neděle 13. prosince 2015

O všem a o ničem

Od doby, kdy mě naposledy navštívila bloggerská svatá trojice – tedy možnost, čas a chuť psát – je to už nějaký ten pátek. Hrozné toto, zkusím tedy dohnat, co se dá.

Nákupy a balíčky

Spolu s tím, jak v posledních měsících začínám poznávat život dospělého jedince, zjišťuju, že financí nějak není nazbyt. Sice si stále sem tam něco koupím, primárně teď ale prodávám hromadu věcí, protože jaksi potřebuju redukovat majetek a znásobit peníz. V uplynulých týdnech mi tedy dorazila spousta dlouho očekávaných věcí, konkrétně 1–3 volume mangy Nana, CD + DVD Ageha od japonské skupiny W-inds a dvakrát první tři volume Kareši Kanodžo no Džidžó, všechno ale spolu s několika dalšími věcmi putovalo dál do skupin Otaku burza a Manga a Anime burza na Facebooku dělat radost někomu jinému.
A proč že mám ta čísla Kare Kano dvakrát? Protože Česká pošta a celnice. Prodejce byl už nervózní, když mangy měsíc a půl nikde, a tak mi poslal další. Rovnou přes EMS, bobek. Tato prodělečná zkušenost pro něj byla zjevně traumatizující, protože u všech svých nových aukcí už nastavil poštovné pro ČR na pět set korun. Aktuálně mi tady proto stále jedna hromádka Kare Kano straší a kdyby měl někdo zájem, mohou být tyto tři díly za 300 Kč jeho.


Máme trable s nudlemi. S těmi sobími.

Asijský týden v Lidlu v nedohlednu a nám došly soba nudle. Rozhodli jsme se proto zase jednou pro koupi nějakého obřího balení, ale ouha, narazili jsme. Naposledy jsme si pořídili vynikající nudle značky Sukina – uvařené byly za pár minut a chuť lahodná. Měli jsme už i chutnou sobu od Minatsu, která se sice vaří o něco déle, ale chuťové pohárky také nadchne. Nově zakoupené nudle značky Kabuto nám ale zanechaly pachuť na jazyku. Je to prostě hrůza. Kilo a půl nudlí za tři stovky a při prvním vaření člověk zjistí, že z toho má do minuty rozlámané nudlepidlo, tedy spíše lepivou kaši. Kdyby byla špatná jen konzistence, tak pokrčíme rameny, vezmeme si lžičku nebo brčko a jíme, u těhle nudlí je ale hlavní problém s přesoleností. Když se přidá sójovka nebo tamari, omáčky samy o sobě velmi slané, už to opravdu není k jídlu, ale spíše k odnesení do krmelce zvěři na zimu k olizování.

Plně doporučuju tyhle, pokud na ně v některém z našich asijských obchodů s potravinami narazíte.
Korejské daifuku za 20 Kč, na které jsem po letech zase narazila, ovšem kvůli své přeslazenosti nenadchlo, ...
... to už asi vážně v případě neodbytné chuti raději zainvestovat do těch dražších z JapaShopu.
A třeba při nákupu narazíte i na nějakou fajn knihu.
Tahle kniha, Otogi no Kuni no Jóseitači (の妖精たち aka Víly z pohádkové země) od Lafcadia Hearna, v regálu za cenu spíše symbolickou zaujala přirozeně Astraka, já bych to se svou dvouletou pauzou luštila tak rok. Hearn, v Japonsku známý jako Koizumi Jakumo, se proslavil hlavně svými sbírkami povídek o japonských legendách a strašidlech. Otogi no Kuni no Jóseitači je sbírka několika jeho raných děl, japonských pohádek a bájí. Autor sbírky se pro takový název rozhodl proto, že prý pro Hearna bylo Japonsko taková pohádková země za mořem s obyvateli malými jako víly. Hearnovy povídky lze ale samozřejmě v případě zájmu sehnat i v angličtině.

Vánoční večírek

8. prosince se v olomouckém Jazz Tibet Clubu konal vánoční večírek japonštinářů, tentokrát se nesl v duchu sci-fi. Dlouze jsme s Astrakem zvažovali, zda se tam vydat, jelikož já mám zraněné rameno a Astrak se předchozího dne dozvěděl, že tam nejspíše nebudou profesoři a nedojde proto k vyhlášení překladatelské soutěže, na jejíž výsledky netrpělivě čeká. Nakonec jsme se ale večer stejně v okolí pohybovali, a tak jsme alespoň zašli prohodit pár slov s Velu a ostatními známými.
Letošní novinka, přesunutí místa konání mimo školu, se mi zdá jako skvělé rozhodnutí, klub je rozhodně lepší než Velká učebna. Změna sice znamenala absenci výzdoby, ale zato jsme se dobře nakrmili i napojili, přes hudbu jsme se dobře slyšeli a netonuli jsme ve tmě jako loni ve VU – zkrátka jsme se pěkně pobavili. Co nás ovšem docela zarazilo, byl fakt, že byla porušena letitá tradice pasování prváků W-senseiem, protože z profesorstva zkrátka a dobře nedorazil dočista nikdo. Nápaditého pasování se tedy zhostili pověření studenti, zatímco my jen sledovali krvavé stínové drama za prosvětleným závěsem. Bylo to povedené, ale... je mi prváků líto, že to neměli s takovým tím pomyslným puncem oficiálnosti. Jako by ta půlhodinka někoho zabila, kdyby se na své studenty zastavili podívat, což je ve srovnání s jinými katedrami něco nevídaného. Zůstali jsme asi dvě hodiny, sledovali, co se na pódiu děje za soutěže, pozdravili všechno známé v okruhu několika metrů a spokojeně se vydali domů.


Dárky, dary, dárečky

Kamarádka Bea, stále přebývající v Tianjinu v Číně, mi během svého letního návratu do Česka přivezla nějaké dárečky. Hůlky, čaje, rozkládací drak, kosmetika... zlatý to člověk! Zvláště se těším na masku od Innisfree, kterou si zatím stále šetřím~
Od Křehké Figurky jsem zase dostala velikého připínacího růžového jednorožce ze dřeva z dílny značky Project Bokkaku. Právě mi dochází, jak dlouho jsem sem o těchto věcech nepsala, protože mě takto obdarovala k narozeninám. V červnu. Od stejné značky jsem vlastně už před nějakou dobou od drahého dostala i králičí brož. V květnu. A abych náhodou někdy netrpěla nedostatkem ušáků, pořídila jsem si naprosto švihlé, nepraktické náušnice. Nepraktické proto, že se musí co chvíli kontrolovat, aby se zvíře neotočilo hlavičkou dolů, jak má ve zvyku, a nevypadalo jako králičí mrtvolka, případně aby se nedostalo do náklonu a nehrálo si na králíka opilého. Vlastně k tomu měli možná raději zabalit i vteřinové lepidlo.

Králičí balení plné ušáčků a králičího prstýnku jsem dostala od další kamarádky~
Já snad na lidi působím, jako že si to zasloužím, nebo já nevím.
Králičí brož byla z původní oranžové neohrabaně přelakována na fialovou,
majitelce značky se tímto za takové znásilnění jejího výrobku omlouvám.

Oči na dvou obrazovkách

Chvíle nudy v posledních dnech zabíjím na Astrakově 3DSku s Pokemon Shuffle. Očividně nad ním budu ale sedět ještě víc, protože minulý týden Nintendo vydalo novou hru zdarma – Pokemon Picross. Nejprve jsem si říkala, jaká je to odpudivá hranatě vypadající blbůstka, a nakonec nadšeně luštím. Jedná se o puzzle, konkrétně nonogram s pokemony a jejich speciálními útoky, achievementy, ukecanou profesorkou Tetrou a neznámou cestou plnou vyplňování políček přede mnou. Stejně jako třeba Shuffle nebo každá druhá Facebooková hra je to klasická "čekačka", u které si hráč kouše nehty, kdy už se mu konečně obnoví energie, a Nintendo si mne ruce nad výdělky díky nedočkavcům, kteří už napětí nevydrželi a herní měnu si dokoupili za skutečné peníze. Prozatím se mi to zdá jako skvělý oddych mezi denními povinnostmi a prima rozcvička pro mozek, časem se však hra možná ukáže být pro mě jakožto neplatiče frustrující, protože to očividně chce zhruba rok denního hraní, pokud chce člověk vše odemknout bez použití kreditky.

Hraje někdo Shuffle? V tomto Safari eventu se mi hned první den podařilo s obyčejným pokeballem chytit Phione, která má 1 % šanci na výskyt, a prostě se tím musím pochlubit!

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely