úterý 30. prosince 2014

Šťastné a ušaté

Svátky byly pohodové, prolenošené, projezené, protulené a prospané. Máti zredukovala zapálení pro předvánoční úklid, hladinu stresu i počet druhů cukroví, který se tak letos snížil na "pouhých" patnáct. Celý byt tlumeně svítil, z reproduktorů a našich hrdel se co chvíli ozývaly koledy, v mém případě prokládané s vánoční atmosféru jistě skvěle dokreslujícími kusy od Mansona, k němuž jsem si po letech zase jaksi našla cestu. A abychom to poslouchání neměli tak jednotvárné, u pečení (nejen) naše rodina díky aktivní babičce jakéhosi sdílného jedince z japonštinářské skupiny na Facebooku poslouchala namísto vánočního projevu "pana prezidenta" raději jistého senseie, vysílaného rádiově. Na internetu bylo několik dní mrtvo, ale teď už zdá se všichni strávili všechny ty hromady cukroví a salátu a aktivně zveřejňují dárečkové posty. Tož bych se asi taky měla pochlapit, říkám si.


Dárků, darů a dárečků jsem letos dostala opravdu požehnaně, slavila jsem totiž na vícero frontách: jednak na koleji s děvčaty, se kterými jsme si vyměnily pár drobností a já tak dostala první ušaté dary tohoto prosince, za druhé pak s Křehkou Figurkou a její tlupou, nu a za třetí samozřejmě klasicky doma s rodinou. A do toho všeho mi navíc pošťačka přinesla nečekaný balík. A několik dalších předávání prezentů mě ještě stále čeká!
Část nadílky jsem si nadšeně vyfotila ↑, a protože mě některé výše zachycené dárky nadmíru zaujaly ať už pozitivně, nebo bohužel právě naopak, zasvětím jim několik řádků.

Králičí brož od BramboO
Součástí předvánoční Vánoční párty pořádané Křehkou Figurkou byl i výborně zorganizovaný Vánoční skřet, tedy výměna dárků mezi anonymním dárcem, pozvanou osobou a jejím přiděleným svěřencem. Figurka se do toho vrhla naplno a pomáhala vybírat dárky tak, aby nás všechny skutečně potěšily, což se, myslím, opravdu povedlo. Od svého "skřeta" jsem dostala velikého plyšového králíka, lahodný zelený čaj a od Figurky samotné navíc úchvatnou "origami" králičí brož značky BramboO, takže jsem měla dvojnásobnou radost, která se následně změnila na nadšení trojnásobné, protože se zdálo, že i mou svěřenkyni plyšový dáreček potěšil. Máte-li rádi netradiční ručně vyráběné šperky, v tomto případě plastové černobílé kousky nejrůznějších originálních tvarů a podob, rozhodně můžu BramboO jen doporučit. Brož se zdá být opravdu bytelná a doufám tedy, že se mnou bude na klopě kabátu dlouho.


Stojánek na náušnice ve stylu Anna Sui
Netuším, zda se jedná přímo o repliku skutečného produktu značky Anna Sui, či zda je stojánek pouze stylizován do podoby něčeho "rádoby-Anna-Sui" bez reálné předlohy. Tak jako tak, design se mi moc zalíbil a proto jsem si o něj napsala Ježíškovi (= objednala, zaplatila, naúčtovala Ježíškovi).
Základem při nakupování podobných plastových drobností z Číny je pořádně si zásilku po jejím obdržení zkontrolovat a v případě jakéhokoliv problému zboží ihned reklamovat. To se ale jaksi provádí poněkud blbě, když to dorazí v listopadu a člověk se k tomu dostane koncem prosince. Žádala jsem proto máti, aby obsah balíčku řádně prozkoumala a hlásila případné škody. Ježíšek prohlásil, že je vše v pořádku, proto jsem prodejci udělila pozitivní feedback. A následně pod stromečkem zjistila, že je Ježíšek líná nepořádná lemra, když jsem ze sáčku vysypala černou drť. Sada "slož si sám" tedy rázem nabrala nový rozměr ("slep si sám") a následně mě pobavila ještě jednou – když jsme zjistili, že do sebe díly vůbec nepasují! Jednotlivé části se proto musely ještě pořádně opilovat. A stejně je to jaksi vachrlaté, celé se to viklá a nemyslím, že by to přežilo silnější nápor větru. Pakliže tedy hledáte nějakou odkládací konstrukci pro svou sbírku náušnic, rozhodně zvolte jiný model, na eBay je pěkný výběr.

Hello Kitty EDC od Avonu
Avon momentálně nabízí několik produktů značky Hello Kitty, mezi nimi i tuto limitovanou edici EDC. Máte-li rádi takové ty po žvýkačkách a sladkostech vonící dětské vůně, které bývají k dostání třeba v H&M, rozhodně neváhejte, kontaktujte svou Avonlady a tuhle roztomilost pro "malé slečny" si pořiďte – minimálně v příští kampani je ještě k dostání. Květinově ovocná vůně směsi meruňky, jasmínu a vanilky je dokonalá a hlavně, přestože se jedná pouze o EDC a měla by tedy vydržet méně než EDT, skutečně voní po dobu několika hodin a ne jako ty legrácky z "háemka". Krabička i samotná lahvička jsou opravdu rozkošné, krásný design.
Přiznávám, že se původně mělo jednat o dárek pro mou malou nevlastní sestru, ale jakože... přičichla jsem, vyzkoušela, upřela na Ježíška psí oči a dar uzmula.


Etude House Princess Happy Ending Rose Cheek Blusher (Coral Rose)
Odstín Coral Rose téhle tvářenky od Etude House naživo vůbec neodpovídá promočním fotografiím, na kterých se zdá být zbarvený více do růžova a MNOHEM světlejší. Reálná barva takřka přesně souhlasí s mojí fotkou. Nicméně, na štětci je to sice silně růžové, na pleti ale vytvoří pouze jemný třpytivý nádech, čímž se to zase kompenzuje. Překrásné knižní balení rozhodně neurazí. Vychází-li tedy člověk z Dášenčina tvrzení, že má Etude House polovinu produktů skvělých a polovinu úplně na nic, podařilo se mi nejspíš trefit do těch povedených 50 %.

A co se toho zmíněného nečekaného balíku týče, to mě zase jednou něco absolutně posadilo na pozadí. Odesílatelem je Šavrda a krabice skrývala plno překrásných převážně ručně vyráběných věcí s tématikou Asie. Šavrda, které jsem já sama netušíc tohle nenadálé překvapení, poslala pouze pohled =___=

Z balíčku na mě vykoukla i drobotina jako prasátka Monokuro Boo, červený "králík rebel" s cigaretou v puse nebo obří kancelářská spon(k)a s Miffym ^^
Zkusím tentokrát zkrátit své nadšené žvatlání na minimum a jen poznamenám, že jsem měla docela problém všechny tu úžasnosti z balíku vysvobodit, jak se mi třásly ruce. Šavrda, mistr ve tvorbě amigurumi, naplno předvedla své rukodělné umění, když dokázala vyrobit tohoto pruhovaného operličkovaného emotivního králíka. K ušaté vlastnoručně vyrobené rodince se zařadil i skřítek, který může díky drátkům v tělíčku dokonce pózovat. Nechci ani pomyslet, kolik práce jí musel, kluk jeden rozkošnej, dát.

Zřejmě proto, abych už nebyla zaskočená tím, co si pro mě osud připraví, dostala jsem i několik věcí na čínské metody věštění: mince na I-ťing a tyčinky na Kau Cim (tuší někdo správný český přepis?). Věštění či spíše řešení otázek a problémů za pomocí tří čínských mincí a 64 hexagramů z Knihy proměn (I-ťing) pro mě nebylo neznámé, cosi jsem už o tom kdysi četla. Kau Cim, metoda věštění s 78 dřevěnými tyčinkami, je pro mě ale zatím jednou velkou záhadou – zejména proto, že je v balení pouze 25 tyčinek číslovaných od 26 do 50. Buďto je tedy můj osud zpečetěn, nebo se jedná pouze o třetinu balení, nebo mi něco uniká. Tak jako tak, nanuky si z toho může člověk udělat vždy, že~

Všechny dárky mě nesmírně potěšily, ještě jednou ohromné díky všem Ježíškům! <3


Stává se pomalu zvykem, že se lidé na koncích svých "chlubících" vánočních článků čtenářů dotazují, cožepak pěkného dostali od Ježíška oni. Půjdu na to jinak: Jaké byly vaše Vánoce? Udělali jste ostatním radost?

neděle 21. prosince 2014

Fairy lights! Fairy lights everywhere!

Přerušuju pravidelný program a přináším něco zcela mimo mísu, protože... proto.

Celá věc se má následovně: kamarádka pořizovala vánoční osvětlení → Kamarádka zmínila, že měli též růžovou → Ely nadšeně běžela pro růžová blikátka → Kamarádka následující den doporučila ještě jiný obchod, kde jsou prý světelné řetězy k dostání i ve fialové → Ely proto téhož dne bleskově napsala zápočtovou písemku, shrábla si svých pět švestek a střelhbitě přes odjezdem domů běžela ještě pro ta fialová.

Výsledek: můj pokoj teď vypadá jako setting Avatara. Nebo jako Zangarmarsh z World of Warcraft. Případně, jak Shinigami trefně podotkla, jako oblast The Grove z Guild Wars 2. Prostě je to fyzické zpodobnění kouzel, magického psychedelického lesa a kdoví čeho všeho, a přestože fotky tu atmosféru nikdy nezachytí, snažila jsem se. Bohužel jsem se ale nesnažila natolik, aby mě například napadlo poklidit, nebo to vyfotit tehdy, kdy zrovna nebudu mít Tokio Hotel povlečení. Sakury a jeřábi byli zpsychedelizováni, welcome to my bordelmamá fairy room!

A jestli to na vás není dost magické, představte si, co je to za ráj, když si sundám brýle a mžourám na to bez potřebných skel o třech dioptriích. Ha. Teď už vážně jen čekám, kdy se tu přerazím o nějakého jednorožce.

Fialová obkličuje celý pokoj. Protože prostě deset metrů, no neberte to.

 
A já teď do tohodle ráje pastelových muchomůrek zapadám víc než kdy dřív. Od pátku jsem 100 % pinkhead. Podle mě v barvách plameňáka, podle naprosté většiny mého okolí v odstínech žvýkačky, jen hintzuovi očividně připomínám "jemně propečeného lososa".

neděle 14. prosince 2014

Jak jsem nejela na JLPT

Kdo se už japonštinou nějaký ten pátek zabývá, určitě někdy slyšel o Japanese Language Proficiency Test, tedy mezinárodní, jediné všeobecně uznávané zkoušce z tohoto jazyka. Má pět úrovní, přičemž zejména dvě nejvyšší bývají potřeba, chce-li se člověk ucházet o místo v nějaké japonské firmě, nebo se hodí, studoval-li by rád na japonské univerzitě. Přestože v zásadě neexistuje žádný praktický důvod snažit se o něco nižšího, než jsou právě N1 nebo N2, já do budoucna ani to zahraniční studium, ani zmíněné zaměstnání neplánuju, mojí motivací byla spíše zvědavost. Proto jsem se do toho letos se svou spolubydlící/spolužačkou/spolutrpitelkou Lucí a (o level odvážnější) ex-spolubydlící/ex-spolužačkou Ayuku nakonec vrhla. Certifikát by se na zdi vyjímal pěkně, říkala jsem si. Hlavní pohnutkou mi byl ale jednak pocit, že se to ode mě po těch třech letech jaksi očekává, za druhé jsem tak trochu doufala, že o tom něco sepíšu: jak si vybrat úroveň, jak se na ni naučit, co je třeba udělat a zařídit, jak to všechno od začátku do konce probíhá, dojmy... a tak podobně. Well, Expectations ≠ Reality.

Jak už z úvodu vyplynulo, hlásily jsme se takhle tři bývalé studentky, Ayuku, Lucí a já. V uplynulých letech jsme jakékoliv testování odmítaly, protože se tahle sranda, která se v ČR koná jen jednou v roce, vždy trefí do zkouškového nebo těsně před něj. Kolizi se zápočťákem jsme očekávaly samozřejmě i tentokrát, zejména já a Lucí jsme do toho ale musely jít teď nebo nikdy – než všechno definitivně zapomeneme.
Tak jsme tedy vše společnými silami povyplňovaly, plácly to do obálky, pořádně udupaly (protože taková obálka je potom docela macek), zaplatily, a myslely si, že máme starosti až do chvíle, kdy bude na čase začít se učit, z krku. Hahaha... Ne.

K Ayuku obálka s životně důležitým obsahem, tedy 受験票 neboli Test Voucherem dorazila jako první. Fun fact: člověk za to dá sedm stovek a oni to ani nepošlou doporučeně, milé. Nu, k Ayu naštěstí psaní v pořádku dorazilo, my s Lucí ovšem čekaly dál. Týden. Dva týdny. A to už jsme byly krapet nervózní. Lucí na stránkách narazila na zmínku, že pakliže se člověk hlásí přes školu, dorazí voucher do školy. A tu v nás začal hlodat červíček podezření.
Napsala jsem kamarádce, která ve studiu stále pokračuje, zdalipak jim jakože W-sensei nezmínil, že by mu přišly dva vouchery navíc. Prý nic nezmiňoval, ale v další hodině se ho ještě pro jistotu otáže, odpověděla mi ochotná duše. A my díky tomu nakonec zjistily, že přesto, že jsme na papíry uváděly pouze naši adresu, v Brně někdo projevil vlastní iniciativu a zaslal oba vouchery do školy. Sensei očividně nepokládal za důležité to zmínit někomu z našich přátel nebo ex-spolužáků, kteří nám je mohli klidně i předat, a automaticky je odeslal nazpět. Bez toho, aby nám někdo dal vědět jak ze školy, tak z Brna! Kdybychom se po nich nepídily samy, naše zaplacené přihlášky by se tak asi staly příspěvkem na Japonské centrum Brno. Jsem fakt happy, že se tohle stane zrovna tehdy, když doufám, že se nikdo nedozví, že se blbeček Ely hlásí pouze na "entrojky".

Protože jsem byla v té době jaksi časově vytíženější svým maroděním a Lucí zrovna plánovala víkend v Brně, napsala Centru o vzniklé chybě jménem nás obou s dotazem, zdali vouchery opětovně pošlou, nebo jestli je může zajet pro obě vyzvednout osobně. Dostalo se jí bleskové, milé a kouzelné odpovědi v lámané češtině o tom, že je dostali zpět a odešlou je tedy na adresu, kterou jsme do přihlášky uváděly, a že prý tedy "nemáme žádný problém". My si proto vydechly a doufaly, že už bude vše v pořádku. Ó ano, pro Lucí bylo, do schránky jí opravdu zanedlouho správný papír dorazil. Mně ne.
Tentokrát jsem tedy psala už jen svým jménem – snažila jsem se pěkně slušně, ale přiznám se, že mi u toho už jaksi cukalo oko. V odpovědi jsem byla ujištěna, že voucher posílali, a i kdyby nedorazil, je to prý v pořádku a mají mě v systému. Což člověku stejně po třech letech, kdy nám W-sensei tluče do hlavy, že hlavně nesmíme zapomenout na zkoušku přijet s voucherem, moc dobrý pocit nedodá.

Spolu s tím, jak týdny plynuly a povinností přibývalo, začínala se mi na mysl stále častěji vkrádat otázka, zda to byl ode mě moudrý krok. Na co jsem proboha myslela? To se mi zastesklo po časech plných stresu, a tak jsem se rozhodla dobrovolně si simulovat dvouobor? Cítila jsem prostě asi jakýsi pocit zodpovědnosti alespoň jednou tam dojet, protože takřka všichni spolužáci mají doma nejen diplom, ale i certifikát? Při pohledu na hromadu skript jsem neměla ani tak chuť je otevírat, nýbrž se jimi začít mlátit do hlavy. Chybí mi škola, zábavná a zajímavá výuka, úsměvy, ale ne tenhle stres, se kterým si můj mozek z neznámých důvodů japonštinu spojuje.

Nakonec to kdosi nahoře všechno vyřešil za mě. Týdny jsem sledovala, jak Lucí leží v papírech se znaky, zatímco já ležela v posteli. Po mé epické pětitýdenní nemoci, která mě málem vyřadila ze školy, jsem si musela utřídit priority a soustředila se na dohánění zameškaného učiva, dopisování a odevzdávání všeho, co pro mě představovalo tu pomyslnou planoucí koudel za pozadím. Něco jsem musela vzdát a JLPT patřil zrovna v těm postradatelným věcem, jakkoliv tu sedmistovku budu ještě měsíce oplakávat. Financovat si ještě navíc výlet do Brna, který by mi ukradl další čas a přinesl mi pouze pocit zoufalství a přesvědčení o vlastní stupiditě, to mi za to nestálo.

A příští rok? Znovu? Já už vám vůbec nevím.
Možná si to nechám na důchod.

Anyway, přestože budou dostupné až koncem února, přeju všem, kteří se testu účastnili, potěšující výsledky~

středa 3. prosince 2014

L'Arc-en-Ciel – HEART

V poslední době jsem byla velmi úspěšná, a nejen u aukce japonského slovníku jsem si s úsměvem mnula ruce jako čistotná masařka. Podobně šikovně jsem si totiž vydražila též album HEART od L'Arc-en-Ciel. Ono se mi to teď vůbec asi bude všechno vyhrávat lépe, když už na ty aukce nebudu zapomínat – stačí přes půl pokoje zahulákat na Siri, ať mi nastaví za třicet minut budíka. Neboli ano, updatovala jsem a miluju ten přístroj celým svým srdcem.


Jelikož je HEART od "Laruku" teprve páté album, jedná se o tvorbu ještě pěkně z devadesátek a taky podle toho zní, jako j-rock šmrncnutý visual-kei. Připadá mi, že jakkoliv se v 90. letech snažili japonští rockeři tvářit tvrdě, temně a hustě, vždycky z toho nakonec vznikl jakýsi pop-rock, který při poslechu nahodí člověku úsměv na rty a kroku dodá jistou pružnost a houpavost. A skvěle se na to poklimbává v dopravních prostředcích. Zvuk většiny mainstreamu z té doby bych označila zkrátka jako "pohodový". Jako příklad mě napadají třebas úžasní Lastier, kteří přestože už dnes nejsou příliš známí, podle mě patří k tomu nejlepšímu, co 90. léta přinesla. HEART je tedy album přesně podle mého gusta a já tak byla opravdu ráda, že se mi na něj podařilo natrefit... vlastně jen díky snu, který něco podobného naznačoval, a já se proto časně zrána takřka katapultovala z postele a důvěřivě šla končící aukce překontrolovat.

Album se skvěle poslouchá, akorát mi připadá, že by se hyde v některých místech skutečně neměl pokoušet o výšky. U tracků jako je "Loreley", kde se jedná jen o jednu dvě o oktávu zvýšené noty, to ještě jde. Zejména ale u finální "Anata" jsem se čas od času s obavami ohlédla na okna, zda se po nich mezi sraženými kapkami nerozbíhají drobné pavučinky. Takové skoky, u kterých při vyšších hydeho notách jistě mění směr i leckterá velryba či netopýr, by měl chudák vokalista asi raději přenechat svému hereckému kolegovi, spolu-upírovi Gacktovi, který je jeden z mála, kdo podobné přechody mezi mužnými basovými hloubkami a polohami operní zpěvačky zvládá.

Dle popisu mělo být CD používané, ve "velmi dobrém" stavu. Ať na něj ale hledím jak hledím, přísahala bych, že ho nikdy nikdo nepřehrával. Máti, přítomna rozbalování, tvrdí, že na něj nikdy nikdo nesahal, nedýchal, ani nekoukal.

Co se vzhledu týče, je to celé... šedé. Booklet nepatří k nejnápaditějším. Kromě obligatorních textů obsahuje pouze několik rozmazaných černobílých fotografií zdi, okna a členů, kteří stojí a krutopřísně hledí v dál. Jedinou variaci vidím v tom, že na některých stránkách stojí o zeď opřeni či natahují ruku k onomu oknu. Ale tak alespoň to má určitou atmosféru.


Měřítko úspěšnosti lovu:
Původní cena + poštovné s trackingem: ± 3000 + 710 ¥ (tedy zhruba 700 Kč)
Zakoupila jsem za: 32 Kč včetně poštovného O:)
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely