středa 28. září 2016

Jak si bratr Japonku našel

(Ano, volné pokračování dávného Jak se mi z bratra otaku stal, to už je let.)
Máti se s námi nikdy nenudí. Je to zvláštní, jak se občas věci sejdou, neb to má momentálně tak, že si jedno její dítě s vystudovanou japanologií bude brát jiného študáka japonštiny a její druhý potomek si (snad inspirován kamarádem, který si z Číny přivezl nevěstu) tu a tam létá do Japonska za přítelkyní. Jelikož už je bratr pracující člověk, vycestuje si třeba jen na týden, zkrátka když dostane dovolenou. Cena letenek patrně dobře placené programátory nezajímá. Nevěřícně na tento vysoce neúsporný způsob cestování hledím svým chudým studentským pohledem.

Co z toho ovšem plyne pro mě je občasný přísun nějakého toho omijage, hehe. Nejlépe ve formě maččových pamlsků. Kouzelné je navíc japonské chápání dárků v porovnání s tím naším západním. Japonci si totiž dárky vyměňují velmi často, ale bývají to spíše praktické předměty, když už si tedy rovnou při určitých příležitostech nedarují obálku s penězi.

Když tedy bratr máti podal dva krásně zabalené dárečky s tím, že jí je posílají rodiče jeho japonské drahé, a že je to z nějakého tuze drahého obchodu, byla máma nadšená. Se zatajeným dechem je rozbalila. Domnívala se, že se jedná o nějaké ubrousky nebo dečky a ukázala nám s Astrakem štítky s návodem k použití, abychom jí tuto domněnku potvrdili. Nope. Jsou to víceúčelové utěrky. Je libo hadry? Je libo prachovky? Sto a jeden způsobů úklidu, to vše v jednom kusu látky! Smáli jsme se velice.


S omijage, dárečky z cest, se teď u nás celkově roztrhl pytel. Velu v Japonsku přes léto dobrovolničila v rámci programu WWOOF a podělila se o vyprávění u fotek a sušenky z kinako, mouky z pražených sójových bobů. Pevně věřím, že se s námi časem podělí i o článek. A kamarád Jakub se nám zase vrátil po semestru v Tokiu se sladkostmi a knihou pro Astraka. Tou je samozřejmě jeho oblíbená Ginga Tecudó, nad kterou teď u korektur trávíme večery. A rána. A odpoledne. Ugh.
Mijazawa je celkově najednou snad všude. Přemýšlím, zda je to stejný fenomén, jako když se člověk naučí nové slovíčko a najednou ho slyší odevšad. Dokonce i v prvním dílu jednoho anime, jež budete moct vidět na Akiconu a které se ke mě dostalo předevčírem na korektury, si v hodině četli Violoncellistu Gaucheho. A to už člověk vážně jen sedí, hledí a přemýšlí, odkud ty věty proboha zná.
Jakub se náhodou trefil i do jedněch slaných švestkových bonbonů, které jsem si kdysi koupila v Japan Centre v Londýně, a tak jsem to mlsání měla takové vzpomínkové. A tak se nemusím ani hnout z místa a mám přísun dobrot. Přeci jen, když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Ely. A nebo k máti. Už jsem zvědavá, jaké další náčiní k úklidu domácnosti dostane příště.

Ty červené bonbony určitě někdy vyzkoušejte, budete-li mít příležitost.
Silně slanou chuť postupně nahradí sladká a je to velmi zvláštní a dobrá kombinace.
A na každém obalu je jiné haiku!
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely