sobota 27. dubna 2013

Ve víru písemek a jiných strastí

A vůbec, hlavně ve víru nejrůznějších povinností. Tak například teď sepisuju slovníkové heslo "Amaterasu", což se na začátku zdálo jako činnost zvládnutelná levou rukou, ale ono je to nakonec jaksi právě naopak. A proč vůbec trávím sobotní večer tímhle způsobem? Totiž, inspirovaná spoluupolovcem, spolužačkou a spolubydlící drahou Ayuku, které takhle občas nenápadně hodím očko na monitor, zaujala mě práce pomocné vědecké síly, kterou pro katedru vykonává. Jak už jsem si v životě mnohokrát ověřila při psaní esejí, inspirování se cizími myšlenkami z vícera zdrojů a na základě toho tvorba "vlastní" práce – to je něco, co mi opravdu jde. A kdyby mi za to někdo platil? No prosím! Akorát ejhle, člověk musí projít výběrovým řízením a to mu na to celé dají týden. Prima, v pondělí večer budu sedět v knihovně a zkoumat, jak vlastně psát a vůbec správně česky pojmenovat všechny ty ostatní bohy, místa typu Nebeská pláň, další tituly samotné Amaterasu a další skvosty. Jó, vůbec nemám co na práci.

A ještě si musím trochu postěžovat. V poslední době skutečně zvažuju, že využiju možnosti vložení prostředního jména na Facebook, a do dané kolonky si dopíšu "Smolař".
Povedlo se mi totiž vyhrát úžasný giveaway s asijsky laděným deníčkem, ale jelikož jsem při hledání jednoho staršího emailu náhodně postřehla, že u oné giveawayové zprávy nemám ikonku značící odeslání odpovědi a následně zjistila, že svou odpověď nemám ani v Odeslaných, předpokládám, že můžu původní větu změnit na "nepovedlo se mi vyhrát giveaway". A přitom jak já tehdy radostně křičela přes celý pokoj...
Poslední dobou mám tak neskutečnou smůlu, že to snad ani není možné. Pomineme-li, že dělám-li si 5x denně jídlo, 5x denně mi část spadne na zem, tak tohle je prostě ta příslovečná poslední kapka.

Strašně ráda bych konečně zase jednou psala o něčem zajímavém, například bych moc chtěla kouknout na výstavu kaligrafie (tvorbu svých spolužáků) která je momentálně k vidění v olomoucké kavárně Henri. Procházela jsem sice cestou z nákupu kolem, ale jinak čas není.
A co je nejhorší, přestávám to dokonce vidět dobře co se Animefestu týče. A to mám volný vstup. K pláči. Tož si alespoň, já duše neponaučitelná, zítra zaplatím Advík, abych měla dopředu jasno, ve které části republiky budu horkem umírat v daném termínu letos.

sobota 13. dubna 2013

Gothic & Lolita Bible aneb jak jsem si udělala radost

Dodnes si pamatuju chvíle, kdy bylo možné v temných vodách internetu sehnat jen několik japonských výtisků Gothic & Lolita Bible a pár čísel Gosurori. Západní svět teprve objevoval módu krajek a širokých sukní a k dostání nebylo nic, ani ty tiskoviny. A já poctivě stahovala a sháněla každé další nové číslo, což bylo s postupem času snazší, když vznikla Livejournalová komunita na sdílení japonských módních časopisů. Sama jsem výše zmíněná periodika přehrávala na jiná internetová úložiště a sdílela se světem... a pak mě to jaksi přestalo bavit.
Ono se přece jen nic nevyrovná tomu pocitu, když máte čtivo v ruce a můžete si ho ohmatat a očichat. Ale ceny těhle časopisů byly při dodání z Japonska opravdu děsivé, tak jsem to nechala plavat úplně a časem mě chuť na koupi přešla sama od sebe. Až poté začal Tokyopop (společnost publikující mangy, manhwy, časopisy a plno dalšího) vydávat odnož GLB pro Ameriku a já si říkala, že bych si snad mohla pořídit alespoň některý z těhle výtisků – přece jen vycházely čtyři do roka, to by nebylo natolik finančně náročné. Ale řekla jsem si to jaksi pozdě, protože americká odnož tak nějak mezitím stihla zkrachovat a například na Bookdepository už byla všechna čísla beznadějně vyprodaná, tak jsem si pouze zaklikla upozornění v případě dotisku a... opět jsem na to celé zapomněla.
A pak takhle jednou člověk sedí u Facebooku u nějaké hloupé hry a vyskočí mu tam upozornění z Lolita burzy, že někdo prodává hned čtyři výtisky, dokonce i s nepoškozenými originálními střihy. Sice jsem nebyla nejrychlejší (dlouho jsem na fotku pouze hleděla a hluboce rozmýšlela), ale slečna v pořadí přede mnou se svého práva na koupi v můj prospěch vzdala <3

Tak jsem si včera jako vždy docestovala ze školy domů a oko mi padlo na skříňku, kde se mezi týdenní poštou obdrženou v době mé nepřítomnosti vyjímal veliký balíček. A v něm čtyři "mooky" (magazine/book), z celkových pěti, co kdy v angličtině vyšly - do kompletní sbírky tedy postrádám jen druhé číslo. Všechny GLB dorazily od Katuky ve skvělém stavu a mě se tedy celé tohle několikaleté čekání nakonec vyplatilo~ A to vlastně doslova, protože je velmi těžké se k nim v dnešní době dostat a například na Amazonu kolovaly údajně jednu dobu za neuvěřitelných 500$, jak jsem se právě dočetla!


Je rozhodně zvláštní listovat časopisy z roku 2008 a melancholicky vzpomínat. Fotky jsou navíc mnohem starší (a já upřímně nechápu, na co bylo americkým lolis představení kolekce BTSSB z roku 2004...), takže je to skutečně jako pohled do historie. Vždycky jsem si říkala, že mi chybí old-school lolita, ale při pohledu na některé výtvory... ne. Přehodnocuju názor. A celkově asi přehodnocuju svůj styl, jsem už asi někde trochu jinde, značně umírněnější. Mezi další objevy patří fakt, že mě upřímně děsí Takemoto Novala (japonský návrhář, naprosto mimochodem jeden z těch týpků, co stejně jako Gackt nebo Mana tvrdí, že je jim několik stovek let), důvody vysvětlit dost dobře nedokážu.

Číslo od čísla jsou Bible propracovanější a čtivější, obsahují samozřejmě přehled nových kolekcí, fotky z akcí, nějaké ty návody, střihy, krátkou mangu (ty od Asumiko Nakamury jsou překrásné, tolik děje vložit do několika málo stran!) nebo komiks, povídku, dopisy čtenářů... časopisová klasika. Osobně jakožto mnohaletý fanoušek Many velmi oceňuji časté zakomponování jeho osoby v podobě rozhovorů a photoshootů. V reálu se ta přemíra photoshopu vyjímá ještě lépe, než na monitoru O:)
Koukám, že i v tomhle ohledu jsem už jaksi jinde, veškeré mé pocity hraničící s nehynoucí láskou až za hrob se přeměnily do přátelských sympatií a kousavého humoru na účet dotyčného.

sobota 6. dubna 2013

Knižní objev (a čas na trochu infantility)

Čas od času se dostanu v sobotu do Bohumína, kde potom v centru procházím krámky. Jednou z mých pravidelných zastávek je i malé knihkupectví, které má vždy vybrané knihy zlevněné až o 80%. Pokaždé se jimi zvědavě a dlouze (neb spojuju pátrání po čtivu s pokusem o zahřátí se, v tomhle odporném počasí) probírám, ale žádnou knihu týkající se Japonska jsem nikdy neobjevila. Až tentokrát. Kořistí se stala Ulička tisíce květů od americké spisovatelky Gail Tsukiyamy.

Nemám nejmenší tušení, jaká může kniha být, ale když ono to bylo zlevněné ze tří stovek na 79Kč, tak jsem to riskla. Bohužel co se tedy kvality týče, ještě dlouho budu moct jenom hádat. V Databázi knih má sice hodnocení vysoké (90%, ale hodnotili jen dva lidé), já sama se k ní ovšem dostanu až o prázdninách, což jistě chápe každý, kdo měl kdy před sebou zkoušku z Britské literatury (jak už jsem si postěžovala minule). Anotace slibuje vyprávění životních osudů několika lidí na pozadí druhé světové války, což rozhodně zní zajímavě. Pakliže vás titul zaujal, určitě se po něm v knihkupectví koukněte, vyslevované to bude jistojistě všude.


A ještě něco málo ke druhé části nadpisu: je to skvělé mít kamarádku/spolubydlící, která se čas od času vytasí s nějakou skvělou pokemonní věcičkou, kterou vám zcela nezištně daruje.
Je to skvělé mít spolužáky, kteří se při obdržení podobného daru radují tak nahlas a tak hodně jako vy, že se rázem přestanete cítit jako imbecil kvůli tomu, že vás ještě ve dvaceti letech tyhle kreslené potvůrky pořád baví a spolu s dětmi ve věku okolo deseti let se těšíte, až vyjde nová hra~
Ještě jednou děkuju, Ayu!


Tož tak se stalo, že mám bez jakéhokoliv boje vodní odznak, hahá!
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely