pátek 26. září 2014

Život jde dál a stalking pokračuje aneb Kanoistika povinně

Drazí se mi rozjeli a rozletěli (či v příštích dnech vyrazí) směrem do východních oblastí zeměkoule – někteří do Japonska, někteří do Číny, jiní na Tchaj-wan. Kavárnistka se sice naopak z Japonska vrátila a já s ní díky tomu mohla strávit pár hrozně milých chvil (♥), ale stejně to množstevně ve srovnání se šťastnými uprchlíky od české rutiny sama samotinká nevyvažuje a je to docela divný pocit, pokračovat ve studiu a vidět jen málo známých tváří. S touto myšlenkou jsem do Hirošimy mířícího kamaráda objala tak dlouze a pevně, až jsem mu spustila regulérní dvacetiminutový nosebleed. A pak, že se tyhle věci v reálu nedějí.
A já? Protože si hlava zase začala hrát na prudký "vlasopad", potvrdila jsem si správnost svého rozhodnutí ani se nepokoušet nikam vyjet.

Nakonec jsem zvolila přesně tak, jak jsem už delší dobu plánovala. Původně jsem se sice obávala, zda u mě ve vlaku cestou na zápis nedojde k nějakému neočekávanému zkratu (a instruovala spolužačky, aby mi podrazily nohy, pakliže se najednou rozběhnu směrem ke Katedře asijských studií), ono zápisové ráno mi ale zkrátka jen tak nepřijel autobus, tedy jsem se nedostala na vlak, a tak jsem si nemohla ve Žlutém nic zkratovitě rozmýšlet. Bratr si shodou okolností pořídil dva dny předtím autíčko, jinak bych dnes studentkou kvůli ČSAD nebyla vůbec.
Svět se mi smrskl na jednu katedru, ale rozhodně se prozatím necítím méně vytížená. Na KAS jsem tenhle týden nicméně s Lucí ještě jednou zavítala kvůli administrativě a v duchu uronila nostalgickou slzičku. Nenápadně jsme též obě ukořistily volně ležící výtisky devátého čísla časopisu Niponica.* To je magazín vydávaný japonským ministerstvem zahraničí, který si klade za cíl představit moderní Japonsko zbytku světa. Náš výtisk je zaměřen na populární kulturu a spolu s několika dalšími je k nalezení i on-line.


A přestože už tedy kromě návštěv akcí Japonského klubu nebudu v centru dění přítomná fyzicky, virtuálně na Facebooku nadále věrně stalkuju několik ročníků. A královsky se přitom bavím. Ať už na účet mladších, vysokoškolským systémem dosud nepoznamenaných dušiček (například když katedra uveřejnila výzvu, aby se prváci odepsali z předmětu "státní závěrečná zkouška" a z praxe) nebo na účet... já vlastně ani nevím, kdo za tohle může. Mezi studenty totiž momentálně koluje následující screenshot anotace předmětu Japonština 5, která mezi doporučenou literaturou uvádí též příručku o kanoistice. Vtipní spolužáci navíc celou záležitost vynalézavě komentují návrhy, aby si studenti na hodinu danou literaturu skutečně donesli, či názory, že se jedná o metaforu proplouvání rozbouřenými vodami japonštiny.

Sprostě zcizeno z Facebooku
Na závěr zcela random odbočka na trochu zábavného koukání: už delší dobu totiž na Youtube sleduju kanál s japonskými reklamami. Autor pravidelně nahrává ty nejzajímavější a nejvtipnější, které jsou aktuálně vysílány na mnoha televizních stanicích napříč Japonskem. Průměrný český občan by si asi při představě, že někdo dobrovolně sleduje reklamy, ťukal na čelo. Každý, kdo se kdy ale setkal s těmi japonskými a jejich odlišnou prodejní strategií založenou na originalitě a zaujetí diváka, chápe.

(Tommy Lee Jones strikes again, yay. Reklama na aktovky je ale stejně nejlepší.)

*Pro japonštináře: Proč ne Nipponica? Proč ne Nihonika? Čudné.

středa 17. září 2014

Co nenadchne ani neurazí (Tony Moly Delight Circle Lens Mascara review)

Čas na trochu korejské kosmetiky.
Před nějakou dobou jsem tu popisovala smíšené první dojmy z řasenky Cats Wink 3Go Mascara od Tony Moly, které se nakonec šlechetně ujala máti. Pravdou je, že jsme potom ještě dvakrát doobjednávaly, protože tahle roztomilá kočičí drobnost se jí nakonec velmi zalíbila jak finančně, tak i svými vlastnostmi a skutečně jí přirostla k srdci. Kdykoliv se blížil nějaký svátek nebo Vánoce, v průběhu líčení odcházela z koupelny do mého pokoje, aby mi výrobek po sté prvé vychválila a nenápadně tak naznačila, že by klidně upotřebila další balení.
No, akorát že potom se kočičí řasenka v obchodech přestala vyskytovat. A protože mě stále nebavilo dostupnost kontrolovat, když jsem viděla, že je to beznadějné, moje matka, starší ročník, se prosímpěkně dokonce naučila pracovat s eBay a čas od času si tam korejskou dekorační kosmetiku s přetrvávající nadějí vyhledává. Co naplat, tahle edice je už beznadějně pryč a její verze "kočičky" se momentálně prodává jako vzácnost za nějakých šest stovek. A pak se mi někdo divte, že si svých oblíbených produktů vždy zavčasu nahamouním hromádku.

I rozhodla se tedy máti vyzkoušet něco jiného od stejné značky, doufaje ve stejné vlastnosti. Oko nám padlo na Delight Circle Lens Mascara, protože kartáček u varianty Volume Circle vypadal opravdu takřka identicky. A tvar kartáčku je 50 % úspěchu. Navíc, tahle růžovost vyšla ani ne na stokorunu. Tony Moly nabízí ještě další dvě varianty, Curling a Clear Circle.


Protože by asi korejský produkt nebyl korejským produktem, kdyby se nemohl chlubit nějakou zajímavou přírodní přísadou, tahle řasenka údajně obsahuje arganový olej a výtažek z černé rýže, prý na ochranu citlivé oblasti okolo očí. Jak může mít řasenka takový efekt, po mě vědět nechtějte, něco se do reklamy přece napsat musí.


A spokojenost? Rozhodně je to dobrá řasenka, to ne, že ne. Je kvalitní a nedrolí se, nerozmazává. Ale ze srovnání s "kočičkou" nevychází nejlépe. Za prvé jaksi méně barví. Těžko říct, zda je to tekutější konzistencí, složením nebo kartáčkem, ale je to zkrátka takové decentnější a jemnější. Za druhé nejde dobře dolů. Přestože výrobce uvádí, že je snadno smývatelná vodou, buď mají v Koreji jinou vodu, nebo odlišnou definici slova "snadný".

Obojí může být pro někoho velmi žádaná vlastnost a výhoda, my ale hledaly duplikát micky, což se nepodařilo. Neoddiskutovatelně je to decentní řasenka za pakatel, záleží ale na vkusu. Pro máti (a bohužel tedy i pro mě) hledání pokračuje.

pátek 5. září 2014

Made in Japan

"Mladí čeští autoři v několika kapitolách mapují fenomény japonského filmu, anime, mangy, videoher a fanouškovské komunity otaku, a to v jejich specifičnosti i vzájemné provázanosti." 
To slibuje kniha Made in Japan s podtitulem Eseje o současné japonské kultuře, kterou jsem si přivezla z Natsuconu. Co člověka zaujme na první pohled, je opravdu mimořádně krásné balení, jaké se u nás jen tak nevidí. Oku lahodí jak art, tak zpracování obálky i grafika uvnitř knihy. Dokonce i na nadpisy použitý font je na pohled zajímavý. Plusové body ode mě kniha dostává zkrátka i proto, že hezky voní. 
Esejí je v knize pět a rozebírají aktuálně nejdůležitější pojmy japonské populární kultury. První dvě jsou velmi čtivé, napsané zábavným stylem a přesto velmi informativní. Zbývající kapitoly mi připadaly více zaměřené na výčet přelomových děl a zhuštění co největšího množství informací na prostor necelých dvaceti stran, na kterých se každý příspěvek rozprostírá.

Úvod japanisty doc. Jana Sýkory se nese v duchu debaty o tom, co je to vlastně "made in Japan", co je tradiční a co převzaté a jak je v Japonsku nesnadné nakreslit přesnou dělící čáru mezi těmito dvěma skupinami, protože je historicky přejímání z jiných kultur pevně zakořeněné. Autor nás letem světem provádí japonskou literaturou, dějinami, architekturou, divadlem, dokonce i tradiční hudbou a představuje nám svůj originální úhel pohledu. Poukázuje na souvislosti, které na první pohled nejsou vůbec zjevné, a nachází tak spojení například dokonce i mezi mangou a znakovým písmem.


Otaku: V první kapitole publicista Karel Veselý čtenáři nejprve přibližuje vlastní střet s touto skupinou lidí a představuje tokijskou čtvrt Akihabara. Definuje pojmy otaku a fudžoši, vysvětluje původ těchto výrazů a uvádí důvody negativního cejchu, který si tato slova v japonské společnosti zejména v minulých letech získala. I když se mi zdá, že otaku trochu jednoznačně škatulkuje pouze jako obtloustlé asociální jedince bez zájmu o reálné vztahy, místy jsou jeho postřehy opravdu trefné a spolu s kapitolou o manze je tak mou asi nejoblíbenější.
"Společně s těmito žánry "nízké kultury" se pozornosti médií najednou začali těšit i dříve vysmívaní otaku, mezi které se v roce 2003 překvapivě zařadil i tehdejší ministr vnitra Taró Asó, jehož média vyfotila, jak si na letišti čte mangu. Asó se následně přiznal, že zhltá až dvacet komiksů za týden, a otaku komunita ho briskně překřtila na 'Jeho excelenci Rózen' (podle série Rózen Maiden, s níž ho reportéři přistihli)." – Karel Veselý (s. 32)
Manga: Anna Křivánková, překladatelka japonské beletrie a komiksu, ve své části mapuje vývoj mangy a zmiňuje nejdůležitější díla udávající směr, kterým se japonská komiksová scéna vydává. Je mi sympatický její břitký humor, opravdu jsem se u několika pasáží pousmála. Je to čtení poutavé a zábavné a podle mého snad nejlepší část celé sbírky.
Přestože bych asi měla citovat spíš nějaké hlubokomyslné či informativní úryvky, chtěla bych demonstrovat spíše ten vtip. A důkazové materiály přikládám hned tři.
"V průběhu 70. let si Japonsko prošlo několika nepříjemnými šoky: nejprve Nixonovými, poté ropnými – a související panikou vyvolanou obavami z nedostatku toaletního papíru, která vedla k velice nepatriotickému křečkování – a nakonec nervy drásajícím zjištěním, že do mangy úspěšně a podle všeho i definitivně pronikl sex." – Anna Křivánková (s. 52)
"Jelikož však musí živit rodinu (která jeho obličej zná pomalu jen ze společné fotografie), vydává se dnes a denně na pracoviště jako novodobý samuraj, aby případně zahynul na přepracování či padl za oběť rozzuřenému šéfovi. Alespoň takový dojem lze získat z mnoha komiksových děl věnovaných právě sararímanům a jejich neutěšenému životu. Výjimkou budiž snad jen tzv. ríman mono – homoerotické komiksy z firemního prostředí, kde je pracovní morálka znatelně lepší a na přesčasy se stojí fronta, obzvláště má-li hlavní protagonista pohledného šéfa." – Anna Křivánková (s. 56)
"Reality neznalý čtenář pak rád zapomene, že zdaleka nejde o pokus věrně vyobrazit každodenní život, a nezřídka pocítí neodbytné nutkání koupit si letenku do Japonska a začít v té dokonalé zemi zbrusu nový život. V lepším případě tyto touhy skončí u pózování v podomácku ušité školní uniformě pod místním kultivarem sakury." – Anna Křivánková (s. 61)
Anime: Antonín Tesař, redaktor časopisu Cinepur se zájmem o východoasijskou kinematografii, se ve svém příspěvku do sbírky zaměřil pouze na osobitou a poměrně abstraktní tvorbu studia 4°C, protože přeci jen, popsat celou historii vývoje žánru anime v Japonsku by asi chtělo více než dvě desítky stránek. Pro neznalého a příliš nezainteresovaného čtenáře, jakým jsem, to bylo nicméně poměrně nudné čtení. Tesař stále dokola omílá několik snímků, a přestože tyto pasáže prokládá například zajímavými informacemi o japonském animačním průmyslu celkově, neustále se k oněm několika titulům vrací. Esej mě skutečně nenalákala ke zhlédnutí jediného snímku, protože například skutečně nemám chuť si pouštět následující:
"Do povídkového filmu Digital Juice (Dedžitaru džúsu 2002), který dohromady trvá dvacet minut a obsahuje celkem šest segmentů, přispěl čtyřminutovým dílem vytvořeným počítačovou 3D animací Hospoda v oblacích: Vínovka je možná těhotná (Kúčú Izakaja), které je převážně předváděné z perspektivy podnapilé antropomorfní sklenice vína, jež v baru plném podivných bytostí s umělými těly a lidskými tvářemi dumá co si počít, když nedostala v čas menstruaci." – Antonín Tesař (s. 68)
Přestože studio stojí například za trilogií Berserk, je to ve finále to jediné, co jsem od nich kdy viděla, a asi to tak i zůstane.

Videohry: Čtenář je hned zpočátku vhozen rovnou do výčtu několika her a zdá se tedy, jakoby celou esej tvořily pouze krátké recenze. Následně se ale Jan Miškov, doktorand sociálních studií se zájmem o herní studie, více zaměří na vysvětlování okolností vývoje her v Japonsku a čtenáři je dodáno i množství informací ohledně JRPG japonském herním trhu celkově.


Film: Kapitolu o filmu opatřil Jiří Frígl, filmový publicista, pěkným úvodem, který mi například u předchozí eseje chyběl. Autor se zaobírá především přelomovými filmy, z nichž některé jsem už díky předmětu Dějiny japonské kinematografie viděla, a proto se mi četlo obzvlášť dobře. Uvádí festivaly, na kterých se asijská tvorba představuje Západu, zmiňuje distribuční společnosti a hovoří i o oblibě některých snímků v zahraničí. Čtenář může načerpat tipy na kvalitně strávený filmový večer.

V závěru je sbírka opatřena glosářem a též výčtem doporučené literatury. To je sice krásné, ale jelikož se jedná pouze o seznam knih s anotacemi, odkud přesně čerpali autoři esejí pro své příspěvky se zvídavý čtenář nedozví, kór kdyby si chtěl něco dohledat. I přes tento nedostatek takřka kosmetické povahy hodnotím knihu Made in Japan velmi kladně~

Vyhlášení


 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely