neděle 24. listopadu 2013

Revoluční výukové metody

Jak donutíte studenty, pro které žel-Gacktu není váš předmět zrovna tím nejdůležitějším, co se v jejich rozvrhu nachází, učit se a excelovat? Můžete se snažit být milí, můžete se jim snažit výuku nejrůzněji zpestřovat ("A tenhle znak tady má takovou rybičku..."), můžete si hrát na despotu, můžete na jakoukoliv snahu předem rezignovat a zkrátka si jen odvykládat, co se po vás chce... nebo to můžete zkusit po našem:
Pohrozte studentům tím, co leckteré z nich poněkud děsí - zaměřením pozornosti v hodinách na jejich osobu. Nese to ovoce. Jako správný tyran jsem si vymyslela (a s Astrakovým pobaveným požehnáním i uvedla v praxi) roli Vrchního figuranta - ubožáka, který v testu dosáhne nejnižšího počtu bodů a bude za to patřičně odměněn právě nově získanou funkcí a jinými výhodami. Přestože dotyčný získal celých 50%, byl nebožák oceněn změnou přezdívky a privilegiem tvořit ukázkové věty na jakoukoliv novou gramatiku. Kolega Astrak to pojal ještě s větší razancí - rozhodl se zapojit Figuranta do výuky tak dokonale, že měl hrát roli i v našem dalším testíku. I přestože mu byl původní návrh Nag-sensei z mě neznámých důvodů zamítnut a překopán, svůj záměr nevzdal a s pomocí úžasné Eldy Figuranta do testu protlačil. Ha.


Jakkoliv legračně zní, je tato výuková metoda opravdu plodná - z dvaceti bystrých hlav nám to nad 70% napsalo 16 jedinců, u druhé skupiny, kterou vyučují kolegové, se to tuším počítalo nějak na prstech jedné ruky. Buďto jsme my tak děsiv... dobří, nebo jsou žáci tak šikovní - netuším. A je mně to jedno, jen když se ještě podobně pozitivním způsobem předvednou na závěrečném testu, neb výsledek ukáže i na naše schopnosti.

Co se mé fixové anabáze týče, sice jsem je koupila, úspěšně jsem ale písátka na tabuli přinesla pouze jednou. Jakkoliv se to Astrakovi nedávno mohlo zdát jako ryzí zlomyslnost vůči jeho osobě, zapomněla jsem je donést i následující týden pro sebe. A když už jsem je poté poprvé úspěšně vytasila, jaksi stejně nepsaly. To už má pak člověk tak nějak chuť mlátit hlavou o zeď, jediné, co ale může v reálu dělat, je poslušně sedět na místě a fixy roztřepávat.

A kdybych se ještě měla zmínit o normální výuce, pak bych musela přiznat, že zatímco hodiny s Nag-sensei mě brzo snad přivedou do hrobu, s W-sensei bývá poslední dobou psina. Zdála se mi o něm nedávno noční můra, což mi jaksi na jeden den vrátilo prvákovitou rozklepanost a Velký Respekt ze zmíněného. Vyloženě jsem tušila, že bude hodina nějaká jiná, ale trochu jsem se netrefila v odhadu jakým způsobem. W-sensei si totiž zřejmě nasypal něco do kávy, protože se z toho vyklubala hodina, ve které jsme probírali blbosti typu tělní pochody a všichni pomalu brečeli smíchy a všichni se, vyučující i študáci, smáli pěkně nahlas...
Pominu, že jestli se mi v poslední době zdálo něco o Nag-sensei, byl to leda tak sen, ve kterém jsem ji obvinila ze sexuálního obtěžování, a nasupeně poznamenám, že to, co s ní provádíme, je cokoliv jen ne hodiny japonské konverzace. Domlouváme si rozhovory s Japonci, zpracováváme je do podoby článku, článek přepisujeme, recepty sepisujeme... A nejlepší potom je, že po výměně emailů, trápení se s interview a článkem nám dá W-sensei skripta, ve kterých je detailně vysvětleno, jak si u všeho výše zmíněného má člověk správně počínat. A to si tak čtete a říkáte si, jaký jste s prominutím de*il. To jste dělali špatně, tamto jste udělali špatně, tady jste se dopustili faux-pas...


A abych nezapomněla, Japonský klub je vtipnější než kdy jindy. Zabíjí mě jednak jejich plakáty (ukázka nahoře), za druhé pak i jejich úžasné video, na které si zde dovolím s ohromným zpožděním odkázat.


Je mi jasné, že pro člověka neobeznámeného s poměry na naší katedře může představovat jednu velkou nevtipnou neznámou, proto snad jen několik rychlých poznámek:
- v úvodních vteřinách můžete na papírku připichovaném na nástěnku vidět nápis "nikdo neuspěl"
- ne, to opravdu není senseiův hlas
- dříve se vyučovalo v jiné učebně; kdo přišel pozdě, lezl za trest oknem
- studentů ubývá, znaků přibývá
- noční nekonečné psaní byla tvrdá realita (do doby, než W-sensei přestal stíhat tvořit znaková skripta, yay!)
- musím se přiznat, že jsem sama z Gendžiho nikdy nečetla více než jednu kapitolu a nehodlám na tomto stavu nic měnit
- výslovnost šinkanZen je nesprávná, tedy trestána; fixy dřív létaly, co se týče ledvinky, netuším :)
- študák Japonku pozdraví, ale to je asi tak jediné, co umí říct - na otázku "Jak se jmenuješ?" totiž přitaká
- ne, délka souborné jazykové zkoušky není nadsazená

sobota 16. listopadu 2013

Zase něco o krytinách - Elisha Coy BB, Missha a parabeny

Už je tomu mnoho měsíců, co jsem se opět stala doslova ukázkovou obětí vzorečkové marketingové strategie. Stejně jako jsem takhle vyzkoušela Tony Moly Red Appletox Honey Cream a další den objednávala plné balení, pokusila se o mou finanční zkázu obdobným způsobem i korejská značka Elisha Coy. Celé léto jsem prožila s jejich lehkým a hedvábně příjemným BB krémem a když jsem si konečně našla čas vyzkoušet i sourozence mnou používaného odstínu Always Nuddy 24, nadešel konečně čas na menší shrnutí mých dojmů.
Člověk by mohl přemýšlet, proč ale vlastně všechny možné BB krémy i nadále zkouším, když jsem tak spokojená s Missha M Perfect Cover, nebo to tak alespoň z mých příspěvků o tomto produktu vypadá? No, na konci článku tohle trochu osvětlím. Tentokráte se vás pokusím oblažit i komparativními fotkami a názorně tak ukázat, proč tohle jindy nedělám a z jakého důvodu si myslím, že mají podobné fotografie výpovědní hodnotu zhruba stejnou, jako české bulvární plátky.


Pokusné nanesení obsahu vzorečku s názvem Elisha Coy Always Nuddy 24 bylo moje první setkání s touto značkou a opravdu jsem nevěděla, co mám čekat - polovina hodnocení na internetu byla naprosto nadšená, druhá polovina naopak vyznívala poměrně rozpačitě. Proto jsem tak nějak doufala, že má peněženka zůstane ušetřena. Omyl. Všechny BB krémy značky Elisha Coy jsou maličko hustější konzistence, ale dobře roztíratelné, na dotyk vyloženě "hedvábné" (smetanové, sametové... loudí se mi sem taková slovíčka) a mě si rychle získaly.

Co mě hodně překvapilo na Always Nuddy BB 24, byla rychlost, s jakou doslova splynul s mojí pokožkou. Má střední krytí, takže ta nejhorší místa je třeba ještě něčím doladit, například druhou vrstvou. Úžasně hydratuje pokožku, což je něco, co například od Misshy až tolik neznám (spousta lidí si přitom jejich BB chválí právě proto, ale asi mám nějaký extrémně vysušený pysk, nebo já nevím). Po použití Always Nuddy mám opravdu obličej jako "dětskou prdelku", jakkoliv tohle přirovnání nemám ráda. A hlavně - je to přesně můj odstín. Mám velmi světlý obličej (lidé se mě často ptávají, zda mi není nevolno, že jsem tak bledězelená), v létě ale trochu olíznutý letním sluníčkem. V zimě je pro mě ideální Missha M Perfect Cover #21, v teplejších měsících to chce ale něco tmavšího.


A teď si řekněme, proč je tahle srovnávací fotka naprosto zbytečná a jen jsem díky ní vyplýtvala část drahocenných krémů: vše na ní vypadá jinak. Zápěstí je daleko světlejší než obličej, proto se i velmi světlý krém bude zdát jako správná volba možná tak pro obyvatele tropů. A samotné BB krémy po nanesení na obličej svou barvu upraví, proto je naprosto zbytečné snažit se jejich odstín k podobné fotografii přirovnat. Ale tak prosím, snažila jsem se.
Přestože to z fotky vypadá přesně opačně, tenhle Always Nuddy je béžový, spíš lehounce do růžova. A na obličeji dělá opravdu absolutně přirozenou barvu, což, přiznejme si to, není zrovna předností všech BB krémů. Zkrátka nelze vůbec poznat, že na sobě něco mám.

Co samozřejmě vždy potěší je vědomí, že je přípravek, který si patláte na obličej, co nejvíce přírodní. To údajně Always Nuddy splňuje a velmi si na tom zakládá, proto je doporučován pro tu nejcitlivější pokožku. Co je na tom pravdy ale člověk nezjistí - ingredience jsou na obalu uvedeny pouze korejsky, mikrobím písmem. Další nevýhodou je fakt, že nikde nepíšou, jaké má vlastně SPF (zda vůbec nějaký), což je docela velké mínus hlavně pro mě, když ho používám v létě a ráda bych jeho ochranné schopnosti znala. Kdyby tedy výrobce spotřebiteli poskytl základní informace o svém výrobku, byl by pro mě Always Nuddy BB 24 takřka bezchybný.


Co se ostatních odstínů týče, tady budu trochu stručnější. Always Triple BB by byl naprosto dokonalý, nebýt toho divného odstínu. Před nanesením se zdá být více do žluta než Always Nuddy, po aplikaci se ale kupodivu zbarví do bleda, popelava. Vypadala jsem s ním jako zombie, to bez legrace. Taky mi přijde o něco mastnější. Je to ohromná škoda, protože naprosto úžasně kryje, daleko více než Always Nuddy. Kromě klasické zesvětlující a protivráskové klasiky slibuje ještě SPF30 PA++ a je údajně "chemical action free".


Premium Gold Mineral BB se chlubí SPF45 PA+++ a dalšími těmi klasickými větičkami typu "zesvětlující a proti vráskám působící". Má stejně skvělé vlastnosti jako Always Triple, jen jiný odstín. Tento se po aplikaci zbarví do olivova a vypadá tak nažloutle. Jinak řečeno, reálná barva je ve výsledku opět úplně jiná, než na srovnávací fotografii.
Všechny tři BB jsou si tedy až na odstín velmi podobné (přirozený, bledý a nazelenalý), velmi příjemné.



Bonus: když už jsem si dnes patlala po ruce, přidám na závěr ještě něco o oblíbené Misshe. Často se mě známí ptávají, jaký je vlastně rozdíl mezi odstíny #21 a #23, proto jsem se sama rozhodla tomu přijít na kloub a Misshabox mi to umožnil. Nicneříkající fotka na ruce v tomto případě kupodivu nese ovoce, odstín vystihuje docela dobře. Chtěl-li tedy někdo zjistit, o kolik přesně je "dvacettrojka" tmavší, snad jsem mu odpověděla. Není až tak tmavá, jak se zdá (moc pěkně sedne třeba máti, blondýně).

Je tu ale ještě jedna věc, kterou bych chtěla v souvislosti s kosmetikou Missha říct. Na blogu na ni dosud z mé strany naleznete jen chválu a za tou si stojím, přesto bych ale chtěla varovně zvednout prst. Přestože si tahle značka zakládá na přírodním složení, je velmi zarážející, že právě jejich snad nejoblíbenější produkt Missha M Perfect Cover
obsahuje parabeny.
Protože i pro mě byly donedávna parabeny velkou neznámou (leč dnes už si na ně dávám velký pozor), přikládám i menší vysvětlení: jsou to (zejména metylparaben, etylparaben (E 214), propylparaben (E 126), butylparaben a heptylparaben) chemické látky přidávané do kosmetických produktů pro prodloužení záruční doby výrobků, slouží jako konzervanty. Problémem je, že mohou způsobovat různé zdravotní obtíže. Kromě alergií jsou tu rizika i vážnějších problémů - jelikož se v těle chovají jako ženský hormon estrogen, ovlivňují nejrůznější procesy, přičemž tou nejděsivější variantou je jejich vliv na vznik rakoviny prsu. A nejhorší je, alespoň mé maličkosti to tak připadá, že se tato "parabenová osvěta" dostává k lidem (mě nevyjímaje) až v poslední době. Díky nově nabitým informacím se nám ale doma vysvětlilo několik záhad, například proč nikdo z nás nesnese super přírodní medový šampon z farmářských trhů. Samozřejmě je velmi "přírodní" - plný parabenů. Už omývá záchod zevnitř.

 
Přestože i nadále tento produkt doporučuju téměř na potkání a šířím ho mezi své známé, už z toho nemám příliš dobrý pocit. Plánuju sice tenhle BB používat dále, protože je to vzhledově zkrátka a dobře to nejlepší, co mi kdy přišlo na obličej, vyskytla-li by se ale jiná varianta, například podobný produkt s lepším složením, asi bych hned měnila. Jsem tedy oficiálně připravená ve vodách BB krémů tápat dál a zkoušet vše, co mi přijde pod ruku.

neděle 3. listopadu 2013

Dějiny roztomilosti I. (a Kogepan amigurumi)

Jakkoliv se za to třeba nyní stydí, slovo "kawaii" v určité fázi svého seznamování s Japonskem používal snad každý, jehož zájmy se točí okolo této ostrovní země. Co je to ale vlastně kawaii? Jak vůbec tenhle výraz vznikl?
Součástí knihy, s níž už delší dobu bojuju, je i zajímavá esej na toto téma, rozhodla jsem se proto udělat menší výtažek. A na závěr, kam vám radím v případě vašeho nezájmu o lekci z historie rovnou sescrollovat, jsem přidala malou tečku vlastní výroby, protože se k tématu zkrátka hodí.
Tak se zase jednou pokusím o použití českého přepisu. Schválně, komu to bude trhat oči? *hlásí se*

Dějiny roztomilosti I.
Přestože se vám může zdát, že je oslava roztomilosti v Japonsku na vrcholu právě teď, popřípadě v poslední dekádě, kawaii styl dominoval japonské populární kultuře zejména v osmdesátých letech minulého století. Když se na celou záležitost podíváme z etymologického hlediska, zjistíme, že slovo kawaii v té době v zásadě znamenalo "dětský/dětinský" - vyjadřovalo roztomilost, nevinnost, čistotu, jednoduchost, pravost, jemnost, zranitelnost a jakousi nezkušenost v oblasti společenského chování. Jednoduše by šlo zkrátka říct, že to byl styl, který je dětský, jemný a zároveň pěkný. (V devadesátých letech se poté význam slova posunul až kamsi ke kýčovitosti.)
Samotné slovo kawaii bylo v roce 1992 údajně obecně nejvíce používaným a oblíbeným slovem moderní japonštiny. A přitom to byl výraz poměrně nový. Od začátku období Taišó do roku 1945 byste ve slovnících nalezli pouze heslo kawajuši, v těch poválečných poté kawajui. V obou případech se původní význam pohyboval někde mezi "plachý, nesmělý či rozpačitý" a "dojemný, zranitelný až rozkošný". Tyto jemné negativní nuance si do dnešních dob nese odvozenina kawaisó ("ubohý, žalostný").

Až v sedmdesátých letech se následně objevilo samotné slovo kawaii, jak ho známe i my, a začalo se používat pro označení roztomilého rukopisu a dětsky vypadající módy. V roce 1974 totiž postupně mezi japonskými teenagery vykrystalizoval nový roztomilý druh písma, který rychle nabíral na popularitě. Fenomén se šířil vskutku bleskovou rychlostí, roku 1978 bylo například odhadováno, že ho používá už 5 milionů mladých Japonců.
Toto písmo by se dalo charakterizovat jako použití kombinace velmi stylizovaných kulatých písmen (či znaků, chcete-li) a malých obrázků typu srdíčka, obličeje či hvězdičky, kterými bylo prokládáno. Jelikož znamenalo odklon od tradice, nebylo zprvu přijímáno starší generací - v některých školách bylo dokonce úplně zakázáno ho používat. Novému písmu se říkalo různě - marui dži ("kulaté, oblé písmo"), koneko dži ("kočičí písmo"), manga dži ("komiksové písmo"), či třeba burikko džii ("napodobenina dětského písma").


Nové písmo se postupně začalo používat v reklamách, manze, anime a časopisech. Koncept kawaii zároveň pronikl i do médií, která dobře rozpoznala potenciál tohoto nového trendu. Od sedmdesátých let se stále více objevoval i na spotřebním zboží a svého pomyslného vrcholu sladkosti dosáhl počátkem let osmdesátých. Ve stejné době docházelo i k proměně mluvené řeči a infantilní slangová slova se začala šířit národem. Nové slovní tvary vznikaly a stávaly se populárními stejně rychle, jako zanikaly. Používali je zejména mladí na středních školách, často ale našla využití i v jiné vrstvě japonské populace. Slova vznikala například pozměněním několika písmen, jindy došlo k radikálnímu posunu slovního významu: místo spojení "mít sex" se například jednu dobu říkalo "njan njan suru" ("dělat mňau mňau").

Kultura roztomilosti nebyla založena jako obchodní tah, nejrůznější společnosti ale brzo marketingového potenciálu kawaii trendu využily. Už v roce 1971 začala firma Sanrio experimentovat s výrobou rozkošných psacích potřeb a deníčků, aby měli teenageři kde používat své roztomilé písmo. Další zboží na sebe nenechalo dlouho čekat. Byly vymyšleny roztomilé postavičky (Button Nose, Tiny Poem, Duckydoo, Little Twin Stars, Cheery Chums, Vanilla Bean a nejslavnější Hello Kitty či třeba Tuxedo Sam). Výrobky se zmíněnými maskoty zakrátko prodávalo více než 90 společností, mezi nimi například i bankovní instituce či pojišťovny. Stavěly se roztomilé byty a domy, rok 1980 za sebou zanechal mimo jiné i policejní budky tvaru perníkových chaloupek (údajně, mně se je totiž nedaří vygooglit). Sanrio začalo pořádat festivaly, vydávat vlastní noviny ("Jahodové noviny") a stavět obchodní pasáže plné obchodů s jejich zbožím.

Reklama na kreditky od Mitsubishi Bank

Ale víte co, o rozkošnosti toho bylo už pro dnešek dost. Začínám mít doslova pocit, že se mi prsty lepí samým tím cukrem ke klávesnici, je tedy na čase to pro tentokráte utnout. Až na jednu drobnost. Když už je totiž řeč o sladkých věcech, vrátím se ještě tak trochu okrajově k článku z minulého týdne o amigurumi. Áno, tak mi to nedalo. Jelikož máme doma úžasně vybavený šicí stroj, ve kterém se vždy najde látka/příze/knoflíky jaké zrovna potřebuju, nebyl nejmenší problém vylovit nějaký ten háček ve chvíli, kdy mě při koukání na pletené výtvory, které mi před nos naservíroval Google, začaly vyloženě svrbět ruce a já dostala silné nutkání taky se pokusit něco stvořit.
A ostatní potřeby obstaral snad Gackt, protože takové náhody přece nemohou existovat.
"Mamí, kde bych sehnala takové to... to... jak jsou s tím vycpané polštáře?"
"Myslíš to, čeho jsem dnes od babičky přinesla celý pytel?"
Není to nejlepší, byl to celodenní boj a končetiny byly doslova porod, ale cítím se jako pyšná matka, když vám ukazuju následující fotografii Kogepana. Pokud postavičku jménem Kogepan neznáte, vězte, že se jedná o jeden z výtvorů výše zmíněného Sanria. Tenhle chudáček je zdeptaný, protože ho připekli, a tak je tvrdý a nejedlý. Na Youtube jsou k nalezení i epizody ze života nešťastného Kogepana. Kouzelné, že?

Ubohé zdeptané pečivo

Informace a obrázky čerpány z:
KINSELLA, Sharon. Cuties in Japan. SKOV, Lise a Brian MOERAN. Women, media, and consumption in Japan. Honolulu: University of Hawai'i Press, 1995, s. 220-228. ISBN 0824817761.


 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely