pondělí 1. června 2015

Podivná knihovna a Spánek (Haruki Murakami)

Uhm... zkouškové.

Nebýt blogu Trinity, úplně by mi ušlo, že Odeon v uplynulých letech vydal dvě díla mého už takřka neoblíbence Harukiho Murakamiho, Spánek a Podivná knihovna. Ke známými chválenému Afterdarku a tedy i reálné šanci, že si u mě Murakami zvedne své osobní hodnocení, jsem se bohužel zatím stále nedostala... Takové útlé knížečky mě ale přece od povinností nemohou příliš zdržet, proč to tedy nezkusit, říkala jsem si. Kdyby to nebylo dobré, Odeon by je asi takhle samostatně nevydával, říkala jsem si. Ježiš, jak já umím být občas naivní.

Warning: Zase jednou budu zlá na Murakamiho. Ale jenom trošku.


Podivná knihovna

Protože si tyto svazky do knihovničky pořizovat neplánuju a druhá kniha nebyla v té době dostupná, musela jsem začít tím novějším – příběhem chlapce, který se ztratí v knihovně. Už kvůli jménu autora jsem byla připravena na nelogično a dostalo se mi ho v hojné dávce. Lidé a zvířata se náhodně objevují tu či onde, surrealistické prvky jsou ve vyprávění všudypřítomné a svět pod knihovnou má očividně svá vlastní pravidla. Žádný Malý princ se ale nekoná. Vysvětlení celého příběhu nebo nějaký uspokojivý závěr jakbysmet. Dialogy nikam nevedou, nedávají smysl na žádné mně pochopitelné úrovni. S tím jsem samozřejmě počítala, ale i tak mě dorážely drobné hlouposti typu: mladík se v knihovně setká s dívkou, která nemluví, na dvou místech je výslovně řečeno, že hovoří pouze posunky. To jí nicméně nebrání v tom, aby "hovořila" v komplikovaných větách na různá témata. Dát mi něco takového přečíst na posouzení nějaký můj kamarád, natvrdo mu řeknu, že by měl zvolit jinou kariéru.
Řekněme si to upřímně, tahle kraťoučká povídka má do kvalitního čtení daleko a samostatně vydána byla nejspíš jen kvůli jménu na obálce a vidině snadného zisku. Velké roztahané písmo, množství ilustrací a rozsekání na kapitoly zaručilo, že se ji podařilo vydavateli rozložit na neskutečných 63 stran a vydat jako hardback za cenu přes 200 Kč. Člověka pak trochu zaskočí, když při takové ceně přečte Podivnou knihovnu za necelých 20 minut.

"A co se mnou tedy bude?"
"To se mi ani nechce vyslovit," naklonil ovčí mužík v rozpacích hlavu na stranu.
"Prosím vás, řekněte mi pravdu. Máma si o mě už doma dělá starosti."
"Čeká tě hochu, uříznutí hlavy pilou. A pak – vysrknutí mozku."
Byl jsem v takovém šoku, že jsem se chvíli nezmohl na slovo. Až pak jsem konečně promluvil.
"Mozek mi nejspíš vysrkne ten děda, viďte?"
"Už je to tak..." vysoukal ze sebe zdráhavě ovčí mužík.

Někde se píše, že je to "dětská novela", na Goodreads se o tom vedou spory, u nás anotace v knihkupectvích nic podobného neuvádějí. Příběh mi každopádně připadá pitomý i v případě, že by byl míněn jako povídka pro mládež, což je vzhledem k velikosti písma a tomu, že je protagonistou mladý chlapec, pravděpodobné. Přestože si jde hoch do knihovny vypůjčit knihy s informacemi o výběru daní v Osmanské říši, doma na něj čeká maminka s večeří, takže předpokládám, že se jedná o dítko školou povinné. Je ale příběh skutečně určen dětskému čtenářstvu? Knížečku o dítěti, které se někde ztratí, nechápe věci kolem sebe, je obklopeno hrůzou a nakonec mu jen tak bezdůvodně bez jakéhokoliv morálního poučení (spoiler) umře vše, co má rád, bych ratolestem asi opravdu číst nedávala. Bylo to skutečně o knihovně a má to odradit mládež od čtení, nebo se na to jde dívat úplně odlišně? "Dětské strachy tisíckrát jinak"? Kdo ví?
Nejlepší věcí na knize jsou překrásné dvojvrstvé ilustrace od Kat Menschik, které kombinují matné plochy s lesklými a dávají strašidelným obrázkům ještě druhou, děsivější úroveň, když na ně světlo dopadne z jiného úhlu.


Spánek

Ke Spánku jsem přistupovala s obavami, ale též i s určitou nadějí. Máti se do něj totiž cestou z Ostravy v autobuse začetla a od té doby nebyla schopna knihu odložit, přestože kupředu postupovala kvůli extrémnímu nedostatku času jen pomaličku. A máti nemá špatný vkus.
Po otevření mě ihned příjemně potěšila hustota textu i jeho (ne)velikost. Na rozdíl od Podivné Knihovny není kniha uměle vycpána, samotný příběh mi tak vydržel zhruba na hodinu. Spánek je totiž skvěle napsaná psychologická povídka, která čtenáře vážně pohltí. Příběhem provází žena, která si díky nově nabytému času, který má k dispozici, postupně uvědomuje, jak moc se od studií změnila, a s určitým odstupem se dívá na svůj současný život a rodinu. Pocity při její nespavosti jsou popsány tak přesně, že jsem si téměř jistá, že je Murakami musí znát z první ruky. Kamenem úrazu je bohužel opět závěr, který nejenže je bez jakéhokoliv vyvrcholení, dokonce se nachází přímo uprostřed jediného akčního momentu, který se v celé povídce objeví. Kdybych se snažila, můžu z toho nějak násilím vykřesat pointu o tom, že se jí ta volnost a nevázanost nakonec vymstila, pocit neukončenosti ve mně ale přetrvává. A máti? Vkročila mi včera v noci do pokoje půl hodiny poté, co jsme si už vyměnily "dobrou noc", stoupla si přede mě, zoufale se na mě podívala, spráskla ruce a otázala se: "WTF?"
Kniha je opět zdobena nádhernými ilustracemi od Kat Menschik, tentokrát jsou to tmavomodré obrázky s nádechy stříbrné, přičemž i celý text knihy je vyveden v těch samých barvách.

Podivná knihovna vlevo, Spánek vpravo
"Během toho měsíce se mi jedinkrát nepovedlo se pořádně vyspat. S příchodem noci si vždycky lehám do postele a říkám si: tak, a jde se spát. A jen co to udělám, jsem v okamžení dokonale vzhůru, jako by to byl nějaký podmíněný reflex. Neusnu, ani když se o to snažím sebevíc. Čím víc si říkám, že musím spát, tím jsem naopak bdělejší. A můžu si nakrásně zkoušet dát alkohol nebo prášky na spaní: nezabírají ani trochu."

Názory na knihy z jiných zdrojů se liší – polovina v nich vidí geniální dílo, polovina čtenářů na ně hledí s obočím až kdesi na hranici mezi čelem a vlasy. Mě by jen zajímalo, zda by první skupina byla tak nadšená i kdyby knihy neměly na hřbetě příjmení Murakami. Já v nich především vidím něco nesrovnatelného. Přestože sdílejí autora i překladatele (klasicky Jurkovič), jsou psané naprosto jinak. Jsou sice obě bez pointy, i obsahově je to ale úplně jinde. Zatímco u Podivné knihovny jsem si při čtení vážně zoufala, Spánek jsem nadšeně zhltla. Originál Spánku je z roku 1990, originál Knihovny vyšel o patnáct let později. Možná, že nápady zkrátka a dobře docházejí, a v tom bude ten zakopaný pes.
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely