Čaj mačča (či matcha, chcete-li) a "falešná mačča"

Stejně jako jiné zelené čaje, i mačča (抹茶) se dá sehnat mnohem levněji z jiných asijských zemí. Lze ale takový zelený čaj stále nazývat maččou?

Začněme úvahu informací důležitou pro skrblíky mého typu: podívá-li se člověk na český trh, zjistí, že ho 60g bio mačči vyjde zhruba na tři stovky v tom nejlevnějším případě. Rozhodne-li se za stejnou cenu objednat ze zahraničí a zvolí si za zemi původu Čínu či Jižní Koreu, bude mít za stejnou částku čtyřnásobek certifikovaného čaje v bio kvalitě. A to už se vyplatí. Za tento objev dodatečně stokrát díky a tisíceré ovace Nicce. Musím se totiž přiznat, že by mě po čaji ani nenapadlo na eBay pátrat, nezmínit se mi tu Nicca o této možnosti v komentářích. Proč ale stále zdůrazňuju bio kvalitu? Podle mě je v tomto případě velmi důležitá, jelikož konzumujete celou rostlinu a určitě se nechcete krmit například pesticidy.
Osobně jsem zvolila čaj z farmy Soadawon z Jižní Koreje certifikovaný třemi certifikáty zaštiťujícími jeho organickou kvalitu a čistotu. Soadawon se nachází v oblasti Bosung, což je údajně místo, kterému se připisuje původ korejského zeleného čaje. Většina čajových farem z této oblasti si vysloužila certifikát USDA. Milou zajímavostí budiž, že Soadawon dokonce dodává zelený čaj pro korejskou pobočku Coca Coly. O Cole s příchutí mačči si raději udělejte názor sami ^^'
Toliko k šetření. Objednala jsem ale skutečně "mačču"?

Nestlé Fuwa Latté s příchutí mačča nebylo zakoupeno za účelem degustace podivné chuti, ale ztrestání výherce mého příštího giveawaye, až se někdy rozhodnu ho spáchat~

Přestože se ke korejskému čaji ve srovnání s tím japonským váže mnoho pověr týkajících se zejména jeho horší chuti, přiznejme si to - já patrně nemám natolik citlivý jazýček, abych rozpoznala kdejakou jemnou nuanci. Přestože jsem člověk z čajů pijící už několik let pouze sypaný zelený a snad bych tedy měla mít vycvičenější chuťové pohárky, výrazný rozdíl jsem nepociťovala.
Oba zmíněné národy pěstují čaj maličko odlišně a zde se musím přiznat, že se mi více zamlouvá korejský organický způsob pěstování oproti japonskému s použitím dusíku jako hnojiva za účelem zvýraznění a prohloubení chuti a barvy. Nejím sířené sušené ovoce a nevím, proč bych měla pít chemicky ošetřený čaj. Japonská mačča roste převážně ve stínu, což ji činí ve výsledku chuťově sladší, korejská odrůda bývá více vystavená slunci, tedy trpčí. Hlavní rozdíl ale bývá tento: Japonci k mletí na prach používají pouze čajové lístky, Korejci často od lístků neoddělují ani stonky, proto se často jiný než japonský čaj jako mačča neoznačuje a nazývá se pouze práškovým zeleným čajem. Tak se ostatně označují i jiné japonské odrůdy zeleného čaje mleté na prach, jelikož nejsou zpracovávány stejnými unikátními technikami a postupy jako mačča. Proto je toto odlišné pojmenování zřejmě na místě i u mého korejského čaje.

Třetí zemí, ve které se jeden z těchto zelených čajů pěstuje, je Čína, a i tady je údajně patrný určitý chuťový rozdíl. Není asi žádným překvapením, že z Číny pocházející práškový zelený čaj je na eBay k dostání ze všech zmíněných za nejmenší peníz. Tady mě ale odvaha zrazuje a proto nemám v plánu ho testovat, i když mu možná křivdím. Jinak je to ovšem s korejským zeleným práškovým čajem z farmy Soadawon, s jehož doporučením bych vůbec neváhala. Cena velkého (200g) balení se rovná levnějším čínským druhům a dle mého jsou chuť, zdravotní účinky (mnou popisované už minule), podoba i možnosti použití totožné s japonským čajem mačča. Nechcete-li dávat mnohem vyšší částky za výraznější barvu a "autenticitu", určitě do něj jděte.

Nikdo mi nemůže upřít, že ty brčálové šálky fotím stále lépe :D

Koneckonců, drobný ústupek se dá udělat ve všem. Známý po mě například chtěl zakoupit dřevěnou metličku na šlehání mačči. Po zjištění, že taková legrace přijde na dvě stovky, si ale člověk uvědomí, že nechce-li zrovna doma nacvičovat umění čajového obřadu, stejně skvěle mu poslouží takové to chechlátko na šlehání mléka z IKEA za 29,-. Navíc, koupí-li člověk levnější variantu, vůbec mu nebude líto otestovat její využití například při pečení zeleně zbarvených laskomin nebo si z ní třeba umíchat pleťovou masku~

Murakami má další šanci, kočka má housle a Japonky vysportovaná lýtka

Milovníci Harukiho Murakamiho asi budou vědět, že Kaze no Uta o Kike (風の歌を聴け) je autorova prvotina - vlastně první část trilogie, kterou doplňují ještě knihy Pinball, 1973 a Hon na ovci. Je to takové teňoučké nic, které bylo poprvé vydáno v literárním magazínu Gunzo. Kniha byla sice přeložena do angličtiny, ale nikdy se nedostala do prodeje v anglicky mluvících zemích. Sehnat ji v originále je tedy asi jedinou možností, jak se k ní dostat.
Když jsem před nedávnem po dlouhé době navštívila jistou internetovou aukční síň, přímo před očima mi odtikávaly poslední vteřiny aukce s několika přihozenými centy, poštovným zdarma a právě touto knihou.

S autorem jsme si nikdy moc nesedli, mám vůči jeho dílům určité výhrady, jak si mohou mí dlouhodobí čtenáři pamatovat. Ale vezmeme-li v potaz, že mnou vyhledávané tagy samozřejmě neměly s literaturou vůbec nic společného a celkově bylo objevení takové aukce hrozná náhoda, musíme stejně jako já tehdy dojít k závěru, že to byl prostě zásah shora. Tož jsem to takto pojala a dodatečně si říkám, že bych si na blog měla asi přidat štítek "Oškubání prodejce". A nebo "Žádnej review, jen óda na balíček, nemám čas číst".
 
Příběh vyprávěný 21 letým mladíkem se sice rozkládá na pouhých malinkých 130 stranách, je ovšem rozdělen na 40 kapitol, díky čemuž myslím nebude těžké se k četbě donutit. Wikipedia tvrdí, že je úplně o tom samém, o čem jsou Murakamiho ostatní knihy - psaní, studentské hnutí, vztah a ztráta, západní hudba... Docela se tedy obávám, že se mi potvrdí můj názor na tohoto autora, který by šel vystihnout větou "Četl-li jsi jednu Murakamiho knihu, četl jsi všechny". Na druhou stranu je to patrně poměrně pozitivní zpráva pro všechny začínající spisovatele. Napíšete-li jednou úspěšnou knihu, celý život můžete psát to samé v bleděmodrém a publikum vás bude milovat.

Miniaturní teňoučká knížečka dorazila v obrovské obálce, zabalená tak, že by snad odolala i jadernému útoku. Vysvobodila jsem ji z kartonového obalu a umístila na jeden ze dvou komínků četby rozkládajících se před mým nočním stolkem, kdybych náhodou někdy chvilenku nepsala a měla pár minut na čtení. Krom bakalářky tu mimochodem mám rovněž jako touhle dobou již tradičně otevřený dokument s rozepsaným článkem do animefestího časopisu, proto mám skutečně co chvíli chuť od toho všeho vstát a jít změnit činnost, například na to čtení. Nebo jít mlátit hlavou do stěny, opakujíce, jak jsem tupá a srozumitelného projevu neschopná.

Omlouvám se za barvičky, ale během focení začaly z nebe padat sněhuláci.

Nejlepší je na tom stejně ta záložka O:)

Má spolubydlící a spolustudující děvčata se tento týden skutečně pochlapila a i jejich poličky zaplnila nová literatura. Ayuku mimo jiné zakoupila knihu Současná hovorová řeč mladých Japonců (dílo vedoucí japonské sekce naší katedry a jedné z vyučujících), kterou zmiňuju hlavně proto, že se chci podělit o opravdu kouzelný obrázek na titulní straně. Aneb jak ilustrátor oné publikace znázornil japonské pouliční styly, zejména lolita módu :D Samotná kniha jinak vypadá skutečně zajímavě. A zábavně, zejména když Lucí předčítá příkladové věty typu "Ta má ale vysportovaná lýtka!".

A koukněte, jakou krásnou dokladovku (původně pouzdro určené pro lístky a doklady na zájezdy) jsem si pořídila. Je nepraktická, pro mé účely velká jako kráva, cena nebyla nikterak úžasná a stejně se do ní nevejde tolik věcí, kolik bych potřebovala... ale je to cute, růžový, puntíkatý a tak budu po několik příštích let spokojeně ignorovat, že mi vyobrazený opeřenec tvrdí, jakou se "můj výlet stane šťastnou vzpomínkou". A kapybary se už dlouho nefotily a tvářily se, že je jim to líto, tož jsem je vyblejskla~

Ušaté dárky a výprodejová sklizeň

Jelikož jsem vánoční svátky promarodila a nemohla tak absolvovat svůj každoroční relaxační proces v matičce Praze, byla jsem nucena svou tolik toužebně očekávanou dovolenou odložit až na začátek února, po zkouškovém. Nakonec to ale byla únorová simulace vánoční Prahy se vším všady a to hned z několika důvodů: jednak jsem viděla několik nesundaných dekorací; za druhé byla zima jak sviňa a docela mi zatrnulo, jak se země víc a víc zbarvovala do bíla čím více jsme se blížili do středu Čech; též jsem díky skvělé Iščině organizaci podnikala typicky zimní zábavu typu bruslení v ledových drahách Olympijské vesnice~
Když jsem zvážila klady a zápory, rozhodla jsem se navíc, že jiné datum už pro svůj odpočinek nikdy nezvolím a překousnu i předávání vánočních dárečků s dvouměsíčním zpožděním. Posunu-li totiž svůj příjezd tak jako tento rok, blog pak může dokonale dostávat svému názvu. Proč? K tomu se vrátím na závěr, nejprve vám toužím ukázat, jakými úžasnými roztomilostmi jsem byla obdarována~

Jeden z dárečků byl tématický ("nežij jen školou a vrať se taky ke kresbě a hudbě"), tvořený suchými pastely a náušnicemi ve tvaru houslových klíčů z fima, made by Iška. A opět jsem dostala diář s Molangem a samolepky, k tomu navíc lístečky s Rilakkumou! <3 Na těchto deníčcích je zkrátka úžasné, že nejsou vytvořené na určitý letopočet, takže nepoužiju-li ho zrovna letos, nemusím zemřít na výčitky svědomí, že jsem promarnila možnost používat něco tak kouzelného.
Milované ušaté zvíře bylo zastoupeno navíc ještě formou prstýnku a ruční malby na tradičním japonském skleněném větrném zvonečku fúrin (風鈴). Jelikož je v černé barvě a malba tak musí být vyvedena z vnější strany, kvůli čemuž by mohl být v případě zavěšení venku poškozen povětrnostními vlivy, bude samozřejmě pověšen k oknu pěkně zevnitř. Tradičně tyto zvonky upozorňují na drobný vánek alespoň trochu zpříjemňující parné japonské léto, tož doufám, že ho náš průvanový uragán, který v bytě v horkých měsících vytváříme, nesejme.

Díky změně jídelních preferencí a celkovému nezájmu z obou stran jsme se vůbec nehnaly za obchody s asijskými potravinami, ale vzaly to tentokrát trochu... povrchněji. Protože je to už nějakou dobu, co byla přímo na Václavském náměstí otevřena druhá pobočka Misshy u nás, chtěla jsem nakouknout, jak to uvnitř vypadá v porovnání s obchůdkem v Brně a vůbec, zda je něco nového.
Musím se přiznat, že chápu, že jelikož se jedná o poněkud luxusnější korejskou kosmetiku, má u sebe člověk prodavačku s dotazem, zda hledá něco konkrétního, ještě dříve, než se za ním zavřou dveře. Poněkud mi ale vadí, když mám paní po celou dobu průzkumu zboží dva kroky za zády a jsem co chvíli nucena odpovídat na další a další otázky. Jakmile se na něco zadívám, už jsou mi předloženy veškeré informace o výrobku, případně další věta v interogativu. Obě prodavačky byly skutečně milé, ale osobně mi třeba vůbec není příjemné, když poslouchají můj a Iščin rozhovor a dokonce na něj reagují. Dobře, je to malý obchůdek, ale tohle pro mě rozhodně nepředstavuje atmosféru, ve které je mi příjemné nakupovat. Pak ať se nikdo nediví, že upřednostňuju internetové objednávky.

Vše výše zmíněné mi ovšem způsobilo jen drobnou rozladěnost, to pravé naštvání přišlo dalšího dne, kdy mi na email (6. 2.) dorazila informace, že od 4. 2. může mít člověk k nákupu nad 250 Kč lak za korunu k tomu. Vážně?! A proč nám o tom nikdo neřekl v obchodě, kde jsme se přitom právě o lacích s prodavačkou bavily? Kde to vypadalo, že žádná podobná akce neexistuje, nebo o ní minimálně nemá tušení ani personál? Iška se přitom rozhodla vyzkoušet tělové máslo Bordeaux Absolute Body Butter, stačilo by tedy k nákupu něco přihodit a mohly jsme akce využít. Jelikož je Koeda poklad a po mé minulé toužebné zmínce o laku z Misshaboxu mi ten svůj darovala a já zjistila, že je opravdu suprový (a nejodolnější pod sluncem - 20 minut odlakovávání!), opravdu bych si byla bývala ráda pořídila další.

Přesuňme se ale od jednoho ryze ženského tématu k druhému - k jídlu. Při nákupu bylinek a voňavých dárečků pro nejbližší na mě od pultu při placení vykoukl bio čaj mačča (抹茶; tohle teda v přepisu konkuruje i úžasnému "suši", které mi samo o sobě způsobuje krvácení očí), tak jsem si jeden dvougramový sáček k nákupu přihodila s neblahým tušením, že budu následně hořce litovat svého rozhodnutí koupě pouhého jednoho pytlíčku. Čaj mačča je totiž 10x koncentrovanější a silnější než jiné zelené čaje, jak svou chutí, tak i účinky. Je proto oproti louhovaným zeleným čajům silnějším antioxidantem (odhaduje se, že zhruba 3x) a jelikož se pije celá sušená a nadrcená rostlina (jak už napovídá samotný název - "práškový čaj"), tělo dostane na způsob nyní módních "zelených nápojů" typu mladý ječmen či chlorella všechny vitamíny a minerály. Kofein se z něj uvolňuje do krve pomalu. Co může navíc zaujmout polochcíplého študáka je rovněž fakt, že dle nejrůznějších studií pomáhá snižovat úroveň stresu a ve větších dávkách napomáhá hubnutí.
Vrátíme-li se k mé maličkosti se stříbrným sáčkem v ruce a obrovským otazníkem nad hlavou, zjistíme, že má-li člověk pouhý jeden sáček, setsakramentsky dlouho se rozhoduje, jakým způsobem ho vlastně připraví. Zvítězila obyčejná teplá varianta a bytem se vskutku málem rozléhal zvuk prudkého dopadu pokožky v oblasti čela na dřevěnou desku stolu - proč jen jsem si jich k nákupu nepřihodila víc? Achjo.

Dovolenou jsem se taky s prominutím prožrala spoustou hříšně drahého suši, kterému jsem po delší době opět přišla na chuť a které mi cestou domů začalo scházet natolik, že jsem se rozhodla udělat ze sebe pokusného králíka. Modlíc se k bohu všech ušatých, doufala jsem, že nestrávím noc převěšená přes záchod, chtěla jsem totiž po letech dát znovu šanci krabičkovému suši - díky rozumné úvaze, že přece v RegioJetu mívají kvalitní věci a i když jsem ještě nikdy nejedla chlazené dopředu připravené suši, které by nechutnalo jako polystyren, řekla jsem si "co už, mám hlad".
Nó, ono to nebylo nejhorší. Samozřejmě osušené, ale chuťově vůbec ne špatné. Hodně překvapila sójová omáčka, nejednalo se totiž o ten nejlevnější nepoživatelný šmejd, ale poměrně chutný doplněk pokrmu, který jsem si dokonce (alá Skrblík) dovezla domů. Musím tedy říct, připravujíc se na své pozdní vlakové návraty během semestru, že už znám svou čtvrteční večeři.

A na závěr vysvětlení, proč už nebudu na dovolenou jezdit během hlavní vlny zkouškového, stresu, svátků a prvotních výprodejů. Protože potom přijdou ještě brutálnější výprodeje a jak jsem zjistila, právě v prvních dnech těch finálních únorových se obchody snaží všech kousků zbavit takřka násilím a přicházejí dvojité až trojité slevy srážející ceny až na 10-20 % těch původních. Nakoupila jsem si celý šatník včetně dvou párů bot za půl druhé tisícovky (původní cena celkem těsně pod 8 tisíc), přičemž většina z toho byly věci, co jsem si vyhlídla během sezóny, kdy stály o jednu cifru více. Jezdívám na letní výprodeje, jezdívám na klasické zimní výprodeje, ale TOHLE bylo tedy šílené a můj způsob nákupu připomínal spíše sklizeň.

Zkrátka - bylo skvěle a musím říct, že legrace pokračovala i po návratu domů. Sice jsem kvůli celodennímu pražskému běhání venku nemohla sledovat Olympiádu (a proto mi poněkud spadla čelist, když jsem poprvé viděla výsledky mužského krasobruslení), vše jsem si ale vynahradila hned po příjezdu, kdy jsem odhodila rozměrná zavazadla a zalehla k televizi. Tiše spílajíc Japonci Juzuruovi Hanjuovi (ach, ten češtín), lamentovala jsem i během sledování výkonu Mačidy. Prostě promiňte, ale já budu vždycky fandit Pljuščenkovi a můj studijní obor na tom nic nezmění. Se stejně útočně naladěnou máti jsme trousily kousavé poznámky a dokonce přepnuly z českého kanálu ("Skvělý výkon Mačidy, nedá se s Pljuščenkem srovnávat!") na stejně naladěné Slováky ("Tož to nebol až taký zážitok."). Jo, a též jsme zemřely smíchy, protože:

Komentátor: "Už z jeho kostýmu je jasné, že se bude jednat o Ptáka ohniváha."
Ely: "Jako nic proti, ale mně to připadá jako "Hirošima v plamenech"."
Komentátor: "Třiadvacetiletý Mačida, který je doma v Hirošimě...." 

Edit (13. 2.): Fajn, Hanjuovi se pokorně omlouvám. Dnes jsem ho viděla v plné nádheře při boření rekordů a je... fenomenální. A stejně mi po dnešku asi nezbude než se přeorientovat a vybrat si jiného favorita, tak což třeba takové mladé tele slibující mi potenciálně možnost gaučového povzbuzování na mnoho let dopředu.