sobota 31. srpna 2013

Zelená pochoutka

Mňam! Určitě nejsem jediná, kdo rád chroupe pražené mořské řasy~
Když se mi zase povedl nějaký ten několikakorunový nákup, opravdu jsem myslela, že to bude balení velikosti poštovní známky. Přišel mi ale balíček pražených solených řas velikosti A4. A na omluvu za zpoždění i kosmetický vzoreček. Nestěžuju si. Teda vlastně stěžuju - jak mám s takovým obrovským lákadlem dodržet doporučené denní množství?

Údajně není těžké tuhle pochoutku vyrobit ani po domácku, už si na to brousím zuby. Stačí prý potřít řasu nori olejem (jakýmkoliv druhem, nejlépe ale olejem sezamovým), posolit a připravit buď v troubě, na pánvi, nebo přímo nad ohněm. Zní to jednoduše a pevně doufám, že při převedení do praxe nenastanou neočekávané problémy.


Mimochodem, několik balení korejských řas ve slevě (za 18 Kč, pamatuju-li si dobře) mají i ve Světě oříšků na zastávce I.P.Pavlova. Za McDonaldem doleva. Já neměla čas luštit si složení, potřebovala jsem totiž pádit jinam, proto jsem je všechny neskoupila. Tak kdybyste měli někdo cestu kolem a chuť~

středa 28. srpna 2013

NatsuCon 2013

Zrození našeho nového festivalu jsem pozorovala se zvědavostí a s velkým očekáváním. Opravdu jsem organizátorům fandila a doufala, že jim vše vyjde, byla jsem totiž opravdu zklamaná několika ročníky Adviku a doufala jsem, že se zase budu mít o prázdninách na pár dní kam vrtnout. Po letošním prvním ročníku musím říct, že byly mé naděje vyslyšeny a NatsuCon si mě skutečně získal.

Pro mou maličkost vše začalo tím, že mě jednoho dne oslovila Zoey, zda bych si zase nechtěla zapřednášet a recyklovat svoji loňskou přednášku o Gacktovi. Zde se ovšem vyskytl problém: při zveřejnění předběžného programu jsem se musela nahlas smát, mojí přednášce byl vymezen čas mezi jedenáctou hodinou a půlnocí. Legrace pro někoho, kdo dojíždí přes celou Prahu a cesta mu zabere průměrně půl druhé hodiny. Se Zoey jsme tohle řešily a došly jsme k tomu, že budu muset skončit o trochu dřív a potom běžet na poslední autobus nebo metro. Ohledně tohoto zádrhelu jsem se Zoey podruhé ozvala krátce před začátkem NatsuConu. Z mé strany se totiž přidaly další komplikace a bylo do mě doma vytrvale hučeno, ať se na možnost přesunu času alespoň zeptám. Dotázala jsem se tedy, plně si vědoma toho, kolik věcí komplikuju a že patrně stejně už změna možná nebude. Omyl! Během deseti minut dokázala Zoey s telefonem divy a začátek "Gackta" byl přesunut na třetí hodinu v pátek. Bleskové a vstřícné jednání mě na samotný con navnadilo ještě víc. Zaskočily mě navíc i výhody pro mě jakožto pro přednášející pouhé jedné přednášky - celý festival zadarmo.


Pátek byl dnem speciálním. Když pomineme samotnou přednášku, což je pro mě věc stále poněkud nová, byl to rovněž den prvního setkání s Veve. Po několika letech internetového přátelství. Strávily jsme spolu moc příjemnou cestu vlakem a na Hlavním nádraží se poté rozpojily. Jen jsem si odvezla tašky a něco pojedla, hned jsem se vydala na cestu do KC Zahrady, kde se už uvolněně potulovalo několik desítek abnormálně vypadajících jedinců.

Fronta téměř nulová, jak se dalo u menšího festivalu čekat. Ruka mi byla oblepena zářivě růžovou papírovou páskou. Mně vyhovovala, poměrně mnoha lidem ale vadil jednak snadno zničitelný materiál, za druhé pak barva. Ani s jedním se rozhodně nemůžu ztotožnit. Chápu totiž, že se jednalo o první ročník festivalu a s materiálem pásek se bude v budoucnu experimentovat.
Před oficiálním začátkem NatsuConu a mé přednášky, tedy asi během půl hodiny od chvíle, co jsem dorazila, jsem se stihla trochu pobavit se Zoey a vyslechnout si její chválu na poskytnuté počítače a techniku v místnosti. Dozvěděla jsem se od ní taky o papíru s achievementy. O něčem takovém jsem do té doby neslyšela - na Facebooku mi to muselo nějak uniknout, u vchodu mi arch nikdo nedal. Opět zasáhla Zoey a v rámci svého "deus ex machina style" mé maličkosti jeden donesla, přičemž mi rovnou vysvětlila, o co se jedná: člověk plní úkoly typu "zúčastni se přednášky/soutěže", za což dle stupně obtížnosti získává body. Ty se poté, co jsou stvrzeny orazítkováním příslušným orgem, zaneseny do systému a člověk je tak bude mít na svém profilu na stránkách NatsuConu. Opravdu pěkná myšlenka zpestřující celý con, bohužel nedostatečně propagovaná. Například na mé přednášce papír neměl nikdo a po Zoeyině dotazu vyšlo najevo, že ani jediný z návštěvníků v místnosti nemá nejmenší tušení, o co se jedná. Její modré razítko s krávou zůstalo tedy ještě nějakou dobu nevyužito, než se informace o achievementech šuškandou rozšířila do všeobecného povědomí.


Moje přednáška se nesla v poměrně intimním duchu, nebylo nás tam totiž mnoho. Což mě na jednu stranu docela mrzelo, na druhou stranu mi ale o něco později, když jsem do Malého sálu zavítala v pozdějších hodinách, dopřálo luxus dýchatelného čerstvého vzduchu. V menších místnostech bylo totiž při větší využívanosti opravdu vydýcháno až nedýchatelno. Přestože vyšlo počasí opravdu pěkně, taková koncentrace lidí v tak malých prostorách udělala své a z člověka teklo i bez přispění paprsků zlomyslného sluníčka pražících do oken. Na přednášky jsem se tedy ten den už tak nějak, i kvůli svému špatnému naladění, vybodla a šla místo toho prozkoumat stánky. Musím se totiž přiznat: měla jsem poněkud pocuchanou náladu, navíc mi vůbec nepřidal fakt, že prostě nebylo kam odložit tašky. Stále jsem s sebou vláčela docela pěknou hromádku věcí a to je opravdu otravné, když člověk není natolik mobilní, jak by chtěl být. Odkládání zavazadel na stanoviště yakuzy, kde jsem díky Vevuš trávila dost času, bylo údajně tabu. Tohle mě hrozně štvalo a pokud mi někdo dodatečně řekne, že tam nějaké šatny byly, tak ten následný zvuk bude znamenat srážku mého čela s klávesnicí.

Ceny na stáncích byly někde příjemné, jinde (u česky nemluvících prodejců) klasické festivalové. Stánek s tištěnými plakáty měl ceny opravdu vynikající, pořídila jsem si gigantický lesklý plakát formátu B1 za pouhých 150 Kč. S děvčaty z koleje jsme už teď řešily, kam to asi tak plácneme, a to jsem se ještě nezamýšlela, jak to sakra odvleču domů. Stánek s jídlem mě například potěšil praženými řasami, v poslední době mou oblíbenou pochoutkou, po dvaceti korunách. Zakoupila jsem jich několik, i když vím, že se smí jen zhruba polovina balení denně, aby si člověk dlouhodobým nadužíváním jódu z řasy nepoškodil štítnou žlázu. I nárazové vysoké dávky vyvolávají nepříjemné vedlejší účinky. Což bylo na balení uvedeno tak drobným písmem, že by mě zajímalo, kolik lidí se během oněch tří dnů předávkovalo. Opravdu jen čistě z morbidní zvědavosti. Placky Natsuconu za 20 Kč jsou vzhledově moc pěkné, proto jsem se okamžitě rozhodla ke koupi. A čtvrté volume mangy Angel Sanctuary za stovku taky myslím není vůbec špatný kauf~


Před svým brzkým odjezdem jsem se ještě setkala s Niam. Ten den jsem potkala už mnoho lidí, jejichž přezdívky jsem dosud znala jen v psané formě internetové, nikoliv tištěné, zavěšené na hrudi. Všichni byli ohromně přátelští a milí, až jsem si myslela, že někdo zdrogoval buďto je, nebo mě, že všechny vnímám tak neskutečně pozitivně.
Niam je drobné přátelské stvoření tvořící ty nejnádhernější face-upy na BJD a, což zajímalo hlavně mě, rovněž panenky Monster High. K mému nesmírnému překvapení se během naší předchozí emailové konverzace nabídla zdarma se ujmout mé slečny, navíc mi donesla ukázky těch jejích a... mně spadla brada. Jsem opravdu natěšená, až uvidím výsledek. Tímhle chci říct všem těm, co na conech tiše slintají na přednáškách o BJD, případně na kloubové panenky toužebně hledí na srazech nebo internetu, přičemž na pořízení téhle drahé legrace nemají finanční prostředky: existuje levnější varianta, jak mít svou krásnou customizovanou panenku.


Po tomhle příjemném setkání jsem ale pátek odpískala.

Sobota slibovala ten nejúžasnější program. Zatímco na jiných conech mívám všeobecně problém vůbec si něco vybrat a chodím jen na přednášky starých známých firem, dostanu-li se na ně tedy, na Natsuconu bych se nejraději rozčtvrtila. Čekání před začátkem programu jsem si navíc mohla zpestřit brouzdáním po internetu, což taky rozhodně potěšilo. První den jsem byla zkrátka příliš rozesmutněna záležitostmi osobního charakteru, sobotu jsem si už ale vychutnávala naplno.
Proximina Japonská kosmetika začínala moc brzo, takže přestože bych zrovna na tohle ráda zašla, měla jsem smůlu. Jako první jsem se tedy zúčastnila až Lolita přehlídky. Na rozdíl od jiných conů byl každý styl pěkně představen, na outfity radost pohledět (mimochodem, punk lolita v podání Ještěrky ftw!).


Cosplay soutěž se s pouhými šesti soutěžícími ukázala být daleko lepší záležitostí, než podobné soutěže na větších conech. Hlavně jsem si, po tolika letech, užívala osobu soutěží provázející, totiž vtipnou Rin. To se prostě pozná, kdo moderovat umí. Absolutně náhodný výběr poroty taktéž velmi pobavil, zkrátka - NatsuConu se podařilo udělat z části programu, na níž se tradičně nudívám, něco opravdu zábavného. Škoda jen těch problémů s technikou, které se v Kinosále táhly napříč celým conem. Rin ale potíže s mikrofonem zvládala s vtipem. A přestože je to asi jen maličkost, musím ocenit i videa, která v sále běžela mezi jednotlivými body programu.


Poté jsem si zašla splnit achievement Higher Learning svou účastí na přednášce Manga in Norway: A failure?, na které se návštěvníkům představil zahraniční host NatsuConu - Kristian Hellesund. Přednáška byla v angličtině a byla opravdu zajímavá. Vůbec jsem netušila, že je Norsko takovou komiksovou velmocí! Posluchačům byl důkladně představen norský komiksový trh, navíc si kromě nově nabitých vědomostí mohli z přednášky zdarma odnést i norský komiks.
Jako další bod svého programu jsem zvolila Zenyho přednášku Nadkolenky - obdiv nebo fetiš. Jak si jistě mnozí pamatují, minule mě jeho výkon zrovna nenadchl, a tak jsem doufala, že to třeba bude lepší a já budu moct utrousit něco pozitivního. Navíc, tohle téma znělo opravdu zajímavě. Bohužel ani tentokrát nemůžu pět žádnou chválu. Na úvod úchylné AMV, které s tématem nemělo nic společného, poté několik málo informací o vzniku ponožek. Údaje by neuškodilo buďto ověřit, nebo alespoň správně přeložit, protože nám Zeny tvrdil, že byly první ponožky zhotoveny z "vlasů zvířat" s tím, že to tak bylo na anglické Wikipedii. No, a zbytek tvořily fotky, zejména Zenyho přítelkyně v nadkolenkách a vyzývavých pózách, a výčet toho, jaké to vlastně druhy nadkolenek máme ("černé s modrými proužky, černé s červenými proužky..."). Přítelkyně je pěkná slečna, ale to bohužel nezachrání absolutní absenci jakýchkoliv informací, které já zkrátka od přednášky očekávám. Takže promiň, Zeny, ani tentokráte není feedback z mé strany pozitivní.

Po této hodince strávené v Kinosále jsem se vyplazila zpět do druhého patra ke stanovišti yakuzy. Kde už se válela pěkná hromádka batožiny a podobných věcí, takže jsem se s Veviným souhlasem rozhodla ignorovat jakékoliv zákazy a složila svou zátěž. Ó, pane, to byla slast! Cítila jsem se jako Neil Armstrong na Měsíci a radostně odhopskala ven, prohlédnout si trochu okolí. Před budovou KC Zahrady byla zřízena improvizovaná čajovna, takže se v okruhu několika metrů nesla příjemná vůně vodních dýmek. Nemísila se s žádným protivným cigaretovým kouřem - kouření bylo totiž zakázáno. Člověk si taky mohl na čerstvém vzduchu zahrát hry, nebo jen tak posedět. Místa bylo všude dost a počasí bylo velmi příjemné.

Moje krátká pauza byla následována Grekovou přednáškou na téma Mahó šódžo včera, dnes a zítra. Jako vždy, ani tentokrát nemůžu nic jiného, než spokojeně vrnět při vzpomínce na rychlý tok zajímavých informací, navíc podaných zábavnou formou. Jen teď nevím, kdy si mám najít čas na zhlédnutí tolika starých dívčích anime, protože mě na to během přednášky popadla ohromná chuť. Ale aby mi někdo nevyčítal, že na svých oblíbených přednášejících nikdy nevidím jedinou chybičku, chtěla bych zmínit jednu drobnost, která mi docela ztěžovala prohlížení slidů. Nevím, jak ostatním, ale mě se poněkud hůř a pomaleji čtou ty, na kterých je polovina vět se slovesem a polovina bez - myslím, že by bylo dobré to sjednotit. Ale jak říkám, tohle je opravdu jen drobnost~
V pět hodin potom přišel čas na další mnou radostně očekávanou přednášku - hintzuovu X+1 důvod, proč se (nejen na přednáškách) navážet do yaoistek. Tohle téma mi už po přečtení připadalo opravdu těžce uchopitelné a byla jsem zvědavá, s čím hintzu přijde. Zpočátku se přednáška nesla až neuvěřitelně zábavném duchu, kdy publikum ryčelo smíchy v reakci na vtipy o yaoistkách. Následovalo zamyšlení a morální poučení, které vlastně úplně změnilo vyznění celé přednášky, což asi jen tak někdo nečekal. Opravdu velmi povedené.
Posledním bodem programu, kterého jsem se v sobotu zúčastnila, byla Tombola s panem Molotovem. Jelikož jsem zažila advikovskou katastrofu, držela jsem organizátorům palce, aby se jim vydařila. Lístek jsem si tentokrát nekupovala, přestože byl k dostání za příjemných 15 Kč. Šla jsem se zkrátka jen podívat na realizaci zajímavě znějícího konceptu. Natsuconovská tombola totiž vylosovanému neslibovala automaticky výhru, jen šanci na ni. Šťastlivec vystoupal na pódium a vytáhl si ze sáčku míček s číslem od jedné do tří, které značilo kategorii výhry. Jednička byly drobnosti typu jídlo, dvojka větší ceny jako plakáty nebo drobný merchandise k různým anime, mangy a knihy. Při vylosování trojky na člověka čekaly nejhodnotnější předměty typu dance pad nebo action figure. To všechno se ale vylosovanému dostalo do rukou jen pokud dokázal správně zodpovědět na položenou otázku či splnit úkol. Otázky se týkaly nejrůznějších anime, NatsuConu nebo japonských reálií. Mezi úkoly patřilo například rozpoznání anime podle znělky nebo video ukázky. Takže celkově - nápad zajímavý. Jak se ale ukázalo, realizace pokulhávala. Některé otázky a úkoly byly natolik těžké, že jsem se většinou vůbec nechytala. Při poznávačkách nikdy. Často byly znalosti potenciálních výherců silně přeceněny, když měla například japonštinou nepoznamenaná slečna ze slov seskládat japonskou větu. Nepochybuju, že pro slečnu byla japonština natolik cizí, jako pro mě například arabština. A já bych taky v arabštině nic neseskládala. Tombolu jsem vzdala po tři čtvrtě hodině a asi čtyřech předaných cenách. Jak dlouho tahle legrace nakonec trvala, to netuším. Snad to příště dopadne lépe, ceny se mi totiž na takový menší con zdály moc pěkné.

Neděli jsem zahájila Yuffiinou přednáškou Nostalgické okénko. Bylo krásné povzpomínat si na všechny ty hry, anime a seriály, na které jsem už dávno zapomněla. Přednáška byla takové milé ohlédnutí zpět do dětství. Jen mi to citové pohnutí chvílemi ničil jeden velmi hlučný jedinec stojící u dveří, myslící si, že celý sál netouží po ničem jiném, než vyslechnout si jeho odpověď či glosu na každou druhou Yuffiinu větu. Tohle individuum mi kazilo zážitky už předchozího dne, na hintzuově přednášce. Seděl téměř přede mnou a já, jelikož jsem ulovila jeden z míčků, kterými mohlo obecenstvo vyjadřovat svůj nesouhlas s pronesenými tvrzeními, jsem měla po většinu přednášky neutuchající touhu mrsknout míček po tom hlučném blbci. Nebýt to pouze pěnový tenisák, asi bych se neudržela.
Následovalo hodinové promítání nejlepších AMV roku 2013, poté na pódium kinosálu vstoupila Myra se svou přednáškou Fenomén cosplay. Ta byla velmi zajímavá a nabídla posluchačům plno informací. Škoda jen, že nám nebyly ukázány nějaké fotky z české scény.
Poté v sále proběhlo Vyhlášení. Takové záležitosti já příliš nemám ráda - jen sedět a někomu tleskat - ale ono to bylo díky Rin opět vtipné a milé, zkrátka fajn.
Jako svou další zastávku jsem původně plánovala Asijské lesbické filmy, cestou jsem se ale dala do řeči s Astrakem, který mě přemluvil na poslední natsuconovskou Zenyho přednášku. Otaku generace, to znělo jako slibné téma, proto jsem se Zenymu rozhodla dát další šanci. Zdálo se mi to o něco lepší než Nadkolenky, nicméně stále to mělo do kvalitní přednášky daleko. Tentokráte to ale nebyla jen Zenyho vina. I kdyby si totiž nakrásně skutečně připravil něčím podložené informace a ne jen subjektivní dojmy, patrně by stejně neměl možnost je předložit publiku, když byl neustále přerušován svými kamarády a z přednášky se tak stávala co chvíli spíše diskuze. A kdyby to bylo alespoň k tématu, achjo. Chvílemi byla tahle one-man show docela vtipná, to musím uznat, ale já se přišla něco dozvědět, což se mi jaksi nepoštěstilo.
A na závěr Zakončení. Rin s Akiko se podělily o nějaké ty informace o posledních několika dnech i plánech do budoucna a sbíraly feedback. Padly různé návrhy, například na zavedení celoročních achievementů, a já jsem zvědavá, kolik z nich bude realizováno.
Nakonec ještě bodově několik věcí, které se mi zkrátka jinam nevešly.

Organizace: Můj první con, na kterém byli organizátoři bez výjimky milí a vstřícní. Nikomu nepovolovaly nervy, nikdo nechytal amok. Každý org, se kterým jsem se setkala, pracoval na jedničku!

Stav toalet: První den čisté. Druhý den čisté. Třetí den stále poměrně čisté, ale minimálně na všech dívčích záchodech jaksi došel toaletní papír a nikoho to příliš nevzrušovalo.

Stánky: Vyhovující, zajímavé věci, přijatelné ceny. Palce nahoru za stánek s plakáty!

Program: Vynikající, zajímavý, až příliš velký skvělý výběr přednášek.

Okolí: Zahrada Zahrady pěkně zařízena, velmi oceňuju zákaz kouření v areálu.

Lidé: Tohle je velmi subjektivní, ale přijde mi, že celkově panovala perfektní atmosféra. Potkala jsem tolik úžasných, přátelských a milých lidí, jako už dlouho ne. Že by se na takovém menším conu lépe socializovalo?

Technika: Oj-oj. Nevím, jak ostatní sály, ale v Kinosále to tedy pěkně blblo. Posouvání slidů nefunkční nebo funkční až moc, mikrofon neustále vypadávající. Škoda.

Pokud by to z reportu nebylo patrné, musím to shrnout tak, že jsem nadšena. Až na drobnosti absolutně nadšena. To by mi musel spadnout atomový hřib na hlavu, abych se příští rok neúčastnila!

čtvrtek 22. srpna 2013

Moje seznámení s českou pobočkou Missha

Česká pobočka mé oblíbené korejské kosmetiky Missha funguje v Brně už nějaký ten pátek (od června, nepletu-li se). Přiznávám se bez mučení, moje první reakce poté, co jsem se dozvěděla o jejím otevření, byly následující:

1) Huh?
2) Stejně to mám levněji z eBay či jiného zahraničního internetového obchodu s asijskou kosmetikou. Navíc bez přirážky na poštovném v rámci České republiky.

Netušila jsem, že nemám tak docela pravdu, proto jsem s tímto na českou Misshu zanevřela. Znovu mě zaujali až při akci, která zněla tuším "při nákupu nad 500Kč malý BB Signature Real Complete zdarma". Mé nekonečné zásoby BB krémů však utnuly myšlenku na větší objednávku hned v zárodku.
Nakonec jsem se ale k nákupu, respektive objednávce, přeci jen dostala - před několika týdny mě napadlo, že bych se ráda o prázdninách podívala do Brna, jelikož je z našich velkých měst jediné, které ještě nemám alespoň povrchově projité a zmapované. A proč bych přitom tedy nezavítala i do Misshy?

Při proklikávání stránek za účelem zjistit otevírací doby a lokaci obchůdku jsem si taky letmo prohlédla i nabídku. A tak nějak jsme si všimla, že mají v nabídce Missha M Cover Master Makeup Base (Green) za 96 Kč. Nejlevnější cena v hlubinách internetu činí 17$, průměr je nějakých 22$. Čímž mi byl, jakkoliv mě to překvapilo, okamžitě vyvrácen můj již zmíněný počáteční myšlenkový pochod číslo 2. Ono to od nás není dražší, u některých produktů očividně právě naopak.
Okamžitě jsem tuto informaci napsala celé své na korejské kosmetice závislé bandě a přesně dle předpokladů jsem nakonec objednávala čtyři kusy. Nechtěla jsem totiž vše vláčet z Brna a rozhodla se vyzkoušet i zásilkové služby tohoto obchodu. To se sice neobešlo bez překážek, protože byla v e-shopu chyba (zboží se při rozkliknutí košíku tvářilo jako nedostupné), vše ale bylo bez problémů telefonicky vyřešeno moc milou slečnou. Takže ve čtvrtek objednáno, v pátek expedováno, v pondělí doma. Za zmínku jistě stojí i směšně nízké poštovné při platbě předem na účet - pouhých 30Kč! Jelikož znám ceny České pošty, zmateně nechápu. Dobírka navíc stojí klasických 80Kč, nevím tedy, proč to elektronicky vyjde tak levně. Ale nestěžuju si~


Samotný produkt je klasická báze se zeleným nádechem pro účely zamaskování zarudlých míst. Produkt navíc obsahuje výtažek ze zeleného čaje a bílé moruše, díky čemuž pleť opečovává a rozzáří. Za sebe musím říct, že příjemně voní a svoji práci plní, stejně jako většina bází má ale tendenci zvýraznit popraskanou kůži, takže opatrně. A hlavně pozor na množství, aby to potom neprosvítalo pod make-upem - člověk by pak nejspíš díky zelenému odstínu vypadal, že je mu mírně nevolno. Co ale Missha M Cover Master Makeup Base umí skvěle - mimořádně dobře kryje kruhy pod očima.
Za zmínku určitě stojí i SPF20 a PA++. Balení má 40ml, takže pokud zrovna není člověk rudý jako rajče a nemá potřebu zamazávat si celý obličej, vydrží opravdu, opravdu dlouho. Tuba je s pumpičkou, což je prima.



Toliko k on-line nakupování, teď se ve svém povídání přesunu ke kamennému obchodu. Sice jsme musely výlet několikrát odložit kvůli předpovídaným tropům, nakonec se nám s máti ale přeci jen podařilo vyrazit a udělat si takový malý rodinný výlet spojený s obdivováním zboží v prodejně Missha. Tu najdete v přízemí pasáže Rozkvět na Náměstí Svobody.


Uvnitř luxusně vypadajícího obchůdku na mě čekalo mnoho regálů s věcmi, které jsem dosud jen tiše obdivovala na internetu, a jedna moc milá a ochotná slečna/paní prodavačka ^^ Pokud mi až do chvíle, než jsem zapadla mezi zboží, nebylo jasné, proč proboha nakupovat korejskou kosmetiku osobně, už po několika krocích mi to došlo. Možnost vyzkoušet si různé druhy BB krémů, porovnávat odstíny ... (Zamilovala jsem se do M Perfect Cover #13, hned poté do Signature Real Complete... A teď babo raď!)


Protože přiznejme si to, kupovat přes internet lesk na rty nebo oční stíny, to je zkrátka vyloženě sázka do loterie. A kdyby se někdy odstín na fotce shodoval s tím, jak potom produkt vypadá v reálu na člověku, to by byl potom asi ten pomyslný jackpot. Čili být z Brna, jsem na tom asi finančně bledě. Lákadlo v podobě Misshy by bylo pravděpodobně příliš veliké.

Při této své návštěvě jsem se ale držela zkrátka a pouze se šla podívat, nemají-li čistě náhodou v nabídce Creamy Latte Cleansing Foam (Protože Dagmar.), abych si onen voňavý zázrak ovoněla a případně zakoupila. Ještě prý v nabídce není, čekají ho ale brzy - škoda. Tak tedy budu doufat, že se v budoucnu ještě někdy do naší jihomoravské metropole dostanu a vyzkouším si konečně i nákup v kamenné prodejně. Po své návštěvě jsem totiž svůj počáteční přístup přehodnotila a jsem nakonec moc ráda, že se Missha dostala i na náš trh~


neděle 18. srpna 2013

Kotě a medvěd

Po minulém článku a následné diskuzi s nějakým tím hejtem cítím potřebu trochu odlehčit téma. Než zase začnu sepisovat něco o obrazu ženy v japonské společnosti, než začnu vychvalovat své nové korejské přírůstky do kosmetické poličky či sepisovat další negativní reakce vyvolávající reportáže, musím se zkrátka a dobře pochlubit dvěma roztomilostmi, co si u mě doma v poslední době našly místo~

Kočičí (nejen kosmetická či kapesníčková) taška - vyhrána v aukci za pár korunek. Akorát že na ní šla cena opravdu hodně vidět. Zvíře jsem odnitkovala, ostříhala, ovšem přešívat to teda nehodlám. Takže pokud na vás tohle někdy na eBayi vykoukne, opravdu nedoporučuju kupovat.
Z čeho mám ale radost největší a ničím nezkaženou - Reni mi při našem extra krátkém setkání darovala bloček s Rilakkumou! *__* Vůbec jsem to nečekala a žmoulala ho v ruce ještě dobrou půlhodinu, než přišla nutnost pobrat čerstvě získané nákupní tašky.

Jak teď tak na to koukám - ono se to obojí tváří stejně, že?

pondělí 12. srpna 2013

Advik 2013

...aneb Žitler opět útočí.
Myslím, že je na místě na úvod sepsat krátké vysvětlení pro nezasvěcené. Po loňském (a předloňském) fiasku zapříčiněném neprofesionálním přístupem slovenského vedení, rozhodli se pánové, že udělají takovou pěknou blamáž pro veřejnost, řekněme. Na oko se stáhli do pozadí a organizaci festivalu přenechali jiným, v reálu ale odevšad i nadále koukalo hnusné ukřičené Cčko a oni i nadále zůstali vlastníky a nabubřele (promiňte mi ten výraz, ale nikdy dřív jsem nezažila, že by se na někoho tak dokonale hodil, proto ho prostě musím použít) se s majetnickým výrazem promenádovali po areálu školy. Celý con se stále více orientuje na herní sekci, zmizela dokonce i tradice matsuri. Skvělou změnou byl návrat k pořádání Adviku v areálu školy, kterýžto byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem mu ještě dala šanci.

Účastnila jsem se Adviku spolu se svou partou (již od dob na střední škole nazývanou "Zeleninová polívka") od čtvrtku, kdy začínal, až do soboty. V neděli se mi už opravdu nechtělo trávit tři hodiny na cestě (jó, to je tak, když někdo nocuje přesně na opačné straně Prahy) jen proto, abych mohla na festivalu pobýt zhruba tak... hodinku, protože nám jel v jednu vlak. Zmeškala jsem tak Greka, což mě docela štve, ale tiše doufám v nějaký ten záznam z přednášky.


Ve čtvrtek jsem dorazila ve čtvrt na pět. Nikde žádná fronta, přede mnou jen pět lidí -> byla jsem nadšena a dumala, zda bylo odbavení opravdu tak bleskové a rychlé, nebo nás dorazilo na první den tak málo. Holky už dávno uvnitř i ubytované, vše zkrátka bleskové. Osobně se mi moc líbila páska na ruku, byla příjemná a netlačila ani neřezala.
Po vstupu jsem uviděla klasické conové stánky. Blíž jsem je moc nezkoumala, bylo příliš dusno. Prostory super, nikde nebylo moc lidí. Šlo se dokonce dostat ke konzolím, což na conech rozhodně nebývá zvykem.

Už po chvíli se ale ukázalo, že neklimatizovaná škola bude v těchto teplotách přesně takový problém, jak jsem si už od prvopočátku myslela. Pokud si člověk myslel, že jsou venku tropy, vlezl do budovy a uvědomil si, že nejsou. Pokud si člověk myslel, že je v přízemí horko, vylezl výš a zjistil, že v nižších patrech vlastně vůbec teplo není. Pokud si člověk myslel, že je horko na těch chodbách, vstoupil do třídy a poté, co se tam nahrnulo dalších třicet lidí, náhle prozřel - na chodbě bylo vlastně skvěle! Šla jsem na Meonovu přednášku Jak se úspěšně ztratit v Otaku světě?, ale už v pět, kdy měla přednáška začít a kvůli technickým problémům s mikrofonem se tak nestalo, mi bylo čím dál jasnější, že přestože jsem si trůnila přímo před větrákem, nemám šanci přežít. Ve čtvrt na šest jsem se probila místností a zchladila se nejprve na chodbě, potom v přízemí, následně jsem málem líbala vypečenou zem před budovou. Jelikož si tělo říkalo o další postupné ochlazování, zamířila jsem následně do metra a na Arkády, kde jsem seděla v klimatizovaném nákupním centru a postupně se vzpamatovávala z hororových tropických chvil. Jestli mělo celé mé roštění nějakou výhodu, byl to fakt, že se mi přezky od RHS zapekly trvale do lýtek a držely mi tak na nohou jako nikdy předtím.


V pátek jsem navštívila Cosplay divadlo. Vystoupení byla bohužel nepřipravená, několik účastníků již klasicky odpadlo, celkově tedy mohli diváci vidět pouhé čtyři (či pět?) scénky.
Poté jsme s děvčaty zapadly do maid café spojeného s manga knihovničkou. Tu tvořil jeden regál, ke kterému se bohužel po většinu času nedalo kvůli lidem, sedícím těsně u něho, probít. Do kavárny jsme si sedly a... čekaly. A čekaly. Někdo se usadil ke stolu vedle nás, ihned mu byl donesen lístek. A my čekaly. Tak jsem to nevydržela a o lístek si řekla. Ceny vypadaly opravdu rozumně, ale zkoušela jsem jen něco k pití, senchu. Skutečně bych chtěla napsat, že byl zelený čaj vynikající, abych nezněla stále tak negativisticky. Bohužel pravdou jest, že mi byla donesena jemně nazelenalá voda. Příchuť taky voda, na dně plovoucí lístky a při bližším zkoumání si uvnitř vesele plul chlup z oblečení. Nejsem žádná citlivka, chlup jsem s chutí zhltla, ale nadšená jsem nebyla. Můj celkový dojem z čaje asi nejlépe vystihují slova Amayi, že ty lístky na dně byly pravděpodobně ty jediné, které kdy voda v hrnečku viděla. Cathyina káva byla bez problémů.

Napity a chlupem nasyceny, vydaly jsme se podívat na karaoke soutěž. Musím se přiznat, že si opravdu nepamatuju, zda účastníci minulých ročníků pěli pouze písně japonské, či zapojovali i angličtinu, docela mě ale překvapilo, že letos na plné čáře vedla ta angličtina. Většina soutěžících předvedla skvělý výkon, všechna čest! Nicméně jsem měla po celou dobu otazník nad hlavou nechápajíc, pročpak je osvětleno diváctvo a na pódiu tma.


Sobotu jsem začala přednáškami Japonský marketing a Ball jointed dolls aneb krása asijských panenek. Oboje přednášela Kůzle, oboje bylo opravdu skvěle připravené - vtipné a plné zajímavých informací. Zvláště tedy ten marketing se mi moc líbil. Po obědové pauze jsem se pak s Polívkou zaparkovala na Zenyho přednášce Antropomorfní anime postavičky, kde jsme plánovaly posedět, než začne Cosplay a Eurocosplay soutěž. Pamatuju si z toho spoustu úchylných obrázků, téměř nulovou informační hodnotu a svůj dojem, že se ze všeho nejvíc jednalo o honění (nejen) ega přednášejícího. A na tu cosplay soutěž jsem nakonec ani nezůstala, nic jsem totiž neviděla ani neslyšela a řekla jsem si proto, že si výtvory soutěžících lépe prohlédnu po skončení Adviku z fotek, které se na internetu objeví.
V sedm hodin večer pro mě nastal vrchol Adviku - tombola! Program sliboval vynikající ceny, však pohleďte:


PS3! Úžasné, že? Well, ne tak docela... Žádné PSP ani PlayStation 3 tombola nikdy neviděla.
Všichni jsme byli nadšení, oproti loňsku mělo totiž návštěvníky potěšit větší množství cen - více než sto. Poté, co jsme si protrpěly vyhlašování soutěží, přešlo se na losování prvních čtyřiceti výher. Prý anime plakátů. Polovina naší skupinky nějaký vyhrála a radovala se, než si CzechCloud vzpomněl, že vlastně právě vůbec nevyhlašoval plakáty, ale náhodná anime DVD. CzechCloud byl celkově nějak mimo. Nedokázal určit barvy ani čísla, která tahal, a u téměř poloviny lístků nezmínil malé písmenko, které od sebe výherní losy odlišovalo. Kvůli tomu pak nadšení "výherci" až na info stánku zjistili, že mají na lístečku jinou součástku abecedy a vyhráli tedy velké kulové. Navíc nebylo CzechCloudovi ani dobře rozumět, to jen tak mimochodem. A nechápu to neustálé vyzývání publika k potlesku. Kdybychom chtěli, tak bychom tleskali! Co se vtipnosti projevu týče, s láskou jsme s děvčaty vzpomínaly na loňské "tašky Advik" (Kdo zažil, chápe).

Abych se mohla přesunout k popisování cen, musím se přestat tiše chechtat, protože mi přesně tyto reakce jakákoliv vzpomínka na "ceny" způsobuje. Anime DVD znamenalo u nás dříve vydávané levné DVD v papírovém obalu a prázdnou krabičku nějakého známějšího titulu, aby si to člověk mohl přendat do plastu. Tři manga knihy znamenaly zbytky sborníků z loňských slovenských festů. Já dostala dvě knihy Comics Salón: Comics & Manga Book a jednu sbírku slovenských povídek. Uvažovala jsem, zda to mám někomu dát, založit táborák, nebo to skutečně vláčet domů. Ale víte co, pobavilo mě to úžasně. Nejlepší ovšem bylo Amayino "anime DVD" - Zorro mstitel! Což je přesně důvod, proč se už zase, i nyní při psaní, pochechtávám. Avizovaná hodnota cen v tombole byla 50 000 Kč, ale myslím, že to s pravdivostí tohoto údaje vůbec nebude tak horké (my napočítaly nějakých 15 tisíc). Všechny DVD, které bylo možno vyhrát, jsou k dostání v rámci výprodeje skladu například na Hlavním nádraží za jednotnou cenu 10 Kč. Včetně Zorra mstitele!


Malé shrnutí
Co mě "pobavilo": Chcete anotaci? Zaplaťte 50 Kč, abyste se dozvěděli, na co vůbec můžete na conu, který jste si zaplatili, zajít. Dokonce ani advikovské placky letos nebyly rozdávány zdarma, ale byly k dostání za 30 Kč. Mimochodem, Pocky za 60 Kč jsou nový festivalový rekord a donutily mě rozesmát se nahlas. Celkově jsem se skvěle bavila, jak vidíte.
Jelikož nebyl o placky ani anotace za výše zmíněnou cenu zájem (pročpak asi?), před koncem Adviku byly ceny sníženy - dvacet za anotace a placky zdarma.


Co bylo nad očekávání povedené: Prostory školy jsou pro tento počet lidí i typ akce daleko více vyhovující, než KC Zahrada. Což víme všichni a je proto s podivem, že to vedení Adviku letos nadšeně napsalo na Facebook jako úplnou novinku. Přestože většina z nás už loňského roku nepřestávala nadávat, že je KC Zahrada malá a nevhodná, a toto tvrzení nám bylo zarputile vyvraceno, letos si najednou organizátoři protiřečí a také nadávají na KC Zahradu? Hrome, to je ale schizofrenie! Každopádně, nikde žádné fronty, žádné čekání.
Skvělé taky bylo, že díky velké kapacitě nemuseli být návštěvníci ze tříd a místností po skončení přednášek či programu násilím vyhazováni, aby se osazenstvo vystřídalo. Člověk si tedy mohl v klidu sedět na místě. I ke hrám nebo konzolím se dalo docela pěkně probít, nepočítám-li ty v dolním patře. Nabídka jídla byla taky prima, člověk si mohl buďto sednout dolů do bufetu, nebo si mohl dát něco k snědku v maid café. Ze stánků, jak jsem nakonec zjistila, přeci jen jeden vynikal - kreslené plakáty. Pořídila jsem si jednoho velkého Lokiho a doplnila ho i plackou z jiného stánku, abych tedy nakonec trapně neodešla s prázdnou.
Co se návštěvníků týče, školou se pohybovaly vynikající cosplaye, tady jde prostě úroveň strmě vzhůru! :)


Co bylo prostě hrozné (a já jsem jen ráda, že jsem to nezažila na vlastní kůži): Jedním slovem - nocování. V pátek ráno odmítali organizátoři pustit holky ven z budovy s tím, že se vchod otevře až v devět! Nakonec byly po velmi nevhodném dialogu nasměrovány k zadnímu východu, ať to zkusí tam. Kde se jim nakonec podařilo na snídani vyjít s tím, že se ale nesmějí až do deváté vracet.
Další noci jim bylo pro změnu vyhrožováno orgyní s naprosto nepřístupným chováním, že jestli se celá třída neztiší, začnou jim stříhat pásky. Prosím? To jako vážně?

Moje pocity: Zdá se mi, že se stírají rozdíly mezi pohlavími. Měla jsem problém poznat, kdo je dívka hrubších rysů a kdo převlečený jedinec mužského pohlaví. Už se vůbec necítím, že do takové společnosti zapadám. Někdy jsem měla navíc dojem, že jsem vkročila do jiné dimenze - spousta polonahých lidí bez trochy soudnosti. Jistě, některé modely jsou prostě vynikající a perfektní cosplaye jsem už zmiňovala, ale občas se mi zdálo, že se návštěvníci prostě jen snažili ukázat svému okolí co nejvíce z intimních partií.

Nepochybuju, že spousta věkově nižších ročníků, pro které byl toto první con, bude opět pět ódy na letošní Žitlerův herní Advik 3.0. Já jsem už minule řekla "Nikdy víc!", ale nakonec jsem s přístupem "Some men just want to watch the world burn" a touhou vidět svoji partu vzala Advik jako přijatelné kulturní pozadí. Tentokráte ale už i Polívka uznala, že si užily horka a ponižování dost na celý život, a předběžně jsme se dohodly, že se příští rok uvidíme na Ostrakonu a Natsuconu. Totiž, abyste pochopili, já nejsem jen kritická zapšklá mrcha a umím festivaly i chválit. A například na takový Natsucon se opravdu moc těším, protože ještě ani nezačal a já jsem z jednání a přístupu organizátorů naprosto nadšená. Tož uvidíme za týden :)

Za naprostou většinu fotek děkuju Koedě~

středa 7. srpna 2013

Japonské ženské časopisy jako módní Bible

Jeden by řekl, že jsou vlastně Japonci celý život někým nabádáni k tomu, co mají dělat. Učiteli, rodiči... zkrátka osobami hierarchicky na výši. To je zřejmě nezpochybnitelný fakt a tenhle systém "mladší < starší" se samozřejmě týká i jiných zemí Východní Asie. Rozhodně by bylo ale zvláštní zamyslet se, jak se to stalo, že si mladé Japonky nechají "rozkazovat" i od vlastních časopisů, jako by toho neměly dost ze strany svého okolí. Nevadí jim, že s nimi autoři článků v módních magazínech kolikrát "mluví" až dětským jazykem. Je jim dokonce vnucováno, co mají dělat a co si mají myslet, ale nikoho snad ani nenapadne, že by to nebylo v pořádku.

V zemi, kde ani návod na složení nábytku nebo recept k přípravě jídla standartně nepoužívá rozkazovací způsob, je autoritativní styl "řeči", jaký používají ženské módní časopisy, docela unikátní. Je to vlastně doslova a do písmene takový módní diktát, který nenajdete v žádném jiném typu časopisů. Doplněný stejným typem vět, jaké používají akorát ty dětské. Pro ilustraci jsem použila zcela náhodné strany ze srpnové Steady z roku 2012, jelikož je to nejaktuálnější číslo nějakého dívčího časopisu, který vlastním.

"Ukažte mi obsah kosmetické tašky krásných lidí!!" (nadpis, str. 123)
- doslova, jakkoli divně to zní
Možná vás někdy napadlo, že jakmile módní návrháři určí nový "trend", i v našich obchodech se najednou vyskytne pouze jeden jediný druh zboží a osoba se zájmem o jakoukoliv módní individualitu to má rázem velmi těžké. Všechny slečny na ulici vypadají, jako by nosily uniformy či je někdo oblékl podle určité dané osnovy. (Tento rok se prostě budou nosit boty na klínku. Chcete jiné? Zajděte si do second-handu.)
Určitě ale uznáte, že oproti Japonsku jsme v tomhle žabaři. Touha zapadnout, nevybočovat a nelišit se... jistě, to jsou důležité faktory, ale nemohou za to svým přístupem i japonské ženské časopisy, které myšlení čtenáře formují k poslušnosti už po prvním otočení listu? Nepočítám-li reklamy, hned první stránka informující o módě byla v srpnovém výtisku Steady zkrášlena větou "...běžte se hned teď podívat na kolekci SOHO!" (str. 9). A podobnými obraty se každý list opravdu jen hemží. Vykřičníky rozesety po celé stránce, pro větší důraz místy srovnány i dva za sebou. Navíc jsou hojně užity věty v rozkazovacím stylu, což - jak už jsem zmínila - není v jiných druzích japonských tiskovin běžné.

Zatímco v západních časopisech najdeme spíše rady a doporučení čtenáři, ty japonské si se svými prohlášeními neberou sebemenší servítky a názory servírují jako nevyvratitelnou pravdu přímým a rozkazovačným tónem.


"Hned teď musíte začít používat medovou kosmetiku!" (str. 96)
"Nejoblíbenější medová kosmetika je tahle!" (str. 97)
Teprve když si člověk takové věty přečte, možná plně pochopí, proč mě tolik trápí hojnost výskytu reklam na hubnoucí přípravky, které jsou v takových časopisech inzerované. Stejná "autorita" totiž dívkám přikazuje, jak mají vypadat a jakými metodami vysněného vzhledu dosáhnout. Přijde mi to jako velmi znepokojující a zajímavý problém, proto jsem se mu rozhodla věnovat ve své bakalářce. A doufám, že v budoucnu dostanu možnost mít na podobné téma i nějakou přednášku, nebo tak něco. Poruchy příjmu potravy ve Východní Asii jsou totiž dlouhodobě téma, které mě velmi zajímá, a mediální obraz ženy v Koreji a Japonsku je něco naprosto neuvěřitelně zvráceného a tím pádem neskutečně zajímavého. Kult vyhublosti, nereálné photoshopované reklamy, až šílené veřejné mínění, poškozování zdraví... člověk to zkoumá s výrazem "what the..." na tváři, ale zkrátka nemůže přestat číst. Ale to už poněkud odbíhám od tématu.

Každopádně, zaujalo-li někoho toto téma - specifika japonským módních časopisů - určitě doporučuju k přečtení knihu The Worlds of Japanese Popular Culture: Gender, Shifting Boundaries and Global Cultures od Keiko Tanaky, konkrétně kapitolu "Japanese Women’s Magazines: the language of aspiration".

pátek 2. srpna 2013

Romantická klasika (Hana yori Dango)

Můj osobní rekord.
Prázdniny se na plnosti schránky zcela zřetelně ukazují. A s pošťačkou si asi brzo začnu tykat. Projevuje se tak mé celodenní sezení u počítače, které má občas i docela produktivní výsledky. Například zde došlá manga: první díl Hana yori Dango. Devět korun, poštovné z Japonska zdarma, asi jsem právě překonala sama sebe. Hell yeah! Nepředpokládám, že bych sérii někdy kompletovala, protože Kamio Youko dokázala svůj příběh naporcovat do neuvěřitelných třiceti sedmi volume, ale je fajn mít doma první díl takové klasiky. Myslím, že mangu není potřeba nijak více představovat, z mých zkušeností znají tenhle příběh, minimálně v seriálovém zpracování, všichni. Věděli jste ale například, že se jedná o nejlépe prodávanou shoujo mangu v dějinách? ^^

Musím říct, že když se tak koukám na kresbu, přijde mi legrační, jak se od roku 1992, kdy tohle volume vyšlo, typická manga výrazně změnila. Pouhých dvacet let a člověka to úplně praští do očí. Jakpak asi bude japonský komiks vypadat za další dvě dekády?


A dokonce jsem ulovila znamenitou ukázku engrish, skvělý exemplář :D


Dva dotazy na jiné téma na závěr:
1) Advik za dveřmi a já, neponaučitelně se nevyhýbajíc tomuto nyní už téměř jen hernímu festivalu, se ho s největší pravděpodobností z důvodů družení se s kamarádkami zúčastním. Potkám tam někoho z vás? Nechci se zase cítit mezi těmi nízkými ročníky jako vykopávka. Zato cítit se tak s někým společně skupinově, to už by nemuselo být natolik depresivní ^^'

2) A ještě se vytasím s jedním dotazem: nemáte někdo zájem o BB cream Missha M Perfect Cover #21? Objednala jsem nějak navíc. Samozřejmě levněji než z oficiálního obchodu, k předání klidně i na Adviku či Natsuconu :) Vůbec mě totiž nenapadá, kam takovou nabídku poslat. Na Facebooku člověk najde nejrůznější  prodejní skupiny spojené s Japonskem, ale na žádnou korejskou jsem nenarazila. Je chyba ve mě?
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely