neděle 13. prosince 2015

O všem a o ničem

Od doby, kdy mě naposledy navštívila bloggerská svatá trojice – tedy možnost, čas a chuť psát – je to už nějaký ten pátek. Hrozné toto, zkusím tedy dohnat, co se dá.

Nákupy a balíčky

Spolu s tím, jak v posledních měsících začínám poznávat život dospělého jedince, zjišťuju, že financí nějak není nazbyt. Sice si stále sem tam něco koupím, primárně teď ale prodávám hromadu věcí, protože jaksi potřebuju redukovat majetek a znásobit peníz. V uplynulých týdnech mi tedy dorazila spousta dlouho očekávaných věcí, konkrétně 1–3 volume mangy Nana, CD + DVD Ageha od japonské skupiny W-inds a dvakrát první tři volume Kareši Kanodžo no Džidžó, všechno ale spolu s několika dalšími věcmi putovalo dál do skupin Otaku burza a Manga a Anime burza na Facebooku dělat radost někomu jinému.
A proč že mám ta čísla Kare Kano dvakrát? Protože Česká pošta a celnice. Prodejce byl už nervózní, když mangy měsíc a půl nikde, a tak mi poslal další. Rovnou přes EMS, bobek. Tato prodělečná zkušenost pro něj byla zjevně traumatizující, protože u všech svých nových aukcí už nastavil poštovné pro ČR na pět set korun. Aktuálně mi tady proto stále jedna hromádka Kare Kano straší a kdyby měl někdo zájem, mohou být tyto tři díly za 300 Kč jeho.


Máme trable s nudlemi. S těmi sobími.

Asijský týden v Lidlu v nedohlednu a nám došly soba nudle. Rozhodli jsme se proto zase jednou pro koupi nějakého obřího balení, ale ouha, narazili jsme. Naposledy jsme si pořídili vynikající nudle značky Sukina – uvařené byly za pár minut a chuť lahodná. Měli jsme už i chutnou sobu od Minatsu, která se sice vaří o něco déle, ale chuťové pohárky také nadchne. Nově zakoupené nudle značky Kabuto nám ale zanechaly pachuť na jazyku. Je to prostě hrůza. Kilo a půl nudlí za tři stovky a při prvním vaření člověk zjistí, že z toho má do minuty rozlámané nudlepidlo, tedy spíše lepivou kaši. Kdyby byla špatná jen konzistence, tak pokrčíme rameny, vezmeme si lžičku nebo brčko a jíme, u těhle nudlí je ale hlavní problém s přesoleností. Když se přidá sójovka nebo tamari, omáčky samy o sobě velmi slané, už to opravdu není k jídlu, ale spíše k odnesení do krmelce zvěři na zimu k olizování.

Plně doporučuju tyhle, pokud na ně v některém z našich asijských obchodů s potravinami narazíte.
Korejské daifuku za 20 Kč, na které jsem po letech zase narazila, ovšem kvůli své přeslazenosti nenadchlo, ...
... to už asi vážně v případě neodbytné chuti raději zainvestovat do těch dražších z JapaShopu.
A třeba při nákupu narazíte i na nějakou fajn knihu.
Tahle kniha, Otogi no Kuni no Jóseitači (の妖精たち aka Víly z pohádkové země) od Lafcadia Hearna, v regálu za cenu spíše symbolickou zaujala přirozeně Astraka, já bych to se svou dvouletou pauzou luštila tak rok. Hearn, v Japonsku známý jako Koizumi Jakumo, se proslavil hlavně svými sbírkami povídek o japonských legendách a strašidlech. Otogi no Kuni no Jóseitači je sbírka několika jeho raných děl, japonských pohádek a bájí. Autor sbírky se pro takový název rozhodl proto, že prý pro Hearna bylo Japonsko taková pohádková země za mořem s obyvateli malými jako víly. Hearnovy povídky lze ale samozřejmě v případě zájmu sehnat i v angličtině.

Vánoční večírek

8. prosince se v olomouckém Jazz Tibet Clubu konal vánoční večírek japonštinářů, tentokrát se nesl v duchu sci-fi. Dlouze jsme s Astrakem zvažovali, zda se tam vydat, jelikož já mám zraněné rameno a Astrak se předchozího dne dozvěděl, že tam nejspíše nebudou profesoři a nedojde proto k vyhlášení překladatelské soutěže, na jejíž výsledky netrpělivě čeká. Nakonec jsme se ale večer stejně v okolí pohybovali, a tak jsme alespoň zašli prohodit pár slov s Velu a ostatními známými.
Letošní novinka, přesunutí místa konání mimo školu, se mi zdá jako skvělé rozhodnutí, klub je rozhodně lepší než Velká učebna. Změna sice znamenala absenci výzdoby, ale zato jsme se dobře nakrmili i napojili, přes hudbu jsme se dobře slyšeli a netonuli jsme ve tmě jako loni ve VU – zkrátka jsme se pěkně pobavili. Co nás ovšem docela zarazilo, byl fakt, že byla porušena letitá tradice pasování prváků W-senseiem, protože z profesorstva zkrátka a dobře nedorazil dočista nikdo. Nápaditého pasování se tedy zhostili pověření studenti, zatímco my jen sledovali krvavé stínové drama za prosvětleným závěsem. Bylo to povedené, ale... je mi prváků líto, že to neměli s takovým tím pomyslným puncem oficiálnosti. Jako by ta půlhodinka někoho zabila, kdyby se na své studenty zastavili podívat, což je ve srovnání s jinými katedrami něco nevídaného. Zůstali jsme asi dvě hodiny, sledovali, co se na pódiu děje za soutěže, pozdravili všechno známé v okruhu několika metrů a spokojeně se vydali domů.


Dárky, dary, dárečky

Kamarádka Bea, stále přebývající v Tianjinu v Číně, mi během svého letního návratu do Česka přivezla nějaké dárečky. Hůlky, čaje, rozkládací drak, kosmetika... zlatý to člověk! Zvláště se těším na masku od Innisfree, kterou si zatím stále šetřím~
Od Křehké Figurky jsem zase dostala velikého připínacího růžového jednorožce ze dřeva z dílny značky Project Bokkaku. Právě mi dochází, jak dlouho jsem sem o těchto věcech nepsala, protože mě takto obdarovala k narozeninám. V červnu. Od stejné značky jsem vlastně už před nějakou dobou od drahého dostala i králičí brož. V květnu. A abych náhodou někdy netrpěla nedostatkem ušáků, pořídila jsem si naprosto švihlé, nepraktické náušnice. Nepraktické proto, že se musí co chvíli kontrolovat, aby se zvíře neotočilo hlavičkou dolů, jak má ve zvyku, a nevypadalo jako králičí mrtvolka, případně aby se nedostalo do náklonu a nehrálo si na králíka opilého. Vlastně k tomu měli možná raději zabalit i vteřinové lepidlo.

Králičí balení plné ušáčků a králičího prstýnku jsem dostala od další kamarádky~
Já snad na lidi působím, jako že si to zasloužím, nebo já nevím.
Králičí brož byla z původní oranžové neohrabaně přelakována na fialovou,
majitelce značky se tímto za takové znásilnění jejího výrobku omlouvám.

Oči na dvou obrazovkách

Chvíle nudy v posledních dnech zabíjím na Astrakově 3DSku s Pokemon Shuffle. Očividně nad ním budu ale sedět ještě víc, protože minulý týden Nintendo vydalo novou hru zdarma – Pokemon Picross. Nejprve jsem si říkala, jaká je to odpudivá hranatě vypadající blbůstka, a nakonec nadšeně luštím. Jedná se o puzzle, konkrétně nonogram s pokemony a jejich speciálními útoky, achievementy, ukecanou profesorkou Tetrou a neznámou cestou plnou vyplňování políček přede mnou. Stejně jako třeba Shuffle nebo každá druhá Facebooková hra je to klasická "čekačka", u které si hráč kouše nehty, kdy už se mu konečně obnoví energie, a Nintendo si mne ruce nad výdělky díky nedočkavcům, kteří už napětí nevydrželi a herní měnu si dokoupili za skutečné peníze. Prozatím se mi to zdá jako skvělý oddych mezi denními povinnostmi a prima rozcvička pro mozek, časem se však hra možná ukáže být pro mě jakožto neplatiče frustrující, protože to očividně chce zhruba rok denního hraní, pokud chce člověk vše odemknout bez použití kreditky.

Hraje někdo Shuffle? V tomto Safari eventu se mi hned první den podařilo s obyčejným pokeballem chytit Phione, která má 1 % šanci na výskyt, a prostě se tím musím pochlubit!

středa 4. listopadu 2015

Akicon 2015

Zatímco někteří spokojeně doháněli spánkový deficit a jiní aktivně sepisovali své reporty, my s Astrakem tahali kufry, tašky a krabice do nového doupěte a nevěděli, kde nám hlava stojí. Musím proto říct, že letošní Akicon byl pro mě průlomový – nikdy jsem nezveřejňovala report tak pozdě!

Pátek

V pátek jsme do KC Zahrady, kde Akicon v pět večer oficiálně začínal, dorazili už půl druhé hodiny před zahájením a jakožto nedočkavý překladatel a zmrzlý korektor se davem protáhli sprostě dovnitř. Našli jsme si v Zázemí cedulky se jmény, vylosovali si některou z letošních opravdu povedených placek, pomocí které jsme na sebe štítek připevnili, a jali jsme se družit s ostatními. Vlastně jsme si zabráni do diskuze Akicon skvěle užívali, ještě než vpustili ostatní návštěvníky.

Protože jsem mu stále kradla mikinu, ve chvílích nuceného vrácení u Astraka docházelo k rozdvojení osobnosti.
Musím se přiznat, že se i já řadím ke všem těm hlasům, které v těchto dnech provolávají, že je letošní program nezaujal. Také mně se tento rok zdála nabídka programu o něco slabší a z přednášek jsem po jeho prostudování plánovala navštívit jen ty od „známých firem“, kde byla jistota, že i když mi téma vůbec nic neřekne, oblaží mě alespoň kvalitní projev přednášejícího.

Protože jsem v reportu na NatsuCon brblala kvůli nemožnosti sledování program festivalu na mobilu, pakliže je člověk fanouškem ohryzaných jablek, nadchla mě možnost si díky Lokimu stáhnout akiconní program i pro iOS. Aplikace šlapala krásně a byla jsem za ní moc ráda, akorát šlo o nějakou neaktualizovanou verzi (stále je na verzi 1.0.0), což jsem zjistila až poté, kdy jsem s otazníkem nad hlavou koukala na překlepy v anotacích a v moment, kdy jsem na Eldinu přednášku plánovala jít až hodinu po jejím začátku. Poté jsem už, poučena, konzultovala raději i program tištěný. Ten byl naštěstí vyvěšen na každém rohu, takže nebyl problém. Zajímavé překlepy ale člověk našel i v upoutávkách, které běžely ve Velkém sále na plátně, takže jsem to měla alespoň takové sjednocené :)

V pátek nás z programu nezaujalo vážně vůbec nic, takže jsme akorát korzovali po Zahradě nebo hráli v Deskoherně s Eldou, Shinem, Zallem (a mně neznámým dlouhovlasým mužem) Danmaku, tedy Tóhó verzi karetní hry Bang, kterou spolu zmínění připravili a Shino vytiskl. Na večeři jsme po hintzuově varování ohledně ostatních možností vyrazili na Chodov, kde jsem zjistila, že se moje chuťové pohárky neshodnou s těmi Eldinými, a až do pozdních hodin pokračovali v hraní. Kolem jedenácté jsme poté s Eldou proklouzly kolem polonahých cosplayuících otužilců a zamířily na metro. Jako vždy jsem spala u prarodičů a domů to měla přes celou Prahu, na ni zase čekal hororový pochod nočním Žižkovem, nechtěly jsme tedy zůstávat do pozdních hodin.

"Já útočím na Ely, ona se na mě nějak hnusně dívá!" - Elda

Sobota

V sobotu ráno jsem dorazila rozlámaná a promrzlá s myšlenkou, že bych se možná byla bývala lépe vyspala na akci než v bytě, kde v noci vypnulo topení a v šest ráno začal pobíhat pes. Přijela jsem po desáté s nějakou krmí pro muže a opět nezaujata nezašla na žádnou část programu. Vlastně jsem ani nevěděla, jak celá KC Zahrada letos vypadá, protože jsme celou dobu akorát seděli dole u bufetu a já se chytala za hlavu, o čem vlastně já lama budu psát ten report. A tak jsem byla, v tu dobu kvůli nedostatku odpočinku již v zombie módu, dotažena na Ratmanovu přednášku RPG a TRPG, kde jsem ale bohužel poprvé v životě veřejně usínala – přestože jsem seděla hned v první řadě, stulila jsem se sprostě na Astraka, za což se dodatečně Ratmanovi omlouvám. Co se přednášky samotné týče, téma šlo docela mimo mě, zaujal mě však Ratmanův minimalistický styl přednášení: kolikrát nám pouze ukázal slide, krátce ho okomentoval, a nechal nás si nad tím trochu popřemýšlet, předpokládaje, že už o tématu něco víme. Ke konci se více rozmluvil a začal do svého projevu ve stoupající frekvenci zapojovat jadrné výrazy, čímž se tato přednáška stala snad tím nejpřisprostlejším, co jsem kdy na conech slyšela.

Grekova Vizuální novela tajemství zbavená pro mě byla jednoznačně „jakost Grek“, tedy kvalitní a skvěle poslouchatelná přednáška. Přestože Astrak, dlouholetý konzument tohoto média, se Zallem měli poměrně dost nesouhlasných poznámek a nebyli s podanými informacemi příliš spokojeni, já jakožto člověk, který o tématu neví takřka nic a jen se chce dozvědět nějaké základy, nemám Grekovi co vytknout. Ono je to takhle vždycky, jak jde vidět například i na mém přísnějším hodnocení překladatelských přednášek na Natsuconu – jde o to, kolik o dané tématice ví člověk ve srovnání s přednášejícím a jak moc se cítí uražen případnými nesrovnalostmi, kterých si tak všimne. Podrobný rozbor toho, co bylo z jeho pohledu na přednášce špatně, si proto můžete přečíst v reportu mého drahého muže. Nejlepší částí přednášky byla nepochybně kulturní vložka ve formě kocoura Čerta, který se za Grekem nepozorovaně protáhl na pódium, posadil se za něj a majetnicky se rozhlížel po celém sále, zatímco byl Grek přesvědčen o tom, že zrovna vzbudil zvýšenou pozornost publika a o kočičí návštěvě, která kolem něj prošla hned dvakrát, neměl až do přestávky po přednášce nejmenší tušení  :) Protože se mě Grek později pokusil uplatit Milou, cítím potřebu znovu zopakovat, že se mi jeho přednáška moc líbila!

„Já bych to shrnul asi takhle: pokud se jedná o eroge s příběhem, tak tu čteš. A když máš nukige, která je porno, tak si hraješ.“ – Astrak
špinavý úplatek
Po další partičce Danmaku jsme se vydali na hintzua a jeho Stalking pro začátečníky. Z důvodů nedávných zdravotních obtíží měl chudák stále co dělat, aby to celé udýchal, ale i tak se jednalo o hodně zajímavou část programu. Vlastně to nejlepší, co jsme letos na Akiconu viděli. Do sálu jsme dorazili v domnění, že budeme pobaveni, nakonec ale přednáška nabrala diametrálně odlišný směr. Vražda, smrt, násilí aneb skutečná realita slova, které tak rádi užíváme v nadsázce. Už si u hintzua začínám zvykat na překvapivé přednášky s vtipným rozjezdem a děsivým koncem a volám: jen houšť a větší kapky! Přednášce by vůbec neublížila delší stopáž, zejména když hintzu sám tvrdil, že má materiálu nejméně na dvě hodiny.

Neděle

V neděli ráno jsem dorazila o poznání vyspalejší než předchozího dne, Dixie mi totiž v noci vůbec necapkala za dveřmi. Když jsem ráno vkročila do obýváku s pochvalnou větou na jazyku, dozvěděla jsem se, že hafík předchozí odpoledne náhle umřel. Radostnou poznámku jsem s vytřeštěnýma očima pěkně spolkla, poobjímala členy rodiny a jela se rozveselit na Akicon.

Neuvěřitelně hlučným hňupům u Dixitu se povedlo nás vyhnat z Deskoherny od Fluxxu, protože jsme nejen neslyšeli vlastního slova, ale až mě z nich uši bolely. Bylo to jako na fotbale a ne u stolních her. Vyrazili jsme tedy na Angie, která si připravila přednášku Genderová iluze. Těšili jsme se, že se tedy dozvíme něco o tom gender bendingu a crossdressingu v Japonsku, anime a manze, jak slibovala anotace, překvapivě ale tyto informace tvořily jen začátek přednášky. To nás Angie provedla například převlékáním v divadlech kabuki a nó. Poté jsme si 40 minut definovali gender a podobnou náplň sociálních studií. Bylo to sice zajímavě podané a vtipné, ale přišli jsme kvůli něčemu jinému. Když se Angie chtěla k Japonsku konečně vrátit a pořádně se na něj vrhnout, musela při pohledu na hodinky zkonstatovat, že je přednášce konec a nic z toho nebude. Osobně mě ještě mrzelo, že část informací ze začátku nešla ani dobře přečíst, protože fialové písmo na černo-fialovém pozadí není dobrý nápad, a abych se projevila jako naprostý nechutný hnidopich, musím vypíchnout ještě jeden nešvar, totiž kombinaci transkripce (wakašú x yaró). Velu, znalkyně Takarazuky, spolu s Astrakem navíc nesouhlasili s několika prezentovanými informacemi. Zkrátka tady jsme se s výběrem přednášky nějak sekli.


Zatímco návštěvníci na netu rantují kvůli zabavování a poškozování zbraní či větších doplňků a údajnému nejhoršímu ročníku a kdesi cosi, já jsem Akicon netrávila cosplayováním, neměla jsem tedy podobné zkušenosti a skvěle jsem se bavila. Sice souhlasím s tím, že mi letošní nabídka přednášek připadala poněkud chudší, jinak ale tenhle internetový shitstorm pozoruju spíše nechápavě. Mnohokrát děkuju všem těm úžasným lidem, kteří mi přes víkend dělali společnost a už se na vás moc těším zase příští rok~ :)

Co se jinam nevešlo

Organizátoři: Jako vždy úžasní! Osobně jsem naštěstí neměla problémy s ochrankou u vchodu, co ale člověk tak čte v ostatních reportech a vzkazech, málem by si samým nechápavým kroucením hlavou zablokoval krk.

Hygiena: Toalety byly i letos ve velmi dobrém stavu a svou úroveň si udržovaly po celou dobu trvání festivalu.

Možnosti krmě: KC Zahrada již tradičně hladovým nabízela možnost zakoupení stravy přímo ve vestibulu v bufetu nebo v několik kroků vzdáleném Lidlu a přilehlých hospodách.

Stánky: Akikrám, u kterého si člověk mohl směnit Akibony za lákavější odměny, sídlil dole ve vestibulu. V prvním patře se nacházely ve dvou místnostech stánky. Knihovnička s mangami byla letos šoupnuta do Deskoherny.

Technika: Technika letos zlobila. Ve Velkém sále neustále vypadával mikrofon, z jiných místností ke mně zase dolehly zkazky o nefunkčních videích a podobných nešvarech.

P.S. Vím, je to nemastné neslané. Není času.

pondělí 24. srpna 2015

NatsuCon 2015

"Platba přes PayPal je libová!" pochvalovala jsem si zhruba do chvíle, než mi Astrak oznámil, že edison nikam nejede, a tak na mě nakonec přeci jen vyzbyl volný vstup za korektury a je tedy třeba pořešit vrácení vlezného i celou mou vstupenku.
Chci dělat korektury častěji. Uspokojím tím své sadistické touhy ("Tuleň? Vážně tuleň? Vždyť říká ジュゴン, vole!"), nemusím se stresovat přednášením, abych se dostala zdarma dovnitř, a je to navíc kolikrát vážně psina.

Mardock Scramble, překlad by Astrak

Pátek

Díky brzkému příjezdu kamarádky Cathy a ostravské skupinky, kterou stihla po cestě nasbírat, jsme dorazili k místu konání, VOŠ Kollárovy, hodinu před avizovaným časem vpouštění, tedy už ve tři. Dav lidí se postupně násobil a fronta rozhodně nebyla z nejmenších, mě si vosy pletly s otevřenou láhví Nestea, dorazivší známé jsme už pozdravili a otlapkali, a tak jsme se jakožto "přednášející" nechali naprosto sprostě vpustit o něco dříve.
Obyčejné černobílé programy za 20 Kč nás nepotěšily. Počáteční skálopevné přesvědčení, že to zvládneme s mobily, vystřídala rozmrzelost, když jsme zjistili, že jsme bez toho kousku papíru mnohem zmatenější než na jiných conech a musíme likvidovat data v mobilu. Překvapila též absence Zahájení či Zakončení. O splnění achievementů jsme se letos ani nijak nesnažili. Pásky nás zmátly, neboť jsme jakožto překladatel / korektor / přednášející dostali loňské modré a jen smutně házeli očkem po letošních krásných červených látkových. Jen proto, abychom byli následně zmateni výskytem třetího druhu! Mysleli jsme, že se zásoby modrých pásek využívají pro přednášející, poté jsme ale zjistili, že Figurka, která toto kritérium splňuje, má červenou, a počet otazníků nad našimi hlavami se zdvojnásobil. Co nás ale nadchlo byly nádherné hranaté placky.

Protože jsem dement a zapomněla jsem si již tradičně vybrat finance, byla jsem ten den plně odkázána na laskavost svého okolí a ochotu mi půjčit, případně na ony dvě stovky, které mi měly být vráceny za vstupné. Akiko jsem ulovila až večer, na dluh jsem ale i přes to v průběhu dne zakoupila krásné náušnice značky Charlotte Boutique ze stánku Pet, v jehož okolí jsem trávila po dobu conu mnoho chvil, jelikož hned vedle měla zboží rozloženo Křehká Figurka. Po celou dobu jsem se jinak pohybovala buď s Astrakem a jeho skupinkou (Žabista, Zall, Ratman, Yuuya v libovolné sestavě) nebo s Cathy. Chvíle, kdy ještě nebyl NatsuCon v plném proudu, jsme společně vyplnili povídáním či hraním Dixitu u deskovek.

VOŠ Kollárova nás velmi příjemně překvapila. NatsuCon se rozprostřel přes tři patra + suterén + nádvoří se dvěma hřišti a altánem, což znamenalo spoustu prostoru, dobrou cirkulaci vzduchu, ale též spoustu schodů, které jistě za víkend zpevnily nejedno lýtko či pozadí. S kyslíkem to bylo o něco horší akorát v přednáškových místnostech samotných, které byly i letos pojmenovány podle historických období Japonska. Sklepní Edo vypadalo jako takové malé divadlo, jen samotným pobytem v něm se člověk cítil jaksi kulturně obohacen. Vzduch byl povětšinou dobrý, sejít ovšem během promítání po schodech směrem k židličkám, aby si ho člověk mohl řádně užít, bylo ve tmě o hubu. V přízemí se nacházelo Meidži, obyčejná třída s promítačkou a plátnem, která byla nejproblémovější. Na chodbě před ní se hlučelo a skákalo se na (parádním!) automatu In The Groove a bušilo se do Light Hunteru; pod okny na sebe pokřikovali a kouřili – dovnitř šlo obé. V nejvyšším patře se nacházela Nara s pohodlnými sedadly, sklápěcími stolečky a vypečeným vzduchem. V Naře bylo během nejatraktivněji znějících přednášek opravdu hnusně, řekněme si to upřímně, přežít to ale šlo. Chládek bylo možno nalézt v rozsáhlém suterénu v okolí Eda mezi šatními skříňkami, kde se dalo na lavičkách i posedět, užít si samoty a intimča nebo se pobavit směrovkami s citacemi ze Stopařova průvodce galaxií. Suterénní čajovna voněla chvílemi až do druhého patra.

Poté, co si všichni sehnali něco k snědku, zapluli jsme v polovině na Křest Hravýho dódžinu a debatu, kde zrovna začala aukce o křtem poškozený, jedinečný mléčný výtisk, na který jsem si párkrát z legrace sama přihodila a dražbu na celé čáře projela jen proto, aby bylo Astrakovi následně oznámeno, že má u DanaQ jeden autorský výtisk prostě jen za to, že do onoho čísla přeložil do japonštiny větu "Ty se mi líbíš, hochu".

Videoherní kontroverze napříč dějinami od Yuffie pro mě byly další zastávkou. Byli jsme chronologicky provedeni nejrůznějšími kontroverzemi od samotného úsvitu hraní, vzděláni i pobaveni. Yuffie zkrátka přednáší parádně a poslouchá se skvěle, co k tomu říct. Na závěr dne jsme zašli uronit slzičku smíchu na AMV PEKLO vol. 1 & 2, českou variaci AMV Hell. Dvojka se nám líbila ještě víc než loňský počin a už se nemůžeme dočkat třetího vydání! Dáš si Fofolu?


Sobota

Sobota začala tím, že mě příšerně vyděsilo křoví. Chvíli jsme dole postáli a sledovali, jak Yamík leká ostatní, abych se v tom svém vyděšení necítila tak sama, následně jsme se vydali na Etsurininu přednášku Japonština a japanologie. Zaujala nás už před mnoha dny, kdy jsme poprvé pročítali program, a jelikož se mě pak Etsu na Facebooku dotazovala na nějaké informace o japonské filologii v Olomouci, naše zvědavost dosáhla takové hodnoty, že jsme byli ochotni vstávat v šest ráno, abychom na devátou zvládli dorazit. Etsurin návštěvníky své přednášky informovala o možnostech studia japonštiny u nás a případném možném uplatnění absolventů, charakterizovala jazyk samotný a provedla nás i možnostmi samostudia. S několika drobnostmi jsme nesouhlasili, Astrak ji několikrát poopravil nebo doplnil informace ohledně olomoucké katedry a za tuto svou aktivitu si vysloužil dvě ze tří lahodně vypadajících sušenek, které Etsurin rozdávala za správné odpovědi. Ano, doteď ho mrzí, že nezvládl ukořistit všechny tři. Etsu jsme se poté dodatečně omlouvali za znervózňování a vyrušování, ale místy nám to zkrátka nedalo. Celkově to ale byla zajímavá, dobře připravená přednáška, která mohla nejednomu absolventu střední školy pomoct se rozhodnout, kam dál.

Na jedenáctou hodinu byl na Facebooku NatsuConu ohlášen začátek provozu Japonské domácí cukrárny, už v půl jsem tedy začala nenažraně tvořit frontu. Spolu s Figurkou jsme zapředly hovor s majitelkou, pobavily se o ostravských workshopech jídla a dozvěděly se, co nového se chystá vyzkoušet. Následně jsem u ní nechala přes tři stovky, protože mě ostatní, zaneprázdněni v tu dobu jinde, řádně zaúkolovali. Letos bylo k mání moči (30,-), mitaraši dango (20,-), taijaki (20,-) a dorajaki (25,-). Vše levné, vše lahodné – chutnalo mi ještě více než loni. Navíc mě překvapilo, že prodej byl v plném proudu ještě tři čtvrtě hodiny poté a nakrmena byla snad celá škola.

Dobroty jsme se vydali spořádat nahoru do Nary, kde měla zrovna Cathy přednášku Ze světa BL webkomiksů. Protože jsem svou kamarádku nikdy dřív neviděla přednášet, hanba mi, šli jsme ji s Astrakem podpořit. Ten to bohužel zapomněl vysvětlit Ratmanovi a Zallovi, kteří přišli s ním a byli následně velmi překvapeni a mírně zděšeni, že se nacházejí v boys love sekci. I já nicméně v průběhu přednášky zjistila, že mi už homoerotické
vizuální umění nic neříká a z podobného čtiva jsem již odrostla. Cathy byla zpočátku nervózní a odrazilo se to na jejím přednesu, postupně ale nervozitu setřásla. Chyba v prezentaci jí vše zkomplikovala, byla totiž závislá na ukázkách komiksů na slidech, rychle se však otřepala. Představila množství webkomiksů, u nichž nastínila děj a seznámila nás s hlavními aktéry, v některých případech ovšem vyspoilovala víc, než by bylo záhodno. Na druhou stranu, ono je asi fakt, že kvůli ději tento typ komiksů nikdo nečte. Sál vypadal spokojeně, mě osobně se však tato forma přednášky zdála býti poněkud nešťastná. Cathy ale přednášet rozhodně umí, její vstup na Bloku experimentálních přednášek si lidé velmi chválili a doporučoval ho i samotný ó hintzu ve svém nedělním výstupu.

Pochodili jsme po venkovní části areálu, kde bylo velmi příjemně, zapředli rozhovor s mnoha známými a zaskočili nakouknout do Eda, kde jsme se chtěli podívat na reakce na naši oblíbenou repliku z Mardock Scramble (↑). Následně jsme se vydali nahoru do Nary na Tak ty chceš překládat hry, jo? v podání Vildy. Přednáška byla vhodná pro lidi, kteří se do té doby s překladem příliš nesetkali, hodně poučná, plná příkladů z praxe. Informace byly dobře podané, přednes má Vilda skvělý. Jakožto filolog orientovaný na překlad jsem ovšem místy trpěla, například když doporučoval pro kontrolu různých ustálených spojení strejdu Googla (který používá texty nejen rodilých mluvčích) místo aby zájemce nasměroval ke korpusům, kolokačním slovníkům nebo placeným profesionálním slovníkům typu Lexicon. Též na překlad očividně nepoužívá CAT, protože měl ukázky překladů v... Excelu? Přednáška byla primárně zaměřena na neprofesionální fanouškovský překlad, protože Vilda například tvrdil, že pakliže na překladu hry spolupracuje padesátka lidí, je neuvěřitelný zmatek v terminologii – pokud ovšem vím, v profesionálním světě se používají cloudové programy se sdíleným terminologickým slovníkem.

Den jsme zakončili Tlakshow. Tlakshow byla perfektní. Sykysan a Lusi své duchovní dítě stále zdokonalují, NatsuConní pokračování bylo ještě lepší, než jeho předchůdce na Animefestu. Vynikající, vtipem sršící, s výborně vybranými hosty a skvěle připravenými moderátory. Protože se o 10 minut přetáhlo, už jsme nešli na Greka a místo toho jsme podlehli volání žaludků po jídle.


Neděle

V neděli jsme líně dojeli na jedenáctou, zaujala nás totiž další přednáška o překládání: Anglický fansubbing – co se neučit a čemu se přiučit od Fary. Ta toho očividně opravdu hodně ví a má velké zkušenosti z praxe, poslouchání to tedy bylo nanejvýš zajímavé, bohužel obtížné. Přestože má Fara skvělý přednes, přednáška se konala v místnosti Meidži, což znamená lomoz z chodby i zpoza oken. Dobrých 30 % jsem tak zkrátka neslyšela. Na mou závěrečnou otázku dotýkající se samotné podstaty fansubbingu jsem sice nedostala nijak uspokojující odpověď, zodpověděl ji nicméně hintzu, takže jsem odcházela spokojena a obohacena.

Přednáška výše zmíněného, totiž Anime odborníkem snadno a rychle, byla překvapivě ani ne tak vtipné, jako spíš oči otevírající, pravdivé a poučné povídání o tom, jak se stát odborníkem na anime a jak... manipulovat s lidmi. Jak používat znalosti češtiny k tomu, abychom úspěšně předstírali vědomosti a jak to vlastně nejen v téhle komunitě chodí. Líbilo se mi velmi.
Poté jsme se rozloučili s několika časnými dezertéry, zašli na oběd, ...opět jsme narazili na hintzua, opět se rozloučili, zajeli se rozloučit ještě s posledními vytrvalci a udělali NatsuConu pápá.

Co se jinam nevešlo

Možnosti krmě: Hned naproti budovy se nachází večerka (jejíž majitel byl jistě z víkendové tržby v šoku), v okolí jsou rozesety drobné samoobsluhy, Albert, několik fast foodů, mnoho hospod a restaurací. V sobotu mohl člověk uspokojit svůj mlsný jazýček dobrotami z Japonské cukrárny, po celou dobu conu byly na školním dvorku ke koupi nudle za 75 Kč (prý nic moc a málo masa) či levnější párky. Občerstvit se člověk mohl též v čajovně v suterénu nebo v Maid kavárně v přízemí. Zajímavostí budiž, že se kousíček od VOŠ Kollárovy nachází též Kavárna kočičí, která nás však osobně minulý týden příliš nenadchla, o tom ale více koncem měsíce na Drobnostech.

Hygiena: Záchodky byly rozesety zajímavě. Obecně se dá říct, že na lichých patrech dámy, na sudých páni + nějaké ty bonusy a překvapení. Tento orientační oříšek zaměstnával hlavy většiny až do samého konce conu, rozmístění toalet totiž nebylo z naprosto nepochopitelných důvodů zaneseno do vyvěšených plánků budovy. Jako důkaz zmatenosti účastníků festivalu může sloužit mimo jiné status NatsuConu žádající návštěvníky, aby nevykonávali potřebu mimo areál, a následná diskuze pod ním. Co se ale musí nechat, je fakt, že byly toalety po celou dobu čisté, s dostatkem toaletního papíru.

Organizátoři: Typicky "natsuconovsky" všichni ohromně milí~

Klima: Počasí NatsuConu i letos skvěle vyšlo, až na horké chvilky v Naře bylo tedy skvěle. Kde se to dá objednat a kolik to stojí?

Technika: Ve škole bylo možno chytit Wi-Fi, která měla v názvu "free", nicméně zaheslovaná byla. Po pátečním neúspěšném tipování jsme si v sobotu všimli hesla na nástěnce v Maid kavárně, poraženecky seznali, že takovýhle náhodný shluk písmen a číslic bychom fakt random neuhodli, a... úspěšně jsme si ho zapomněli zapsat a tudíž i vyzkoušet.

Jako i dva předchozí ročníky jsem si NatsuCon náramně užila. Program byl bohatý a lákavý a nedocházelo v něm ke změnám, nekonala se žádná zpoždění, nikde nevznikaly větší problémy, pokud vím. Mám sice pocit, že – možná z důvodů konstantně klesající kvality jistých jiných letních festivalů s podobnou tématikou – průměrný věk návštěvníků rok od roku klesá a cítím se proto občas trochu mimo, perfektní společnost mi však tyhle pocity plně vynahrazuje. Veve, Teroku, Eldo, Velu, Greku, Wolfii, Mástře, Johanko, Totoro, neznámá osobo, co s námi hrála Dixit, Zoey, a všichni další, které jsem výše nezmínila nebo na které zapomínám dokonce i teď a kdo jste mi svou přítomností a prohozeným slovem zpříjemňovali uplynulé dny, díky vám~

sobota 18. července 2015

(Ne tak úplně) Ostrakon 2015

Koncem května jsme se s Astrakem zvědavě rozhodli, že se letos poprvé zajdeme podívat na Ostrakon (17.–19. 7.), námi od té chvíle familiérně nazývaný "Astrakon".

Na ročník 2015 jsem si přes jejich stránky zakoupila lístek kliknutím na tlačítko pod nápisem "Ostrakon 2014 vstupenky" a byla mile překvapená, když mi následně dorazilo i potvrzení platby. Známý, majitel místní zdravé výživy, uvažoval, že by se k nám přidal a uspořádal na akci pro osvěžení nějaký workshop s mačča drinky, jelikož mu ale celé týdny na email nikdo neodpovídal, vzdal to. My ostatní zvědavě čekali na program, kterého jsme se dočkali až tři dny před začátkem Ostrakonu. A dočkali jsme se i něčeho jiného a bylo to tedy pořádné překvapení. Protože ve škole, kde se měla akce konat, došlo údajně k havárii vody, con byl narychlo přesunut do tří ostravských čajoven. Většina programu (workshopy, přednášky a konzole) do čajovny La Cachimba. Deskové hry do čajovny U Sýkorova mostu. Spaní a (dle mých informací ne zrovna legální) promítání bylo přemístěno do Čajovny na Rynku na Jiráskově náměstí. Osobně by mě zajímalo, kde se upocení přespolní mají v tomto parném počasí mýt.

Mapka poskytnutá Ostrakonem
Organizátoři tedy situaci řešili rychle a snažili se Ostrakon zachránit. Tato tři místa ale bohužel nejsou zrovna nejblíže, jak je možné si na mapce všimnout. A na přecházení to v těhle šílených tropech, kdy je všudypřítomné dusno takřka hmatatelné a psi se perou o stín, vážně není. Jako by někdo nahoře neměl rád Ostrakon. Prve jsou vytopeni, poté trápeni horkem... to už člověk čeká jen na to zemětřesení a uragán. Nebo možná na kobylky.

O změně místa konání bylo informováno pouze na Facebooku celé akce a daného ročníku a musím přiznat, že kdyby mě neupozornila Figurka, všimla bych si tohoto nečekaného zvratu možná tak den předem, pokud dobře. Asi by nebylo od věci rozeslat alespoň emaily. Samozřejmě se nám změna vůbec nelíbila a za takových podmínek jsme se nechtěli účastnit, okamžitě jsem se tedy ptala na možnost vrácení vstupného. Následujícího dne chvíli před polednem bylo oficiálně vyhověno mně i těm, kteří si prý požádají do půlnoci. Přestože jsem mail odeslala hodinu poté, údajně dorazil až následující odpoledne. Vrácení peněz mi nicméně bylo přes FB mile přislíbeno a prý mi byl také zaslán nějaký email s odpovědí. Ten však do dnešního dne nedorazil, takže tu asi máme nějaký komunikační problém, Hustone. Navrácené vstupné zatím též jen s nadějí vyhlížím.

Funny fact: poté, co se Astrak rozhořčil a chtěl si též psát o vrácení vlezného, zjistil, že si akci v první řadě zapomněl zaregistrovat a zaplatit, takže vlastně nic řešit nemusí.

Už v první den, pátek, nás Figurka z místa konání informovala, že to vedro prostě nejde zvládat a že už se tam z horka někdo dokonce pozvracel. Dle jejích informací bylo na akci pouze asi 30 lidí, nejsme tedy patrně jediní, koho nové prostory odradily.
S Astrakem jsme Ostrakonu odlákali i Velu, která původně účast zvažovala, a místo toho se raději vydali do Ostravského muzea. Tam právě probíhá (14. 7. – 16. 8.) výstava v rámci Japonských dnů v Ostravě – několik místností plných předmětů ze sbírek zámku Hradec nad Moravicí, mečů, drobností zapůjčených japonským velvyslanectvím a svitků ze sbírky Jana Beneše. Spolu s touto výstavou muzeum mimochodem pořádá i zajímavé akce a workshopy: ikebana, úprava bonsají, ukázka výroby souprav pro meče nebo třeba i přednášky Norda a Fejsika.

U vchodu jsme chvilku čekali na Velu, tak jsme měli možnost si prostudovat plakát, kterým k návštěvě lákají kolemjdoucí. Japonský nápis byl sice psán směrem odshora dolů, četl se ale očividně zleva doprava, zajímavé. Čímž myslím divné a špatné. Zatímco na internetu má muzeum doteď uvedeno prapodivné オストラバの日本での日々("ostravské dny v Japonsku"), z plakátu už na nás naštěstí koukalo opravené オストラバでの日本の日々("japonské dny v Ostravě"). Japonská slova typu "anime" jsou nicméně z neznámých důvodů psaná s velkým písmenem a anglickým přepisem. A proč "SuShi"?

Z čeho se vyrábí katana?

Vstupné do celého muzea na aktuální i stále expozice je za hubičku, pro studenty pouhých 50 Kč. Muzeum je krásné, člověk se v něm příjemně schladí, stále expozice jsou interaktivní a neuvěřitelně nápadité. V celé budově nás bylo kromě pracovníků muzea sedm, pokud se nepletu, takže jsme měli vážně "intimčo". Nejprve jsme byli zavedeni k mečům s tím, že je u nich momentálně jejich tvůrce Pavel Bolf, který zájemce dvěma sály provázel a poskytoval výklad. Poté jsme se vybatolili i do zbylých místností kochat se, valit oči na ceny svitků, které byly ke koupi, a sbírat je ze země při pohledu na štítky s popisky u exponátů. Výstava byla totiž zajímavá též z lingvistického hlediska. Anglický přepis japonských slov byl místy opravdu podivný, místy kombinovaný s českou transkripcí, u některých exponátů byl zase ryze český. Vitrínu od vitríny na nás zářila jiná transkripce, jednou jsme dokonce našli diverzitu i v rámci vitríny jedné. Překlepy bylo navíc možné najít jak ve slovech transkribovaných ("Kioto", "Nambkucho"), tak v normálních českých. Zejména nás pobavil svátek "Hima Macuri", nově tedy očividně "Svátek volného času". Jinak řečeno, co cedulka, to facepalm. Pokud jste ochotni to přehlížet, návštěvu vřele doporučuju.


Po rychloprohlídce celého muzea nám už tak kručelo v žaludku, že jsme se rozhodli ten den symbolicky utratit celé vstupné na Ostrakon a zbytek částky prostě stylově "japonsky" prožrat. Zapadli jsme proto do restaurace řetězce Sushi King, kde jsme si pořádně naplnili žaludky a zchladili se v klimatizovaném vzduchu. Nebylo to sice zrovna to nejlepší suši, co jsme kdy měli, a miso byla instantní, ale pochutnali jsme si. A protože jsme nenažrané obludy, nakonec jsme to ještě dodělali horou zmrzliny. 

 

Toliko tedy k letošnímu Ostrakonu Astrakonu, no. Držím účastníkům i organizátorům palce, aby vedra polevila a nikdo si už nemusel své jídlo prohlížet podruhé.
Reportu přímo z místa se určitě brzy dočkáte u Figurky.

pondělí 1. června 2015

Podivná knihovna a Spánek (Haruki Murakami)

Uhm... zkouškové.

Nebýt blogu Trinity, úplně by mi ušlo, že Odeon v uplynulých letech vydal dvě díla mého už takřka neoblíbence Harukiho Murakamiho, Spánek a Podivná knihovna. Ke známými chválenému Afterdarku a tedy i reálné šanci, že si u mě Murakami zvedne své osobní hodnocení, jsem se bohužel zatím stále nedostala... Takové útlé knížečky mě ale přece od povinností nemohou příliš zdržet, proč to tedy nezkusit, říkala jsem si. Kdyby to nebylo dobré, Odeon by je asi takhle samostatně nevydával, říkala jsem si. Ježiš, jak já umím být občas naivní.

Warning: Zase jednou budu zlá na Murakamiho. Ale jenom trošku.


Podivná knihovna

Protože si tyto svazky do knihovničky pořizovat neplánuju a druhá kniha nebyla v té době dostupná, musela jsem začít tím novějším – příběhem chlapce, který se ztratí v knihovně. Už kvůli jménu autora jsem byla připravena na nelogično a dostalo se mi ho v hojné dávce. Lidé a zvířata se náhodně objevují tu či onde, surrealistické prvky jsou ve vyprávění všudypřítomné a svět pod knihovnou má očividně svá vlastní pravidla. Žádný Malý princ se ale nekoná. Vysvětlení celého příběhu nebo nějaký uspokojivý závěr jakbysmet. Dialogy nikam nevedou, nedávají smysl na žádné mně pochopitelné úrovni. S tím jsem samozřejmě počítala, ale i tak mě dorážely drobné hlouposti typu: mladík se v knihovně setká s dívkou, která nemluví, na dvou místech je výslovně řečeno, že hovoří pouze posunky. To jí nicméně nebrání v tom, aby "hovořila" v komplikovaných větách na různá témata. Dát mi něco takového přečíst na posouzení nějaký můj kamarád, natvrdo mu řeknu, že by měl zvolit jinou kariéru.
Řekněme si to upřímně, tahle kraťoučká povídka má do kvalitního čtení daleko a samostatně vydána byla nejspíš jen kvůli jménu na obálce a vidině snadného zisku. Velké roztahané písmo, množství ilustrací a rozsekání na kapitoly zaručilo, že se ji podařilo vydavateli rozložit na neskutečných 63 stran a vydat jako hardback za cenu přes 200 Kč. Člověka pak trochu zaskočí, když při takové ceně přečte Podivnou knihovnu za necelých 20 minut.

"A co se mnou tedy bude?"
"To se mi ani nechce vyslovit," naklonil ovčí mužík v rozpacích hlavu na stranu.
"Prosím vás, řekněte mi pravdu. Máma si o mě už doma dělá starosti."
"Čeká tě hochu, uříznutí hlavy pilou. A pak – vysrknutí mozku."
Byl jsem v takovém šoku, že jsem se chvíli nezmohl na slovo. Až pak jsem konečně promluvil.
"Mozek mi nejspíš vysrkne ten děda, viďte?"
"Už je to tak..." vysoukal ze sebe zdráhavě ovčí mužík.

Někde se píše, že je to "dětská novela", na Goodreads se o tom vedou spory, u nás anotace v knihkupectvích nic podobného neuvádějí. Příběh mi každopádně připadá pitomý i v případě, že by byl míněn jako povídka pro mládež, což je vzhledem k velikosti písma a tomu, že je protagonistou mladý chlapec, pravděpodobné. Přestože si jde hoch do knihovny vypůjčit knihy s informacemi o výběru daní v Osmanské říši, doma na něj čeká maminka s večeří, takže předpokládám, že se jedná o dítko školou povinné. Je ale příběh skutečně určen dětskému čtenářstvu? Knížečku o dítěti, které se někde ztratí, nechápe věci kolem sebe, je obklopeno hrůzou a nakonec mu jen tak bezdůvodně bez jakéhokoliv morálního poučení (spoiler) umře vše, co má rád, bych ratolestem asi opravdu číst nedávala. Bylo to skutečně o knihovně a má to odradit mládež od čtení, nebo se na to jde dívat úplně odlišně? "Dětské strachy tisíckrát jinak"? Kdo ví?
Nejlepší věcí na knize jsou překrásné dvojvrstvé ilustrace od Kat Menschik, které kombinují matné plochy s lesklými a dávají strašidelným obrázkům ještě druhou, děsivější úroveň, když na ně světlo dopadne z jiného úhlu.


Spánek

Ke Spánku jsem přistupovala s obavami, ale též i s určitou nadějí. Máti se do něj totiž cestou z Ostravy v autobuse začetla a od té doby nebyla schopna knihu odložit, přestože kupředu postupovala kvůli extrémnímu nedostatku času jen pomaličku. A máti nemá špatný vkus.
Po otevření mě ihned příjemně potěšila hustota textu i jeho (ne)velikost. Na rozdíl od Podivné Knihovny není kniha uměle vycpána, samotný příběh mi tak vydržel zhruba na hodinu. Spánek je totiž skvěle napsaná psychologická povídka, která čtenáře vážně pohltí. Příběhem provází žena, která si díky nově nabytému času, který má k dispozici, postupně uvědomuje, jak moc se od studií změnila, a s určitým odstupem se dívá na svůj současný život a rodinu. Pocity při její nespavosti jsou popsány tak přesně, že jsem si téměř jistá, že je Murakami musí znát z první ruky. Kamenem úrazu je bohužel opět závěr, který nejenže je bez jakéhokoliv vyvrcholení, dokonce se nachází přímo uprostřed jediného akčního momentu, který se v celé povídce objeví. Kdybych se snažila, můžu z toho nějak násilím vykřesat pointu o tom, že se jí ta volnost a nevázanost nakonec vymstila, pocit neukončenosti ve mně ale přetrvává. A máti? Vkročila mi včera v noci do pokoje půl hodiny poté, co jsme si už vyměnily "dobrou noc", stoupla si přede mě, zoufale se na mě podívala, spráskla ruce a otázala se: "WTF?"
Kniha je opět zdobena nádhernými ilustracemi od Kat Menschik, tentokrát jsou to tmavomodré obrázky s nádechy stříbrné, přičemž i celý text knihy je vyveden v těch samých barvách.

Podivná knihovna vlevo, Spánek vpravo
"Během toho měsíce se mi jedinkrát nepovedlo se pořádně vyspat. S příchodem noci si vždycky lehám do postele a říkám si: tak, a jde se spát. A jen co to udělám, jsem v okamžení dokonale vzhůru, jako by to byl nějaký podmíněný reflex. Neusnu, ani když se o to snažím sebevíc. Čím víc si říkám, že musím spát, tím jsem naopak bdělejší. A můžu si nakrásně zkoušet dát alkohol nebo prášky na spaní: nezabírají ani trochu."

Názory na knihy z jiných zdrojů se liší – polovina v nich vidí geniální dílo, polovina čtenářů na ně hledí s obočím až kdesi na hranici mezi čelem a vlasy. Mě by jen zajímalo, zda by první skupina byla tak nadšená i kdyby knihy neměly na hřbetě příjmení Murakami. Já v nich především vidím něco nesrovnatelného. Přestože sdílejí autora i překladatele (klasicky Jurkovič), jsou psané naprosto jinak. Jsou sice obě bez pointy, i obsahově je to ale úplně jinde. Zatímco u Podivné knihovny jsem si při čtení vážně zoufala, Spánek jsem nadšeně zhltla. Originál Spánku je z roku 1990, originál Knihovny vyšel o patnáct let později. Možná, že nápady zkrátka a dobře docházejí, a v tom bude ten zakopaný pes.

středa 22. dubna 2015

"Amemi"

Na Instagramu přátelé zveřejňují fotky rozkvetlých růžových kvítků už nějakou tu chvíli, počasí přitom ale jakoby se nemohlo definitivně rozhodnout, jestli už je jaro, nebo zda jsme stále uprostřed zimy. Japonský Klub Olomouc se nejspíš rozhodl přírodě napovědět, a tak v pátek uspořádal hanami, tedy povídání, pojídání, popíjení a pozorování rozkvetlých sakur. Kdosi tam nahoře se ale, co se počasí týče, želbohu rozhodl pro tu chladnější možnost, tak z toho nakonec bylo spíše povídání, pojídání, popíjení a pozorování deště. Tedy asi 雨見?

Začátek hanami byl stanoven na druhou hodinu do Bezručových sadů u altánu s tím, že budou na místě v omezeném množství k dostání i nějaké ty dobroty a kdo dřív přijde, ten bude nakrmen. Ve 14:00 jsme tedy stáli spolu s několika dalšími jedinci nastoupeni před krytými plastovými stoly a židličkami na navlhlé cestě a přešlapujíce na místě, začali jsme pokukovat po jídle, které bylo mezitím vykládáno na stůl. Byli jsme informováni, že je navařeno z toho, co klubu zbylo po předchozích akcích, že by se to asi mělo spotřebovat a že je tedy pohoštění zdarma, příspěvky dobrovolné. I sáhli jsme s Astrakem do hlubin svého svědomí a peněženek, usoudili, že máme opravdu hlad a tento nezištný čin našich pátečních hostitelů odměníme dvoustovkou a řádně se za to nakrmíme. Přítomným bylo nabízeno onigiri, taštičky gjóza, dorajaki a maččové sušenky, vše opravdu velmi chutné.

slaďoučké dorajaki – lívanečky s fazolovou pastou anko uprostřed
masem plněné taštičky gjóza se sójovou omáčkou
Zatímco jsem seděla, žvýkala a poslouchala Astraka, jak radí jakémusi pánovi ohledně jeho plánované cesty do Japonska, v pozadí se odehrávaly ukázky bojových umění. Musím se přiznat, že mě podobné sporty / metody sebezmrzačení nikdy příliš nezajímaly a dokonce jsem zrovna to ráno nahlas přemítala, k čemu to člověku je, učit se třeba takové kendó, než právě k tomu, aby ho na podobných akcích zvědavým okolostojícím předváděl. Ale ono to bylo kupodivu zajímavé a, díky zvukovému doprovodu a přeskakujícímu hlasu jednoho z odvážných zakuklenců, také velmi vtipné.
Na stolech kolem nás si pár jedinců vyrábělo krevety z brček, opodál hráli stolní hry, někteří bojechtiví se převlékali do příslušných úborů a ochranné výstroje. A já se snažila nepřimrzat k židličce a užívat si přátelskou atmosféru. Teplota se držela někde okolo 9°, pro kteréžto hodnoty jsem se teda neoblékla nejlépe. Možná jsem se měla zvednout a poslechnout výzvu předsedy JKO, který se nás snažil přemluvit k účasti v soutěžích, lákaje nás ukázkou cen, ale lenost zvítězila. A byla potrestána sílícím pocitem chladu.

maččové sušenky
cuna-majo onigiri, tedy rýžový bochánek plněný tuňákem s trochou majonézy
Přestože na Facebooku bylo jako "zúčastní se" zaznačených 106 lidí, a na "možná" jich kliklo 76, na místě se nakonec první dvě hodiny vyskytovalo kvůli lehkému dešti a nízkým teplotám pouze zhruba 30 jedinců. Později, dle fotek, očividně dorazilo lidu ještě o chlup více. I přes očividnou zkřehlost všichni vypadali nadšeně a nasyceně. A dokonce jsme měli krásný výhled na jakýsi místní kultivar sakury!


Celkově vzato se z pátečního hanami i přes nepřízeň počasí vyklubala vynikající akce, organizátoři by zasloužili potlesk. Člověk nakonec jen přemýšlí, jak by to celé vypadalo, kdyby slunce bylo bývalo vyšlo a on se tam mohl někde válet na trávě pod třešní.

A když už o svátcích a tradicích, samozřejmě nemůžu jen tak přejít Velikonoce. Oslavu rozmnožování, plodnosti, sexu a podobných kratochvílí, a... králíků. Šavrda se zase jednou rozhodla, že ze mě udělá šišlajícího usmívajícího se blázna skloněného nad obsahem právě otevřené nečekané obálky a opět mi nepředvídaně poslala roztomile-východně laděný balíček s ručně tvořenými rozkošnostmi ♥ Ještě jednou hrozně moc děkuju!~ Jako minule, i tentokrát obsahoval věc, jejímž použitím si nejsme ani jedna tak docela jistá a má-li někdo tušení, o co přesně se jedná, velmi uvítám a ocením, pokud se o své vědomosti podělí. Jedná se o ten drobný "dynamit". Kamarádka Bea z druhého konce světa hlásí, že je na tom napsané přání k novému roku, což nás vede k obavě, že po zatáhnutí za červenou nitku bude následovat nějaká třaskavá reakce. Bojíme se to ovšem zkoušet z obavy před její silou. Nějaké rady? ^^'


neděle 29. března 2015

A co třeba rovnou "Japonský rok"?

Japonský měsíc, Japonské jaro, nejrůznější Japonské dny, Asijský týden... je docela zvláštní, jak začínáme být v posledních letech východem takřka posedlí. A Figurka mě před několika dny upozornila, že budeme mít Japonské dny nově i v Ostravě.
Jak se na to celé dívám? Asi nějak takhle: O.o

Nová kulturní akce láká několika zajímavými body programu, například ukázkou tradiční výroby panenek kokeši, která možná na festival vytáhne i mě. Každopádně nám toho ale přibývá jako hub po dešti. Východ se pro obyčejné smrtelníky stává natolik přitažlivým magickým místem nebo zkrátka konceptem, který prodává, že se na asijskou kuchyni pokusila nalákat dokonce i naše olomoucká Menza. Na kolejních nástěnkách a podobných místech, kam by na ně mohlo padnout oko študákovo, se nedávno objevily letáčky zdobené ilustracemi nudlí, jakéhosi rámenu a podobných dobrot, které kolemjdoucí lákaly na Dny asijské kuchyně. I já jsem na ně v 90° předklonu podezíravě hleděla a zvažovala, zda riskovat zdraví žaludku a případné zmrzačení chuťových buněk. Pud sebezáchovy v tomto případě nakonec zvítězil a jsem za to neskutečně ráda, zejména po nahlédnutí na fotografie zveřejněné naším univerzitním plátkem Helena v krabici. Protože tohle je přece koncentrovaná Asie! Akorát že "Menza style".
Z restaurace ve Zbrojnici (knihovně) teď prý budeme mít suši restauraci, tak snad to tam dopadne lépe.

Zdroj
Nejsem si naprosto jistá, nakolik může člověk s jiným oborem chápat mé rozčarování nad měnícím se okolním světem, nechť si prosím ale například takový student veteriny zkusí představit, jaké by to bylo, kdyby se v jeho okolí začalo pořádat několik festivalů anatomie skotu a známí se ho na denní bázi vyptávali na pyometru u fen či na metody veterinární homeopatie.

V H&M se nedávno objevila a rychlostí blesku i zmizela Japonskem inspirovaná kolekce, takže teď v ulicích očekávám o nějaké to procento pandích doplňků a anime postavičkami potištěných svršků více než obvykle. V mém okolí se zatím zase lidé ponořují do tajů japonské prózy a kolikrát u mě hledají názor. A já akorát tak zjišťuju, že mám, až na pár výjimek, spíše tendenci je odrazovat, což jsem teď mohla ventilovat alespoň ve článku do festzinu na Animefest. Zatímco já v několika posledních letech neviděla žádné z těch extrémně populárních anime (vlastně naposledy Madoku a Shinsekai Yori), která teď znají pomalu i základní školou povinní a o kterých se denně vedou svaté války na Sčítání, onehdá se takhle na koleji zarazím při přípravě čaje s konvicí v rukou s tím, že moje periferní vidění zachytilo něco do mé každodenní reality nezapadajícího. Otočím hlavu a hledím, že nám naše dočasná spolubydlící, již téměř vystudovaná právnička, očividně začala u jídla sledovat Naruta. A následujícího večera na mě po příchodu domů z podložky na lednici hledělo opuštěné onigiri, protože se celý druhý pokoj vydal na ochutnávku jídel, jeden z bodů programu Japonského jara.

To zažíváme nějakou druhou vlnu zájmu o Východ? První jsem pozorovala zhruba v době, kdy se u nás začala naplno překládat manga a slovo "anime" přestalo být pro běžného Čecha součástí naprosto neznámého lexika, o němž uvažoval jako o možné nadávce, a kdy započala metamorfóza mého bratra v otaku. Multikulturalita je úžasná věc a já jsem pro festivaly, které by nás seznamovaly s tradicemi jiných zemí, všemi deseti. Přeci jen ale, když to jde jen jedním směrem, je to trochu zvláštní. Proto, abychom si to trochu zpestřili, navrhuju – co takhle Týden Grónska? Nebo Dny botswanské kuchyně?

P. S. Tradiční záznam z představení JKO byl včera zveřejněn, yay~ Akorát tentokrát to je už opravdu asi jen pro japonštiny (a nejlépe i interních vtípků olomoucké katedry) znalé, bohužel.

středa 4. března 2015

Březen, na Japonské jaro vlezem

Začal březen, započalo Japonské jaro.
JKO se vytáhl, program je nejnabitější, co pamatuju, a i stránky akce jsou tento rok krásně zpracované. Tématem letošního Jara je smrt, které se proto ve své pondělní přednášce o japonských svátcích sem tam dotkl i W-sensei. Všichni ex-spolužáci a známí magistři se na ni "naprosto nečekaně" vykašlali, protože se jim nechtělo platit vstupné; některým přítomným se zase asi celá záležitost nezdála tak zajímavá jako mě, protože týpek sedící za námi to zhruba tak v polovině na chvíli zalomil... já osobně byla ale moc ráda, že jsem se na přednášku vydala. Na rozdíl od loňska, kdy jsem se s tou svojí předchozího dne zlomenou pařátou do školy na tuhle svou oblíbenou část celého festivalu nedostala, jsem letos na večerní přednášku do auly spolu s Velu zdárně v celku dorazila. Postupovalo se pěkně podle kalendářního roku, podle slidů s rozkošnými růžovými králíčky a podle mého gusta – opět jsem měla na hodinku a půl možnost připomenout si pocity nadšené zvědavé studentky, smát se všem těm historkám a vtipným poznámkám a dozvědět se něco zajímavého o nejvýznamnějších japonských svátcích, které jsem po celou dobu studia úspěšně ignorovala. Vím, ve které lekci na konci jsme to měli, vím, jak to vypadalo, ale vždycky jsem předstírala, že to neexistuje. Protože data jsou fuj a protože to po nás naštěstí nikdy nikdo nechtěl.
Sensei mimochodem zaznamenal barvu mé hlavy a zaraženě se přiblížil.

W: 。。。どうして?
Ely: A proč ne?~
Když už o něm, v poslední době nemůžu vypudit z hlavy takovou absurdní, leč poměrně vtipnou představu. Každý Olomoučák už jistě dávno zaznamenal, jak je to naše město celé popsané a plné podpisů a že každá budova, socha, lampa či zkrátka cokoliv, co se nehýbe dost rychle, aby sprejerovi uteklo, je podepsáno. Jedna z často se opakujících značek, která je k nalezení skutečně na každém kroku, je "WATT". Tohle graffiti jsem nedávno na několika místech uzřela rozepsané jako:  WAT.T. – a od té doby prostě v mysli vidím senseie, jak se v noci plíží po Olomouci se sprejem v ruce. Kdykoliv narazím na nějaké "WATT". Čili asi tak co tři metry. Japonská filologie mě holt poznamenala na doživotí.

Zdroj
Zpět ale k Japonskému jaru: program probíhá po celý měsíc a obsahuje spoustu zajímavých záležitostí, které bývají tradičně každým rokem vynikající (ochutnávka jídel, studentské divadlo), takže samozřejmě v případě zájmu, času a možností dojezdu neváhejte a na některý bod programu se určitě zajděte podívat. Letos je sice vše tak nějak dražší, na druhou stranu je ale možné pořídit si permanentku na celý březen, takže pokud toho někdo hodlá obrazit více, asi by měl nad jejím pořízením pouvažovat, aby peněženka příliš nezaplakala. Jen bych chtěla upozornit, že workshop japonských sladkostí, na který je počet účastníků omezen a jsou na něj proto povinné rezervace, je už prý bohužel plný.

Zdroj
Mimochodem, prošla jsem v poslední době několik knihkupectví. Zrůda od Nacuo Kirino je nyní k dostání za nicotných 39,- a Paprika Jasutaky Cucui, kterou tedy všichni znají spíš v animovaném zpracování, ale určitě by nebylo marné na to kouknout i v tištěné podobě, lze najít za 99,-. Hlásím pro případ, že by někdo na rozdíl ode mě neměl co číst~

P. S. Za osazenstvo úterní olomoucké čajovny se tak nějak omlouvám dvěma boxům naproti nám, kterým jsme se poněkud neskrývaně a poněkud nahlas řehtali (protože "Každá ta postava říká na konci něco jinýho. Tenhle třeba končí věty na 'desu'!") a o kterých jsme až dodatečně zjistili, že to byli nejspíš japanologové, prváci. Pardon. My nekoušeme. A nejsme zlí. Většinou.

středa 18. února 2015

Stará garda

Zase jsem dlouho mlčela, hanba mi. Měla jsem důvod, více důvodů. Že ale těmi hlavními byly především lenost a vyprahlá planina s převalujícím se seschlým roštím v místech, kde mám v mozku přihrádku "nápady, inspirace a kreativita", to asi nezakecám.

Byla jsem v Praze. Několika málo dny dovolené jsem se odměnila po zakončení poměrně namáhavého semestru a trávila tak dny s marodícími prarodiči (děda, již týdny zatvrzele odmítaje návštěvu doktora, jako by se snažil stát se zásadovým mužem a alespoň s mírným zpožděním dostát svým slovům, že do mé příští návštěvy raději umře), Eldou a Astrakem. S posledním zmíněným jsem nakonec strávila času asi nejvíce a byla jsem tak mimo jiné pozvána na minulé úterý do čajovny, kde se každý týden v tento den scházejí pražští otaku, aby probrali základní otázky života, vesmíru a vůbec. Nabídku jsem s nadšením přijala a udělala z toho tak spíše "setkání pražských otaku a podobné havěti", večer to byl velmi příjemný.
Grek: To je Ely.
Dorazivší osoba: (...)
Grek: Nákupní deníček.
Dorazivší osoba: Ahá!
Pány zdravím, jsem ráda, že jim jistě poskytuju zábavu na dlouhé chvíle a že jsem měla v průběhu večera konečně možnost zjistit, jak tedy vlastně vypadá mé čtenářstvo, mohla vyslechnout Grekovy nápadité rady ohledně budoucího vedení Deníčku, a od ostatních si s hlavou v dlaních vyposlechla, jak mám napsat zase nějaký ten článek o "růžové kosmetice" *head desk*. Akorát ale ono jakože i kdybych tyhle requesty vzala s kamennou tváří doslova, nemám o čem. Nic roztomilého, co by lačné duše zmíněných pánů mohlo uspokojit, jsem v poslední době nekoupila, pokud bych teda zrovna neměla fotit svoje nové rozkošné spodní prádlo, jakkoliv jsem jistá, že by je velmi nadchlo, nejlépe foceno přímo na mé osobě.
Chtěla jsem alespoň konečně zavítat do japonské pekárny Hotaru, ochutnat jejich nabídku a nalákat k návštěvě ty, kteří ještě neměli příležitost tento vskutku miniaturní krámek navštívit, ale... nikoho, kdo v poslední době zaslechl něco o mé neuvěřitelné smůle asi nepřekvapí, že mají na stránkách vyvěšeno "☆★CLOSED★☆". Nečekaný je možná akorát tak fakt, že mě napadlo si to ráno pro jistotu zkontrolovat a neprojela jsem se tak zbytečně, jak už se mi to tak v těchto týdnech děje. Takže jsem ani asijsky nejedla.
Že prý mám tedy napsat úplně o čemkoliv, ale čtivě, navrhoval Grek. Takové všední záležitosti ale já házím spíš na Drobnosti. Moje zájmy se se získáním volného času trošku rozutekly, a pokud bych zrovna neměla psát o kvalitě japonských vinylů (na které se v Praze dokonce jeden obchod specializuje, mnichichi!), v poslední době nějak nemám co tématického světu sdělit.

Akorát se mi teda podařilo zase jednou hezky nakoupit na eBay – tři čísla Šónen Magazinu (少年マガジン), mooku zhruba o 450 stranách plného článků a především mangy. Jak už tak množství vyobrazení ženského poprsí a podobných partií naznačuje, mangy cílené především na chlapce. Ne, že bych byla žánrově omezená, tentokrát jsem ale přihazovala spíš vyloženě proto, abych je poslala dál a udělala někomu radost, protože by byla škoda to tam nechat. Sice tu z toho tedy dělám v poslední době spíš Prodejní deníček, ale tak... kdyby si chtěl někdo procvičit čtení, dám jeden za 90 Kč, všechny tři za 250 Kč a předání v Olomouci je možné zdarma.

3225¥ na poštovném. Chudák člověk. To je můj osobní rekord!
Jestliže jsem se v čajovně cítila trochu mimo, ve škole a na akcích JKO se zase cítím jako stará garda. Jako vykopávka. Stařešina, co má tendenci neustále začínat věty frázemi typu "to za mých časů".
Minulý semestr jsme s Lucí navštívily přednášku o WWOOF, dobrovolničení v Japonsku a tedy i možném způsobu, jak se na Východ dostat. Ta nám minulý rok utekla, ale byla prý zajímavá a k popukání, proto jsme byly zvědavé, zda se s námi ex-spolužáci podělí o nějaké zajímavé historky i tentokrát. Spoustu poutavých a humorných příběhů jsme vskutku vyslechly, ale míra informací se mi po čase začala zdát přílišná, vyčerpávající až neúnosná, a tak jsem to zapíchla dřív. Lucí měla větší výdrž, čehož ale následně litovala.

Koncem semestru jsem se těžce rozhodovala mezi návštěvou vánočního večírku japanistů a anglistů, data samozřejmě jako každý rok i tento prosinec asi v rámci tradice kolidovala. Chtěla jsem ještě alespoň jednou zažít atmosféru toho japonštinářského, na což jsem potřebovala společnost a morální podporu, neb jsem se cítila pomalu jako vyhnanec, ale nebylo mi dopřáno: z děvčat, co spolu se mnou přešla na jednoobor anglistiky, nechtěla na oslavu staré katedry zavítat žádná; ex-spolužáci se museli učit. A mnoho, mnoho potenciálních obětí si v tu dobu mrzlo nikoliv na olomouckých kolejích, ale na ubytovnách na druhé straně světa. Nezbyl mi nikdo! Tak jsem nakonec sebrala odvahu a kontaktovala Velu, se kterou jsem se seznámila na Natsuconu – čerstvou prvačku s čerstvým blogem s velkým potenciálem. Společnost byla nakonec moc fajn, narazila jsem totiž náhodou na Astrakova známého, o kterém mi kolega říkal, že se na akci vyskytne, a že mě prý případně určitě zabaví. Zabavil i pobavil. Hlavně tedy situací vztahující se ještě k mé bakalářce a opět, stejně jako v čajovně, dokazující, že mé spisy (domněle) hovoří za mě.
Ely: O tobě mi Astrak říkal! Prý mě máš bavit.
K: Cože? Fakt? Mně nic neříkal. A jakže se jmenuješ?
Ely: Ely.
K: (...) A příjmení?
Ely: V****á.
K: (...)
Ely: ...Plagiátorka?
K: JO-TO-JSI-TYYYY!*
Společnost spolu se úžasně zahranou scénkou s vynikající ukázkou... ehm, bojového umění... byla na celém večeru ale asi tak to jediné pozitivní. Při vstupu ze mě bylo, jakožto z nekostýmovaného jedince, vylouděno 80 Kč – i přestože si na akci nemůžu dát nic k jídlu či k pití, za což jsem vždy mívala finanční úlevy – a částka tedy byla pouze za vstup do nevyzdobené velké učebny s neztlumenými světly, bez hudby. Což se změnilo očividně až po mém odchodu, dle fotek. Pasování prváků mi připadalo naprosto děsivé a jsem ráda, že tohle se za nás nekonalo. Tématem kostýmů byly školní uniformy, což určitě potěšilo oko nejednoho chlapce či sexuálně nevyhraněné dívky, v některých případech se ale člověk až podivoval, že slečnám po cestě mrazivým večerem nic neprochladlo či neumrzlo. Ne všichni ale zvolili jako úbor károvanou sukni délky opasku, někteří se projevili vskutku kreativně a například zhruba v polovině večera se objevivší cosplay samotného W-senseie to absolutně zabil. Zejména poté, co byl sensei, v tu dobu již na odchodu, s cosplayerkou konfrontován.
Celkový dojem? Pocit, že už tam nemám co dělat, nevycházející pouze z mé hlavy, ale i dalších vnějších okolností. Nakonec jsem to vzdala a spolu se známým, který se kvůli ročnímu studiu v Japonsku od našeho ročníku ve druháku odtrhl a je tedy nyní mezi mláďaty, jsem zamířila na večírek anglistický. Kde po mě nechtěli ani korunu, byl naprosto perfektně zorganizován se skvělým programem, hudbou, výzdobou a zábavou. Just saying. Každoročně jsem výzdobu učebny při vánočním večírku japanistů nadšeně fotila, ale letos byl na celé akci nejfotogeničtější asi tak plakát, který na ni lákal.


Včera jsme si s Astrakem a jeho spolubydlícím a spolužákem, dalším mým ex-spolužákem z japonštiny, simulovali úterní čajovnu pěkně tady u nás v Olomouci a snad se jedná a základní stavební kámen nové tradice. Příští týden se budeme snažit dotáhnout na místo co nejvíce lidu a zejména jedince, kteří nás tentokrát nechali na holičkách. Snad tak započneme něco pravidelného. Pokud by se někdo chtěl za námi zastavit, ozvěte se, rádi vás uvidíme~

*Bo moje parafráze byly místy prý spíš překlady a s paží v sádře se celkově blbě píše, kdyby to někoho zaujalo. Čím víc se člověk snaží, tím víc se věci kazí, očividně.

pátek 16. ledna 2015

Ťapky takřka k sežrání

Kdo mapuje tamější nabídku levných drobností, určitě si už všiml, že se novým hitem na eBayi zdají být potištěné ponožky s lahodně vypadajícími vzory – kopie japonských značek s "Haradžuku" módou, jejichž originály se už před měsíci objevovaly v časopisech jako je Cutie, Zipper nebo Kera.
Produkce čínských továren nedávno zpřístupnila roztomile potištěné ponožky lidem po celém světě a... rovnou se do toho v Číně vrhli po svém: člověk teď může pouhým doplňkem vyjádřit lásku ke konzumaci ledasčeho, slaninou s vejci počínaje a pivem či marihuanou konče. V nabídce desítek prodejců ale samozřejmě nechybí třeba ani přesné repliky zmrzlinových nebo cupcake ponožek z aktuálního vydání Cutie ↓

Cutie, leden 2015
Dle prvního čísla nového lolitího časopisu Sličná Antonie je sice možné na některé modely narazit už i v našich kamenných obchodech (například v takovém CroppTown mají prý kočičí fusekle za nechutných 69 Kč), kdo má ale trochu trpělivosti nebo štěstí, může je mít doma opravdu jen za několik málo korun.

Ne, že bych měla nutkání pořídit si cokoliv, co mi doporučí nějaký módní časopis, říkala jsem si ale, že je to na pohled rozkošné a bude se to krásně bít s mým převážně černým oblečením, a tak jsem si několik chutně vypadajících párů vydražila. Přestože jsem si nebyla jistá, zda nebudou ponožky šité jen na drobné asijské nožky, i na moji čtyřicítku to kupodivu pěkně sedne a po oblečení stále připomíná původní vzor, takže se tyto obavy ukázaly jako neopodstatněné. Protože jsem ale na 9GAGu nedávno viděla fotku jedněch kočičích na mužském chodidle, přičemž potisk po natažení takřka zmizel a zvíře nabylo děsivé podoby, asi bych koupi potištěných ponožek s drobnějšími motivy nebo zvířátky nedoporučovala jedincům s nohou velikosti ploutve.

Ne, nejsem hybrid, to není noha.
Pakliže jste se ovšem v poslední době rozhodli zpestřit si šatník podobnými kousky, je třeba vzít v úvahu jednu věc: přestože všechny aukce uvádějí, že jsou ponožky bavlněné, už na omak se to člověku zdá pochybné a štítek jako složení udává 100% polyester. Takže ropa. To je poněkud rozdíl.


A úplně mimo: neměl by někdo zájem o něco z lehounkého japonského čtení, korejské hudby nebo lolita módy? Potřebovala bych se zbavit spousty dětských časopisů, alba Lucifer od SHINee a tote bagu z Bodyline (prodáno) za velmi lidové ceny. Zvědavce a zájemce o více infa nebo fotek odkazuju na svůj mail nebo komentáře, nechce se mi sem spamovat víc, než je nutné~
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely