úterý 30. prosince 2014

Šťastné a ušaté

Svátky byly pohodové, prolenošené, projezené, protulené a prospané. Máti zredukovala zapálení pro předvánoční úklid, hladinu stresu i počet druhů cukroví, který se tak letos snížil na "pouhých" patnáct. Celý byt tlumeně svítil, z reproduktorů a našich hrdel se co chvíli ozývaly koledy, v mém případě prokládané s vánoční atmosféru jistě skvěle dokreslujícími kusy od Mansona, k němuž jsem si po letech zase jaksi našla cestu. A abychom to poslouchání neměli tak jednotvárné, u pečení (nejen) naše rodina díky aktivní babičce jakéhosi sdílného jedince z japonštinářské skupiny na Facebooku poslouchala namísto vánočního projevu "pana prezidenta" raději jistého senseie, vysílaného rádiově. Na internetu bylo několik dní mrtvo, ale teď už zdá se všichni strávili všechny ty hromady cukroví a salátu a aktivně zveřejňují dárečkové posty. Tož bych se asi taky měla pochlapit, říkám si.


Dárků, darů a dárečků jsem letos dostala opravdu požehnaně, slavila jsem totiž na vícero frontách: jednak na koleji s děvčaty, se kterými jsme si vyměnily pár drobností a já tak dostala první ušaté dary tohoto prosince, za druhé pak s Křehkou Figurkou a její tlupou, nu a za třetí samozřejmě klasicky doma s rodinou. A do toho všeho mi navíc pošťačka přinesla nečekaný balík. A několik dalších předávání prezentů mě ještě stále čeká!
Část nadílky jsem si nadšeně vyfotila ↑, a protože mě některé výše zachycené dárky nadmíru zaujaly ať už pozitivně, nebo bohužel právě naopak, zasvětím jim několik řádků.

Králičí brož od BramboO
Součástí předvánoční Vánoční párty pořádané Křehkou Figurkou byl i výborně zorganizovaný Vánoční skřet, tedy výměna dárků mezi anonymním dárcem, pozvanou osobou a jejím přiděleným svěřencem. Figurka se do toho vrhla naplno a pomáhala vybírat dárky tak, aby nás všechny skutečně potěšily, což se, myslím, opravdu povedlo. Od svého "skřeta" jsem dostala velikého plyšového králíka, lahodný zelený čaj a od Figurky samotné navíc úchvatnou "origami" králičí brož značky BramboO, takže jsem měla dvojnásobnou radost, která se následně změnila na nadšení trojnásobné, protože se zdálo, že i mou svěřenkyni plyšový dáreček potěšil. Máte-li rádi netradiční ručně vyráběné šperky, v tomto případě plastové černobílé kousky nejrůznějších originálních tvarů a podob, rozhodně můžu BramboO jen doporučit. Brož se zdá být opravdu bytelná a doufám tedy, že se mnou bude na klopě kabátu dlouho.


Stojánek na náušnice ve stylu Anna Sui
Netuším, zda se jedná přímo o repliku skutečného produktu značky Anna Sui, či zda je stojánek pouze stylizován do podoby něčeho "rádoby-Anna-Sui" bez reálné předlohy. Tak jako tak, design se mi moc zalíbil a proto jsem si o něj napsala Ježíškovi (= objednala, zaplatila, naúčtovala Ježíškovi).
Základem při nakupování podobných plastových drobností z Číny je pořádně si zásilku po jejím obdržení zkontrolovat a v případě jakéhokoliv problému zboží ihned reklamovat. To se ale jaksi provádí poněkud blbě, když to dorazí v listopadu a člověk se k tomu dostane koncem prosince. Žádala jsem proto máti, aby obsah balíčku řádně prozkoumala a hlásila případné škody. Ježíšek prohlásil, že je vše v pořádku, proto jsem prodejci udělila pozitivní feedback. A následně pod stromečkem zjistila, že je Ježíšek líná nepořádná lemra, když jsem ze sáčku vysypala černou drť. Sada "slož si sám" tedy rázem nabrala nový rozměr ("slep si sám") a následně mě pobavila ještě jednou – když jsme zjistili, že do sebe díly vůbec nepasují! Jednotlivé části se proto musely ještě pořádně opilovat. A stejně je to jaksi vachrlaté, celé se to viklá a nemyslím, že by to přežilo silnější nápor větru. Pakliže tedy hledáte nějakou odkládací konstrukci pro svou sbírku náušnic, rozhodně zvolte jiný model, na eBay je pěkný výběr.

Hello Kitty EDC od Avonu
Avon momentálně nabízí několik produktů značky Hello Kitty, mezi nimi i tuto limitovanou edici EDC. Máte-li rádi takové ty po žvýkačkách a sladkostech vonící dětské vůně, které bývají k dostání třeba v H&M, rozhodně neváhejte, kontaktujte svou Avonlady a tuhle roztomilost pro "malé slečny" si pořiďte – minimálně v příští kampani je ještě k dostání. Květinově ovocná vůně směsi meruňky, jasmínu a vanilky je dokonalá a hlavně, přestože se jedná pouze o EDC a měla by tedy vydržet méně než EDT, skutečně voní po dobu několika hodin a ne jako ty legrácky z "háemka". Krabička i samotná lahvička jsou opravdu rozkošné, krásný design.
Přiznávám, že se původně mělo jednat o dárek pro mou malou nevlastní sestru, ale jakože... přičichla jsem, vyzkoušela, upřela na Ježíška psí oči a dar uzmula.


Etude House Princess Happy Ending Rose Cheek Blusher (Coral Rose)
Odstín Coral Rose téhle tvářenky od Etude House naživo vůbec neodpovídá promočním fotografiím, na kterých se zdá být zbarvený více do růžova a MNOHEM světlejší. Reálná barva takřka přesně souhlasí s mojí fotkou. Nicméně, na štětci je to sice silně růžové, na pleti ale vytvoří pouze jemný třpytivý nádech, čímž se to zase kompenzuje. Překrásné knižní balení rozhodně neurazí. Vychází-li tedy člověk z Dášenčina tvrzení, že má Etude House polovinu produktů skvělých a polovinu úplně na nic, podařilo se mi nejspíš trefit do těch povedených 50 %.

A co se toho zmíněného nečekaného balíku týče, to mě zase jednou něco absolutně posadilo na pozadí. Odesílatelem je Šavrda a krabice skrývala plno překrásných převážně ručně vyráběných věcí s tématikou Asie. Šavrda, které jsem já sama netušíc tohle nenadálé překvapení, poslala pouze pohled =___=

Z balíčku na mě vykoukla i drobotina jako prasátka Monokuro Boo, červený "králík rebel" s cigaretou v puse nebo obří kancelářská spon(k)a s Miffym ^^
Zkusím tentokrát zkrátit své nadšené žvatlání na minimum a jen poznamenám, že jsem měla docela problém všechny tu úžasnosti z balíku vysvobodit, jak se mi třásly ruce. Šavrda, mistr ve tvorbě amigurumi, naplno předvedla své rukodělné umění, když dokázala vyrobit tohoto pruhovaného operličkovaného emotivního králíka. K ušaté vlastnoručně vyrobené rodince se zařadil i skřítek, který může díky drátkům v tělíčku dokonce pózovat. Nechci ani pomyslet, kolik práce jí musel, kluk jeden rozkošnej, dát.

Zřejmě proto, abych už nebyla zaskočená tím, co si pro mě osud připraví, dostala jsem i několik věcí na čínské metody věštění: mince na I-ťing a tyčinky na Kau Cim (tuší někdo správný český přepis?). Věštění či spíše řešení otázek a problémů za pomocí tří čínských mincí a 64 hexagramů z Knihy proměn (I-ťing) pro mě nebylo neznámé, cosi jsem už o tom kdysi četla. Kau Cim, metoda věštění s 78 dřevěnými tyčinkami, je pro mě ale zatím jednou velkou záhadou – zejména proto, že je v balení pouze 25 tyčinek číslovaných od 26 do 50. Buďto je tedy můj osud zpečetěn, nebo se jedná pouze o třetinu balení, nebo mi něco uniká. Tak jako tak, nanuky si z toho může člověk udělat vždy, že~

Všechny dárky mě nesmírně potěšily, ještě jednou ohromné díky všem Ježíškům! <3


Stává se pomalu zvykem, že se lidé na koncích svých "chlubících" vánočních článků čtenářů dotazují, cožepak pěkného dostali od Ježíška oni. Půjdu na to jinak: Jaké byly vaše Vánoce? Udělali jste ostatním radost?

neděle 21. prosince 2014

Fairy lights! Fairy lights everywhere!

Přerušuju pravidelný program a přináším něco zcela mimo mísu, protože... proto.

Celá věc se má následovně: kamarádka pořizovala vánoční osvětlení → Kamarádka zmínila, že měli též růžovou → Ely nadšeně běžela pro růžová blikátka → Kamarádka následující den doporučila ještě jiný obchod, kde jsou prý světelné řetězy k dostání i ve fialové → Ely proto téhož dne bleskově napsala zápočtovou písemku, shrábla si svých pět švestek a střelhbitě přes odjezdem domů běžela ještě pro ta fialová.

Výsledek: můj pokoj teď vypadá jako setting Avatara. Nebo jako Zangarmarsh z World of Warcraft. Případně, jak Shinigami trefně podotkla, jako oblast The Grove z Guild Wars 2. Prostě je to fyzické zpodobnění kouzel, magického psychedelického lesa a kdoví čeho všeho, a přestože fotky tu atmosféru nikdy nezachytí, snažila jsem se. Bohužel jsem se ale nesnažila natolik, aby mě například napadlo poklidit, nebo to vyfotit tehdy, kdy zrovna nebudu mít Tokio Hotel povlečení. Sakury a jeřábi byli zpsychedelizováni, welcome to my bordelmamá fairy room!

A jestli to na vás není dost magické, představte si, co je to za ráj, když si sundám brýle a mžourám na to bez potřebných skel o třech dioptriích. Ha. Teď už vážně jen čekám, kdy se tu přerazím o nějakého jednorožce.

Fialová obkličuje celý pokoj. Protože prostě deset metrů, no neberte to.

 
A já teď do tohodle ráje pastelových muchomůrek zapadám víc než kdy dřív. Od pátku jsem 100 % pinkhead. Podle mě v barvách plameňáka, podle naprosté většiny mého okolí v odstínech žvýkačky, jen hintzuovi očividně připomínám "jemně propečeného lososa".

neděle 14. prosince 2014

Jak jsem nejela na JLPT

Kdo se už japonštinou nějaký ten pátek zabývá, určitě někdy slyšel o Japanese Language Proficiency Test, tedy mezinárodní, jediné všeobecně uznávané zkoušce z tohoto jazyka. Má pět úrovní, přičemž zejména dvě nejvyšší bývají potřeba, chce-li se člověk ucházet o místo v nějaké japonské firmě, nebo se hodí, studoval-li by rád na japonské univerzitě. Přestože v zásadě neexistuje žádný praktický důvod snažit se o něco nižšího, než jsou právě N1 nebo N2, já do budoucna ani to zahraniční studium, ani zmíněné zaměstnání neplánuju, mojí motivací byla spíše zvědavost. Proto jsem se do toho letos se svou spolubydlící/spolužačkou/spolutrpitelkou Lucí a (o level odvážnější) ex-spolubydlící/ex-spolužačkou Ayuku nakonec vrhla. Certifikát by se na zdi vyjímal pěkně, říkala jsem si. Hlavní pohnutkou mi byl ale jednak pocit, že se to ode mě po těch třech letech jaksi očekává, za druhé jsem tak trochu doufala, že o tom něco sepíšu: jak si vybrat úroveň, jak se na ni naučit, co je třeba udělat a zařídit, jak to všechno od začátku do konce probíhá, dojmy... a tak podobně. Well, Expectations ≠ Reality.

Jak už z úvodu vyplynulo, hlásily jsme se takhle tři bývalé studentky, Ayuku, Lucí a já. V uplynulých letech jsme jakékoliv testování odmítaly, protože se tahle sranda, která se v ČR koná jen jednou v roce, vždy trefí do zkouškového nebo těsně před něj. Kolizi se zápočťákem jsme očekávaly samozřejmě i tentokrát, zejména já a Lucí jsme do toho ale musely jít teď nebo nikdy – než všechno definitivně zapomeneme.
Tak jsme tedy vše společnými silami povyplňovaly, plácly to do obálky, pořádně udupaly (protože taková obálka je potom docela macek), zaplatily, a myslely si, že máme starosti až do chvíle, kdy bude na čase začít se učit, z krku. Hahaha... Ne.

K Ayuku obálka s životně důležitým obsahem, tedy 受験票 neboli Test Voucherem dorazila jako první. Fun fact: člověk za to dá sedm stovek a oni to ani nepošlou doporučeně, milé. Nu, k Ayu naštěstí psaní v pořádku dorazilo, my s Lucí ovšem čekaly dál. Týden. Dva týdny. A to už jsme byly krapet nervózní. Lucí na stránkách narazila na zmínku, že pakliže se člověk hlásí přes školu, dorazí voucher do školy. A tu v nás začal hlodat červíček podezření.
Napsala jsem kamarádce, která ve studiu stále pokračuje, zdalipak jim jakože W-sensei nezmínil, že by mu přišly dva vouchery navíc. Prý nic nezmiňoval, ale v další hodině se ho ještě pro jistotu otáže, odpověděla mi ochotná duše. A my díky tomu nakonec zjistily, že přesto, že jsme na papíry uváděly pouze naši adresu, v Brně někdo projevil vlastní iniciativu a zaslal oba vouchery do školy. Sensei očividně nepokládal za důležité to zmínit někomu z našich přátel nebo ex-spolužáků, kteří nám je mohli klidně i předat, a automaticky je odeslal nazpět. Bez toho, aby nám někdo dal vědět jak ze školy, tak z Brna! Kdybychom se po nich nepídily samy, naše zaplacené přihlášky by se tak asi staly příspěvkem na Japonské centrum Brno. Jsem fakt happy, že se tohle stane zrovna tehdy, když doufám, že se nikdo nedozví, že se blbeček Ely hlásí pouze na "entrojky".

Protože jsem byla v té době jaksi časově vytíženější svým maroděním a Lucí zrovna plánovala víkend v Brně, napsala Centru o vzniklé chybě jménem nás obou s dotazem, zdali vouchery opětovně pošlou, nebo jestli je může zajet pro obě vyzvednout osobně. Dostalo se jí bleskové, milé a kouzelné odpovědi v lámané češtině o tom, že je dostali zpět a odešlou je tedy na adresu, kterou jsme do přihlášky uváděly, a že prý tedy "nemáme žádný problém". My si proto vydechly a doufaly, že už bude vše v pořádku. Ó ano, pro Lucí bylo, do schránky jí opravdu zanedlouho správný papír dorazil. Mně ne.
Tentokrát jsem tedy psala už jen svým jménem – snažila jsem se pěkně slušně, ale přiznám se, že mi u toho už jaksi cukalo oko. V odpovědi jsem byla ujištěna, že voucher posílali, a i kdyby nedorazil, je to prý v pořádku a mají mě v systému. Což člověku stejně po třech letech, kdy nám W-sensei tluče do hlavy, že hlavně nesmíme zapomenout na zkoušku přijet s voucherem, moc dobrý pocit nedodá.

Spolu s tím, jak týdny plynuly a povinností přibývalo, začínala se mi na mysl stále častěji vkrádat otázka, zda to byl ode mě moudrý krok. Na co jsem proboha myslela? To se mi zastesklo po časech plných stresu, a tak jsem se rozhodla dobrovolně si simulovat dvouobor? Cítila jsem prostě asi jakýsi pocit zodpovědnosti alespoň jednou tam dojet, protože takřka všichni spolužáci mají doma nejen diplom, ale i certifikát? Při pohledu na hromadu skript jsem neměla ani tak chuť je otevírat, nýbrž se jimi začít mlátit do hlavy. Chybí mi škola, zábavná a zajímavá výuka, úsměvy, ale ne tenhle stres, se kterým si můj mozek z neznámých důvodů japonštinu spojuje.

Nakonec to kdosi nahoře všechno vyřešil za mě. Týdny jsem sledovala, jak Lucí leží v papírech se znaky, zatímco já ležela v posteli. Po mé epické pětitýdenní nemoci, která mě málem vyřadila ze školy, jsem si musela utřídit priority a soustředila se na dohánění zameškaného učiva, dopisování a odevzdávání všeho, co pro mě představovalo tu pomyslnou planoucí koudel za pozadím. Něco jsem musela vzdát a JLPT patřil zrovna v těm postradatelným věcem, jakkoliv tu sedmistovku budu ještě měsíce oplakávat. Financovat si ještě navíc výlet do Brna, který by mi ukradl další čas a přinesl mi pouze pocit zoufalství a přesvědčení o vlastní stupiditě, to mi za to nestálo.

A příští rok? Znovu? Já už vám vůbec nevím.
Možná si to nechám na důchod.

Anyway, přestože budou dostupné až koncem února, přeju všem, kteří se testu účastnili, potěšující výsledky~

středa 3. prosince 2014

L'Arc-en-Ciel – HEART

V poslední době jsem byla velmi úspěšná, a nejen u aukce japonského slovníku jsem si s úsměvem mnula ruce jako čistotná masařka. Podobně šikovně jsem si totiž vydražila též album HEART od L'Arc-en-Ciel. Ono se mi to teď vůbec asi bude všechno vyhrávat lépe, když už na ty aukce nebudu zapomínat – stačí přes půl pokoje zahulákat na Siri, ať mi nastaví za třicet minut budíka. Neboli ano, updatovala jsem a miluju ten přístroj celým svým srdcem.


Jelikož je HEART od "Laruku" teprve páté album, jedná se o tvorbu ještě pěkně z devadesátek a taky podle toho zní, jako j-rock šmrncnutý visual-kei. Připadá mi, že jakkoliv se v 90. letech snažili japonští rockeři tvářit tvrdě, temně a hustě, vždycky z toho nakonec vznikl jakýsi pop-rock, který při poslechu nahodí člověku úsměv na rty a kroku dodá jistou pružnost a houpavost. A skvěle se na to poklimbává v dopravních prostředcích. Zvuk většiny mainstreamu z té doby bych označila zkrátka jako "pohodový". Jako příklad mě napadají třebas úžasní Lastier, kteří přestože už dnes nejsou příliš známí, podle mě patří k tomu nejlepšímu, co 90. léta přinesla. HEART je tedy album přesně podle mého gusta a já tak byla opravdu ráda, že se mi na něj podařilo natrefit... vlastně jen díky snu, který něco podobného naznačoval, a já se proto časně zrána takřka katapultovala z postele a důvěřivě šla končící aukce překontrolovat.

Album se skvěle poslouchá, akorát mi připadá, že by se hyde v některých místech skutečně neměl pokoušet o výšky. U tracků jako je "Loreley", kde se jedná jen o jednu dvě o oktávu zvýšené noty, to ještě jde. Zejména ale u finální "Anata" jsem se čas od času s obavami ohlédla na okna, zda se po nich mezi sraženými kapkami nerozbíhají drobné pavučinky. Takové skoky, u kterých při vyšších hydeho notách jistě mění směr i leckterá velryba či netopýr, by měl chudák vokalista asi raději přenechat svému hereckému kolegovi, spolu-upírovi Gacktovi, který je jeden z mála, kdo podobné přechody mezi mužnými basovými hloubkami a polohami operní zpěvačky zvládá.

Dle popisu mělo být CD používané, ve "velmi dobrém" stavu. Ať na něj ale hledím jak hledím, přísahala bych, že ho nikdy nikdo nepřehrával. Máti, přítomna rozbalování, tvrdí, že na něj nikdy nikdo nesahal, nedýchal, ani nekoukal.

Co se vzhledu týče, je to celé... šedé. Booklet nepatří k nejnápaditějším. Kromě obligatorních textů obsahuje pouze několik rozmazaných černobílých fotografií zdi, okna a členů, kteří stojí a krutopřísně hledí v dál. Jedinou variaci vidím v tom, že na některých stránkách stojí o zeď opřeni či natahují ruku k onomu oknu. Ale tak alespoň to má určitou atmosféru.


Měřítko úspěšnosti lovu:
Původní cena + poštovné s trackingem: ± 3000 + 710 ¥ (tedy zhruba 700 Kč)
Zakoupila jsem za: 32 Kč včetně poštovného O:)

sobota 22. listopadu 2014

Co jsem ulovila aneb Vezměme Aukro útokem

Tak jsem po dlouhé době za něco pořídila na Aukru.
Mým úlovkem se tentokrát stal 現代国語例解辞典, tedy příkladový slovník současné japonštiny, za... vlastně za dvacet korun. Váží kilo a má kolem půl druhého tisíce stran. Byla to taková ta náhodná trefa, kdy nevědoucí prodejce pojmenoval aukci "japonská nebo čínská kniha" a jeden z těch výjimečných případů, kdy to skutečně trefil a po rozkliknutí na mě nevybafla například korejština. Jsem si téměř jistá, že v 99 % případů požadované slovíčko vyhledám raději v nějakém on-line slovníku, než abych plýtvala životem listováním v jeho hmatatelném protějšku, je to tedy hlavně takové fancy zpestření knihovničky. Vlastně jsem dobrodinec, přece chudáka slovník nenechám někde opuštěně zapadávat prachem. Raději, ať se pokrývá šedou vrstvou u mě doma mezi hromadami podobně ozdobených přátel.

Poštovné mi Aukro vrátilo díky právě probíhající kampani, v rámci které hradí majitelům karet VISA náklady na dopravu do výše 200 Kč údajně až na dvacet nákupů. To je prostě famózní a ještě se proto nejspíš chystám utrácet víc. Pakliže i vy vlastníte kartu VISA a do této chvíle jste akce nevyužili, vřele doporučuji. Provedete nákup pomocí platby přes PayU, následujícího dne vám poté dorazí ujišťovací SMS a do pěti pracovních dní přistanou finance zpět na účtu. Prostě skvělá možnost, jak pořídit nějaké ty vánoční dárky bez poštovného.


Papírový obal dorazil poškozený, nabouraný při přepravě. Tak nějak nechápu, proč někteří lidé stále žijí v iluzi, že je balící papír a vrstva novin dostatečná ochrana před Českou poštou a jejich manipulací se zásilkami, kdy jeden zvažuje, zda s tím zaměstnanci nehrají třeba rugby.


Obsahuje spoustu zajímavých věcí, které bych v něm nikdy nečekala. Například tato 色ガイド docela pobavila.
Čas od času mě až překvapí, jak je vlastně japonština aktuálně populární jazyk. Sjela jsem si takhle ještě během své nedovolené dovolené v Praze spočinout do Palladia do McDonaldu na čaj a internet a jen co se posadím, zaposlouchám se a zjistím, že vedle mě probíhá pravděpodobně výuka japonštiny nějaké slečny vedená Japonkou středního věku, a na žádné nízké úrovni to rozhodně nebylo. Tak jsem si tak poslouchala ty dvě, které by asi nikdy nenapadlo, že jim někdo z ostatních strávníků rozumí, a snažila jsem se příliš neculit.

neděle 2. listopadu 2014

Akicon 2014

No, začalo mi to vážně úžasně. Kdykoliv jsem jen pár dní doma a ráda bych onen čas využila k relaxaci a nabrání sil, bratr onemocní a mě vezme s sebou. Skolil mě i tentokrát. Když jsem se v úterý probudila se zánětem dutin, jen stěží jsem odolala silné touze jít ho zardousit ve spánku, poctivě jsem prospala celý den a doufala. Když se ve středu přidal zánět pravého ucha, stále jsem se snažila k celé záležitosti přistupovat optimisticky. Až když mě v pátek několik hodin před odjezdem vzbudila bolest ucha druhého a zjistila jsem, že na něj už takřka neslyším, začala jsem proklínat Boha.
Veškerá léčiva v Olomouci, takže jsem si cestou do Prahy musela udělat dvouhodinovou zastávku a jen jsem doufala, že se mé matné tušení o vlastnictví jakýchsi tři roky starých antibiotických kapek ukáže být pravdivým. A že mi to nesežere ucho. Kdyby byla opravdu pravda, že "co tě nezabije, to tě posílí", já už bych za ty poslední roky musela být vážně Wonder Woman. V neděli mě čekala přednáška Japonské dívčí časopisy jako módní Bible a já neměla nejmenší tušení ani jestli to ustojím, ani zda budu schopná mluvit.
Stát se přednášejícím pro mě přitom letos bylo jedinou možností, jak se na Akicon dostat. Na to, že je to akce jaksi exkluzivní, jsem totiž jaksi pozapomněla a povedlo se mi tak propást možnost registrace, když byly vstupenky ještě k mání. Přestože se Akicon letos nesl v duchu vědy a techniky, moje téma bylo po několika upřesňujících emailech a určitých úpravách nakonec schváleno.

Warning: Ať dělám, co dělám, v následujícím textu je stále moře jmen a je mi jasné, že se v něm kdekdo utopí. Pardon.

Pátek jsem tedy strávila cestováním s mezi-zastávkou na koleji za účelem vyrabování svých zásob medikamentů, a přestože jsem proto vyjížděla až nechutně brzo, do Prahy jsou dorazila přesně tak, abych si akorát zajela odložit zavazadla, namalovat si obličej na ksicht a vzala to otočkou směr KC Zahrada, kde v pět večer Akicon oficiálně začínal.

Večer se nesl ve znamení setkání: na zastávce jsem narazila na Eldu a hned jsem se přestala cítit jako osamělá duše se směšně nosovým hlasem. Teď už jsem byla společensky aktivní duše se směšně nosovým hlasem. Devyxem jsme byly mile vpuštěny jako VIP zezadu a ocedulkovány. A pak jsem si hňácla na bobek a čekala, až na mě odněkud přiskočí Figurka. Asi jsem vypadala tuze osaměle, protože mě hned přiskočil přivítat hintzu a pozval mě socializovat se s jejich skupinkou, což byl opravdu moc milý nápad.
Měla jsem též příležitost probrat s Grekem sporné body naší emailové komunikace. Musím se přiznat, že doteď tak nějak doufám, že mě zpovzdálí nikdo nepozoroval, protože když argumentuju, mám tendenci gestikulovat, a jelikož jsme řešili dámské přednosti, hodnou chvíli jsem ve vzduchu kreslila obliny, než jsem si to uvědomila.

Placku mi bleskově sehnal Wolfii, sotva jsem si posteskla, že jsem žádnou nedostala. Zlatý to muž~
Program byl pěkně přehledný (ve formátu jednoho dlouhého pásma zahrnujícího tři dny) a docela lákavý, měla jsem toho proto v plánu opravdu hodně. Někdy v tu chvíli se ale o slovo přihlásila horečka, já začala žhnout jako kamínka, a tak jsem raději jen rekreačně korzovala s Figurčinou skupinkou po místnostech Hopsárna a Zpívárna, než abych někde zapínala mozek. Zde jsem narazila na první nedostatečnost – v místnosti totiž prostě nebyl žádný organizátor. Rein, můj nový arch-enemy co se skákání týče, musela podložky sama připojit a nastavit, přičemž jsme ani nevěděly, zda na tyhle hard pady můžeme v botech. Očividně to nebyl nešvar chvilkový, protože i o několik hodin později měl Dráček úplně ten samý problém.
Pokusit se v takovém stavu něco odskákat na DDR nebyl dobrý nápad, takže jsem zamířila dál a zúčastnila se Sykysanovy přednášky Otaku v populární kultuře, protože mě jakožto přednášející na Natsuconu opravdu oslovil. A nezklamal – vtipné to bylo, zajímavé to bylo, navíc si pěkně vyhrál s prezentací. Akorát jeho prohlášení, že na tom dělal tři měsíce, mě poněkud zdeptalo.

Šatna byla skvělá, pracovala na jedničku a navíc byly všechny dámy, které v ní měly v pátek službu, neuvěřitelně přátelské bytosti. Kdyby se Figurka strategicky neusadila právě na šatně, nejspíš bych v tu chvíli už vyrazila na cestu a zamířila do pelechu, ale tahle skupinka moji pozornost od odchodu naprosto odvrátila a já tak ještě na nějakou chvíli zapadla do Zázemí pořadatelů a vyděsila hitomi a její nebohou drahou polovičku. Díky Zázemí bylo vůbec o všechny postaráno naprosto ukázkově, na výbornou. Kdykoliv měl někdo ocedulkovaný hlad či zatoužil po něčem (klidně i ostřejším) k pití či třeba po troše příjemného odpočinku, ve zmíněných prostorách jsme se mohli zastavit a veškeré své potřeby uspokojit.

Celkově nebylo v pátek v Zahradě moc lidí, vše pracovalo skvěle až na občasná drobná zpoždění. Vážně se mi nechtělo odcházet, atmosféra byla neuvěřitelná. Vyskytlo se i několik perfektních cosplayů a já doteď lituju, že jsem se nevyfotila s Manou. Někteří cosplayeři projevovali neuvěřitelnou míru otužilosti, když i noční hodiny trávili vytrvale polonazí venku.


V sobotu byla má první myšlenka po probuzení v duchu "kill me now" a neděli jsem začínala vidět asi tak pravděpodobně, jako možnost, že strávím mezi lidmi celý den bez toho, abych ani jednou nezaslechla slovo "ebola". Protože ráno nebyla v dohledu široko daleko žádná známá duše, postavila jsem se vedle kolegy Astraka a prohlásila "bav mě". Což kupodivu potom více než půl dne skutečně činil.

Vlivem výborné společnosti jsem se zúčastnila až povážlivě malého množství programu, konkrétně pouze chilliny Japonsko v anime – iluze vs. realita a Shookieho European conventions. Chill se dodatečně moc omlouvám, že jsme jí tam vzadu se skupinkou s Astrakem špitali a diskutovali a určitě i poněkud hlučeli, a uděluju jí povolení mě kdykoliv klidně fyzicky ztrestat. Samotná přednáška obsahovala nejprve trochu historie a následně pohled na vybraná anime a to, jak v nich Japonci představují svůj vlastní národ. Měla několik zajímavých myšlenek, které se ale ke konci už poněkud opakovaly a místy jsem měla pocit, že chill v těch anime vidí víc než já. Astrak to, učeněji, nazval nadinterpretací.
Co se Shookieho besedy týče, anotace slibovala informace o tom, jak to vypadá na evropských conech. Více než polovinu času jsme ale poslouchali, jak nejlépe vybrat let a jak si na něj bezpečně sbalit nebezpečně vypadající části cosplaye. Bylo to zajímavé a pro mnohé hodnotné, protože nadšeně zapisovali informace, já ale nepatřím do cílové skupiny pro takové povídání, takže jsem poté besedu opustila a zase se jala družit zejména s čerstvě příchozí Veve. Veve skvěle objímá.

Okolo půl páté se na ochozu začali před Dílnou shromažďovat nákupů-chtiví návštěvníci brousíce si drápky na poklady, které by se mohly vyskytnout na Akicon burze. Zpočátku to byl zážitek velmi intimní, skutečně tělo na tělo, ukořistila jsem ale překrásné náušnice (za lidovou cenu) od Ještěrky a odešla tak více než spokojená.


Večer si ode mě mimochodem vedení Akiconu vysloužilo medaili za nejlepší trolling, když okolo dvacáté hodiny zveřejnili, že dávají k dispozici dalších 40 dvoudenních lístků za 350 Kč, přičemž festival končil v neděli brzy odpoledne. Pozvala jsem Išku, ale nepřijala, asi se jí to z nějakých mě neznámých důvodů nezdálo výhodné.

"Já mám v zásadě rád všechny..." – Astrak  

V neděli mi došlo, že kdykoliv si člověk říká, že hůř už být nemůže, zas a znovu je mu životem dokazováno, jaký je bláhový debil. Vím, že bych už měla přestat ramcat, ale když se člověku od horečky podlamují kolena, opravdu blbě se mu přednáší. Snad to ale nebylo nejhorší a nějak se to zvládlo i v rámci mezí, kdy mi sem tam trochu odcházel hlas. Za jakoukoliv zpětnou vazbu budu moc vděčná. Že bych neměla tolik hledět do papíru, toho jsem si vědoma a vylepším~

Jelikož jsem příšerná a pořád jsem se s někým dávala do řeči (s edisonem, Ximarou, Eldou a dalšími), nic jiného jsem už ten den kromě Zakončení nestihla, čímž se z letošního Akiconu stává můj první festival, kdy jsem neviděla nic od Greka. Fňuk. Samotné Zakončení bylo kraťoučké, ale zajímavé. Zaujalo mě, že vchodem letos údajně prošlo takřka 750 platících, přičemž pořadatelů bylo úctyhodných 170. Just... wow.

Těsně před odchodem jsem byla osvícena náhlým uvědoměním, že jsem neukořistila Playbišíka. Vběhla jsem zpět do budovy a po již rozebraném plátku se smutně sháněla, načež oslovený DanQ jeden výtisk vylovil z tašky a podaroval mě, yay ^^

Na závěr bych si chtěla vystřihnout jednu trapnou děkovačku a vyjádřit vděčnost všem úžasným lidem, které jsem měla tenhle víkend možnost poznat a dát se s nimi do řeči. Kdybych vás měla všechny jmenovat, vypadalo by to tu jako matriční záznam, tak to jen takhle plivnu všeobecně do éteru a doufám, že si všichni uvědomujete, jak moc mi bylo ve vaší přítomnosti dobře a jak jsem si díky vám vše skvěle užila. Ohromný dík patří taky samozřejmě všem, kdo dali tak úžasnou akci dohromady.
Příští rok jedu zaručeně znovu, a snad konečně v plných silách.


Co se jinam nevešlo
Organizátoři: Ohromně přátelští. Řekněme to takhle: nesetkala jsem se s nikým, koho bych neměla chuť po chvilce takřka láskou sníst. Osobně tedy jen ty nejlepší zkušenosti, něco jiného jsem ale zaslechla o organizátorech v tělocvičně.

Hygiena: Jelikož se jednalo o menší con, toalety byly ve velmi dobrém stavu a svou úroveň si udržovaly od pátku až do neděle.

Možnosti krmě: KC Zahrada již tradičně hladovým nabízela možnost zakoupení stravy přímo ve vestibulu v bufetu nebo v několik kroků vzdáleném Lidlu. Uvnitř byl navíc také stánek MatchaTea a možnost koupě nudlí, na které jsem slyšela samé pozitivní ohlasy.

Stánky: Akikrám, u kterého si člověk mohl směnit Akibony za lákavější odměny, sídlil dole ve vestibulu. V prvním patře se nacházely ve speciálních prostorách, kde nikomu nezavazely, stánky. Ve vedlejší místnosti se rozkládala čítárna a manga knihovnička.

Technika: Nebyla jsem svědkem žádných problémů, ani jsem o žádných neslyšela. Živý přenos z Velkého sálu určitě potěšil nejednoho nebožáka, na nějž nevyšly lístky. V Zahradě byl k dispozici přístup na internet, což hned udělá život růžovějším.

Zdravotník: V pátek jsem byla k tomuto ochotnému chlapci odeslána poté, co už se na mě Figurka nemohla dívat. Vyfasovala jsem"ibáč" a dožila tak den. V sobotu, když má metamorfóza v topné těleso dosáhla takřka dokonalosti, jsem si zašla zdravotníka opět zaobtěžovat. A to jsme najednou zjistili, že chudák nemá ani kousek vaty, ani ten blbej teploměr, kterým jsem chtěla ukojit svou morbidní zvědavost. Pro příště tedy prosím – dejte zdravotníkovi teploměr!

P. S. Astrak je regulérní lifesaver – nebýt jeho čtečky karet, jsem bez fotek. Uff. Snažila jsem se, aby nikdo nešel nijak čelně vidět, ale pokud se na fotkách přesto vidíte a vidíte se tam neradi, prosím křičte.

sobota 11. října 2014

Králící na Měsíci i na papíře (a Daiso)

Daiso či vlastně Daisó – původně stojenové obchody, dnes spíše "několikasetjenové", jelikož už zhruba deset let prodávají zboží v cenovém rozpětí 100–500 jenů (tedy zhruba 20–100 Kč). Na pultech půl třetího tisíce poboček bývá celkově k nalezení až 100 000 výrobků, když už jsme u těch čísel.
Po vyslechnutí podobných informací a cifer většina lidí smutně povzdechne, že to se ti Asiati zase mají, že je u nich na každém rohu takový nákupní ráj. Na náladě rozladěnému jedinci určitě nepřidá ani fakt, že se momentálně jejich prodejny nacházejí nejen v okolních asijských zemích, kde by je ještě člověk čekal, ale též třeba i v Austrálii, Kanadě nebo ve Spojených státech. Několik stovek poboček stojí také v zemích, kde by je člověk nečekal ani náhodou: Katar, Kuvajt, Bahrajn, Rumunsko, Libanon nebo třeba i Jordánsko, ti všichni mají své Daiso. A Čech samozřejmě ostrouhá, nebo musí použít internet.

Přestože je Daiso směšně levný obchod, v poslední době jsem ukořistila poměrně zajímavé věci vlastně ještě laciněji, než kdybych si pro ně zašla kamenné prodejny. Taktéž byl takový nákup určitě rychlejší, protože než bych se svým rozpočtem na kajaku do Japonska doplula... Když tedy nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.
A když už o změně lokace, aktuálně můžete sledovat tokijské příhody další mé spolužačky, která nedávno vycestovala. V Tokiu se totiž nachází partnerská univerzita olomoucké japanologie, Gakušúin džoši daigaku, takže mají vybrané studentky možnost cestovat právě tam.


Papírové vějíře, dopisní sada, rozpouštěcí voňavá tableta do koupele... když jsem s nejnovějším úlovkem, totiž tím pokrálíčkovaným dopisním setem, doklusala nadšeně k máti, akorát na mou prezentaci balíčku hodila jedním okem a suše, leč trefně poznamenala: "Aha, takže další věc, kterou nikdy nepoužiješ." Hmm, ale tož filatelista taky své známky nelepí na vánoční pohledy pro rodinu, že, tak co já bych svou sbírku znesvěcovala. Svou sbírku, kterou můžu díky tomu, že je králík v Japonsku jedním z tradičních motivů, takřka donekonečna rozšiřovat.

Nikdy jsem ale vlastně neobjasnila, proč je králík na Východě tak populární a objevuje se na všeličem, třeba i v Sailor Moon hned ve jméně protagonistky Tsukino Usagi. Když se zamyslíte, u nás králičí mánii propadáme akorát tak na jaře kolem Velikonoc, v Japonsku a přilehlých zemích je ale králíka všude plno celoročně. Podle jedné z pověr totiž není náš přírodní šedivý satelit tak pustý, jak se zdá. Na Měsíci žijí králíci a vyrábějí moči (a cenu za nejdebilněji vypadající japonské slovo v českém přepisu vyhrává...), známou sladkou rýžovou pochoutku. Toto přesvědčení se objevuje jak ve starém východoasijském folklóru, tak dokonce v aztécké mytologii. V asijských oblastech si králíka všichni představovali s hmoždířem, jeho obsah se ale kulturu od kultury lišil a na rýžové laskomině se staří Japonci shodli pouze s Korejci. S okolními národy mimochodem sdíleli také mýty o zajících, jeden se objevuje dokonce i v kronice Kodžiki.

Přestože většina Japonců přiznává, že jim tmavé mapy na Měsíci pracujícího králíka nepřipomínají, moči v jeho podobě nadšeně kuchtí a baští už po staletí. Dokonce i sám proces výroby moči se nazývá močicuki (餅つき) a představuje tak chytrou hru se slovem, které může znamenat také "úplněk" (望月).

Zdroj
Samotná králičí mánie se po Asii rozšířila zřejmě s příchodem buddhismu, zakořenila se v mnoha zemích a příběh o Měsíčním králíkovi má proto vícero obměn. Podle japonské báje ze sbírky Kondžaku Monogatarišú žil v lesích moudrý králík se svými zvířecími přáteli, opicí a liškou. Jednoho dne při úplňku navrhl, aby shromáždili nějaké jídlo a rozdali je hladovým. Jeho přátelé souhlasili.
Opice vyšplhala na stromy a sesbírala nějaké ovoce, liška v řece nachytala ryby. Protože králíci jedí trávu a králík tak neměl hladovým co nabídnout, prohlásil, že jestli někdo přijde požádat o něco k snědku, nabídne takovému člověku své vlastní tělo. Když o záměru zvířecího trojlístku slyšel bůh Taišakuten, byl překvapen a rozhodl se vyzkoušet jejich upřímnost. Přestrojil se za žebráka a navštívil každého z nich, prose o jídlo. Jakmile se se svou žádostí obrátil na králíka, ušák se bez zaváhání vrhl do ohně. Bůh byl jeho činem dojat, změnil se do své původní božské podoby a pohřbil ubohého králíka na Měsíci, kde ho můžeme vidět dodnes. Měsíční obraz je údajně stále skrytý za kouřem, který se zvedl, když se obětavé zvíře vrhlo do plamenů, proto je tak nejasný. V jiných verzích ovšem králík neumírá – oheň nepálí nebo potěšené božstvo na poslední chvíli zasáhne a ušákovo vypodobnění pouze namaluje či vyryje na měsíční povrch jako připomínku jeho obětavosti pro příští generace.

A tak se zkrátka a dobře dostal králík na Měsíc, kde teď tluče moči. Zejména na podzim během festivalů pozorování měsíce se proto prodávají nejrůznější věci s motivem králíka a pamlsky v jeho tvaru, což je další z důvodů, proč mít rád jednak ono sychravé roční období, za druhé pak samozřejmě Japonsko. Zemi morbidních vypravěčů – králíkovrahů.

pátek 26. září 2014

Život jde dál a stalking pokračuje aneb Kanoistika povinně

Drazí se mi rozjeli a rozletěli (či v příštích dnech vyrazí) směrem do východních oblastí zeměkoule – někteří do Japonska, někteří do Číny, jiní na Tchaj-wan. Kavárnistka se sice naopak z Japonska vrátila a já s ní díky tomu mohla strávit pár hrozně milých chvil (♥), ale stejně to množstevně ve srovnání se šťastnými uprchlíky od české rutiny sama samotinká nevyvažuje a je to docela divný pocit, pokračovat ve studiu a vidět jen málo známých tváří. S touto myšlenkou jsem do Hirošimy mířícího kamaráda objala tak dlouze a pevně, až jsem mu spustila regulérní dvacetiminutový nosebleed. A pak, že se tyhle věci v reálu nedějí.
A já? Protože si hlava zase začala hrát na prudký "vlasopad", potvrdila jsem si správnost svého rozhodnutí ani se nepokoušet nikam vyjet.

Nakonec jsem zvolila přesně tak, jak jsem už delší dobu plánovala. Původně jsem se sice obávala, zda u mě ve vlaku cestou na zápis nedojde k nějakému neočekávanému zkratu (a instruovala spolužačky, aby mi podrazily nohy, pakliže se najednou rozběhnu směrem ke Katedře asijských studií), ono zápisové ráno mi ale zkrátka jen tak nepřijel autobus, tedy jsem se nedostala na vlak, a tak jsem si nemohla ve Žlutém nic zkratovitě rozmýšlet. Bratr si shodou okolností pořídil dva dny předtím autíčko, jinak bych dnes studentkou kvůli ČSAD nebyla vůbec.
Svět se mi smrskl na jednu katedru, ale rozhodně se prozatím necítím méně vytížená. Na KAS jsem tenhle týden nicméně s Lucí ještě jednou zavítala kvůli administrativě a v duchu uronila nostalgickou slzičku. Nenápadně jsme též obě ukořistily volně ležící výtisky devátého čísla časopisu Niponica.* To je magazín vydávaný japonským ministerstvem zahraničí, který si klade za cíl představit moderní Japonsko zbytku světa. Náš výtisk je zaměřen na populární kulturu a spolu s několika dalšími je k nalezení i on-line.


A přestože už tedy kromě návštěv akcí Japonského klubu nebudu v centru dění přítomná fyzicky, virtuálně na Facebooku nadále věrně stalkuju několik ročníků. A královsky se přitom bavím. Ať už na účet mladších, vysokoškolským systémem dosud nepoznamenaných dušiček (například když katedra uveřejnila výzvu, aby se prváci odepsali z předmětu "státní závěrečná zkouška" a z praxe) nebo na účet... já vlastně ani nevím, kdo za tohle může. Mezi studenty totiž momentálně koluje následující screenshot anotace předmětu Japonština 5, která mezi doporučenou literaturou uvádí též příručku o kanoistice. Vtipní spolužáci navíc celou záležitost vynalézavě komentují návrhy, aby si studenti na hodinu danou literaturu skutečně donesli, či názory, že se jedná o metaforu proplouvání rozbouřenými vodami japonštiny.

Sprostě zcizeno z Facebooku
Na závěr zcela random odbočka na trochu zábavného koukání: už delší dobu totiž na Youtube sleduju kanál s japonskými reklamami. Autor pravidelně nahrává ty nejzajímavější a nejvtipnější, které jsou aktuálně vysílány na mnoha televizních stanicích napříč Japonskem. Průměrný český občan by si asi při představě, že někdo dobrovolně sleduje reklamy, ťukal na čelo. Každý, kdo se kdy ale setkal s těmi japonskými a jejich odlišnou prodejní strategií založenou na originalitě a zaujetí diváka, chápe.

(Tommy Lee Jones strikes again, yay. Reklama na aktovky je ale stejně nejlepší.)

*Pro japonštináře: Proč ne Nipponica? Proč ne Nihonika? Čudné.

středa 17. září 2014

Co nenadchne ani neurazí (Tony Moly Delight Circle Lens Mascara review)

Čas na trochu korejské kosmetiky.
Před nějakou dobou jsem tu popisovala smíšené první dojmy z řasenky Cats Wink 3Go Mascara od Tony Moly, které se nakonec šlechetně ujala máti. Pravdou je, že jsme potom ještě dvakrát doobjednávaly, protože tahle roztomilá kočičí drobnost se jí nakonec velmi zalíbila jak finančně, tak i svými vlastnostmi a skutečně jí přirostla k srdci. Kdykoliv se blížil nějaký svátek nebo Vánoce, v průběhu líčení odcházela z koupelny do mého pokoje, aby mi výrobek po sté prvé vychválila a nenápadně tak naznačila, že by klidně upotřebila další balení.
No, akorát že potom se kočičí řasenka v obchodech přestala vyskytovat. A protože mě stále nebavilo dostupnost kontrolovat, když jsem viděla, že je to beznadějné, moje matka, starší ročník, se prosímpěkně dokonce naučila pracovat s eBay a čas od času si tam korejskou dekorační kosmetiku s přetrvávající nadějí vyhledává. Co naplat, tahle edice je už beznadějně pryč a její verze "kočičky" se momentálně prodává jako vzácnost za nějakých šest stovek. A pak se mi někdo divte, že si svých oblíbených produktů vždy zavčasu nahamouním hromádku.

I rozhodla se tedy máti vyzkoušet něco jiného od stejné značky, doufaje ve stejné vlastnosti. Oko nám padlo na Delight Circle Lens Mascara, protože kartáček u varianty Volume Circle vypadal opravdu takřka identicky. A tvar kartáčku je 50 % úspěchu. Navíc, tahle růžovost vyšla ani ne na stokorunu. Tony Moly nabízí ještě další dvě varianty, Curling a Clear Circle.


Protože by asi korejský produkt nebyl korejským produktem, kdyby se nemohl chlubit nějakou zajímavou přírodní přísadou, tahle řasenka údajně obsahuje arganový olej a výtažek z černé rýže, prý na ochranu citlivé oblasti okolo očí. Jak může mít řasenka takový efekt, po mě vědět nechtějte, něco se do reklamy přece napsat musí.


A spokojenost? Rozhodně je to dobrá řasenka, to ne, že ne. Je kvalitní a nedrolí se, nerozmazává. Ale ze srovnání s "kočičkou" nevychází nejlépe. Za prvé jaksi méně barví. Těžko říct, zda je to tekutější konzistencí, složením nebo kartáčkem, ale je to zkrátka takové decentnější a jemnější. Za druhé nejde dobře dolů. Přestože výrobce uvádí, že je snadno smývatelná vodou, buď mají v Koreji jinou vodu, nebo odlišnou definici slova "snadný".

Obojí může být pro někoho velmi žádaná vlastnost a výhoda, my ale hledaly duplikát micky, což se nepodařilo. Neoddiskutovatelně je to decentní řasenka za pakatel, záleží ale na vkusu. Pro máti (a bohužel tedy i pro mě) hledání pokračuje.

pátek 5. září 2014

Made in Japan

"Mladí čeští autoři v několika kapitolách mapují fenomény japonského filmu, anime, mangy, videoher a fanouškovské komunity otaku, a to v jejich specifičnosti i vzájemné provázanosti." 
To slibuje kniha Made in Japan s podtitulem Eseje o současné japonské kultuře, kterou jsem si přivezla z Natsuconu. Co člověka zaujme na první pohled, je opravdu mimořádně krásné balení, jaké se u nás jen tak nevidí. Oku lahodí jak art, tak zpracování obálky i grafika uvnitř knihy. Dokonce i na nadpisy použitý font je na pohled zajímavý. Plusové body ode mě kniha dostává zkrátka i proto, že hezky voní. 
Esejí je v knize pět a rozebírají aktuálně nejdůležitější pojmy japonské populární kultury. První dvě jsou velmi čtivé, napsané zábavným stylem a přesto velmi informativní. Zbývající kapitoly mi připadaly více zaměřené na výčet přelomových děl a zhuštění co největšího množství informací na prostor necelých dvaceti stran, na kterých se každý příspěvek rozprostírá.

Úvod japanisty doc. Jana Sýkory se nese v duchu debaty o tom, co je to vlastně "made in Japan", co je tradiční a co převzaté a jak je v Japonsku nesnadné nakreslit přesnou dělící čáru mezi těmito dvěma skupinami, protože je historicky přejímání z jiných kultur pevně zakořeněné. Autor nás letem světem provádí japonskou literaturou, dějinami, architekturou, divadlem, dokonce i tradiční hudbou a představuje nám svůj originální úhel pohledu. Poukázuje na souvislosti, které na první pohled nejsou vůbec zjevné, a nachází tak spojení například dokonce i mezi mangou a znakovým písmem.


Otaku: V první kapitole publicista Karel Veselý čtenáři nejprve přibližuje vlastní střet s touto skupinou lidí a představuje tokijskou čtvrt Akihabara. Definuje pojmy otaku a fudžoši, vysvětluje původ těchto výrazů a uvádí důvody negativního cejchu, který si tato slova v japonské společnosti zejména v minulých letech získala. I když se mi zdá, že otaku trochu jednoznačně škatulkuje pouze jako obtloustlé asociální jedince bez zájmu o reálné vztahy, místy jsou jeho postřehy opravdu trefné a spolu s kapitolou o manze je tak mou asi nejoblíbenější.
"Společně s těmito žánry "nízké kultury" se pozornosti médií najednou začali těšit i dříve vysmívaní otaku, mezi které se v roce 2003 překvapivě zařadil i tehdejší ministr vnitra Taró Asó, jehož média vyfotila, jak si na letišti čte mangu. Asó se následně přiznal, že zhltá až dvacet komiksů za týden, a otaku komunita ho briskně překřtila na 'Jeho excelenci Rózen' (podle série Rózen Maiden, s níž ho reportéři přistihli)." – Karel Veselý (s. 32)
Manga: Anna Křivánková, překladatelka japonské beletrie a komiksu, ve své části mapuje vývoj mangy a zmiňuje nejdůležitější díla udávající směr, kterým se japonská komiksová scéna vydává. Je mi sympatický její břitký humor, opravdu jsem se u několika pasáží pousmála. Je to čtení poutavé a zábavné a podle mého snad nejlepší část celé sbírky.
Přestože bych asi měla citovat spíš nějaké hlubokomyslné či informativní úryvky, chtěla bych demonstrovat spíše ten vtip. A důkazové materiály přikládám hned tři.
"V průběhu 70. let si Japonsko prošlo několika nepříjemnými šoky: nejprve Nixonovými, poté ropnými – a související panikou vyvolanou obavami z nedostatku toaletního papíru, která vedla k velice nepatriotickému křečkování – a nakonec nervy drásajícím zjištěním, že do mangy úspěšně a podle všeho i definitivně pronikl sex." – Anna Křivánková (s. 52)
"Jelikož však musí živit rodinu (která jeho obličej zná pomalu jen ze společné fotografie), vydává se dnes a denně na pracoviště jako novodobý samuraj, aby případně zahynul na přepracování či padl za oběť rozzuřenému šéfovi. Alespoň takový dojem lze získat z mnoha komiksových děl věnovaných právě sararímanům a jejich neutěšenému životu. Výjimkou budiž snad jen tzv. ríman mono – homoerotické komiksy z firemního prostředí, kde je pracovní morálka znatelně lepší a na přesčasy se stojí fronta, obzvláště má-li hlavní protagonista pohledného šéfa." – Anna Křivánková (s. 56)
"Reality neznalý čtenář pak rád zapomene, že zdaleka nejde o pokus věrně vyobrazit každodenní život, a nezřídka pocítí neodbytné nutkání koupit si letenku do Japonska a začít v té dokonalé zemi zbrusu nový život. V lepším případě tyto touhy skončí u pózování v podomácku ušité školní uniformě pod místním kultivarem sakury." – Anna Křivánková (s. 61)
Anime: Antonín Tesař, redaktor časopisu Cinepur se zájmem o východoasijskou kinematografii, se ve svém příspěvku do sbírky zaměřil pouze na osobitou a poměrně abstraktní tvorbu studia 4°C, protože přeci jen, popsat celou historii vývoje žánru anime v Japonsku by asi chtělo více než dvě desítky stránek. Pro neznalého a příliš nezainteresovaného čtenáře, jakým jsem, to bylo nicméně poměrně nudné čtení. Tesař stále dokola omílá několik snímků, a přestože tyto pasáže prokládá například zajímavými informacemi o japonském animačním průmyslu celkově, neustále se k oněm několika titulům vrací. Esej mě skutečně nenalákala ke zhlédnutí jediného snímku, protože například skutečně nemám chuť si pouštět následující:
"Do povídkového filmu Digital Juice (Dedžitaru džúsu 2002), který dohromady trvá dvacet minut a obsahuje celkem šest segmentů, přispěl čtyřminutovým dílem vytvořeným počítačovou 3D animací Hospoda v oblacích: Vínovka je možná těhotná (Kúčú Izakaja), které je převážně předváděné z perspektivy podnapilé antropomorfní sklenice vína, jež v baru plném podivných bytostí s umělými těly a lidskými tvářemi dumá co si počít, když nedostala v čas menstruaci." – Antonín Tesař (s. 68)
Přestože studio stojí například za trilogií Berserk, je to ve finále to jediné, co jsem od nich kdy viděla, a asi to tak i zůstane.

Videohry: Čtenář je hned zpočátku vhozen rovnou do výčtu několika her a zdá se tedy, jakoby celou esej tvořily pouze krátké recenze. Následně se ale Jan Miškov, doktorand sociálních studií se zájmem o herní studie, více zaměří na vysvětlování okolností vývoje her v Japonsku a čtenáři je dodáno i množství informací ohledně JRPG japonském herním trhu celkově.


Film: Kapitolu o filmu opatřil Jiří Frígl, filmový publicista, pěkným úvodem, který mi například u předchozí eseje chyběl. Autor se zaobírá především přelomovými filmy, z nichž některé jsem už díky předmětu Dějiny japonské kinematografie viděla, a proto se mi četlo obzvlášť dobře. Uvádí festivaly, na kterých se asijská tvorba představuje Západu, zmiňuje distribuční společnosti a hovoří i o oblibě některých snímků v zahraničí. Čtenář může načerpat tipy na kvalitně strávený filmový večer.

V závěru je sbírka opatřena glosářem a též výčtem doporučené literatury. To je sice krásné, ale jelikož se jedná pouze o seznam knih s anotacemi, odkud přesně čerpali autoři esejí pro své příspěvky se zvídavý čtenář nedozví, kór kdyby si chtěl něco dohledat. I přes tento nedostatek takřka kosmetické povahy hodnotím knihu Made in Japan velmi kladně~

Vyhlášení


neděle 31. srpna 2014

S čím jsem, krom půldruhého kila nudlí, dorazila domů tentokráte

Toto léto jsem si toho vlastně z Prahy moc nepřivezla. Plánujíce dovolenou v Londýně, stanovily jsme si s Iškou limit na narozeninové dárky (pro tentokrát tedy spíše "dárečky") a i nákupy držely na uzdě. Což jsme vlastně vůbec nemusely, protože jsme následně zjistily, jak nám všechno krásně podražilo a že Londýn raději oželíme. A to se nakonec ukázalo jako správná volba, protože můj doma zanechaný notebook zřejmě zhodnotil, že mu hrozně scházím, a na protest dvoutýdenní samoty se odporoučel.

Dárečky od Iš a další ze slavných neodpreparovatelných laků Missha do sbírky!~
Tak jsme alespoň ťapaly (v mém případě kulhaly) po Praze, zjišťovaly, že nějak nikde nic není a oblíbená místa nám zavřeli. Docela by mě též zajímalo, odkdy je pobočka Japa Shopu v pasáži Lucerna? Tuto novinku jsem nějak zaspala. Skočila jsem se dovnitř vyděsit cenami a při té příležitosti jsem se zamilovala do naprosto neuvěřitelně roztomilých králíčkových misek na rýži. Občas uvažuju, jak bude za pár let vypadat moje vlastní kuchyň a zda by nebylo lepší do ní nikoho nepouštět, abych potom nemusela z bytečku odprovázat osleplé přátele. Protože kombinace prababičkovského a infantilního "kawaii" nádobí, jaká se líbí mě, musí zákonitě vypálit normálním lidem oči.

Tak samo jako mám tendenci kupovat si další a další placky, které poté stejně nenosím buďto ze strachu, že ty svoje poklady někde poztrácím, nebo z ryzí lenosti je nasazovat, mám to samé nutkání i co se přívěsků na mobil a klíčů týče. A tak jsem si tento rok z Thrift Storu odnesla takovýhle typický turistický kýč z Koreje, abych měla alespoň nějaký suvenýr. Z potravin jsem zakoupila akorát soba nudle, protože jsem na nich poslední dobou nějak závislá a gacktví, kdy bude zase v Lidlu Asijský týden (napsala, a dalšího dne do schránky dorazil leták s informací, že Asijský týden začíná toto pondělí, 1. září).

Jsou takové vtipné – z korejského obchodu, název i popisky v japonštině, vyrobeno v Koreji.
Přeci jen, obyčejný český sobanudložravec má několik možností koupě:
1) zdravá výživa, kde dá za balení takřka stokorunu
2) poměrně nově též nudle značky M&S, které stojí tuším kolem šedesáti korun
3) pravé japonské, které též rozhodně nepatří k nejlevnějším
4) Lidl soba nudle za 29,90,-
Složení mají všechny takřka totožné, takže není moc co rozmýšlet. Naštěstí tenhle více než kilogramový pakl vyšel cenově taky skvěle, tak jsem ho s sebou jeden celý den tahala v náručí jako čerstvého potomka a následně to vezla přes celou republiku domů. Protože prostě nudle.
Jak takové nudle připravit? Já je nejraději nechám několik minut ve woku změknout ve vodě s tamari, přihodím pár koleček pórku, který mívám často po ruce, a pak už pouze mírně variuju večeři od večeře. A jelikož jsem až po několika měsících takovéto přípravy zjistila, že se soba nudle skutečně často připravují s pórkem, tvrdím, že je něco mezi nebem a zemí, co člověka nutí dělat určité věci určitým způsobem.

neděle 24. srpna 2014

NatsuCon 2014

Moje letošní prázdniny by měly dostat podtitul "Řada nešťastných příhod". Že se mi daří takové věci, jako pár dní před odjezdem si zlomit prst na noze, fajn, to je "klasická Ely". Že když denně několik hodin chůze dopadám na tu druhou, pokašle se i ta druhá, dobrá. (Figurce jsem nicméně v komentáři slíbila, že prostě na čtvereční metr, na kterém se nachází i ona, tentokrát konečně dorazím, leda by mě schvátila gangréna, tak jsem nazula pevné botky a posnažila se, aby nikdo nic nepoznal.) Že se nic nedaří a odpadá nám jeden plánovaný bod programu za druhým, budiž. Prague Shakuhachi Festival, o kterém jsem se loni vyjadřovala v tom smyslu, že doufám, že letos připadne na nějaké lepší datum, samozřejmě vyšel přesně na festivalové dny, takže pro nás též padl.
Člověk tedy takhle upíná naděje k NatsuConu a najednou den před odjezdem polovina party přizná svou do té doby (s nadějemi na uzdravení) skrývanou nemoc a tedy též fakt, že momentálně objímají záchod a nezvládají tudíž dorazit. Tak jsme vyrazily pouze s Cathy, ve dvou.

Snad mě nikdo nepopraví za decentní foto zezadu?
V pátek program začínal od páté večerní, přičemž vpouštění bylo avizováno na čtvrtou hodinu. S jediným zbývajícím členem naší conové skupinky jsme tedy dorazily ke škole kolem půl páté. Jelikož se v Nuslích nevyznáme, netušily jsme, jak moc budeme muset bloudit, ale nakonec stačilo klasicky následovat podivně oblečené jedince a člověk byl najednou na místě – u obchodní akademie na Svatoslavově.

Ve frontě jsme stály zhruba půlhodinku (a vyfasovaly animefestí vějíř, gratis), než jsme se dostaly dovnitř a ruka nám byla dekorována páskou, která je za prvé z dobrého materiálu a netrhající se, za druhé se mi líbí i vzhledově, abych se teda taky občas projevila jako ženská. Samozřejmě nám byl též podán program, který je sice hezky barevný, ale jaksi... c'mon, lidi, jelikož barevná okénka vůbec nekorespondují s časy, bylo opravdu těžké se v tom vyznat. Než mi došlo, že se musíme orientovat podle umístění posledního řádku názvu přednášky, žila jsem raději s webovou verzí, protože tu papírovou jsme luštily ve třech a stejně jsme potom na Zahájení přišly o půlhodinku dříve.


Po vpuštění do prostor školy jsem byla příjemně překvapená pohledem kolem sebe. Pamatuju si, že jsem se na loňském Adviku cítila poněkud mimo mezi všemi těmi polonahými cosplayi. Lidem přetékaly různé části různými směry a mě to chvílemi opravdu připadalo jako soutěž o to, kdo ukáže víc kůže či nevhodnější partii. Na NatsuConu jako by zvítězila soudnost.
Na Infostánku jsme si vzaly papír s achievmenty, přestože jsme se o jejich plnění nakonec líně nesnažily, a já si došla pro předem objednanou publikaci Made in Japan. Bylo pro mě docela překvapením, zda tam na mě bude jeden výtisk čekat, protože jsem nikdy nedostala na svůj rezervační email žádnou reakci a nebyla si proto vůbec jistá, zda dorazil. Směna mých posledních peněz za knihu byla ale úspěšně provedena, což mě velmi potěšilo, bohužel mě to ale rovněž zanechalo finančně po zbytek dne absolutně na suchu. Protože který vůl si neuvědomí plnost své peněženky a jede na con s dvoustovkou? Který vůl potom smutně kouká u stánku na animefestí památeční kondom, zatímco mu Cathy odmítá na takovou blbost půjčit, když už vola založila kvůli krásné natsuconní placce?

Procházejíc chodbami, uzřela jsem známou tvář a zaparkovala u stánku Křehké Figurky, kde jsem vlastně tak nějak oxidovala po zbytek dne a její stanoviště zneužila i pro úschovu svých zavazadel. Figurka si pochvalovala, že nemusí za stánek nic platit, a dovezla své úžasné roztomilosti a tašky značky 4 z Tanku a Pes. A mě při pohledu na to všechno krvácelo srdce při myšlence na stav mých financí. U stánku jsem celkově zažila několik velmi milých setkání a propovídala spoustu času se skvělými lidmi~
"Člověk hledá záchod a najde Ely." - (nadšená) Veve
Nakonec mi byly dvě drobnosti uschovány na další den, yesss~
Z programu jsem se v pátek zúčastnila už zmíněného Zahájení a poprvé tak viděla Hlavní sál. Ten rozhodně nepatřil k největším, až mě to zarazilo, ale kapacitně byl nakonec dostačující. Zahájení bylo fajn hlavně kvůli epické české variaci na AMV Hell, tedy AMV Peklo. Musím říct, že nás tahle šestnáctiminutová lahůdka smíchy málem přizabila a doufám, že bude později k nalezení na internetu. Tohle totiž musí vidět i ostatní.
V osm hodin jsem se poté zúčastnila přednášky Japonské kanály 21. století od Lusi. Přečtení názvu a anotace ve mě zanechalo otázku, jak proboha může být něco takového podáno zajímavě, tož jsem byla zvědavá. Po úvodních několika slidech jsem si stále kladla ten samý dotaz. A potom Lusi spustila a dokázala, že i o kanálech se dá mluvit velmi poutavě a lze zaujmout každého posluchače. Skvělá přednáška prokládaná mnoha zajímavostmi a ukázkami z osobní sbírky.
Zůstala bych déle, ale už mi nebylo zrovna ejchuchu, tak jsem se akorát nechala velmi mile pozdržet trochou povídání a pádila domů.

Sobota slibovala hlavně v odpoledních hodinách velmi zajímavý program. Ráno jsem opět propovídala s Veve a Figurkou, když tu jsme v jednu chvíli zbystřily, protože jsme zaznamenaly, že si najednou všechny okolo procházející osoby nesou na papírových táccích jakési dobroty. Při bližším zkoumání to vypadalo na dobroty tradiční japonské. Tak jsem se vydala na průzkum a zjistila, že se na konci chodby objevil stánek Japonské domácí cukrárny a s ním i ohromná fronta, do které jsem se ihned zařadila, abych též něco ukořistila. Zatímco ostatní mlsající si stěžovali, že laskominy nejsou příliš sladké nebo chutí výrazné, mně ohromně chutnaly a tvrdím, že má mé okolí zhýčkané nebo chemií narušené chuťové pohárky. Trochu mi jen vadilo, že byly ve fazolové pastě anko tvrdší kousky, takže nebyly očividně fazole dobře rozvařené a tudíž jsem ráda, že jsem nepřespávala na místě, kde mnoho lidí smlsalo hromady téhle pochoutky a noc tedy musela být zajímavá O:)

Taijaki, moči, mačča mandžú, dango, dorajaki
Po této exotické svačince jsem natrefila na Zoey a byla jsem donucena jít pozvána na její přednášku Výroba idolů – AKB48, což byly vlastně vtipně a poutavě podané základní údaje o této skupině prokládané ukázkami. Mám ráda zejména Zoeyin sarkastický tón a průpovídky, takže jsem se bavila.
Figurčina přednáška Díla západních autorů o tom, jak Japonci adaptovali a místy pozměnili nám známé příběhy, byla neuvěřitelně nabitá informacemi a člověk jen přemýšlel, kolik toho nebožák musela načíst. Počátečních deset minut byla poněkud nervózní, ale poté se rozjela, vyprávění prokládala ostrovtipem a my se tlemili a vzdělávali zároveň, velmi zajímavé. Navíc, navždy si budu pamatovat, že Romea a Julii sežral strom!
Následoval přesun do Hlavního sálu na Grekovu přednášku Seiyuu a jejich svět. Pakliže by se člověk chtěl stát hlarcem (ha, dostávám nějaké plusové body za užití výrazu?), na přednášce se dozvěděl vše, co by případně potřeboval vědět. Kdyby byl tedy rodilý mluvčí snažící se prorazit v Japonsku, že. Velmi informativní, zábavné, skvělé. Cítím se blbě, když rok od roku stále jen opakuju podobné výrazy, ale seriously, jde v Grekově případě vůbec hodnotit jinak?

Jelikož bylo v místnosti s PC hrami i konzolemi stále docela volno a nebyl problém si něco zahrát, strávila jsem v různé společnosti docela dost času hráním Dungeons & Dragons. Poslední přednáškou dne se pro mě stala Triangle of Comics (v anglickém znění) od Kristiana Hellesunda, který hovořil o vzájemném vlivu komiksové tvorby západní a východní. Upřímně, lépe se mi pan Hellesund poslouchal loni. Tentokrát mi přišlo, že místy docela vařil z vody a snažil se vliv mangy napasovat úplně všude, i v případech, kdy sami autoři jakékoliv ovlivnění rezolutně popřeli. Opět bylo možné si s sebou odnést norský komiks zdarma~

V brzkém návratu do mého prozatímního domova mi opět zabránilo velmi milé večerní/noční povídání s Astrakem, Eldou a Hintzuem. Jelikož jsem ráno dovezla dva sáčky muffinů, a stále mi jeden zbýval a nikdo ho nechtěl, vyzvala mě Figurka, abych poslední kousek darovala "nejkrásnějšímu muži na NatsuConu". Přijala jsem challenge, ale poté jsem na to jaksi pozapomněla a dodatečně se tedy omlouvám hladové Eldě, která si sice doufám pochutnala, ale stala se tak nejkrásnějším mužem O:)
On ten pozdní návrat každopádně nebyl vůbec špatný – když jsem se konečně zvedla a dorazila na Pražského povstání, stanice metra byla absolutně pustá. Tak jsem přecházela sem tam, zpívala si a užívala si akustiku.

V neděli jsem dorazila pomalu se slzičkou v oku s vědomím, že se zábava blíží ke konci. V průběhu celého dne jsem se střetávala s naprosto úžasnými bytostmi, se kterými jsem se sbližovala desetinásobnou rychlostí oproti seznamování se ve "skutečném světě", jak už to tak na conech bývá. Nebudu vyjmenovávat, na někoho bych zapomněla a cítila bych se blbě. Akorát Totora musím vypíchnout, protože je absolutní poklad a jen tak z popudu mě i Cathy daroval krásnou handmade kanzaši ^^
Ely (s kanzaši ve vlasech): Hele, jakou mi dal Totoro krásnou kanzaši!
babička: Krásný! A co to máš ve vlasech?
Jelikož se nám nepodařilo objevit Malou tělocvičnu a tedy ani Burzu, v průběhu dne jsem se od začátku do konce zúčastnila pouze Bloku krátkých experimentálních přednášek, což ale rozhodně stálo za to. Kalisto nám s humorem vylíčila, jací jsou superhrdinové příšerní adoptivní rodiče, díky Yuffii jsme se takřka zalkli smíchy, zatímco nám byl popisován význam krabic a toalet ve hrách, Hintzu nás vtipně poučil, jak se nezlepšovat, a Sykysan to absolutně zabil vyprávěním o neschopnosti operátorů 1188 co se otázek o Japonsku týče. Kdyby vyšla i ta názorná demonstrace, to už bych asi slzela smíchy.
Po poledni už všechny stánky balily zboží a návštěvníci své saky paky, zatímco my se ještě nechaly Grekem poučit o tom, Jak dosáhnout přijetí přednášky na Akicon a následně se posadily na Zakončení a poslechly si feedback. A od té chvíle hrozně toužím vědět, co se dělo na Tombole.
Nu a potom? Dojemné loučení, objímačka, zamáčknutá slzička a počátek těšení se na příští rok. Protože jakkoliv teď budu znít absolutně trapně, pro mě byl letošní NatsuCon "best con ever".

Co se jinam nevešlo
Možnosti krmě: Hned vedle místa konání se nachází zdravá výživa, ale pochybuju, že to nadchlo někoho dalšího kromě mě. Celkově je v okolí školy několik snadno dostupných obchodů (Tesco), či restaurací. Ve školní jídelně mohl člověk zajít na několik druhů teplých, vesměs smažených jídel. Svůj stánek na místě rozložili MatchaTea Bar, což určitě potěšilo nejednoho ospalce, i Japamania. V sobotu se navíc objevila již zmíněná Japonská cukrárna, v neděli byla zase v patře k zakoupení rýže s nakládaným zázvorem, řasou, houbami a mnoha dalšími neidentifikovatelnými složkami.

Hygiena: Tohle nepotěšilo: dívčí záchodky v patře poznaly nedostatek toaletního papíru už první den večer (!), druhý den jakoby polovina kabinek očividně (a "nosočišně") zažila střet s několika lidmi se střevními problémy, jedna toaleta byla mimo provoz. Dole to bylo lepší. Co se večerní hygieny týče, Figurku zděsil střet se sprchami, a když mi o hrůzostrašném smradlavém zážitku plném studené vody referovala, tvářila se stále velmi pobouřeně, vyděšeně a mačkala mi u toho ruce.

Organizátoři: Úžasní. Sluníčkoví. Neuvěřitelně milí.

Klima: Počasí NatsuConu vyšlo jako na objednávku. Naprosto ideální klima, slabší sluníčko nebo zataženo, díky čemuž bylo po celou dobu festivalu ve všech prostorách skvěle dýchatelno a příjemně.

Technika: Osobně jsem nenarazila na žádný problém. Snad je jen trochu škoda, že člověk nemohl více využít "oficiální hashtag", když se kvůli nepřítomné wi-fi téměř nedostal na internet.

P. S. Zdravím milého dlouhovlasého muže, co "čte můj blog, ale nekomentuje" :)

úterý 19. srpna 2014

Asie na Hradě

Pokud vaši známí znají vaše zájmy, je veliká šance, že jakmile se z novin, internetu či televizních obrazovek dozvěděli, že se v Praze koná jakási výstava o japonském umění, nezapomněli vám to říct. Je tedy dost dobře možné, že jste stejně jako já tuto informaci nejprve zjistili sami a následně vám ji s dobrými úmysly sdělilo také šest příbuzných. A co že se to na Pražském hradě koná? Vlastně by vás mohly zaujmout hned dvě akce.


Od 16. 5. do 7. 9. je v Národní galerii k vidění expozice Japonismus v českém umění, jejímž tématem je vliv japonských umělců na české výtvarné umění, jak ostatně dává název tušit. Jako doprovodný program k výstavě probíhá také několik přednášek a workshopů.
Spolu s tím, jak návštěvník postupuje sály galerie, se pohybuje nejen prostorem, ale i časem. Začíná v období žaponérií, tedy koncem 19. století, a prohlíží si první vlivy exotického Japonska na tvorbu Čechů. Postupuje přes modernu a umělce ze spolku Mánes, až nakonec dorazí do počátku 30. let 20. století, kde svou prohlídku zakončí. Na chabě nasvícených zdech (jsem jediná, koho to irituje a "je mu tma"?) Salmovského paláce vedle sebe visí originál či reprodukce děl japonských umělců a jimi ovlivněný výtvor z našeho prostředí. Vesměs se jedná o plakáty, malby či kresby, k vidění je ale také keramika, sochy nebo kimona.

Po prohlídce všech místností s exponáty jsme s Iš, mou společností, se záměrem utrácet zamířily do obchůdku s doprovodnými publikacemi a nějakými těmi drobnostmi vydanými ku příležitosti konání výstavy. Ponaučeny výčitkami T'Sal jsme si nakoupily řádný štos pohledů (stovku jsem nikdy nikde za pohlednice nenechala) a já osobně jsem se tedy rozhodla, že když je přidám k té hromádce, co mám doma, je už možné to nazývat regulérní sbírkou. T'Sal mimochodem na svém blogu výstavu velmi podrobně a čtivě shrnula, takže necítím potřebu nic detailně rozepisovat a případné zvědavce si dovolím nasměrovat k ní~


Aby toho neměl člověk na prohlížení málo, tak nějak se to sešlo, že se jen pár desítek metrů od Japanismu momentálně koná jiná výstava týkající se Východní Asie, Poklady staré Číny (8. 8. – 9. 11.). Císařskou konírnu zdobí rituální nádoby, porcelán a šperky ze zlata či nefritu mapující umělecký vývoj Číny od neolitu až po dynastii Čching. Přivezeni byli dokonce dva terakotoví vojáci, kteří původně strážili hrobku prvního císaře dynastie Čchin. Jste-li tedy zrovna kulturně naladěni a máte možnost se na Hrad podívat, určitě si nenechte ujít ani tuhle expozici. Protože jsou v obou případech popisky kromě češtiny a angličtiny také v japonštině či čínštině, pro studenty daného jazyka výstava znamená skvělou možnost prázdninového procvičení slovní zásoby, o které se domníval, že ji nikdy nevyužije, nebo machrování před rodinou. Já chytala deprese, kolik znaků jsem už stihla úspěšně zapomenout. A to mě JLPT teprve konečně čekají – mozek nechápe, že definitivně zapomenout může až potom!

Artefakty jsou sice rozmístěny v prostoru pouhé jedné místnosti a není jich proto mnoho, jsou ale opravdu zajímavé a za mých pěkných studentských 60 Kč to rozhodně stálo. Jestliže mě na Japanismu mírně zlobilo šero, na Číně jsem si teda ale teprv zamžourala. Nejvíce mě zaujala hedvábná roucha a samozřejmě dva zástupci terakotové armády. Člověk si tak před nimi stojí, vzpomíná na všechny ty filmy, ve kterých tihle maníci oživnou, a pociťuje mírné nevysvětlitelné záchvěvy nervozity. Stála jsem a hleděla na vojáka a voják dřepěl, charismaticky se usmíval a hleděl na mě. A já potom šla koukat do sousední vitríny, ale po chvilce mi to nedalo, tak jsem se k vojákovi vrátila a hleděla na něj dál, čímž už jsme utvořili trojúhelník, protože mé počínání zaznamenal jakýsi pán a ten zase hleděl na mě i na objekt mého zájmu a tiše nechápal.


A tématický i k letáčku barevně ladící úlovek: další výplň do knihovničky.


Proč si to dělám? Proč? Každý rok inteligentně zapadneme hned z rána do Luxoru a já potom musím úlovek vláčet celý den s sebou. Každý rok si nadšeně koupím nějakou nově vydanou učebnici s tím, že "letos už určitě budu mít volnější program" a trochu se sebevzdělám, a nakonec je z toho každým rokem stejně jen a pouze vycpávání volných míst v knihovně, protože čas očividně nebyl, není, a až do důchodu nebude.
A vtipné je na tom tentokrát i to, že jsem se ještě před několika měsíci zákeřně posmívala spolužákům s tím, že já se svým plánovaným přeorientováním na jediný obor klasické japonštině vyhnu, zatímco oni budou potit krev, a pak si koupím tohle. Checht.

úterý 5. srpna 2014

Giveaway vol. 2 a puntíkatá novinka


Jak tak koukám, vyskytuju se na fotce díky fólii na puzzlích taky. Proto musím zdůraznit, že mě v případě výhry neobdržíte. Nebojte.
Tak konečně zase přicházím s jedním krásně česky vyskloňovaným giveawayiem, kterým snad potěším zejména čajomily. Měla bych asi na úvod začít všemi těmi řečmi, jak vám tímto chci poděkovat za přízeň a vaše zajímavé, vtipné a milé komentáře, ale to vy dobře víte, jak moc si jich vážím, no ni?~
Výherce dostane roztomilou blbůstku na doklady, něco dobrého k ochutnání na zub a na pití, několik balení Nestlé ふわラテ s příchutí mačči a také jedno balení pravé japonské organické mačči. A též obrovské puzzle s japonským motivem o tisíci kouscích. Musím se přiznat, že mě už teď zajímá, kolik mi za to pošta naúčtuje :D 
Proč tolik zelených dobrot? Několik mých článků se v minulých měsících zabývalo šálky s touto brčálovou tekutinou a já stejně jako minule zvolila za náplň výherního balíčku věci, které nějak reprezentují tento blog a o kterých jsem se zde zmiňovala. Pokud jsem vám tedy svými příspěvky dělala chutě nebo ve vás vzbudila zvědavost, chci vám dát rovněž možnost to všechno ochutnat bez nutnosti utrácet.


Možná si navíc z minula vybavujete, že nemám ráda takové ty klasické podmínky typu "musíte mě odebírat tady a tam a sdílet tento článek všude, kde se vyskytujete, nejlépe ho vytisknout a nalepit na domovní dveře nebo si s ním vytapetovat pokoj či toaletu". Samozřejmě že mě všichni mí pravidelní čtenáři a odběratelé neuvěřitelně těší, ale blogování přece není o žádném "Gotta catch them all" :) Podmínkou účasti mého giveawayie tedy bude bojová hra tvořená několika otázkami. Všechny odpovědi jsem v minulosti zmiňovala a jsou proto zde na blogu k dohledání. Pakliže odpovíte na všechny správně, jste zařazeni do slosování. Přiznejme si, možná to nebude ten nejlehčí giveaway, kterého jste se kdy účastnili, ale na druhou stranu asi zase nebudete mít v případě účasti příliš velkou konkurenci.
1) Začneme něčím lehoučkým. Kdo můj blog sleduje alespoň krátkou chvilku, určitě nebude mít problém dát dohromady pět věcí, které mám ráda.
2) Na kterou celebritu se se svými zoufalými nebo nadšenými zvoláními obracím častěji než na klasického "Boha"? Jinak řečeno, moje obvyklá forma apostrofy.
3) Teď jedna těžší. Během výuky japonštiny s kolegou Astrakem jsme jako motivaci pro ne-až-tak-pilné studenty vytvořili děsivou roli, jejíž násilně zvolený představitel se stal v hodinách ústřední postavou příkladových vět a získal rovněž další nemilá privilegia. Jaký byl název této hodnosti?
A protože mě třetí otázka hodila zpět do učitelského módu a já nechci, aby někdo opisoval, odpovědi přijímám pouze ve formě emailu (klik na obrázek). Protože se bohužel maily občas ztrácí, raději mi prosím nechte krátkou zprávičku o případné účasti i zde, v komentářích.
email
Giveaway platí pro Českou republiku a bude ukončen v pondělí 1.9., výherce bude vybrán náhodně a to buďto pomocí random.org nebo lístečkové slosovací metody. Záleží čistě na tom, jak moc budu líná. 
Giveaway byl ukončen!

Od minulého giveawaye, který jsem pořádala ku výročí 30 000 návštěv, se čísla poněkud posunula a já úspěšně minula všechna další pěkně vypadající kulatá čísla, takže teď neslavím žádný mezník. Opět jsem si samozřejmě procházela zajímavá klíčová slova, podle kterých ke mě návštěvníci přicházeli v uplynulých měsících, a byla jsem poněkud zklamaná ztrátou kreativity vyhledávajících, protože nejzajímavějším heslem byla "cínová tyč elyt" a díky minulému příspěvku též několik pornograficky zaměřených slovních seskupení.
Protože v příštích dnech oslavím osmileté blogovací výročí, seznala jsem, že je na čase rozšířit své působení. Toto rozhodnutí následoval několikadenní maraton mlácení hlavou do stolu psaní templatu, photoshopování blbůstek a tvoření něčeho až odpudivě pastelového s názvem (Ne)významné drobnosti.

http://nevyznamnedrobnosti.blogspot.cz/

Pokud byste mě rádi sledovali i v mých každodenních trampotách, které se netýkají výhradně Asie, japonštiny či asijských nákupů, jste srdečně vítáni~ Jak to zatím vidím, čekaly by vás v takovém případě mé sarkastické zápisky, postřehy, recenze a názory na vše možné, od čtiva, přes kulturní akce až po nějaké ty dívčí věci typu přírodní kosmetika nebo zdravá krmě. Zatím jsem ale bohužel se svým novým doupětem ve fázi holobytu.

Možná jste si všimli, že jsem to celé překopala i tady. Vězte, že hledíte na plody mé týdenní práce a pokud něco zlobí, prosím upozorněte mě~
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely