sobota 22. listopadu 2014

Co jsem ulovila aneb Vezměme Aukro útokem

Tak jsem po dlouhé době za něco pořídila na Aukru.
Mým úlovkem se tentokrát stal 現代国語例解辞典, tedy příkladový slovník současné japonštiny, za... vlastně za dvacet korun. Váží kilo a má kolem půl druhého tisíce stran. Byla to taková ta náhodná trefa, kdy nevědoucí prodejce pojmenoval aukci "japonská nebo čínská kniha" a jeden z těch výjimečných případů, kdy to skutečně trefil a po rozkliknutí na mě nevybafla například korejština. Jsem si téměř jistá, že v 99 % případů požadované slovíčko vyhledám raději v nějakém on-line slovníku, než abych plýtvala životem listováním v jeho hmatatelném protějšku, je to tedy hlavně takové fancy zpestření knihovničky. Vlastně jsem dobrodinec, přece chudáka slovník nenechám někde opuštěně zapadávat prachem. Raději, ať se pokrývá šedou vrstvou u mě doma mezi hromadami podobně ozdobených přátel.

Poštovné mi Aukro vrátilo díky právě probíhající kampani, v rámci které hradí majitelům karet VISA náklady na dopravu do výše 200 Kč údajně až na dvacet nákupů. To je prostě famózní a ještě se proto nejspíš chystám utrácet víc. Pakliže i vy vlastníte kartu VISA a do této chvíle jste akce nevyužili, vřele doporučuji. Provedete nákup pomocí platby přes PayU, následujícího dne vám poté dorazí ujišťovací SMS a do pěti pracovních dní přistanou finance zpět na účtu. Prostě skvělá možnost, jak pořídit nějaké ty vánoční dárky bez poštovného.


Papírový obal dorazil poškozený, nabouraný při přepravě. Tak nějak nechápu, proč někteří lidé stále žijí v iluzi, že je balící papír a vrstva novin dostatečná ochrana před Českou poštou a jejich manipulací se zásilkami, kdy jeden zvažuje, zda s tím zaměstnanci nehrají třeba rugby.


Obsahuje spoustu zajímavých věcí, které bych v něm nikdy nečekala. Například tato 色ガイド docela pobavila.
Čas od času mě až překvapí, jak je vlastně japonština aktuálně populární jazyk. Sjela jsem si takhle ještě během své nedovolené dovolené v Praze spočinout do Palladia do McDonaldu na čaj a internet a jen co se posadím, zaposlouchám se a zjistím, že vedle mě probíhá pravděpodobně výuka japonštiny nějaké slečny vedená Japonkou středního věku, a na žádné nízké úrovni to rozhodně nebylo. Tak jsem si tak poslouchala ty dvě, které by asi nikdy nenapadlo, že jim někdo z ostatních strávníků rozumí, a snažila jsem se příliš neculit.

neděle 2. listopadu 2014

Akicon 2014

No, začalo mi to vážně úžasně. Kdykoliv jsem jen pár dní doma a ráda bych onen čas využila k relaxaci a nabrání sil, bratr onemocní a mě vezme s sebou. Skolil mě i tentokrát. Když jsem se v úterý probudila se zánětem dutin, jen stěží jsem odolala silné touze jít ho zardousit ve spánku, poctivě jsem prospala celý den a doufala. Když se ve středu přidal zánět pravého ucha, stále jsem se snažila k celé záležitosti přistupovat optimisticky. Až když mě v pátek několik hodin před odjezdem vzbudila bolest ucha druhého a zjistila jsem, že na něj už takřka neslyším, začala jsem proklínat Boha.
Veškerá léčiva v Olomouci, takže jsem si cestou do Prahy musela udělat dvouhodinovou zastávku a jen jsem doufala, že se mé matné tušení o vlastnictví jakýchsi tři roky starých antibiotických kapek ukáže být pravdivým. A že mi to nesežere ucho. Kdyby byla opravdu pravda, že "co tě nezabije, to tě posílí", já už bych za ty poslední roky musela být vážně Wonder Woman. V neděli mě čekala přednáška Japonské dívčí časopisy jako módní Bible a já neměla nejmenší tušení ani jestli to ustojím, ani zda budu schopná mluvit.
Stát se přednášejícím pro mě přitom letos bylo jedinou možností, jak se na Akicon dostat. Na to, že je to akce jaksi exkluzivní, jsem totiž jaksi pozapomněla a povedlo se mi tak propást možnost registrace, když byly vstupenky ještě k mání. Přestože se Akicon letos nesl v duchu vědy a techniky, moje téma bylo po několika upřesňujících emailech a určitých úpravách nakonec schváleno.

Warning: Ať dělám, co dělám, v následujícím textu je stále moře jmen a je mi jasné, že se v něm kdekdo utopí. Pardon.

Pátek jsem tedy strávila cestováním s mezi-zastávkou na koleji za účelem vyrabování svých zásob medikamentů, a přestože jsem proto vyjížděla až nechutně brzo, do Prahy jsou dorazila přesně tak, abych si akorát zajela odložit zavazadla, namalovat si obličej na ksicht a vzala to otočkou směr KC Zahrada, kde v pět večer Akicon oficiálně začínal.

Večer se nesl ve znamení setkání: na zastávce jsem narazila na Eldu a hned jsem se přestala cítit jako osamělá duše se směšně nosovým hlasem. Teď už jsem byla společensky aktivní duše se směšně nosovým hlasem. Devyxem jsme byly mile vpuštěny jako VIP zezadu a ocedulkovány. A pak jsem si hňácla na bobek a čekala, až na mě odněkud přiskočí Figurka. Asi jsem vypadala tuze osaměle, protože mě hned přiskočil přivítat hintzu a pozval mě socializovat se s jejich skupinkou, což byl opravdu moc milý nápad.
Měla jsem též příležitost probrat s Grekem sporné body naší emailové komunikace. Musím se přiznat, že doteď tak nějak doufám, že mě zpovzdálí nikdo nepozoroval, protože když argumentuju, mám tendenci gestikulovat, a jelikož jsme řešili dámské přednosti, hodnou chvíli jsem ve vzduchu kreslila obliny, než jsem si to uvědomila.

Placku mi bleskově sehnal Wolfii, sotva jsem si posteskla, že jsem žádnou nedostala. Zlatý to muž~
Program byl pěkně přehledný (ve formátu jednoho dlouhého pásma zahrnujícího tři dny) a docela lákavý, měla jsem toho proto v plánu opravdu hodně. Někdy v tu chvíli se ale o slovo přihlásila horečka, já začala žhnout jako kamínka, a tak jsem raději jen rekreačně korzovala s Figurčinou skupinkou po místnostech Hopsárna a Zpívárna, než abych někde zapínala mozek. Zde jsem narazila na první nedostatečnost – v místnosti totiž prostě nebyl žádný organizátor. Rein, můj nový arch-enemy co se skákání týče, musela podložky sama připojit a nastavit, přičemž jsme ani nevěděly, zda na tyhle hard pady můžeme v botech. Očividně to nebyl nešvar chvilkový, protože i o několik hodin později měl Dráček úplně ten samý problém.
Pokusit se v takovém stavu něco odskákat na DDR nebyl dobrý nápad, takže jsem zamířila dál a zúčastnila se Sykysanovy přednášky Otaku v populární kultuře, protože mě jakožto přednášející na Natsuconu opravdu oslovil. A nezklamal – vtipné to bylo, zajímavé to bylo, navíc si pěkně vyhrál s prezentací. Akorát jeho prohlášení, že na tom dělal tři měsíce, mě poněkud zdeptalo.

Šatna byla skvělá, pracovala na jedničku a navíc byly všechny dámy, které v ní měly v pátek službu, neuvěřitelně přátelské bytosti. Kdyby se Figurka strategicky neusadila právě na šatně, nejspíš bych v tu chvíli už vyrazila na cestu a zamířila do pelechu, ale tahle skupinka moji pozornost od odchodu naprosto odvrátila a já tak ještě na nějakou chvíli zapadla do Zázemí pořadatelů a vyděsila hitomi a její nebohou drahou polovičku. Díky Zázemí bylo vůbec o všechny postaráno naprosto ukázkově, na výbornou. Kdykoliv měl někdo ocedulkovaný hlad či zatoužil po něčem (klidně i ostřejším) k pití či třeba po troše příjemného odpočinku, ve zmíněných prostorách jsme se mohli zastavit a veškeré své potřeby uspokojit.

Celkově nebylo v pátek v Zahradě moc lidí, vše pracovalo skvěle až na občasná drobná zpoždění. Vážně se mi nechtělo odcházet, atmosféra byla neuvěřitelná. Vyskytlo se i několik perfektních cosplayů a já doteď lituju, že jsem se nevyfotila s Manou. Někteří cosplayeři projevovali neuvěřitelnou míru otužilosti, když i noční hodiny trávili vytrvale polonazí venku.


V sobotu byla má první myšlenka po probuzení v duchu "kill me now" a neděli jsem začínala vidět asi tak pravděpodobně, jako možnost, že strávím mezi lidmi celý den bez toho, abych ani jednou nezaslechla slovo "ebola". Protože ráno nebyla v dohledu široko daleko žádná známá duše, postavila jsem se vedle kolegy Astraka a prohlásila "bav mě". Což kupodivu potom více než půl dne skutečně činil.

Vlivem výborné společnosti jsem se zúčastnila až povážlivě malého množství programu, konkrétně pouze chilliny Japonsko v anime – iluze vs. realita a Shookieho European conventions. Chill se dodatečně moc omlouvám, že jsme jí tam vzadu se skupinkou s Astrakem špitali a diskutovali a určitě i poněkud hlučeli, a uděluju jí povolení mě kdykoliv klidně fyzicky ztrestat. Samotná přednáška obsahovala nejprve trochu historie a následně pohled na vybraná anime a to, jak v nich Japonci představují svůj vlastní národ. Měla několik zajímavých myšlenek, které se ale ke konci už poněkud opakovaly a místy jsem měla pocit, že chill v těch anime vidí víc než já. Astrak to, učeněji, nazval nadinterpretací.
Co se Shookieho besedy týče, anotace slibovala informace o tom, jak to vypadá na evropských conech. Více než polovinu času jsme ale poslouchali, jak nejlépe vybrat let a jak si na něj bezpečně sbalit nebezpečně vypadající části cosplaye. Bylo to zajímavé a pro mnohé hodnotné, protože nadšeně zapisovali informace, já ale nepatřím do cílové skupiny pro takové povídání, takže jsem poté besedu opustila a zase se jala družit zejména s čerstvě příchozí Veve. Veve skvěle objímá.

Okolo půl páté se na ochozu začali před Dílnou shromažďovat nákupů-chtiví návštěvníci brousíce si drápky na poklady, které by se mohly vyskytnout na Akicon burze. Zpočátku to byl zážitek velmi intimní, skutečně tělo na tělo, ukořistila jsem ale překrásné náušnice (za lidovou cenu) od Ještěrky a odešla tak více než spokojená.


Večer si ode mě mimochodem vedení Akiconu vysloužilo medaili za nejlepší trolling, když okolo dvacáté hodiny zveřejnili, že dávají k dispozici dalších 40 dvoudenních lístků za 350 Kč, přičemž festival končil v neděli brzy odpoledne. Pozvala jsem Išku, ale nepřijala, asi se jí to z nějakých mě neznámých důvodů nezdálo výhodné.

"Já mám v zásadě rád všechny..." – Astrak  

V neděli mi došlo, že kdykoliv si člověk říká, že hůř už být nemůže, zas a znovu je mu životem dokazováno, jaký je bláhový debil. Vím, že bych už měla přestat ramcat, ale když se člověku od horečky podlamují kolena, opravdu blbě se mu přednáší. Snad to ale nebylo nejhorší a nějak se to zvládlo i v rámci mezí, kdy mi sem tam trochu odcházel hlas. Za jakoukoliv zpětnou vazbu budu moc vděčná. Že bych neměla tolik hledět do papíru, toho jsem si vědoma a vylepším~

Jelikož jsem příšerná a pořád jsem se s někým dávala do řeči (s edisonem, Ximarou, Eldou a dalšími), nic jiného jsem už ten den kromě Zakončení nestihla, čímž se z letošního Akiconu stává můj první festival, kdy jsem neviděla nic od Greka. Fňuk. Samotné Zakončení bylo kraťoučké, ale zajímavé. Zaujalo mě, že vchodem letos údajně prošlo takřka 750 platících, přičemž pořadatelů bylo úctyhodných 170. Just... wow.

Těsně před odchodem jsem byla osvícena náhlým uvědoměním, že jsem neukořistila Playbišíka. Vběhla jsem zpět do budovy a po již rozebraném plátku se smutně sháněla, načež oslovený DanQ jeden výtisk vylovil z tašky a podaroval mě, yay ^^

Na závěr bych si chtěla vystřihnout jednu trapnou děkovačku a vyjádřit vděčnost všem úžasným lidem, které jsem měla tenhle víkend možnost poznat a dát se s nimi do řeči. Kdybych vás měla všechny jmenovat, vypadalo by to tu jako matriční záznam, tak to jen takhle plivnu všeobecně do éteru a doufám, že si všichni uvědomujete, jak moc mi bylo ve vaší přítomnosti dobře a jak jsem si díky vám vše skvěle užila. Ohromný dík patří taky samozřejmě všem, kdo dali tak úžasnou akci dohromady.
Příští rok jedu zaručeně znovu, a snad konečně v plných silách.


Co se jinam nevešlo
Organizátoři: Ohromně přátelští. Řekněme to takhle: nesetkala jsem se s nikým, koho bych neměla chuť po chvilce takřka láskou sníst. Osobně tedy jen ty nejlepší zkušenosti, něco jiného jsem ale zaslechla o organizátorech v tělocvičně.

Hygiena: Jelikož se jednalo o menší con, toalety byly ve velmi dobrém stavu a svou úroveň si udržovaly od pátku až do neděle.

Možnosti krmě: KC Zahrada již tradičně hladovým nabízela možnost zakoupení stravy přímo ve vestibulu v bufetu nebo v několik kroků vzdáleném Lidlu. Uvnitř byl navíc také stánek MatchaTea a možnost koupě nudlí, na které jsem slyšela samé pozitivní ohlasy.

Stánky: Akikrám, u kterého si člověk mohl směnit Akibony za lákavější odměny, sídlil dole ve vestibulu. V prvním patře se nacházely ve speciálních prostorách, kde nikomu nezavazely, stánky. Ve vedlejší místnosti se rozkládala čítárna a manga knihovnička.

Technika: Nebyla jsem svědkem žádných problémů, ani jsem o žádných neslyšela. Živý přenos z Velkého sálu určitě potěšil nejednoho nebožáka, na nějž nevyšly lístky. V Zahradě byl k dispozici přístup na internet, což hned udělá život růžovějším.

Zdravotník: V pátek jsem byla k tomuto ochotnému chlapci odeslána poté, co už se na mě Figurka nemohla dívat. Vyfasovala jsem"ibáč" a dožila tak den. V sobotu, když má metamorfóza v topné těleso dosáhla takřka dokonalosti, jsem si zašla zdravotníka opět zaobtěžovat. A to jsme najednou zjistili, že chudák nemá ani kousek vaty, ani ten blbej teploměr, kterým jsem chtěla ukojit svou morbidní zvědavost. Pro příště tedy prosím – dejte zdravotníkovi teploměr!

P. S. Astrak je regulérní lifesaver – nebýt jeho čtečky karet, jsem bez fotek. Uff. Snažila jsem se, aby nikdo nešel nijak čelně vidět, ale pokud se na fotkách přesto vidíte a vidíte se tam neradi, prosím křičte.
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely