středa 18. února 2015

Stará garda

Zase jsem dlouho mlčela, hanba mi. Měla jsem důvod, více důvodů. Že ale těmi hlavními byly především lenost a vyprahlá planina s převalujícím se seschlým roštím v místech, kde mám v mozku přihrádku "nápady, inspirace a kreativita", to asi nezakecám.

Byla jsem v Praze. Několika málo dny dovolené jsem se odměnila po zakončení poměrně namáhavého semestru a trávila tak dny s marodícími prarodiči (děda, již týdny zatvrzele odmítaje návštěvu doktora, jako by se snažil stát se zásadovým mužem a alespoň s mírným zpožděním dostát svým slovům, že do mé příští návštěvy raději umře), Eldou a Astrakem. S posledním zmíněným jsem nakonec strávila času asi nejvíce a byla jsem tak mimo jiné pozvána na minulé úterý do čajovny, kde se každý týden v tento den scházejí pražští otaku, aby probrali základní otázky života, vesmíru a vůbec. Nabídku jsem s nadšením přijala a udělala z toho tak spíše "setkání pražských otaku a podobné havěti", večer to byl velmi příjemný.
Grek: To je Ely.
Dorazivší osoba: (...)
Grek: Nákupní deníček.
Dorazivší osoba: Ahá!
Pány zdravím, jsem ráda, že jim jistě poskytuju zábavu na dlouhé chvíle a že jsem měla v průběhu večera konečně možnost zjistit, jak tedy vlastně vypadá mé čtenářstvo, mohla vyslechnout Grekovy nápadité rady ohledně budoucího vedení Deníčku, a od ostatních si s hlavou v dlaních vyposlechla, jak mám napsat zase nějaký ten článek o "růžové kosmetice" *head desk*. Akorát ale ono jakože i kdybych tyhle requesty vzala s kamennou tváří doslova, nemám o čem. Nic roztomilého, co by lačné duše zmíněných pánů mohlo uspokojit, jsem v poslední době nekoupila, pokud bych teda zrovna neměla fotit svoje nové rozkošné spodní prádlo, jakkoliv jsem jistá, že by je velmi nadchlo, nejlépe foceno přímo na mé osobě.
Chtěla jsem alespoň konečně zavítat do japonské pekárny Hotaru, ochutnat jejich nabídku a nalákat k návštěvě ty, kteří ještě neměli příležitost tento vskutku miniaturní krámek navštívit, ale... nikoho, kdo v poslední době zaslechl něco o mé neuvěřitelné smůle asi nepřekvapí, že mají na stránkách vyvěšeno "☆★CLOSED★☆". Nečekaný je možná akorát tak fakt, že mě napadlo si to ráno pro jistotu zkontrolovat a neprojela jsem se tak zbytečně, jak už se mi to tak v těchto týdnech děje. Takže jsem ani asijsky nejedla.
Že prý mám tedy napsat úplně o čemkoliv, ale čtivě, navrhoval Grek. Takové všední záležitosti ale já házím spíš na Drobnosti. Moje zájmy se se získáním volného času trošku rozutekly, a pokud bych zrovna neměla psát o kvalitě japonských vinylů (na které se v Praze dokonce jeden obchod specializuje, mnichichi!), v poslední době nějak nemám co tématického světu sdělit.

Akorát se mi teda podařilo zase jednou hezky nakoupit na eBay – tři čísla Šónen Magazinu (少年マガジン), mooku zhruba o 450 stranách plného článků a především mangy. Jak už tak množství vyobrazení ženského poprsí a podobných partií naznačuje, mangy cílené především na chlapce. Ne, že bych byla žánrově omezená, tentokrát jsem ale přihazovala spíš vyloženě proto, abych je poslala dál a udělala někomu radost, protože by byla škoda to tam nechat. Sice tu z toho tedy dělám v poslední době spíš Prodejní deníček, ale tak... kdyby si chtěl někdo procvičit čtení, dám jeden za 90 Kč, všechny tři za 250 Kč a předání v Olomouci je možné zdarma.

3225¥ na poštovném. Chudák člověk. To je můj osobní rekord!
Jestliže jsem se v čajovně cítila trochu mimo, ve škole a na akcích JKO se zase cítím jako stará garda. Jako vykopávka. Stařešina, co má tendenci neustále začínat věty frázemi typu "to za mých časů".
Minulý semestr jsme s Lucí navštívily přednášku o WWOOF, dobrovolničení v Japonsku a tedy i možném způsobu, jak se na Východ dostat. Ta nám minulý rok utekla, ale byla prý zajímavá a k popukání, proto jsme byly zvědavé, zda se s námi ex-spolužáci podělí o nějaké zajímavé historky i tentokrát. Spoustu poutavých a humorných příběhů jsme vskutku vyslechly, ale míra informací se mi po čase začala zdát přílišná, vyčerpávající až neúnosná, a tak jsem to zapíchla dřív. Lucí měla větší výdrž, čehož ale následně litovala.

Koncem semestru jsem se těžce rozhodovala mezi návštěvou vánočního večírku japanistů a anglistů, data samozřejmě jako každý rok i tento prosinec asi v rámci tradice kolidovala. Chtěla jsem ještě alespoň jednou zažít atmosféru toho japonštinářského, na což jsem potřebovala společnost a morální podporu, neb jsem se cítila pomalu jako vyhnanec, ale nebylo mi dopřáno: z děvčat, co spolu se mnou přešla na jednoobor anglistiky, nechtěla na oslavu staré katedry zavítat žádná; ex-spolužáci se museli učit. A mnoho, mnoho potenciálních obětí si v tu dobu mrzlo nikoliv na olomouckých kolejích, ale na ubytovnách na druhé straně světa. Nezbyl mi nikdo! Tak jsem nakonec sebrala odvahu a kontaktovala Velu, se kterou jsem se seznámila na Natsuconu – čerstvou prvačku s čerstvým blogem s velkým potenciálem. Společnost byla nakonec moc fajn, narazila jsem totiž náhodou na Astrakova známého, o kterém mi kolega říkal, že se na akci vyskytne, a že mě prý případně určitě zabaví. Zabavil i pobavil. Hlavně tedy situací vztahující se ještě k mé bakalářce a opět, stejně jako v čajovně, dokazující, že mé spisy (domněle) hovoří za mě.
Ely: O tobě mi Astrak říkal! Prý mě máš bavit.
K: Cože? Fakt? Mně nic neříkal. A jakže se jmenuješ?
Ely: Ely.
K: (...) A příjmení?
Ely: V****á.
K: (...)
Ely: ...Plagiátorka?
K: JO-TO-JSI-TYYYY!*
Společnost spolu se úžasně zahranou scénkou s vynikající ukázkou... ehm, bojového umění... byla na celém večeru ale asi tak to jediné pozitivní. Při vstupu ze mě bylo, jakožto z nekostýmovaného jedince, vylouděno 80 Kč – i přestože si na akci nemůžu dát nic k jídlu či k pití, za což jsem vždy mívala finanční úlevy – a částka tedy byla pouze za vstup do nevyzdobené velké učebny s neztlumenými světly, bez hudby. Což se změnilo očividně až po mém odchodu, dle fotek. Pasování prváků mi připadalo naprosto děsivé a jsem ráda, že tohle se za nás nekonalo. Tématem kostýmů byly školní uniformy, což určitě potěšilo oko nejednoho chlapce či sexuálně nevyhraněné dívky, v některých případech se ale člověk až podivoval, že slečnám po cestě mrazivým večerem nic neprochladlo či neumrzlo. Ne všichni ale zvolili jako úbor károvanou sukni délky opasku, někteří se projevili vskutku kreativně a například zhruba v polovině večera se objevivší cosplay samotného W-senseie to absolutně zabil. Zejména poté, co byl sensei, v tu dobu již na odchodu, s cosplayerkou konfrontován.
Celkový dojem? Pocit, že už tam nemám co dělat, nevycházející pouze z mé hlavy, ale i dalších vnějších okolností. Nakonec jsem to vzdala a spolu se známým, který se kvůli ročnímu studiu v Japonsku od našeho ročníku ve druháku odtrhl a je tedy nyní mezi mláďaty, jsem zamířila na večírek anglistický. Kde po mě nechtěli ani korunu, byl naprosto perfektně zorganizován se skvělým programem, hudbou, výzdobou a zábavou. Just saying. Každoročně jsem výzdobu učebny při vánočním večírku japanistů nadšeně fotila, ale letos byl na celé akci nejfotogeničtější asi tak plakát, který na ni lákal.


Včera jsme si s Astrakem a jeho spolubydlícím a spolužákem, dalším mým ex-spolužákem z japonštiny, simulovali úterní čajovnu pěkně tady u nás v Olomouci a snad se jedná a základní stavební kámen nové tradice. Příští týden se budeme snažit dotáhnout na místo co nejvíce lidu a zejména jedince, kteří nás tentokrát nechali na holičkách. Snad tak započneme něco pravidelného. Pokud by se někdo chtěl za námi zastavit, ozvěte se, rádi vás uvidíme~

*Bo moje parafráze byly místy prý spíš překlady a s paží v sádře se celkově blbě píše, kdyby to někoho zaujalo. Čím víc se člověk snaží, tím víc se věci kazí, očividně.
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely