sobota 26. října 2013

O lidské dobrotě a amigurumi

Amigurumi (編みぐるみ), to je takové fancy japonské slovo pro háčkovaná či pletená zvířátka a postavičky. Vlna největší oblíbenosti amigurumi se údajně datuje teprve do roku 2003, takže je vyrábění a sbírání těhle roztomilostí poměrně novou záležitostí. Jejich popularita ale vzrostla raketovou rychlostí - na internetu jsou dnes k nalezení tisíce návodů na tyto háčkované potvůrky.
Proč ale o amigurumi vůbec mluvím?

Skoro bych nevěřila, že se v dnešní době ještě může najít člověk, který chce obětovat svůj čas či finance pro cizího prostě proto, aby dané osobě udělal radost. A přesto mi onehdá dorazil do schránky email od jisté dobré duše s přezdívkou Šavrda, který mě svým obsahem nejen zahřál u srdce, ale rovněž mě dokonale zaskočil. Šavrda si totiž prošmejdila mé internetové doupě a zjistila, že mám ráda králíčky. A jelikož je duše nejen hodná, ale též tvořivá, rozhodla se mi napsat zkrátka a dobře proto, aby se zeptala, zda bych nechtěla nějakého králíčka uháčkovat.
Po přečtení jejích řádků jsem sebrala spodní čelist ze stolu a s díky přijala, těšíc se na nový přírůstek do své ušaté sbírky. Dodnes nechápu, proč jsou na mě lidé tak hodní (zdravím Niam), ale Šavrda kategoricky zamítla jakoukoliv odměnu za svou práci či za poštovné. Naopak jsem byla odměňována i nadále já - velmi příjemnou pokračující komunikací ve formě elektronických dopisů. O několik dní později jsem potom obdržela dokonce sledovací číslo, abych se mohla koukat, kde zrovna má potvůrka ušatá cestuje. A včera zvířátko dorazilo, k mému překvapení dokonce s korkovou panenkou kokeši, broží, a dalším milým vzkazem.


Okamžitě mě zaujala králíčkova velikost (celých 20cm) a vysoká kvalita zpracování. Dětství jsem sice strávila s háčkovací jehlicí v ruce, ale tohle bych nedokázala vytvořit, ani kdybyste mi na to dali deset let života navíc a půlku Gacktovy zručnosti k tomu. Mít Šavrda nějaký obchůdek, nadšeně bych ho doporučovala svému okolí a motivem by mi k tomu rozhodně nebyl žádný hloupý pocit dlužnosti obdarovaného, na takové věci já nehraju. Vděčná ale rozhodně jsem, nepopsatelně. Vždyť koukněte, jak je sladký, kluk ušatá:


Králíčkovi lze dokonce sundat kapuci, hehehe~
No, nemáte hned chuť něco tvořit? Co třeba též vyzkoušet tuhle japonskou variantu "našeho" nudného háčkování šál a deček?~

pondělí 21. října 2013

Přehršel japonské korespondence

V poslední době je toho opravdu moc. Byla jsem zvyklá, že mě více vytěžovala angličtina, ale teď se misky vah otravnosti a namáhavosti oborů jaksi překlopily, o čemž bych si ráda trochu ublíženě poramcala. A jelikož v pondělí s Astrakem vedeme už čtvrtou hodinu japonštiny, myslím, že už vám můžu něco povědět i o našem "učení". Celé tohle vlévání vědomostí do bystrých hlav má pro mě totiž určitá pozitiva i negativa.

To nemilé:
1) K mé nelibosti na nás tento rok dohlíží Nag-sensei - nikdo jaksi nepochopil proč. Měla by naše vystupování posuzovat a dohlížet na nás, ale jak to má prosímvás udělat, když nerozumí ani slovo česky? Jak má hodnotit naše připravené testíky a učební plány, když je zkrátka a dobře absolutně nechápe? Nám tak tímto byla veškerá příprava na hodiny zdvojnásobena. Před vyučováním samotným musíme sensei chodit informovat o všem, co hodláme probírat; taktéž si s ní neustále vyměňujeme maily. Je sice hezké, že si natrénuju korespondenci v japonštině, jinak mi to ale přijde zhruba stejně smysluplné, jako Zemanův účet na snížení státního dluhu. Když si vezmu, že jsem do tohoto všeho šla čistě proto, že jsem si někdy před čtyřmi lety v duchu řekla "Tož já půjdu studovat JA-AJ na UPOL a až to půjde, budu učit Cčkovou japonštinu" a ty kredity ani náhodou nepotřebuju, nemůžu jinak, než se pouze suše usmívat.
2) Nepíšou nám fixy na tabuli. Tedy, mě píšou trochu, Astrakovi v ruce vyloženě stávkují. Investovala jsem vlastní finance do koupi nových a doteď mě ohromně mrzí, že neměli žádný růžový.
3) Zájem byl větší než kapacita učebny, následkem čehož Astrak předminulou hodinu smířeně odseděl na zemi.
4) Genki je pitomá učebnice s mnoha podivnostmi a velmi zvláštním přepisem, který si snad autoři museli zlomyslně vymyslet za účelem matení studentů.

To milé:
1) Když to ale vezmu z té veselejší stránky, studenti jsou úžasní. Hodiny jsou opravdu zábavné, jedna strana rozesmívá druhou (což Nag-sensei doprovází pouze zmatenými a nesouhlasnými pohledy). Navíc jsme zjistili, že pro čínštináře je tohle předmět statusu B, takže hned cítím jaksi důležitěji a říkám si, že se tahle informace bude hezky vyjímat v CVčku v odrážce "Pracovní zkušenosti a praxe"~

Za další život mi komplikující zákeřností stojí překvapivě opět Nag-sensei a opět zde figuruje i dopisování v tom proklatém japonském jazyce. Jakožto vyučující konverzace se rozhodla, že hodiny pojme trochu netradičně. Nechala nás vylosovat si emaily na hrstku Japonců žijících v Olomouci s tím, že je máme kontaktovat a domluvit si s nimi interview na libovolné téma. Gacktova zlomyslnost se naplno projevila ve chvíli, kdy jsem jakožto zcela nedobrovolný zástupce naší skupiny vybrala lístek s postarším pracovníkem jakési japonské firmy sídlící v našem studentském městě, zatímco ostatní skupinky s jedinou výjimkou ukořistily kontaktní informace na studenty, se kterými se navíc vesměs už znali z nomikaie. Achjo. Díky předělaným školním mailovým schránkám jsme měli komunikační problémy, které snad budu za pár let považovat za velmi zábavnou historku. Teď mi ale vzpomínky na to, jak nám Nag-sensei zaslala už několikátou zprávu s tím, že se máme co nejrychleji domluvit, a naznačující, jak jsme neslušné, vůbec vtipné nepřijdou. Celé nás to stálo dva dny Skypování za účelem plození slušných, ponížených a omluvných vět, a asi tak dva až tři roky života, o které nás všechny ty nervy připravily. A to jsme tvořily "jen" sedm či osm mailů. Ale c'mon, horší věc v japonštině neznám.
Samotný den D (už zítra!) si raději ani nepředstavuju, naše schopnosti aktivně používané japonštiny totiž zamrzly kdesi na úrovni prvního semestru prvního ročníku. V mozku to je, ale do pusy to už v kuse nedorazí. Ayu onoho pána ještě týž večer po nešťastném slosování pohotově se stalkerským skillem jí vlastním našla na Facebooku, takže o něm víme spoustu věcí. Snad nám tyto informace alespoň malinko pomůžou.

Můj drahý obor mě tento týden ale dokázal i rozesmát (ten typ smíchu, kdy vaše oči vyzařují led, utrpení a zoufalství), když se mi díky Tenshi dostala do rukou úžasná nová skripta, která tento rok používají prváci. Oproti našim starým jsou to nebe a dudy - z hlavních postav, Jandery a Suzukiho, se stali regulérní bišíci! Říkala jsem si, že by vůbec nebylo marné svá slova ilustrovat přiložením zmiňovaného materiálu, takže posuďte sami. Zaujalo mě zvláště cvičení s mapou.

Vzhled učebnice za dob našeho prvákovství
Nová učebnice
Naše "mapa"
Jejich mapa

Ehm.

P.S. Zdravím Katarinu :)

neděle 13. října 2013

Misshabox ve zkratce


Pokud bych se někdy náhodou chvilku nudila, mám si s čím hrát. Na té hromádce je vše možné, ale... jsem jednak naprosto spokojená se svou denní make-upovou rutinou a necítím potřebu zkoušet žádné novoty, za druhé pak mám pocit, že některé věci testovat ani nepotřebuju. Například takový Tint od Etude House. Odšťavním-li si červenou řepu a tento zeleninový džus vypiju, dosáhnu daleko... trvanlivějšího efektu co se obarvení vnitřní části rtů týče O:) Já nevím. Až dosáhnu určité výšky sloupečku zarovnaných vzorečků, asi to začnu na počkání rozdávat, nebo tak něco.

Jediná zkrášlující věc, které jsem neodolala, byl nedávno Misshabox. Pokud netušíte, o co se jedná, ale názvem vám to připomíná v blogových vodách čím dál tím známější Ladybox, máte pravdu. Naše česká pobočka zavádí různé novoty a krabička s náhodně vylosovaným obsahem za jednotnou cenu 349 Kč včetně poštovného byla jednou z nich. Hodnota obsahu měla přitom samozřejmě dosahovat daleko závratnějších výšin.

Po ohlášení této akce na Facebooku byly Misshaboxy pryč během půl hodinky, přičemž jsem tedy ani já nestihla dostatečně pohotově zareagovat a pouze zmateně mrkala na monitor. Společnost naštěstí odpověděla druhou várkou, z níž jsme nakonec s děvčaty objednaly tři krabičky. Já původně nechtěla, ale skvěle na mě zafungoval marketingový tah "teď, nebo nikdy".
Na balíčky jsme čekaly čtrnáct dní a byly řádně nakrknuty Českou poštou, která rozeslala SMS se zprávou, že zkrátka a dobře v daný pátek "nedokážou z technických důvodů zásilku doručit", proto jsme čekaly další týden, než se vrátím ze školy. Všechny jsme dostaly to samé, jen Koeda trefila malinko odlišný odstín stínů a spreje na vlasy.


Produkty dorazily v kouzelné růžové krabičce, u níž jsme se tak nějak shodly, že je z celého boxu asi nejpovedenější. Škoda, že nebyla lépe zabalená, ale jen vložená do tenké igelitové obálky, kvůli čemuž má poněkud pochroumané hrany. Po sejmutí víka na nás vykoukl papír s pozdravem a informacemi o jednotlivých produktech.



Kdybych se považovala za fashion blogerku, pravděpodobně bych se musela stydět, že jsem krabičku nijak důkladněji nenafotila a nehodlám ji ani příliš komentovat či se vyjadřovat k jednotlivým produktům. A asi bych jako taková rovněž mlátila hlavou do stolu / stolem do hlavy, že jsem inteligentně fotila večer a jestliže se tedy náš béžový gauč jeví jako modrý, hádejte, jak přesné jsou asi ostatní barvičky.


Nejsem nadšená ani vyloženě zklamaná, ale to bude možná faktem, že se Koeda slitovala a přibližně polovinu obsahu ode mě na místě odkoupila. Jednogramové balení stínů The Style Mono Touch Shadow sice vypadá po aplikaci moc pěkně, silně se ale při mrkání obtiskují všude možně. Medovou masku Pure Source Sheet Mask jsem ještě nevyzkoušela, zařadila se do fronty. Spokojeně jsem pokývala akorát při pohledu na vzorečky BB, o něž jsem opravdu stála a od počátku si je tiše přála. M Sigrature Real Complete BB totiž toužím už delší dobu vyzkoušet a na odstín M Perfect Cover #23 se mě ptá hodně lidí a mě už je blbé, že jim nedokážu odpovědět, když už tenhle BB distribuuju po všech známých. Mini balení Time Revolution The First Treatment Essence dostane máti k narozeninám, pro mě mi takové věci přijdou zbytečné a zbytečně potenciálně pleť-dráždící. Krém na ruce Love Secret Hand Cream je příjemný a úžasně voňavý, ale už jich jaksi několikero vlastním, proto jsem ho spolu s Procure 365 Hair Mist prodala Koedě. Co se na první pohled všem jevilo jako placka, ale ukázalo se býti zrcátkem, letělo kamsi do nejbližšího šuplíku.

Řekněme si to upřímně - za tu cenu je to určitě lepší a výhodnější než Ladybox. Mám ale pocit, že tady jsem už zabrousila úplně mimo zboží, které bych normálně kupovala, kdyby nebylo chvilkového zkratu. Přestože má korejská kosmetika stále jakýsi punc nedostupnosti a dokáže tak člověka nalákat i k nákupu na slepo... znovu už bych do toho nešla. A tohle celé píšu hlavně proto, abych informovala, že zde byla možnost koupě něčeho takového, jako je historicky první Misshabox. Pokud jsem někoho zaujala, určitě by nezaškodilo stalkovat facebookové stránky naší české pobočky. Už začátkem září se totiž firma vyjádřila ve smyslu, že tohle rozhodně nebyla díky velkému zájmu poslední edice.

A když už povídám o balíčcích - přestože mě teď nákupy ze zahraničí jaksi vůbec netěší a jsem silně rozladěná z nového eBayie ("vysoudila" jsem několik refundů, na kartu nedorazily, všechny zúčastněné strany si mě přehazují jako horký brambor), jedna zásilka mě nedávno přeci jen velmi potěšila:


Měla to být kolejní výbava, do páru se špunty do uší. Chodívám totiž spát dříve než děvčata, ale zrovna jako na potvoru tenhle semestr buďto spím jako poleno, nebo jsou holky tiše jako myšky, takže zatím žádné podobné metody izolace od okolí používat nemusím. Vypadá to roztomile, ale tak nějak jsem si téměř jistá, že s tím jednou někomu přivodím infarkt.

čtvrtek 3. října 2013

Pochmurný začátek zimního semestru

Jsem lemra.
Tak nějak jsem myslela, že se už tenhle týden škola pořádně rozjede a já budu moct nějak shrnout své dojmy... a ono ne, nebylo mi přáno. Mnoho hodin nám poodpadávalo, katedra byla totiž vzhůru nohama, neb se úterek a středa nesly v duchu přednášek profesora Karla Fialy, "významného českého japanologa, lingvisty a překladatele, nositele japonského státního vyznamenání 'Řád posvátného pokladu se zlatými paprsky a růžicí' a emeritního profesora Fukui kenricu daigaku". Celkově mám pocit, že jsem úplně promarnila týden života a strávila těch několik dní jen a pouze bojem s nějakým bacilem, co na mě zaútočil. Díky čemuž jsem se ani toho přednášení téměř nezúčastnila, ach.

Všechny přednášky pana profesora mělo spojovat téma překladu z japonštiny do češtiny. Když ale Ayu navšívila hned tu první a informovala, že se jednalo jen o vyprávění obsahu kroniky Kodžiki, bylo mi jasné, že se ve stejném duchu ponese i přednáška následující, na kterou jsem se chystala, totiž "源氏物語 (Gendži monogatari) – poezie jako nástroj osudu a její překlad". A skutečně. Vydržela jsem v japanology zaplněné učebně jen do přestávky, které jsem využila ke svému nenápadnému vytracení se. Třeťáci už totiž děj Gendžiho opravdu znají a přestože to bylo velmi zajímavé povídání, pana profesora nešlo ani příliš dobře slyšet, takže jsem si v duchu položila na misky vah svou touhu po teplé posteli a účast na "povinně dobrovolné" přednášce a jen sledovala, jak se rameno pomyslné váhy výrazně vychýlilo z rovnovážné polohy.
Nevyvedl se mi ani pondělek, kdy jsem měla asistovat Astrakovi na první učící hodině naší Cčkové japonštiny, ale tělo jaksi stávkovalo a já se tak doteď cítím extrémně provinile, že jsem ho v tom byla nucena nechat. Příští týden je řada na mě. Opět se velmi těším a pěstí hrozím osudu i své organické schránce.

Ve středu se nám zase s Ayu podařilo nedorazit na hodinu Praktické gramatiky, protože jsme tak nějak obě myslely, že nám bylo řečeno, že hodina odpadá. Doteď nechápu, jak jsme na to přišly a proč jsme tuto domněnku sdílely obě.

A řada nešťastných příhod pokračuje. Tento rok katedra nabrala nevídané množství prváků, na klasický uvítací nomikai jsem se tak těšila jako na potenciálně skvělý zážitek. Navíc se mezi studenty zařadilo i několik lidí, které bych moc ráda poznala. A celé se to mělo konat v S-cube, což je prima prostředí, od kolejí přes ulici. Vše se zdálo být perfektní, než jsem se dozvěděla, že si na mě zubař neplánovaně udělal čas následujícího dne na sedmou ráno. O sto kilometrů dál.

Takže asi jediná věc, které se mi v poslední době povedla a těší mě, je rekonstrukce pokoje, přesněji jedné jeho stěny. Inovovaný vzhled je přirozeně v japonském duchu, který vystřídal původní depresivně-temno-mansonovský pubertální look. Jelikož se mi už několikrát stalo, že jsem se původně milovaných plakátů v noci lekla, až jsem odskočila, rozhodla jsem se pro radikální řešení.
Teď se mi po zdech prohánějí větrem roztančené lístky sakur. Polovinu samolepek nebylo možné použít díky nechvalně známým službám naší pošty - dorazily polámané, pozohýbané a poničené a jako takové člověku na stěnu zkrátka nechytnou, sloupávají se. Jiné zase vypadaly poněkud jinak než na obrázku, řekla bych až nehezky, proto nebyly použity. Celkově jsem tedy vyhodila docela dost peněz do koše a už bych takové věci z eBay asi neobjednávala. Když ale tohle pominu, s výsledkem jsem opravdu spokojená. (Ó ano, žádný plakát japonského interpreta, jsem kacíř.)



A vyzdoben byl i náš kolejní japonštinářský pokoj. Kdybychom se náhodou neprojevovaly dostatečně infantilně už při pohledu na společnou chodbičku, kam jsme na lednici pořídily zvířátkovou dětskou podložku, stačí vkročit dále, do našeho království. Dveře potapetované chryzantémovým vzorem, vedle plakáty Pokemonů, stěny růžově pokytičkované (zbytek objednaných samolepek), dokonce i naše fotka W-senseie (meme 'You shall not pass!), shlížející na nás od zrcadla, byla kytičkami dekorována.

(Ayuku: "Hananabe.")
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely