pátek 29. března 2013

Japonské jaro, část II.

Tak nakonec musím zahanbeně přiznat, že z dalšího programu Japonského jara jsem se zúčastnila už jen divadla - Poperuka Monogatari aneb How I Met My Mazá ^^'
Co se této události týče, Japonskému klubu se povedlo nemožné. Myslela jsem, že úžasný počin z minulého roku není možné ničím trumfnout, ale opak se ukázal být pravdou. Letos to bylo g-e-n-i-á-l-n-í! Potěšilo mě, že se oproti loňsku dostavila i část profesorského sboru a přišlo mi strašně kouzelné, že dorazila i Nag-sensei a dokonce Minagawa sensei (japonský profesor, co nás měl loni na blokovou výuku, námi familiérně přezdívaný "pohádkový dědeček"). Nemohli téměř ničemu rozumět, ale přesto se s radostí zúčastnili.

K samotné hře se vyjádřím následovně: jsem pravidelným návštěvníkem divadel, kvalitní ostravské scény. Přesto musím Poperuku zařadit mezi nejdokonalejší hry, co jsem kdy viděla. Před klasickou kulturou bych asi vždy volila drama v podání studentů japonštiny, protože nikde jinde nemáte důvod z plna hrdla křičet téměř půlhodinu smíchy. Škoda, že ani atmosféra ani decibely námi produkované z videa vůbec nevyniknou.
My druháci jsme to chytili skvěle, chápali jsme naprosto všechny narážky na naše skripta nebo na výroky W-senseie, o což byli určitě ochuzeni prváci, natož pak obyčejní smrtelníci. Myslím, že slovenština pro mě už bude až nadosmrti kansai-benem a kdykoli uvidím v textu "tašika ni", budu se tiše chichotat. Divadelní sbor se zkrátka opět podílí na utváření naší mluvy a interních vtípků.

Pokud by se někdo chtěl přesto pokusit porozumět našemu japonštinářskému humoru, přikládám video (které je perfektní, i s vysvětlivkami slovíček) a jen na okraj poznamenám, že Suzuki, Jandera a spol. jsou smyšlené osoby z našich skript, na jejichž příhody (otrava jídlem) postavy naráží. "Je mi tma" a "s sebou suru" jsou tvary vymyšlené W-senseiem, i narážka ohledně šinkanZenu patří jemu. Kdyby to totiž někdo chtěl vyslovovat takhle... "Takové studenty nepotřebujeme, můžete zabít.".


A mimochodem, před několika dny mi dorazila dlouho očekávaná kniha - Women, Media and Consumption in Japan. Měl by to být můj hlavní zdroj pro bakalářku a moje jediná spása a naděje. Ani nebudu psát, kolik času mi zabralo hledání podobné knihy a kolik chvil plných zoufalství jsem prožila, když jsem se obávala, že nic podobného nikdo nenapsal. Nakonec ale vše dobře dopadlo a mně se jí navíc podařilo za docela rozumnou částku pořídit.

Jak už název napovídá, kniha se pokouší prozkoumat obraz ženy vytvořený moderní konzumní společností, a zabývá se různými druhy médií zaměřených na japonské ženy. Údajně. Ještě jsem bohužel neměla čas ji otevřít a s děsivou vidinou zkoušky z britské literatury to vidím tak, že ten čas až do ukončení semestru mít ani nebudu. Samozřejmě to asi není úplně mainstreamové čtení, ale já věřím, že bude kniha zajímavá~


sobota 23. března 2013

Čaj banča

V pití sypaných čajů jsem byla donedávna docela nováček a musím říct, že by mi přechod od sáčkovaných fujtajblíků trval asi o dost déle, nemít vedle sebe pět dní v týdnu Ayuku, která si něco lahodného do sítka v hrnečku sype každou chvíli. Člověka holt kolikrát zláká zdánlivě nízká cena krabičkových čajů a vůbec mu nedojde, že je to finančně (A HLAVNĚ CHUŤOVĚ) právě naopak. Nějak se to ale stalo, že mi kamarádka dala sypaný zelený čaj a já se zamilovala. A následně jsem si oblíbila konkrétně pražený zelený čaj, o kterém se chystám psát. Je totiž svými vlastnosti naprosto unikátní a samozřejmě – pochází z Japonska :)


Banča (správným českým přepisem, v obchodech naleznete pod názvem bancha) pochází z těch samých keříků co čaj senča (sencha), získává se ale až při druhé sklizni a je tedy považovaný za méně kvalitní. To je ale poněkud sporné, banča má totiž mnoho vlastností, kterými podle mě ostatní druhy čaje předčí.
Zaprvé je to nízký obsah theinu, díky čemuž je možné ho pít prakticky v neomezeném množství, makrobiotika ho dokonce považuje spolu s vodou za základní nápoj. Velký povzbuzující účinek se tedy nekoná, banča je tu ale kvůli něčemu jinému. Působí proti překyselení organismu, což je v dnešní době plné stresu opravdu důležitá vlastnost. Je to skutečně zásaditý čaj. Co jsem zkoušela měřit, má pH kolem 7-7,5, což má pro tělo opravdu pozitivní a ozdravné účinky. A dále – obsahuje vysoké množství látek jako je například vstřebatelný vápník, hořčík, mangan nebo železo. Nepřijde vám zvláštní myšlenka, že se napijete čaje a poskytnete tělu vápník? Samozřejmě jakožto zelený čaj obsahuje také mnoho antioxidantů, které jsou základem pro zdravé tělo. Má i pozitivní vliv na zažívání, protože obsahuje enzymy, a jeho pití dokonce snižuje riziko rakoviny.

Čaj banča je možné bez problému sehnat v obchodech se zdravou výživou, za 100g dá člověk něco kolem sta korun. Je možné pořídit tři druhy - hódžiča (též hojicha, pouze lístečky) a kukiča (kukicha, pouze větvičky) a hira banča, což je směs větviček i lístků.


Chuťově je to čaj obtížně popsatelný. Přestože se jedná pouze o pražené lístky, mně prostě připadá, že chutná jako mořské řasy. I Ayu popisuje jeho chuť jako "rybí". Určitě ale stojí za vyzkoušení~

Mimochodem, tohle je můj stý článek tady, tož jsem se neudržela a zveřejnila ho tak krátce po článku předchozím. Cítím se... slavnostně ^^

pátek 22. března 2013

Japonské jaro, část I.

Počasí tomu sice zdaleka nenasvědčuje a nezasvěcený by tipoval spíš jakousi Japonskou zimu, přesto bylo pro mě pondělí prvním dnem, kdy jsem se konečně zúčastnila nějaké části letošního Japonského jara. Chtěla jsem sice už na cestovatelskou přednášku a uvažovala jsem i o čajovém obřadu, nakonec to ale jaksi nevyšlo. Zapojila jsem se tedy až jako jeden z mnoha degustátorů na ochutnávce japonského jídla. Loni jsem byla opravdu nadšená a proto jsem se těšila i na letošní reprízu.
Tentokrát se začínalo zeleninou namáčenou v miso pastě smíchané s majonézou, pokračovalo se tradičně onigiri, následovalo suši a končilo se sladkým dezertem - daifuku. Celá ochutnávka byla doprovázená výkladem jednak o tom, co právě jíme, za druhé pak o některých dalších japonských pochutinách.

První a poslední chod jsem bohužel ochutnat nemohla, proklaté alergie. Musím ale říct, že názory na daifuku nebyly z nejpříznivějších. To je zvláštní, já osobně ho miluju a musela bych tedy ochutnat, abych dokázala posoudit, na čím příjmači byla chyba. Tvarově sice nepatřily k nejpohlednějším, ale to je tak jediné, co o nich můžu prohlásit. Onigiri bylo extrémně roztomilé, letos na nás totiž i koukalo. Jelikož jsem koukala i já, a velmi smutně a prosebně (a patrně i hladově), bylo mi dovoleno spořádat i jedno přebývající, což neskutečně oceňuju. Suši mě překvapilo snad nejvíce. Vždy jsem jedla vegetariánské, syrová ryba mi nikdy příliš nejela. Tohle bylo ovšem delikatesní i s rybou. Navíc můžeme jako olomoučáci mít kdykoli 28 kousků téhle dobroty zdarma dovezeno, to celé za dvoustovku, takže přesně vím, čím budu příště odměňovat příležitostné školní úspěchy (a neúspěchy, důvod se vždy najde). Vlastně přiznejme si to, jen tohle sepisuju, zvýšila se mi frekvence slinění a mysl zvažuje, kdy nejdříve bude peněženka dost plná, aby přežila nějakou tu objednávku.
Shrnuto a podtrženo, já jsem byla naprosto spokojená a naplněná~


Středeční přednáška W-senseie s názvem Japonská mozaika byla... typická přednáška W-senseie :D Členové Japonského klubu si pro něj přichystali fotografie k okomentování (jídlo a pití, tradice, doprava, politika... od každého něco), ale protože bylo fotek pouze 12, W-sensei stáčel řeč hlavně na svůj život, jako obvykle. Docela mě potrápili fotkami jídla, protože jsem, já blbec, jaksi pozapomněla předem povečeřet. Místnost byla naplněna hlavně studenty japonštiny, protože přestože sensei opět zkoušel na prváky to své "nechoďte tam, nic zajímavého se nedozvíte", studenti jsou mršky zvědavé a tak se samozřejmě vždy záměrně dostaví, na což jistě sensei spoléhá.
Celkově to bylo samozřejmě velmi zajímavé a opravdu vtipné. Jen mám pocit, že musel být sensei dost unavený, protože když je unavený, mívá horší češtinu, což bylo toho večera tak znatelné, že nás to všechny až zarazilo. Člověk se ale po několika minutách naladí na tu správnou vlnu a už mu to potom vůbec nepřijde. Teď mi každopádně nezbude, než se celý rok těšit na další jeho přednášku, áchjo.

Příští týden mám stoprocentně v plánu ještě divadlo, aneb pseudoPopelku, a dle mých finančních možností případně i závěrečný koncert Jumping Drums, uvidíme~

úterý 12. března 2013

Kanamara Macuri (aneb když mě slušný český název článku nenapadá)


I když jsem ji už alespoň dvacetkrát prosila, aby s tím přestala, babička mi i nadále strašně ráda zasílá řetězáky a podobný spam. Nejraději fotky z Japonska, dobrosrdečně se domnívajíc, že jsem ještě podobné snímky neviděla stokrát předtím. Občas ale zašle i jiné zajímavosti a jelikož mi před několika dny ve schránce přistál článek o japonském festivalu Kanamara Macuri (vážně si babi myslíš, že zrovna o TOMHLE nevím?), říkám si, proč si do budoucna nezajistit velmi podivná klíčová slova, přes které sem budou návštěvníci přicházet, a nenapsat něco málo právě o téhle podivné tradici. Powerpointovou prezentaci, kterou mi zaslala, by totiž bylo možno shrnout jako „falus stokrát jinak“, „Astrakovy fantazie“ aneb seznamte se s Kanamara macuri, „svátkem kovového penisu“.

Kanamara macuri (かなまら祭り)
Většina mého služebně staršího okolí má Japonce zafixované jako distingované jedince, chodící zosobnění slušnosti. Mladší „internetová“ generace má naproti tomu určité povědomí o kreslených neslušnostech a sem tam zaslechla i cosi o chapadlech či automatech na kalhotky. O zvrhlých zákoutích japonské mysli si proto nedělají velké iluze. Úroveň znalosti čtenářovi jistě dosahuje daleko větších hloubek a vůbec nepochybuji, že by obě zmíněné skupiny bez zaváhání dovzdělal a dodal i šťavnaté detaily. Troufám si však říct, že i ti nejzhýralejší z nás by byli patrně poněkud vyvedeni z rovnováhy, kdyby se ocitli před svatyní Kanamara v Kawasaki právě během průvodu pořádaného v rámci tohoto festivalu. Ulicí v tu chvíli prochází muži nesoucí mikoši (přenosnou šintoistickou svatyni), která skrývá kovovou sochu obrovského falusu, zatímco okolo je návštěvníkům stánkaři nabízena široká nabídka sortimentu ve tvaru mužského údu – od vyřezávané zeleniny, přes dekorace a ilustrace, až po nejrůznější pochutiny. Japonci mají přeci sklon dotáhnout vše pěkně k dokonalosti, do detailu. Staří i mladí, děti i nevinné dívky tak mohou být viděny s lízátkem falického tvaru v puse.

Domníval-li by se naivní čtenář, že taková kuriózní scéna přece musí mít nějaké zcela logické vysvětlení v japonské mytologii, měl by pravdu jen způli. Původ tam jakýs takýs je, diskuzi o jeho racionalitě však ponechávám na jiných. Šintoistická legenda, která se s touto tradicí váže, totiž hovoří o démonovi s ostrými zuby, který se skryl v klíně japonské dívky a svým pevným skusem dělal z jejích nápadníků eunuchy až do té doby, než si chrup vylámal právě na kovovém falusu pro tento účel ukovaném. Tato obří železná chlouba se stala hlavním motivem festivalu, dnes je k vidění v chrámu Wakamija Hačiman. Pokud jste si obrázek vygooglili – ne, nejste jediní, komu to proporčně nesedí. Toliko k legendě.

V minulosti majestátní útvar sloužil jako cíl prostitutek, které se ke svatyni chodily modlit za ochranu před pohlavními chorobami. Později se festival přeorientoval na oslavu plodnosti a v dnešní době, kdy se k průvodu přidávají i sexuální menšiny a rozjívení turisti, jsou oslavy poněkud opulentnější a stávají se spíše turistickou atrakcí. Kanamara macuri ale rozhodně není jediným svátkem svého druhu. Pokud byste toužili nakoupit další stejně tvarované suvenýry nebo si prohlédnout podobný mikoši (čnějící dokonce 2,5 metru do prostoru), stačí vám v polovině března navštívit svátek úrody Hónen macuri ve městě Komaki. Nicméně, snad je to proto, že máme vlivem západní výchovy ve zvyku nahotu převážně skrývat a symbol mužství veřejně neopěvovat (a nekonzumovat), je Kanamara macuri ze všech podivných japonských festivalů na Západě tím nejprobíranějším.

Mikoši (přenosná šintoistická svatyně) na fotce je nejznámnější - údajně reprezentuje právě svého železného kolegu z Wakamija Hačiman.
Velmi se omlouvám, ale nepodařilo se mi vypátrat zdroj nepodepsaných obrázků. Zkopírovalo je už mnoho lidí a já tak netuším, která stránka je skutečným zdrojem.

Tož nezačneme to slavit i v našich končinách? O:)


Článek byl převzat FestZinem Animefestu z roku 2014

pondělí 4. března 2013

Končí zima a přichází jaro. Tedy, to Japonské!

Tak jsem se jednou rozhodla zachovat se jako pravý student svého oboru a chtěla bych vám oznámit či připomenout, že dneškem začíná Japonské jaro 2013, což je akce, na kterou jsem se skutečně celý rok poctivě těšila. A dá se říct, že veškeré moje přání ohledně programu byly vyslyšeny, protože v plánu jsou zajímavé přednášky (mimo jiné i jedna od W-senseie, přičemž se mu tentokráte ani nepokusili určit bližší téma, vědouce, že je to marné), repete loňské úspěšné ochutnávky jídel, nebo třeba už druhý ročník studentského divadla, které loni naprosto zaslouženě sklidilo obrovský potlesk. Tento rok se můžou návštěvníci těšit na japanizaci pohádky o Popelce.

Tož uvidíme, kolika částí programu se letos zvládnu zúčastnit~
Pokud se tedy vyskytujete v Olomouci či okolí, určitě se zastavte, pokud vás něco zaujalo!


 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely