neděle 14. prosince 2014

Jak jsem nejela na JLPT

Kdo se už japonštinou nějaký ten pátek zabývá, určitě někdy slyšel o Japanese Language Proficiency Test, tedy mezinárodní, jediné všeobecně uznávané zkoušce z tohoto jazyka. Má pět úrovní, přičemž zejména dvě nejvyšší bývají potřeba, chce-li se člověk ucházet o místo v nějaké japonské firmě, nebo se hodí, studoval-li by rád na japonské univerzitě. Přestože v zásadě neexistuje žádný praktický důvod snažit se o něco nižšího, než jsou právě N1 nebo N2, já do budoucna ani to zahraniční studium, ani zmíněné zaměstnání neplánuju, mojí motivací byla spíše zvědavost. Proto jsem se do toho letos se svou spolubydlící/spolužačkou/spolutrpitelkou Lucí a (o level odvážnější) ex-spolubydlící/ex-spolužačkou Ayuku nakonec vrhla. Certifikát by se na zdi vyjímal pěkně, říkala jsem si. Hlavní pohnutkou mi byl ale jednak pocit, že se to ode mě po těch třech letech jaksi očekává, za druhé jsem tak trochu doufala, že o tom něco sepíšu: jak si vybrat úroveň, jak se na ni naučit, co je třeba udělat a zařídit, jak to všechno od začátku do konce probíhá, dojmy... a tak podobně. Well, Expectations ≠ Reality.

Jak už z úvodu vyplynulo, hlásily jsme se takhle tři bývalé studentky, Ayuku, Lucí a já. V uplynulých letech jsme jakékoliv testování odmítaly, protože se tahle sranda, která se v ČR koná jen jednou v roce, vždy trefí do zkouškového nebo těsně před něj. Kolizi se zápočťákem jsme očekávaly samozřejmě i tentokrát, zejména já a Lucí jsme do toho ale musely jít teď nebo nikdy – než všechno definitivně zapomeneme.
Tak jsme tedy vše společnými silami povyplňovaly, plácly to do obálky, pořádně udupaly (protože taková obálka je potom docela macek), zaplatily, a myslely si, že máme starosti až do chvíle, kdy bude na čase začít se učit, z krku. Hahaha... Ne.

K Ayuku obálka s životně důležitým obsahem, tedy 受験票 neboli Test Voucherem dorazila jako první. Fun fact: člověk za to dá sedm stovek a oni to ani nepošlou doporučeně, milé. Nu, k Ayu naštěstí psaní v pořádku dorazilo, my s Lucí ovšem čekaly dál. Týden. Dva týdny. A to už jsme byly krapet nervózní. Lucí na stránkách narazila na zmínku, že pakliže se člověk hlásí přes školu, dorazí voucher do školy. A tu v nás začal hlodat červíček podezření.
Napsala jsem kamarádce, která ve studiu stále pokračuje, zdalipak jim jakože W-sensei nezmínil, že by mu přišly dva vouchery navíc. Prý nic nezmiňoval, ale v další hodině se ho ještě pro jistotu otáže, odpověděla mi ochotná duše. A my díky tomu nakonec zjistily, že přesto, že jsme na papíry uváděly pouze naši adresu, v Brně někdo projevil vlastní iniciativu a zaslal oba vouchery do školy. Sensei očividně nepokládal za důležité to zmínit někomu z našich přátel nebo ex-spolužáků, kteří nám je mohli klidně i předat, a automaticky je odeslal nazpět. Bez toho, aby nám někdo dal vědět jak ze školy, tak z Brna! Kdybychom se po nich nepídily samy, naše zaplacené přihlášky by se tak asi staly příspěvkem na Japonské centrum Brno. Jsem fakt happy, že se tohle stane zrovna tehdy, když doufám, že se nikdo nedozví, že se blbeček Ely hlásí pouze na "entrojky".

Protože jsem byla v té době jaksi časově vytíženější svým maroděním a Lucí zrovna plánovala víkend v Brně, napsala Centru o vzniklé chybě jménem nás obou s dotazem, zdali vouchery opětovně pošlou, nebo jestli je může zajet pro obě vyzvednout osobně. Dostalo se jí bleskové, milé a kouzelné odpovědi v lámané češtině o tom, že je dostali zpět a odešlou je tedy na adresu, kterou jsme do přihlášky uváděly, a že prý tedy "nemáme žádný problém". My si proto vydechly a doufaly, že už bude vše v pořádku. Ó ano, pro Lucí bylo, do schránky jí opravdu zanedlouho správný papír dorazil. Mně ne.
Tentokrát jsem tedy psala už jen svým jménem – snažila jsem se pěkně slušně, ale přiznám se, že mi u toho už jaksi cukalo oko. V odpovědi jsem byla ujištěna, že voucher posílali, a i kdyby nedorazil, je to prý v pořádku a mají mě v systému. Což člověku stejně po třech letech, kdy nám W-sensei tluče do hlavy, že hlavně nesmíme zapomenout na zkoušku přijet s voucherem, moc dobrý pocit nedodá.

Spolu s tím, jak týdny plynuly a povinností přibývalo, začínala se mi na mysl stále častěji vkrádat otázka, zda to byl ode mě moudrý krok. Na co jsem proboha myslela? To se mi zastesklo po časech plných stresu, a tak jsem se rozhodla dobrovolně si simulovat dvouobor? Cítila jsem prostě asi jakýsi pocit zodpovědnosti alespoň jednou tam dojet, protože takřka všichni spolužáci mají doma nejen diplom, ale i certifikát? Při pohledu na hromadu skript jsem neměla ani tak chuť je otevírat, nýbrž se jimi začít mlátit do hlavy. Chybí mi škola, zábavná a zajímavá výuka, úsměvy, ale ne tenhle stres, se kterým si můj mozek z neznámých důvodů japonštinu spojuje.

Nakonec to kdosi nahoře všechno vyřešil za mě. Týdny jsem sledovala, jak Lucí leží v papírech se znaky, zatímco já ležela v posteli. Po mé epické pětitýdenní nemoci, která mě málem vyřadila ze školy, jsem si musela utřídit priority a soustředila se na dohánění zameškaného učiva, dopisování a odevzdávání všeho, co pro mě představovalo tu pomyslnou planoucí koudel za pozadím. Něco jsem musela vzdát a JLPT patřil zrovna v těm postradatelným věcem, jakkoliv tu sedmistovku budu ještě měsíce oplakávat. Financovat si ještě navíc výlet do Brna, který by mi ukradl další čas a přinesl mi pouze pocit zoufalství a přesvědčení o vlastní stupiditě, to mi za to nestálo.

A příští rok? Znovu? Já už vám vůbec nevím.
Možná si to nechám na důchod.

Anyway, přestože budou dostupné až koncem února, přeju všem, kteří se testu účastnili, potěšující výsledky~

12 komentářů:

Kaja Kamisama řekl(a)...

To mě opravdu mrzí (nemoc, sedmistovka, JLPT). Věřím, že bys ho dala levou zadní ^.~

Také jsem si všimla že jsi mě zařadila do oblíbeného počtení. Fufu~ To mě motivuje.

Ely řekl(a)...

Kaja Kamisama: Jsi zlatá <3 (Nó, ale zároveň taky mírně přisleplá, protože v Oblíbených jsi už... rok určitě! :D)

Kaja Kamisama řekl(a)...

Zdálo se mi, že jsem ti už děkovala, ale jeden výraz vděčnosti navíc nezaškodí :D

Anonymní řekl(a)...

To s těmi vouchery je nemilé. Napadá mě jen, že pokud jste do přihlášky napsaly, že jste se japonsky učili na UPOLu, tak to pan Hirayama poslal W-sensei (svou adresu tam píše každý, ale pokud japanistiku studujete jako obor v Olomouci, tak v JCB automaticky berou, že vám to v Olomouci dají vyučující a posílají to hromadně tam - v Brně nikdo nemohl vědět, že už tam japonštinu nestudujete). Spíš mě zaráží, že vám nedal vědět W-sensei, na tom voucheru je přece vaše jméno a fotka.

Ely řekl(a)...

Anonymní informovaná duše: Nejspíš to tak bude a je to tedy naše hloupost, něco takového jsme ovšem nemohly tušit a hlavně, jaktože to jedné z nás přišlo domů a dvěma do školy? To je na tom prapodivné. Co se mlčení ze strany senseie týče, to bylo taky nešťastné, nu. Zkrátka se to celé tak "krásně" sešlo :/

Anonymní řekl(a)...

To, že jedné z vás přišel voucher domů mi taky přijde divné, netuším, jak je to možné a už to asi ani nezjistíme :/ (leda by vaše kamarádka v přihlášce zamlčela své studium na UPOLu, ale to je nepravděpodobné). Myslela jsem, že vy ty zkoušky během studia musíte skládat povinně - vystudovaní japanisté, co JLPT dělají až později, jsou pro mě nově objevený živočišný druh. Děkuji, že jsi o tom napsala, tahle zpětná vazba je velmi cenná. Budu o tom referovat těm opravdu "povolaným" a snad se to už příště takhle nezamotá.

Anonymní řekl(a)...

ahoj, chtěla jsem se zeptat, tedy pokud o tom máš přehled:) kolik lidí na UPOL přibližně pokračuje v magisterském studiu japonštiny a jestli se vám tam hlásí (a možná i udělá přijímačky) někdo z Brna či z Prahy? jinak pokračují ve studiu Ayuku a spol.? ať se vám všem v tomto roce daří:)

Ely řekl(a)...

Zvídavý Anonym: Přehled příliš nemám, takže ti můžu dodat pouze statistiky z našeho ročníku a budu doufat, že ti takový náhled na počty studujících a nestudujících alespoň trochu pomůže ^^'
Ke státnicím náš šlo zhruba asi 11-14 (zde se názory přátel, se kterými tohle konzultuju, rozcházejí) dvojoborářů (protože za nás ještě jednoobor nebyl). Na magistra se hlásili takřka všichni, ale někteří, kteří s tím nejvíce počítali, měli o studium největší zájem a nepodali si kvůli tomu ani jinou přihlášku, se na něj z námi dosud nepochopených důvodů nedostali. Já naopak třeba přijata byla, ale nakonec jsem se rozhodla ubírat se dál jiným směrem. -> Na dvojobor magisterského studia z našeho ročníku pokračovali tři lidé, na jednoobor dva. Ve třídě mají spoustu starších magistrů, kteří z nejrůznějších důvodů prodlužují, opakují a podobně – těch je údajně asi deset. Nu a z Prahy přišel jeden člověk a z Brna dva.

Ayuku je jedna z těch zmíněných nebožáků – pokračovat sice zamýšlela, ale nebylo jí to umožněno. Pokud pod "a spol" myslíš Lucí, tak to je zase jedna z těch, co už s japonštinou pokračovat nehodlala a nyní studuje spolu se mnou pouze anglistiku :)

Děkujeme, hodně úspěchů i tobě <3

Anonymní řekl(a)...

moc ti děkuji za odpověď:) zvídavý anonym má ještě jeden dotaz...kolik vás bylo v prváku když vás teď končí kolem 14...nebo spíš kolik lidiček studium vzdalo či nezvládlo...? jen tak pro představu jak je to težký obor a chápu, že jste k tomu vlastně ještě měli jeden, když to byl dvouobor..to vás obdivuju a držím palečky na magistru:)

Ely řekl(a)...

Zvídavý Anonym: Zpočátku nás bylo kolem šedesáti a většina lidí odpadla hned v prváku, protože to bylo opravdu náročné, zejména když měl člověk nějaký těžký druhý obor. Jestli mají takové úbytky i teď jednooboráři, to bohužel netuším :/

Anonymní řekl(a)...

úspěšnost 20% .. tak to před tebou a spolužáky smekám, dostal se aspoň někdo z vás do Japonska, když to muselo stát takových nervů (odměnu by to chtělo:)

Ely řekl(a)...

Děkujeme, ono jde prostě jen o to učit se, učit a vydržet, víc v tom není ^^ V Japonsku jsou teď z "našeho" ročníku dva lidé – známá v Tokiu a můj drahý kamarád v Hirošimě :)

Okomentovat

Děkuju za jakýkoliv komentář~

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely