čtvrtek 17. července 2014

O tom, jak je vlastně naše společnost úplně zdravá a fajn

(Tak dlouho člověk suší v Konceptech článek s videem, až "uživatel video odstranil". Ha. Ha.)

Poslední týdny zabíjím spánkem a dokumenty od BBC. Na Youtube je jich ohromné množství a já úplně zapomněla, jak mě v dětství bavilo sledovat hodinový pořad, ve kterém se člověk dozví informace, které by si mohl jinde načíst za pět až deset minut a zbytek času strávit produktivně. Jelikož pro mě ale letos slova "prázdniny" a "produktivita" nejdou dohromady a koukání je skvělý relax, trochu jsem pohledala a narazila tak mimo jiné i na několik zajímavých kousků o Japanu. Člověk na to bohužel potřebuje angličtinu na určité úrovni a je mi moc líto, pokud jsou tu tací, pro které je to překážka.

Ke zhlédnutí je samozřejmě mnoho kousků o životě v Japonsku nebo jeho historii, válce, cunami, jakuze... mě ale spíše zajímá společnost, a proto mě zaujala například následující část rozsáhlého dokumentárního cyklu BBC o aktuálních sociálních otázkách z celého světa This World: No Sex Please, We're Japanese (2013). Tento díl konkrétně zkoumá příčiny toho, proč se pravděpodobně japonská populace za příštích 40 let smrskne o třetinu, a v průběhu jediné hodiny se dotkne opravdu mnoha společenských problémů. Jaké jsou důsledky toho, že má Japonsko nejstarší světovou populaci a 25% obyvatel má věk nad 65? Jak k tomuto negativnímu trendu přispívají otaku? A proč se například bábrlinky v požehnaném věku stávají roztleskávačkami?
Než jsem na dokument stihla upozornit, kvalitní verzi bohužel smazali a je proto k nalezení pouze v 480p. Je-li to pro někoho příliš velká překážka, asi bude muset stahovat.



Pokud se rozhodnete pořadu obětovat kousek svého dne, určitě vás zaujmou pánové na patnácté až dvacáté minutě, očividně šťastně ve vztahu se... svým Nintendem DS! Zkoušela jsem zmiňovanou hru, Love Plus (Konami, 2009), pro kterou byl chlapík ochoten opustit manželku, hrát v přesvědčení, že to musí být něco světoborného. Nope. Je to ta nejobyčejnější japonská dating sim. Ba co víc, je to neuvěřitelně nudná dating sim. Nemívám problém dohrát do konce jakoukoliv hru, ať mě baví sebeméně či irituje sebevíce, s tímto ale opravdu bojuju. Máti kolem mě v takových chvílích mých zoufalých head desků krouží a snaží se mě přesvědčit, ať to prostě vypnu, nechápaje, že je to pro mě boj a ukončení hry by byl ekvivalent pro vyvěšení bílé vlajky. Žádná z dívčin se tak očividně nestane mou elektronickou láskou a pány z videa jaksi absolutně nechápu.

Grafiku to má pěknou, ale na těch obrázcích by se dalo krapet zapracovat. Její ucho mě mírně děsí.
Jste-li stejně jako já pěkně v prázdninovém módu a hledáte zajímavé způsoby zabíjení času, můžete mezi fází "Šípková Růženka" vyzkoušet třeba následující pouze patnáctiminutové, leč velmi zajímavé dokumenty z kanálu Journeyman Pictures. ZDE například můžete zhlédnout další poutavý počin o japonské společnosti, zejména o onom riziku vyhynutí, kterému v budoucnu čelí.

Zajímá-li vás východní Asie celkově a zdá-li se vám až zvrácená snaha o dosažení uniformního ideálního vzhledu za použití plastických operací stejně fascinující jako mě, určitě vás zaujmou také následující dokumenty, u kterých budete sedět s otevřenou pusou: ZDE je jeden zabývající se Koreou a fenoménem "gangnam face", TADY tento se zase zabývá Čínou a plastickými operacemi. Vřele doporučuji zhlédnout zejména pakliže jste znechuceni českou společností - uvědomíte si, že alespoň v něčem jsme vlastně normální. A navíc, alespoň vymíráme pomalejším tempem.

úterý 8. července 2014

Tip na lehké letní čtení – Pět japonských novel

Kdo hodil okem po jednom z mých předstátnicových příspěvků, ví, jaký jsem měla fofr s načítáním potřebné literatury a jejím sháněním. Zatímco v ostravské knihovně máti vytrvale tvrdila, že jsem génius a onu hromadu skutečně přečíst stihnu, následkem čehož se mladík odevzdaně podvolil, porušil knihovní regule a zapůjčil více než deset svazků, já upírala prosebně oči na paní u nás ve studovně, aby mi domů půjčila Slovník japonské literatury. Povedlo se na obou frontách, já sehnala, co jsem chtěla, a resty dohnala. S mnohatýdenním odstupem se tedy přicházím podělit o své dojmy.


Pět japonských novel je ideální způsob seznámení se s japonskou literaturou či nahlédnutí na tvorbu jejích nejznámějších spisovatelů. Japonská tvorba je mi sympatická faktem, že Japonci vesměs netvoří žádná ohromná díla, ale spíše novely, které člověk přelouská za jeden dva večery. Konkrétně dvě části této sbírky, V kalném proudu a Mechanismus, bych se ani nebála nazvat povídkami, protože to je krátké a příliš úzce zaměřené i na tu novelu.
Díky charakteristickým rysům jako je japonská estetika, lyrika a poetika, kterou všechna vybraná díla obsahují, se jedná o opravdu skvěle vybranou ukázku nám možná trochu vzdálené tvorby. Za svou osobu bych nicméně k typickým znakům dále kousavě doplnila též absolutní nelogičnost v jednání postav, především těch ženského pohlaví, a pro západního čtenáře snad až iritující příklady typických konceptů japonské literatury - například pociťování pomíjivosti, kdy hlavní postava přes nějakých deset stran čumí na Mléčnou dráhu a rozjímá nad nesmrtelností chrousta, zatímco si opodál vesele plápolá oheň devastující kus města. Nebo chybějící klimax celého příběhu, což člověku může připadat nechutně frustrující. Zejména čte-li do nočních hodin, aby zjistil, proč se vlastně postavy chovají, jak se chovají, co za tím vším je, a jak se příběh vyvrbí. A ono velké kulové. Japonci mají očividně v tomhle ohledu jiné tužby a od literatury očekávají něco jiného.

V kalném proudu od Higuči je příběh o nešťastně zamilované dívce z čajovny v zábavní čtvrti, která se vzhledem ke svému postavení ocitne v bezvýchodné situaci. Neobsahuje žádnou přímou řeč, ale přesto se čte až překvapivě snadno a dobře.
Při čtení Ženy, která si vzala jed jsem pociťovala především znechucení nad chováním protagonisty, touhu nakopat všechny postavy do pozadí nebo je minimálně profackovat, znechucení způsobem, jakým Iwano popisuje muže, a pocit zděšení, že by snad takoví opravdu být mohli. Iwanův počin je výrazně naturalistický, přičemž se nese zejména v duchu "japonského naturalismu". Autor se ztotožňuje se svým protagonistou a píše tak o svém životě. I ta nejzákladnější fakta, která slouží jako základ celého vyprávění, jsou v příběhu odhalována postupně a čtenář tak krůček po krůčku rozplétá složitou linii příběhu, do kterého je na začátku vhozen. Nedá se ale říct, že by mu to nějak výrazně pomohlo k pochopení často až iracionálního jednání protagonisty. Během vypisování obsahu příběhu pro účely pozdějšího učení jsem i přes nejlepší snahy o dokonalé popsání jeho charakteru skončila u krátkého a výstižného "hlavní postava je sebestředný debil".
Tanizakiho Pokus o životopis Šunkin je vyprávění o vyprávění. Vypravěč popisuje knihu, kterou napsal žák známé slepé hráčky na šamisen a koto jako snahu o zachycení jejího života, a komentuje, nakolik jsou dané události pravdivé či jak se daná událost pravděpodobně odehrála ve skutečnosti. Velmi čtivé.
Mechanismus od Jokomicua je kratší kousek o práci s chemikáliemi a kovy v dílně na výrobu štítků na dveře. Hlavním motivem jsou vzájemná nedůvěra postav - všichni se navzájem podezírají ze snahy ukrást výrobní tajemství na červené štítky, což vede k mnoha sporům a fyzickým střetům. Nakolik mají ale na chování postav vliv všudypřítomné nebezpečné chemikálie?
Asi nejznámější dílo od Kawabaty, Sněhová země, mě nadchlo snad nejméně z celé knihy. Stejně jako u Ženy, která si vzala jed, jsem měla chuť postavy něčím mlátit po hlavě, aby se vzpamatovaly. Trápila jsem se s tím několik večerů, protože jsem stále doufala, že mi třeba bude příběh postupně odhalován, jako u zmíněného Iwanova díla. Ale ono houby, pointa se nekonala, nebo šla nějakou oklikou mimo mě. Již tradičně se, co se čtenářského vkusu týče, naprosto neshoduju se zbytkem populace, když prohlásím, že se mi Sněhová země opravdu, ale opravdu nelíbila.

Co každopádně potěší každého knihomila - Pět japonských novel je opravdu krásně vyrobená kniha, ozdoba knihovničky. V 60. letech si s tím holt dávali větší práci. Nicméně, zrovna když jsem si v průběhu četby spokojeně pomlaskávala a říkala si, jak ve dříve vydávaných knihách takřka nebývaly pravopisné chyby ani překlepy, otočila jsem na následující stránku a musím říct, že u takových řádků člověk reálně zvažuje možnou existenci tiskařských šotků.


Pokud jsem vás alespoň maličko navnadila na čtení něčeho japonského a nemáte zrovna nic po ruce, určitě neváhejte a stavte se do nejbližšího knihkupectví Dobrovský, kde je momentálně k sehnání Tanizakiho rozsáhlý román Sestry Makiokovy za pěkných 99 Kč :)


Mimochodem, taková blbůstka na závěr (po rozkliknutí celého článku):

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely