úterý 8. července 2014

Tip na lehké letní čtení – Pět japonských novel

Kdo hodil okem po jednom z mých předstátnicových příspěvků, ví, jaký jsem měla fofr s načítáním potřebné literatury a jejím sháněním. Zatímco v ostravské knihovně máti vytrvale tvrdila, že jsem génius a onu hromadu skutečně přečíst stihnu, následkem čehož se mladík odevzdaně podvolil, porušil knihovní regule a zapůjčil více než deset svazků, já upírala prosebně oči na paní u nás ve studovně, aby mi domů půjčila Slovník japonské literatury. Povedlo se na obou frontách, já sehnala, co jsem chtěla, a resty dohnala. S mnohatýdenním odstupem se tedy přicházím podělit o své dojmy.


Pět japonských novel je ideální způsob seznámení se s japonskou literaturou či nahlédnutí na tvorbu jejích nejznámějších spisovatelů. Japonská tvorba je mi sympatická faktem, že Japonci vesměs netvoří žádná ohromná díla, ale spíše novely, které člověk přelouská za jeden dva večery. Konkrétně dvě části této sbírky, V kalném proudu a Mechanismus, bych se ani nebála nazvat povídkami, protože to je krátké a příliš úzce zaměřené i na tu novelu.
Díky charakteristickým rysům jako je japonská estetika, lyrika a poetika, kterou všechna vybraná díla obsahují, se jedná o opravdu skvěle vybranou ukázku nám možná trochu vzdálené tvorby. Za svou osobu bych nicméně k typickým znakům dále kousavě doplnila též absolutní nelogičnost v jednání postav, především těch ženského pohlaví, a pro západního čtenáře snad až iritující příklady typických konceptů japonské literatury - například pociťování pomíjivosti, kdy hlavní postava přes nějakých deset stran čumí na Mléčnou dráhu a rozjímá nad nesmrtelností chrousta, zatímco si opodál vesele plápolá oheň devastující kus města. Nebo chybějící klimax celého příběhu, což člověku může připadat nechutně frustrující. Zejména čte-li do nočních hodin, aby zjistil, proč se vlastně postavy chovají, jak se chovají, co za tím vším je, a jak se příběh vyvrbí. A ono velké kulové. Japonci mají očividně v tomhle ohledu jiné tužby a od literatury očekávají něco jiného.

V kalném proudu od Higuči je příběh o nešťastně zamilované dívce z čajovny v zábavní čtvrti, která se vzhledem ke svému postavení ocitne v bezvýchodné situaci. Neobsahuje žádnou přímou řeč, ale přesto se čte až překvapivě snadno a dobře.
Při čtení Ženy, která si vzala jed jsem pociťovala především znechucení nad chováním protagonisty, touhu nakopat všechny postavy do pozadí nebo je minimálně profackovat, znechucení způsobem, jakým Iwano popisuje muže, a pocit zděšení, že by snad takoví opravdu být mohli. Iwanův počin je výrazně naturalistický, přičemž se nese zejména v duchu "japonského naturalismu". Autor se ztotožňuje se svým protagonistou a píše tak o svém životě. I ta nejzákladnější fakta, která slouží jako základ celého vyprávění, jsou v příběhu odhalována postupně a čtenář tak krůček po krůčku rozplétá složitou linii příběhu, do kterého je na začátku vhozen. Nedá se ale říct, že by mu to nějak výrazně pomohlo k pochopení často až iracionálního jednání protagonisty. Během vypisování obsahu příběhu pro účely pozdějšího učení jsem i přes nejlepší snahy o dokonalé popsání jeho charakteru skončila u krátkého a výstižného "hlavní postava je sebestředný debil".
Tanizakiho Pokus o životopis Šunkin je vyprávění o vyprávění. Vypravěč popisuje knihu, kterou napsal žák známé slepé hráčky na šamisen a koto jako snahu o zachycení jejího života, a komentuje, nakolik jsou dané události pravdivé či jak se daná událost pravděpodobně odehrála ve skutečnosti. Velmi čtivé.
Mechanismus od Jokomicua je kratší kousek o práci s chemikáliemi a kovy v dílně na výrobu štítků na dveře. Hlavním motivem jsou vzájemná nedůvěra postav - všichni se navzájem podezírají ze snahy ukrást výrobní tajemství na červené štítky, což vede k mnoha sporům a fyzickým střetům. Nakolik mají ale na chování postav vliv všudypřítomné nebezpečné chemikálie?
Asi nejznámější dílo od Kawabaty, Sněhová země, mě nadchlo snad nejméně z celé knihy. Stejně jako u Ženy, která si vzala jed, jsem měla chuť postavy něčím mlátit po hlavě, aby se vzpamatovaly. Trápila jsem se s tím několik večerů, protože jsem stále doufala, že mi třeba bude příběh postupně odhalován, jako u zmíněného Iwanova díla. Ale ono houby, pointa se nekonala, nebo šla nějakou oklikou mimo mě. Již tradičně se, co se čtenářského vkusu týče, naprosto neshoduju se zbytkem populace, když prohlásím, že se mi Sněhová země opravdu, ale opravdu nelíbila.

Co každopádně potěší každého knihomila - Pět japonských novel je opravdu krásně vyrobená kniha, ozdoba knihovničky. V 60. letech si s tím holt dávali větší práci. Nicméně, zrovna když jsem si v průběhu četby spokojeně pomlaskávala a říkala si, jak ve dříve vydávaných knihách takřka nebývaly pravopisné chyby ani překlepy, otočila jsem na následující stránku a musím říct, že u takových řádků člověk reálně zvažuje možnou existenci tiskařských šotků.


Pokud jsem vás alespoň maličko navnadila na čtení něčeho japonského a nemáte zrovna nic po ruce, určitě neváhejte a stavte se do nejbližšího knihkupectví Dobrovský, kde je momentálně k sehnání Tanizakiho rozsáhlý román Sestry Makiokovy za pěkných 99 Kč :)


Mimochodem, taková blbůstka na závěr (po rozkliknutí celého článku):

Moje nejoblíbenější část sbírky Pět japonských novel, u které si nejsem jistá, zda měla čtenáři připadat humorná, nebo je to ve mě, pochází z Pokusu o životopis Šunkin. Nijak se netýká děje, ale je to jedna z mých nejoblíbenějších pasáží, což jasně vypovídá o poněkud morbidní povaze mého čtenářského vkusu:
"Jak je všeobecně známo, docházelo za starých časů při vyučování kratochvílným uměním k divokým scénám, při nichž žák býval i tělesně trestán. Letos (v osmém roce éry Šówa, tj. roku 1933) na stránkách nedělního čísla Ósaka asahi šinbun z dvanáctého února bylo možno si přečíst článek pana Keidži Okury "Krev při vyučování v loutkovém divadle". Autor tu píše o Košidži Třetím, nejslavnějším herci po smrti Daena Setsu, který má uprostřed na čele velkou jizvu v podobě měsíčního srpku. Je to památka na jeho učitele Danšiči Tojazawu, který na něho vykřikl: "Kdy se to konečně naučíš?" udeřil ho plektrem a srazil k zemi. Tamadžiró Jošida z divadla bunrakuza má v týle podobnou jizvu. Když byl ještě mladý, hrál jeho učitel, slavný Tamazó, v kuse "Víry v Awě" s loutkou Džiróbeie scénu se zatčením, při níž Tamadžiró manipuloval nohama loutky. Právě ve vrcholném okamžiku se mistru Tamazóovi stále nechtělo líbit, jak Tamadžiró nohama hýbal, až nakonec učitel s výkřikem "Hlupáku!" vrazil žáku opravdový nůž, kterého užíval ve scéně, pevně do týla. Jizva po ráně mu dodnes nezmizela.
Ale i Tamazóa, který zranil svého žáka, udeřil kdysi loutkou do hlavy jeho učitel Kinši, až se loutka rudě zbarvila krví. Tamazó si na učiteli vyprosil ulomenou a krví zbarvenou nohu loutky, zabalil ji do hedvábné cupaniny a vložil do krabice s přírodního dřeva."

16 komentářů:

Shinigami řekl(a)...

Hmm, asi opráším "novely" a zaskočím do knihkupectví... ale až dočtu Zaklínače :D

PS: Jen taková poznámka, V kalném proudu to byla asi spíš oiran než gejša...

Kittyn S. řekl(a)...

Už když jsi před časem tyto novely zmínila uvažovala jsem o tom, že si je pořídím :D Zkusím skočit do knihovny, ale po tvých recenzích se trochu bojím, protože vyloženě nesnáším když se v knížkách (a filmech, seriálech)někdo chová prostě nelogicky, to já šílím:D

Ely řekl(a)...

Shinigami: Já bych si zase někdy chtěla najít čas na toho Zaklínače, achjo :D *konečně si ho zaklikla do to-read*

Hmm, nebyla jsem si zcela jistá. Nevybavuju si, že by byla někde zmínka, že je kurtizána, jen vím, že pracovala v čajovně a mít patrona, což pro ni pravděpodobně Gen byl, přeci nebylo neobvyklé. Jak tak ale koukám, na anglických zdrojích všude zmiňují "geisha", na japonské wiki se tomu vyhýbají a jen zmiňují, že žila v nevěstinci, takže ti budu muset dát za pravdu a jít to nějak decentně opsat. Děkuju :)

Kittyn S.: Třeba v tom nějakou logiku objevíš! :D

Shinigami řekl(a)...

Ely: Zaklínač je skvělý, nechápu, jak jsem ho mohla tolik let opomíjet :D

Ono totiž celé Zápolení od Higuchi je ze zábavní čtvrti v Edu (Yoshiwara?) a je hlavně o životě oiran, jejich zákazníků, místních řemeslníků a jejich dětí. Tuhle konkrétní povídku si už nepamatuju, ale knihu jako celek pořád vidím v hlavě jako film :)

Kittyn S.: Nelogicky spíš na naše poměry, přece jen je to úplně jiná kultura s jinými pravidly :)

TSal řekl(a)...

Z Pěti japonských novel si pamatuji jen Proud a Životopis. To první mě bavilo, to druhé čtu víceméně každý rok. Je to perfektně napsaný sado-maso vztah <3
Sněhová země byla zlo. Poprvé jsem ji nedočetla, po druhé horko těžko a stejně nemám tucha, o čem to vlastně bylo. Mučila bych tím nehodné studenty japanologie XD

Šavrda řekl(a)...

Ahoj Ely!
Tak to klobouk dolů, že jsi to vše stihla přečíst! :-)
Já bych si ráda přečetla V KALNÉM PROUDU a hodně mě láká kniha SESTRY MAKIOKOVY. :-)
A když jsem si přečetla na konci ten úrivek, tak mě běhal mráz po zádech! Násilí tam opravdu není pramálo! :-) Ale když si to vezmeš, takto to bylo všude - tedy až na ten nůž!!! I u nás se dříve tradovalo, že učitel byl i vychovatel a děti řezal hlava nehlava!!!

Ely měj se moc hezky! :-)

kavárnistka řekl(a)...

Počkej, ona se Sněhová země někomu líbila? O_O A paní profesorka se nepočítá :P
btw Sestry Makiokovy jsou zlo - s T-Sal se už asi 4 roky předháníme, kdo to přečte dřív (a něco mi říká, že to se svou přečtenou zhruba polovinou knihy vyhrávám) XD

Ely řekl(a)...

Shinigami: To jsem vůbec nevěděla :) Celkově to zní jako další věc, kterou bych si ráda někdy přečetla, achjo :D

T'Sal: Mě tak strašně těší, že mají ostatní na Sněhovou zemi stejný názor jako já. Vím, že by mi to takovou radost dělat asi nemělo, ale stejně... :D

Šavrda: Tobě běhal mráz po zádech, já se smála jako blázen a šla jsem to předčítat máti :D
U nás by asi ani učiteli ten nůž neprošel O:)

kavárnistka: No, na Goodreads to má opravdu krásná hodnocení. Až jsem zvažovala, co to ti lidé četli :D
Né, to mi vůbec neříkej, těšila jsem se na nějakou normální četbu! :D

kavárnistka řekl(a)...

To je asi takový to "je to klasika, musíme se tvářit, že je to fakt úžasný, jinak budeme za kulturní barbary" -_-
Ale jako číst se to dá, to jo, ale nesmíš to ani na chvilku odložit, protože už by tě to nelákalo zpátky to dočíst...

Akiyama Kara řekl(a)...

Pět novel jsem ještě nečetla, Sestry ano a je to fakt moc hezká knížka. Teď se chystám na Uličku tisíce květů, Crossfire od Miyuki Miyabe a Murakamiho, konkrétně 1. a 2. část 1Q84, tak jsem zvědavá, protože jinak mě Murakami (kromě After Dark) moc nebere.

Ely řekl(a)...

kavárnistka: Je to možné, no. Tenhle postoj každopádně bytostně nesnáším :/
Dobrá, jsem na to duševně připravena, díky :D

Akiyama Kara: Na Uličku se taky chystám. Sice už poněkud déle, ale chystám :D Neplánuješ potom náhodou nějaký review? Moc by mě zajímal tvůj názor :)

Nicca řekl(a)...

Těch pět japonských novel vypadá zajímavě.. Jsem zvědavá, jestli by mi ten jejich styl nakonec seděl nebo ne, když je podle popisu tak zvláštní. :)

Pet řekl(a)...

A nejen Sestry Makiokovy, ale i Klíč (od stejného autora) je momentálně ve výprodeji a za totožnou cenu, jako výše zmíněné Sestry. :)

Ely řekl(a)...

Pet: Jé, Klíč u nás neměli, moc děkuju za informaci! :)

Pet řekl(a)...

Já to právě kupovala společně. U Dobrovského se mi navíc docela osvědčila služba s objednáním z eshopu (kde máš další slevu) a vyzvednutím na prodejně. Pokud byla kniha výrazněji poškozená (stalo se jen jednou a jednalo se o poslední kus z výprodeje, který měli na prodejně), dali předem vědět s tím, že pokud budu i tak knihu chtít, dají mi slevový kupón na 15%, což se vždycky hodí. :)

Ely řekl(a)...

Pet: Děkuju za tak užitečné poučení, to jsem vůbec nevěděla ^^ Příště určitě vyzkouším~

Okomentovat

Děkuju za vaše komentáře, poznámky, (Wolfiiho) trollení, kritiku, pochvaly nebo zkrátka jakýkoliv shluk písmen.

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely