měsíc po měsíci. V průběhu poslechu jsme také samozřejmě čekali na jakoukoliv zmínku o překladatelích, tedy o „Astrakovi a jeho otrocích“, která v tomto případě přišla až někde u března. Ještě, že to tak v reálu vesměs nebývá, jinak by se asi fenomén karóši rozšířil i do našich končin! Celkově pěkné, zajímavé.

Angiina Lekce anglické japonštiny mě příjemně překvapila svou propracovaností i tím, jak Angie dokázala rychle přepínat mezi angličtinou, češtinou a japonštinou s patřičným přízvukem. Přestože jsme čekali nějaké vtipné případy "engriš", všeobecně to byla spíše hodina přepisu do katakany pro pokročilé. Všechno podáno hezky a zábavně, leč poněkud moc rychle. Pomaleji by se sice tak obsáhlé téma nedalo za 60 minut zvládnout, při dané rychlosti ale zase nebylo vůbec možné ho vstřebat. Jelikož to byly takřka do písmene věci, které děláme se studenty v rámci klidně dvou tří hodin a neustále je poté opakujeme, neb to není zrovna nejsnadnější kapitola, nejsem si jistá, zda si z toho i napříč důkladné přípravě ze strany Angie průměrný divák odnesl něco víc než celkový dojem „Japonci divně píšou a mluví“. Pokud někdo všechny informace nasál jako houba a křivdím mu, samozřejmě se omlouvám.

Zlatý hřeb večera nám, bohužel nejspíš neúmyslně, připravil Toyotomi se svým WTF Dálného východu. Teď se omlouvám, že na něj budu už podruhé zlá, ale nemohu jinak. Ono to je totiž blbý, když jde někdo prezentovat historická fakta a informace, u kterých to chvílemi vypadá, že si je jen letmo prohlédl na Wikipedii a souvislosti následně vyvodil sám, před skupinku natěšených japanologů, co z toho státnicovali, a před Zízu, která zná i historii okolních zemí jak když bičem mrská. Kdybych se měla snažit opravit všechny historické nepřesnosti či přímo chyby, bylo by to nejspíš na samostatný článek. Slov a headdesků nám nestačilo, a tak jsme od zmínky o opiových válkách začali vinit právě drogy. Zíza měla chuť rozdávat facky, fish údajně plánoval skok z balkonu, Astrak přednášejícího překřtil na 時をかけるトヨトミ a společně jsme házeli oči v sloup a jedovaté poznámky do chatu u streamu. Když Toyotomi začal ke konci přednášky v reakci na hlášení na rozhlas křičet „jděte do prdele“, či se nahlas rozhodoval, zda může „počítat Japonsko jako Západ“, bylo jednodušší vysvětlit si to právě těmi opiáty. Možná měl ale Toyotomi prostě jen mysl trochu jinde vzhledem k tomu, že dva z jeho přeřeků vyústily v „penetraci“ a „m*dání“. Na příště určitě doporučuju důkladnější studium dané tématiky.

Sobota

V sobotu jsem se vyhrabala z postele na minutu přesně právě na Zízinu přednášku Džun'ičiró Koizumi – premiér lví srdce, která byla letos první ze dvou ukázek, jak má naopak podání historického tématu vypadat. Přednes skvělý, vědomosti obrovské, nebylo vůbec co vytknout. Právě ten kontrast vytvořený Zízou mě patrně vede k tak příkrému hodnocení Toyotomiho, protože s jeho výstupem měla společný snad jen ten vtipný přeřek (roze*írat). Na Twitchi jsme proto mohli akorát chválit a rozebírat The Legend of Koizumi, takže se stavím za to, aby příště Zíza zapojila více přežbleptů a historických nepřesností. Alespoň tím utvoří spravedlivé podmínky pro ostatní přednášející.

Zatímco šel muž sehnat potravu, zhlédla jsem i Cosplay soutěž, když už jsem nestihla Cosplyš, a byla nadšena cosplayem Rudolfa II.!

Následovali Japonci a deštníky v podání Lusi. V první části přednášky jsme se dozvěděli něco o vzniku i výrobě takového paraplete (tolik práce!), podívali se také na několik moderních modelů a zjistili, jak odlišný je japonský přístup k deštníkům – to vše bylo moc zajímavé a dobře podané. Ke konci přednášky se potom Lusi divákům snažila ilustrovat kulturní přínos či oblibu deštníků na jejich výskytu v nejrůznějších anime a filmech, což už mi osobně ale přišlo jednak jako sice pěkný, leč náhodný výběr, za druhé pak docela jako mírná nadinterpretace, neb přeci kde prší, tam je deštník, a to jak na Západě, tak na Východě. To bychom taky mohli vzít na ukázku Zuzanu Norisovou, jak zpívá ŠŠŠ a tvrdit, jak moc si i Češi váží svých paraplíček, že je dávají takto na odiv do filmu. Celkový dojem nicméně pozitivní, Lusi i nadále považuju za jednu ze svých festivalových stálic.

Během Improv Show jsem se rozhodla vařit, protože tato část programu mě jednak jednoduše nezaujala, za druhé mi připadalo, že jsme už viděli i lepší, za třetí jsem nepochopila, proč je takhle v sobotu odpoledne ve Velkém sále, a za čtvrté to pro mě jakožto pro člověka u streamu ani nebylo možné sledovat, protože měli na pódiu snad jen jeden funkční mikrofon. Ve finále jsem tak krájela zeleninu, když tu se z ničeho nic z notebooku ozval hurónský řev a pak dvacet minut ticho. Následoval falešný zpěv, čtvrt hodiny ticho, hlasitý výkřik, dlouhé ticho, improvizovaná báseň. Nu, doufám, že to pobavilo alespoň diváky v sále, nás (ani ostatní on-line diváky, jejichž počet se v tu dobu drasticky zmenšil) bohužel ne.

Byli jsme tedy rádi i za krátký Křest Mantazínu, který jsme konečně slyšeli. Takový program pro kreslíře je pěkný, říkali jsme si, a jakožto překladatelé hlasujeme i o něco pro nás. Něco si přeložíme, vypálíme na CD, polijeme CDčko mlékem… nebo my ty titulky napříště nějak hezky duhově zpracujeme, to by neprošlo? Taky si chceme něco vydražit za tak vysokou částku, fňuk.

Při sledování AJ-DO-RU nás překvapila neuvěřitelná vlídnost a laskavost poroty, která tak vytvořila přátelskou atmosféru vyvažující naši vlastní debatu, výkony některých soutěžících (ta Edith Piaf byla neskutečná), ale na druhou stranu taky i ne zrovna nejlepší výběr písní ze strany jiných či občasná nepřipravenost. Na zabavení ale skvělé, jen jsme raději trochu, pro zachování dobrých sousedských vztahů, ztlumili zvuk.

Z Dražby pro charitu jsme neměli nic, DanQ si nevzal mikrofon :(

Protlakshow byla vynikající. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho, jak roztomile (snad je tím nějak nepohoršuju) Trojhlavá saň v tom svém převleku vypadala a jak se nakonec z Lygasta vyklubal zábavný host. Bylo to vtipné, bylo to plné emocí, hollywoodská romantická komedie hadr!

Následovala hintzuova přednáška Srsly, komunito? WTF?! Na tento bod programu jsme se všichni z celého dne těšili jednoznačně nejvíce, pocity jsem z něj ale nakonec měla rozpačité. Myslím, že za to mohlo hned několik faktorů:
Za prvé, očekávali jsme ucelenou přednášku, ale hintzu udělal takový amalgám několika témat, ke kterým se už například v minulosti tu a tam vyjádřil, které mu proběhly Facebookem nebo které jsme shodou okolností tak jako tak už viděli na internetech. Za druhé se je snažil dát do souvislosti s českou otaku komunitou, což dle mého ne vždy fungovalo. Za třetí, hintzu testoval použití webu Sli.do, kde si tak mohli diváci v průběhu přednášky naťukávat dotazy, pročítat otázky jiných a lajkovat ty, co se jim zalíbily. Z toho ovšem vyplynula situace, kdy jsme byli všichni na onom webu a na bedlivé poslouchání hintzua a snahu pochopení souvislostí nám mnoho mozkové kapacity nezbývalo. Ve finále vím, že se mluvilo o mozku, o nějakém předávání cen, něco se znásilněním, kauza blackface… ale jak se to sebe vzájemně týkalo, to už netuším. Jakožto aktivní posluchač jsem totiž psala, četla, lajkovala otázky, a nakonec i hlasovala v anketě, když se objevila. Ano, to jsem byla já s tím dotazem, kolikrát denně se máš rád, když ses nad tím tak mile rozplýval, prosím nezabíjej mě. Rovněž děkuji Sušence za nesmazání.
Osobně jsem tedy proti tomu, aby se Sli.do při přednášení více zapojovalo, přestože hintzu zněl docela potěšeně tím, jak se krásně osvědčilo. Co už ale nejspíš neviděl, byl ten dotaz „Ale je ti jasné, že tě teď nikdo nebude poslouchat, že jo?“, který se poměrně dlouhou dobu držel na první příčce. Nebo možná kdyby diváctvo vědělo, že budou otázky na konci z nedostatku času stejně jen letmo proletěny, neinvestovali by do nich tolik času. Chudák spammer, co tak toužil znát hintzuovu váhu! Ve finále jsem si tedy kromě několika zajímavých a dobře podaných, leč logicky nepropojitelných informací odnesla akorát to, že se publikum chvílemi až z 18 % skládalo z Astraka.


Dál už jsem příliš nevnímala, Twitch nám tu běžel spíše jen jako zvukové pozadí a přednáška WTF? Kdo to je? od Arakangy a Hoples ve mně zanechala akorát vynikající slovní spojení „semeniště mpregu“.

Neděle

V neděli se mi podařilo vzbudit už na Erotiku a sex v japonské kultuře od Clover a jsem za to moc ráda, tento bod programu byl totiž právě tím druhým zmiňovaným příkladem kvalitně připravené a skvěle přednesené přednášky s historickým tématem. Vážně jsme si pomlaskávali, akorát jednu výtku mám. Tady nám totiž anglický přepis napáchal reálné problémy a ne jen nějaké ty přehlédnutelné zpřetrhané žíly. Clover ve své přednášce preferovala anglickou transkripci, ale místy se jí tam vyskytl jakýsi hybrid. Takové „kabukičo“ byl třeba patrně mišmaš „kabukichō“ a „kabukičó“, to je ale vlastně drobnost. Když ovšem Clover hodnou chvíli mluvila o slově „nenja“, které měla v prezentaci uvedeno takto anglickým přepisem, leč četla ho nikoliv s „dž“, což by bylo správně, ale s obyčejným českým „j“... tam už to nadělalo paseku, protože je to naprosto jiné slovo, takže na to prosím pozor.

Songohanova přednáška Čím divnější, tím lepší, mi připomněla takové ty zjednodušené přednášky „pojďme si prohlížet obrázky o Japonsku“, kde se hraje jen na vtipnost a které můžeme znát i z jiných českých conů začínajících na písmeno A. Jakože ano, některé ty věci jsou typicky japonské, třeba ony televizní soutěže, ale mnoho věcí, které Songohan prezentoval jako takové ty typicky-japonské-WTF-šílenosti-haha jsou běžné i jinde po světě, od prodeje použitých kalhotek na internetu až po ty turecké záchody. Kdybych byla mladší, asi by se mi to líbilo, ale asi už jsem na to moc stará a kousavá.

Grekův Vliv anime na růst pšenice byl prostě fantastický. Masterpiece. Pro rozsáhlejší feedback nechť si případný zájemce znovu přečte třetí odstavec v tomto článku.

A pak už nás čekalo jen zábavné Velké vyhlášení výsledků soutěží a Zakončení Akiconu.

Celkově hrozně moc děkujeme za možnost sledování programu na internetu, letos byl opravdu povedený a rozmanitý. Twitch byl podle nás sice docela překvapivá volba a měli jsme s ním více technických problémů než při sledování přenosů na Youtube, kde se nám nic neseká a nemáme takové zpoždění obrazu, člověk si nicméně po chvilce zvykl a užíval si to tak jako tak. Když nám tam čas od času dorazil nějaký anime festivaly nepolíbený člověk, který nechápal, co tento přenos dělá na Twitchi, byla navíc zábava. Jednoho nebožáka jsme kupříkladu drželi skoro hodinu u monitoru tvrzením, že je to přeci přednáška o hře „Vliv anime na růst pšenice“, jindy mi zase někdo přišel nabízet sex a posílat mě k plotně, tu zase Astrak zažil emotivní setkání se spolužákem ze základky… rozhodně to bylo pestré.

Co se jinam nevešlo:
Záchod jsme měli po celou dobu konání Akiconu čistý s dostatkem papíru, drhlo to akorát v pátek, protože jsme se na svátek nemohli kvůli nemoci zásobit. Jídla bylo, opět s výjimkou pátku, taky dost. Wi-fi fungovala tento rok skvěle. A všude bylo plno místa na sezení i ležení. Prostě tip ťop!
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely