sobota 28. prosince 2013

Vánoce se zombíky, večírek a migrace olomouckých japanologů

Stydím se, stydím. Takovou článkovou prodlevu jsem tuším nikdy neměla, leč nedalo se nic dělat. Zápočťák byl krutý a před Vánoci mě schvátila nemoc, na blogování jsem tedy neměla ani pomyšlení, co naplat. Svět byl tak na nějakou tu chvíli ochuzen o mé ramcání na školu, reportáže z akcí, kterých se normální občané neúčastní, lákání na čtivo, které nikdo nezná, a chválu na kosmetiku, kterou takřka nikdo nepoužívá.
A samozřejmě, před několika dny jsme tu měli Vánoce. Zatím jsem (já marod) slavila pouze s rodinou a drahými děvčaty ze školy, dárky se tedy nesly spíše v duchu "Ely-friendly" potravin, přírodní kosmetiky a "měkkošů", přesto s jednou milou výjimkou - prvním volume mangy Tokyo Ghoul (Tókjó kušu, 東京喰種).

Za zmínku asi stojí ještě i tahle perfektní sada háčků k tvorbě amigurumi a.. placka Totoro! <3

Tokyo Ghoul je stále vycházející příběh, točící se ne-až-tak-překvapivě okolo oživlých mrtvol v Tokyu. Ve světě, kde jsou v ulicích japonské metropole nalézána těla obětí podivných vražd, se zcela obyčejný vysokoškolák Kaneki vydá na zcela obyčejné rande se zcela obyčejnou dívčinou, která se ho ovšem (což už není tak zcela běžné) pokusí na závěr večera zblajznout. Kaneki sice na rozdíl od "dívky" schůzku přežije, to ale jen proto, že mu doktoři z důvodů záchrany života implantují některé z jejích orgánů.
No prostě maras, hnus, spousta krve a děsivé obrázky. Těžko říct, proč si tohle dělám, když přece vím, jak moc nesnáším horory. Mé podvědomí mi už po pouhém letmém prolistování stihlo naprosto předvídatelně naservírovat sen o zombie apokalypse. Tím bych ale rozhodně nechtěla říct, že manga není dobrá či kvalitní, právě naopak! Autor, Išida Sui, odvedl skvělou práci zejména co se kresby týče. Velmi mě zaujala taky netradičně provedená obálka - v tomhle bývají japonské mangy odlišné od těch na Západě vydaných. Často mají sundávací obal, což jsem například u těch anglických nikdy neviděla.

A v duchu vánočním budu pokračovat. Počátkem měsíce se nám ve škole konal japanistický Vánoční večírek, tento rok na téma Zloduchové a padouši. Na Facebooku se už s řádným předstihem hlasovalo o finální podobu playlistu hudebního pozadí a byla nám tak možnost zvolit si, na co si ti pohybově nadanější z nás budou moct zatančit. Nominovala jsem Gacktovu Vanillu a Koakuma Heaven, přičemž první zmíněné získalo krásných 17 hlasů! Žádný vítězný taneček jsem si ale neužila, jakkoliv se to nabízelo. Hudba mě totiž nijak netěšila, spíše mi vadila, protože byla tak hlasitá, že se přílišná hlučnost stala jedním z primárních důvodů, proč jsme to už kolem desáté s Ayu zapíchly a odkráčely jako spořádané studentky zpět na kolej.
V programu byla soutěž o nejhorší haiku (které nás při čtení dostávalo do kolen a já doteď lituju, že jsem si některé nepoznamenala) a o nejlepší kostým. Někteří si opravdu dali práci a vypadali perfektně, dle své slevy na vstupném jsem navíc byla technicky v převleku i já, neb bylo mé triko s Lokim uznáno za kostým záporáka O:)

Na stolech čekala hromada jídla, která i přes časté nájezdy studentů dlouho odolávala. Dostalo se tak na všechny, kdo měli hlad či chuť... nebo prostě jen oplývali zvědavostí zjistit, co se vlastně za zajímavými tvary a barvami skrývá. Známí si každopádně vše, co ochutnali, pochvalovali. Své prodejní místo měla v prostorách konání večírku již tradičně i Japamania, docela brzo to ale vzdali a sbalili. Strašně prima bylo, že se letos zdrželo poměrně dlouho i profesorstvo, čehož někteří spolužáci využili k pokusu opít W-senseie. Zkrátka a dobře, byla legrace a já jsem moc ráda, že jsme na večírek vyrazily.

Taneční kulturní vložka
U školy ještě na chvilku zůstanu, dosud jsem si totiž nepostěžovala ohledně migrace katedry. Přišla na nás řada se stěhováním z důvodů oprav budovy, v níž japonština doposud sídlila, proto se vše pěkně oštítkovalo, abychom neutrpěli ztráty a aby bylo jasné, kam co patří. Zatímco ostatní katedry se běžně zbavují nepotřebného a třeba na anglistice bývají materiály a knihy k rozebrání, japonština si s sebou očividně bere vše. Třeba takové židle, u kterých se viklají všechny nohy a není se na nich o co opřít - i takový nábytek se zjevně dá v novém působišti využít, všechny tyhle židle-mrzáci byly totiž olepeny a označeny. Během chvil, kdy nám žáci psali zápočtovou písemku, jsem si ale navíc všimla ještě něčeho, co mě málem zabilo a musela jsem si to vyfotit:


Áno, i špinavé hadry na tabuli byly důkladně ocejchovány. Po mém přidušeném smíchu mi (mé počínání tiše sledující) třída zavelela, ať se podívám nahoru, že prý se pobavím ještě víc. Jo, měli pravdu. Chudák kapřík!

úterý 10. prosince 2013

Dějiny roztomilosti II.

Pevně doufám, že mě za pokračování Křehká Figurka nedekapituje, ale když já bych tenhle svůj seriál chtěla dopsat ^^'
Dnes trochu na vážnější notu. Jde mi o tohle: zamysleli jste se někdy nad tím, že obdivováním kawaii věcí vlastně oceňujete nejen dětinskost, ale i ubohost a zranitelnost?

Dějiny roztomilosti II.
Minule jsem se trochu pošťourala ve významu slova kawaii, roztomilém písmu a mluvě. Jelikož ale do našich končin v uplynulém desetiletí dorazila i japonská pouliční a mainstreamová móda, mají mnozí slovo kawaii spojeno především se stylem oblékání.
Japonská média zaregistrovala kawaii vlnu poměrně brzy: už v květnu roku 1975 vyšel v módním časopise an・an speciální článek představující svým čtenářkám nový koncept roztomilosti. V něm byly mimo jiné přesvědčovány, že na schůzkách přece nechtějí vypadat jako postarší dámy, a ponoukány, aby se oblékaly spíše dětsky. Doplňky prý není třeba mít vyrobené z kvalitních materiálů, plastový náramek a sponky údajně svou funkci splní stejně dobře jako jejich luxusnější příbuzní.

Jak nám může být jasné z pohledu na ulice jakéhokoliv většího japonského města, dětsky vypadající vzhled se uchytil. V polovině 80. let se do popředí ve výrobě roztomilého oblečení dostala značka Pink House se svou tokijskou pobočkou. Pink House byl mezi mladými natolik vyhledávaným obchodem, že se dospívajícím usilujícím o kawaii image začalo přezdívat "hnutí Pink House".

Roztomilost se samozřejmě nepromítla jen na svršky, ale i na prádlo spodní. Určitě je zajímavé zmínit, že to bylo právě počátkem tohoto desetiletí, kdy se začaly vyrábět spodky ze silně elastických materiálů - to proto, aby se dámské kalhotky jevily jako prádlo děvčátek, když je zrovna neměla slečna na sobě a nebyly tak roztaženy na troj až čtyřnásobnou velikost.
Zpočátku se vše točilo okolo pastelových barev a jemnosti, koncem 80. let do stylu kawaii začaly pronikat i jiné vlivy a ke krajkám a roztomilým potiskům se přidaly i prvky angrogynity a výstřednosti.


A protože je s dětstvím nesmazatelně spojená také (nadměrná) konzumace sladkostí, i trh s pamlsky zaznamenal v 80. letech prudký nárust tržeb. Roční tržby za prodej zmrzliny například v roce 1989 dosáhly sto milionů amerických dolarů, přičemž většina se prodala v nově vzniklých obchůdcích, které přibyly na ulice Tokia a Ósaky. Zákazníky se stali primárně dospělí, přestože byla zmrzlina do té doby považována za pochoutku pro děti.

V populární kultuře se nový kult rozkošnosti projevil naplno. Kinsella1 trefně přirovnává vliv nového idolu, zpěvačky Seiko Macudy, na koncept roztomilosti k vlivu Sida Viciouse na punk. Macuda si na vystoupení oblékala dětské oblečení, před kamerami se pohybovala nejistým krokem, do objektivů se červenala, smála a hihňala a každý z jejích 23 singlů vydaných mezi lety 1980-1988 se díky tomu stal neuvěřitelným hitem. Publikovala rovněž několik knih zdobených charakteritickým rozkošně vypadajícím písmem.


V jejích stopách kráčely i další celebrity, přičemž právě v té době se poprvé vyskytla praxe velmi brzkého debutu - ve věku mezi čtrnáci až šestnácti lety (tento trend ostatně stále pokračuje). V televizi se objevily nové pořady zaměřené na poměrně jednoduché a přihlouplé hry, které ovšem přilákaly mnohem více diváků než podobné programy v seriózním duchu. Populární dvojicí se staly například i stoleté stařenky, dvojčata Kin a Gin. Mladými i starými byly popisovány zároveň slovy kawaii a kawaisó (ubohý, politováníhodný), což jsou slova, která se vzájemně nevylučují, ale jdou kupodivu ruku v ruce, jak už jsem zmínila minule.
Vždyť zamysleme se: postavičky, které si typicky vybavíme, když se řekne kawaii (Hello Kitty, Totoro a další) byly záměrně vymyšleny tak, aby vypadaly fyzicky křehce. Nemají prsty, tlamičky, nic mezi nohama, mají vypouklá bříška a "nateklé" nohy - pokud tedy vůbec nějaké mají. Nemohou chodit, mluvit, vlastně dělat téměř nic, takže když to trochu přeženu, je možné říct, že jsou fyzicky handicapované. To se ale netýká jen zvířecích postaviček - například oblíbené pózování s chodidly natočenými k sobě a nohama mírně do "O" je vlastně napodobování nemoci, metatarsus varus.

Případ Seiko Macudy ukazuje, že roztomilá móda v Japonsku znamená více než jen obklopování se roztomilými věcmi. Celé je to o tom STÁT se sám roztomilou bytostí tím, že člověk chová dětinsky. Výrazy s doširoka otevřenýma očima, hubnutí, předstírání hlouposti a celkově popírání existence hodnot, které přináší dospělost... v kultuře kawaii se mladí lidé stávají populárními na základě své zdánlivé zranitelnosti, závislosti a neschopnosti spíše než pro své silné stránky a schopnosti.

Původně jsem chtěla článek dekorovat fotkou amigurumi Molanga, ale už dva týdny se drží ve stavu "obří mashmallow s očíčkama" a já zkrátka a dobře nemám čas mu dotvořit končetiny, achjo. Na druhou stranu, hezky by to ilustrovalo tu fyzickou nedokonalost, že. Co se zmíněné teorie o roztomilosti ubohosti a křehkosti týče, musím sama za sebe říct, že na tom určitě něco bude, protože já osobně to mám třebas následovně: roztomilá se mi zdají zvířata, která vypadají jaksi... tupě. Kapybary, kapustňáci - čím hloupěji vypadající tlama, tím výše jsou v mém pomyslném žebříčku. A to jak ta plyšová (viď, Kapibara-san~), tak ta reálná. Jak to máte vy?

Informace a obrázky čerpány z:1 KINSELLA, Sharon. Cuties in Japan. SKOV, Lise a Brian MOERAN. Women, media, and consumption in Japan. Honolulu: University of Hawai'i Press, 1995, s. 220-228. ISBN 0824817761.
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely