pondělí 28. března 2016

Swap disaster, život, vesmír a vůbec

Myšlenka všelijakých swapů mě vždycky nechávala chladnou, neb jsem měla strach, abych na dárcích neutratila majland a druhá osoba mi neposlala "co dům dá" nebo třeba velké kulové. Když mi nicméně nabídl výměnu balíčků můj dlouholetý japonský známý Ayu, vášnivý sběratel čehokoliv s tvorbou Alfonse Muchy, svolila jsem. Splnila jsem jeho přání nakoupit nějaké suvenýry v Praze a pořídila mu nějaké placky, kalendář, pohledy s Muchovou tvorbou a vesměs vše, po čem jeho srdéčko toužilo. Má duše zase zaplesala nad tím, že se mi to podařilo narvat do obálky a odeslat přes EMS jako prioritní doporučené psaní a ne balík, protože druhé zmíněné stojí oproti zásilce více než dvojnásobek.

Ayu slíbil poslat mi na oplátku prostě NĚCO, protože jsem neměla žádné zvláštní přání a chtěla jsem se nechat překvapit. Obdržela jsem tak dvě CDčka od japonských dívčích skupin (Hikaeme I love you! od HKT48 a Labrador Retriever od AKB48) a hrací karty, jakousi sběratelskou lahůdku, s AKB48. Oh well, to se zrovna nepovedlo. Vzhledem k tomu, že vcelku sdílíme hudební vkus, absolutně netuším, proč zvolil tohle... hudební pozadí k přehlídce spodního prádla, tedy generický dívčí pop, jehož cílovka opravdu nejsem. Nemám ani to srdce do toho lézt, protože je všechno kromě retrívra ještě ve fólii. Takže pokud byste to někdo nějak levně chtěli, řekněte si. Tak jsem se tedy nakrknutě rozhodla, že se do žádných swapů už nikdy ukecat nenechám a své těžce vydělané peníze příště raději vložím jinam.

Co jsem tak koukala na internet, uvnitř balení se nacházejí hrací karty s portréty slečen z AKB popsané jejich vzkazy.

Japonsky z pohodlí domova

Co se spojení "těžce vydělané peníze" týče, aktuálně totiž stejně jako muž učím japonštinu po Skypu. Hrozně mě to baví, ale upřímně, je to fuška. Protože jsme se rozhodli, že už nechceme používat nedobré a nevyhovující Genki nebo podobné učebnice, vytváříme si vlastní materiály od pracovních listů, přes četby, znaky, slovíčka, poslechy a domácí úkoly a... uff. Prakticky veškeré volné chvíle momentálně trávíme nad tímto. Původně jsme uvažovali o rozjetí něčeho většího, ale česká legislativa nás natolik odradila, že jsme místo toho raději zvolili přivýdělek na živnostňák. Dokud jsme studenti, jako naše hlavní "zaměstnání" se bere studium a pojištění tak za nás platí škola, nemusíme proto očesávat své žáky a navíc máme s vyučováním i doučováním oba praxi a baví nás to, je třeba toho pořádně využít. A navíc, mezi námi, když si vezmeme, kdo všechno je schopen v obyčejných kurzech učit, děláme vlastně službu lidstvu! Když jsem se dozvěděla o nějakém ostravském kurzu, kde učí maník, který to nemá vystudováno a nedal ani N4ky, málem mě křísili.

Náš běžný den tedy teď začíná otázkou "V kolik dneska učíš?" a následným plánováním běžných denních činností tak, aby obtékaly inkriminované hodiny. Jsem totiž sice neskonale šťastná, že se konečně nějak využije můj drahý kvalitní mikrofon, který jsem si pořídila při posledním záchvatu nadšení typu "budu skládat a nahrávat!" a nemusím tak na tuto koupi vzpomínat s až bolestným pocitem a tikem v oku, na druhou stranu ovšem není nejvtipnější mít mikrofon, který snímá pomalu i sousedy, v bytě 1+kk a snažit se potichounku uvařit večeři nebo něco uklízet zatímco muž vyučuje. (Tímto se omlouvám Lomienovi, ale ta rýže prostě tišeji sypat nešla.)

Příchutě jen pro dospělé

Svět se otřásl v základech a zastavil svou rotaci, roztálo peklo, počala apokalypsa a... bratr mi ze své návštěvy Japonska dovezl nějaké maličkosti. Jsou to doslova maličkosti, ale ten šok, že si vůbec vzpomněl na existenci své sestry, mě posadil na zadek a nemůžu to rozdýchat doteď.

Nevím, zda mi bratr čte blogísek, že ví, co mám ráda, nebo to byla nějaká kosmická náhoda, ale případně ho zdravím. Běž pryč. Měla jsem tak možnost si nejen po nějaké té době smlsnout na svém oblíbeném maččovém Kit Katu, ale taky ochutnat příchutě ストロベリーチーズケーキ (jahodový cheesecake) a オトナの甘さ ("sladkost pro dospělé"), oboje moc dobré. U té čokolády pro dospělé nejde o nic jiného, než o obyčejnou hořkou čokoládu, což je jakožto reklamní tah kouzelné, nicméně zcela nechápu, co se potom myslí například příchutí 大人のミルク (uhm, "dospělácké mléko"), kterou jsem nedávno viděla na balení Pocky. Nenapadají mě totiž žádné možné příchutě, které by neměly co do činění s tělními tekutinami a dvacátou druhou hodinou. 

Kuřecí krabička se skvěle hodila jako balení na domácí valentýnské čokoládky, se kterými jsem se v únoru tak nějak po japonsku, bojkotujíc komercializaci tohoto svátku, piplala.

Náplasti se suši, bonbóny, kupodivu docela obyčejná žvýkačka (čekala jsem nějaký šprým) a gumovatelné fixy.
+ úžasné vánoční dárečky od Šavrdy, které se zvěčnění na fotku dosud vyhýbaly! Další amigurumi ušák do sbírky, čaje i se šálkem a panenka kokeši~

Akce minulé i budoucí

Březen znamená Japonské jaro, což mimo jiné znamená též přednášku W-senseie, už podruhé (co pamatuju) o japonském školství. Jsem asi fakt stará, když zažívám reprízy. Poprvé v životě jsem s sebou dotáhla i Astraka – nebo by možná bylo přesnější říct, že on vytáhl na nohy mě poté, co jsem plánovala doma shnít emočně vyčerpaná z volání policie na bezdomovce a z neúspěšné pouti za darem k mužovým narozeninám. Tradičně jsem chtěla zajít alespoň ještě na studentské divadlo, ale to zrovna má drahá polovička slavila ony narozeniny. Takže jsme si raději udělali den ve dvou a až po jeho zveřejnění koukli na záznam letošního vystoupení s názvem Kriminálka Kjóto. Hikaru Gendži FTW! Myslela jsem, že se letošní program zdá nějaký chudší než obvykle pouze mně, ale jelikož se mi další dva známí svěřili s podobnými dojmy, byl to asi kolektivní pocit.

Blíží se nám také Animefest 2016, kde se nejspíš zase jednou ukážu. Letos po dlouhé době nebudu mít v zinu článek, což mě mrzí, ale takové sepisování článku mi v poslední době kvůli zlobící páteři bohužel trvá... věčnost. (Viz tento blogískový zápisek o věcech, co se udály od Vánoc, protože tak dlouho to píšu. Oujé.) Mé přispění k chodu akce tedy bude tentokrát spočívat pouze v účasti na tvorbě titulků a v komandování Astraka, čímž tedy myslím to, že jsem jeho osobním korektorem a otrokářem. Yay, best job ever!
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely