úterý 10. prosince 2013

Dějiny roztomilosti II.

Pevně doufám, že mě za pokračování Křehká Figurka nedekapituje, ale když já bych tenhle svůj seriál chtěla dopsat ^^'
Dnes trochu na vážnější notu. Jde mi o tohle: zamysleli jste se někdy nad tím, že obdivováním kawaii věcí vlastně oceňujete nejen dětinskost, ale i ubohost a zranitelnost?

Dějiny roztomilosti II.
Minule jsem se trochu pošťourala ve významu slova kawaii, roztomilém písmu a mluvě. Jelikož ale do našich končin v uplynulém desetiletí dorazila i japonská pouliční a mainstreamová móda, mají mnozí slovo kawaii spojeno především se stylem oblékání.
Japonská média zaregistrovala kawaii vlnu poměrně brzy: už v květnu roku 1975 vyšel v módním časopise an・an speciální článek představující svým čtenářkám nový koncept roztomilosti. V něm byly mimo jiné přesvědčovány, že na schůzkách přece nechtějí vypadat jako postarší dámy, a ponoukány, aby se oblékaly spíše dětsky. Doplňky prý není třeba mít vyrobené z kvalitních materiálů, plastový náramek a sponky údajně svou funkci splní stejně dobře jako jejich luxusnější příbuzní.

Jak nám může být jasné z pohledu na ulice jakéhokoliv většího japonského města, dětsky vypadající vzhled se uchytil. V polovině 80. let se do popředí ve výrobě roztomilého oblečení dostala značka Pink House se svou tokijskou pobočkou. Pink House byl mezi mladými natolik vyhledávaným obchodem, že se dospívajícím usilujícím o kawaii image začalo přezdívat "hnutí Pink House".

Roztomilost se samozřejmě nepromítla jen na svršky, ale i na prádlo spodní. Určitě je zajímavé zmínit, že to bylo právě počátkem tohoto desetiletí, kdy se začaly vyrábět spodky ze silně elastických materiálů - to proto, aby se dámské kalhotky jevily jako prádlo děvčátek, když je zrovna neměla slečna na sobě a nebyly tak roztaženy na troj až čtyřnásobnou velikost.
Zpočátku se vše točilo okolo pastelových barev a jemnosti, koncem 80. let do stylu kawaii začaly pronikat i jiné vlivy a ke krajkám a roztomilým potiskům se přidaly i prvky angrogynity a výstřednosti.


A protože je s dětstvím nesmazatelně spojená také (nadměrná) konzumace sladkostí, i trh s pamlsky zaznamenal v 80. letech prudký nárust tržeb. Roční tržby za prodej zmrzliny například v roce 1989 dosáhly sto milionů amerických dolarů, přičemž většina se prodala v nově vzniklých obchůdcích, které přibyly na ulice Tokia a Ósaky. Zákazníky se stali primárně dospělí, přestože byla zmrzlina do té doby považována za pochoutku pro děti.

V populární kultuře se nový kult rozkošnosti projevil naplno. Kinsella1 trefně přirovnává vliv nového idolu, zpěvačky Seiko Macudy, na koncept roztomilosti k vlivu Sida Viciouse na punk. Macuda si na vystoupení oblékala dětské oblečení, před kamerami se pohybovala nejistým krokem, do objektivů se červenala, smála a hihňala a každý z jejích 23 singlů vydaných mezi lety 1980-1988 se díky tomu stal neuvěřitelným hitem. Publikovala rovněž několik knih zdobených charakteritickým rozkošně vypadajícím písmem.


V jejích stopách kráčely i další celebrity, přičemž právě v té době se poprvé vyskytla praxe velmi brzkého debutu - ve věku mezi čtrnáci až šestnácti lety (tento trend ostatně stále pokračuje). V televizi se objevily nové pořady zaměřené na poměrně jednoduché a přihlouplé hry, které ovšem přilákaly mnohem více diváků než podobné programy v seriózním duchu. Populární dvojicí se staly například i stoleté stařenky, dvojčata Kin a Gin. Mladými i starými byly popisovány zároveň slovy kawaii a kawaisó (ubohý, politováníhodný), což jsou slova, která se vzájemně nevylučují, ale jdou kupodivu ruku v ruce, jak už jsem zmínila minule.
Vždyť zamysleme se: postavičky, které si typicky vybavíme, když se řekne kawaii (Hello Kitty, Totoro a další) byly záměrně vymyšleny tak, aby vypadaly fyzicky křehce. Nemají prsty, tlamičky, nic mezi nohama, mají vypouklá bříška a "nateklé" nohy - pokud tedy vůbec nějaké mají. Nemohou chodit, mluvit, vlastně dělat téměř nic, takže když to trochu přeženu, je možné říct, že jsou fyzicky handicapované. To se ale netýká jen zvířecích postaviček - například oblíbené pózování s chodidly natočenými k sobě a nohama mírně do "O" je vlastně napodobování nemoci, metatarsus varus.

Případ Seiko Macudy ukazuje, že roztomilá móda v Japonsku znamená více než jen obklopování se roztomilými věcmi. Celé je to o tom STÁT se sám roztomilou bytostí tím, že člověk chová dětinsky. Výrazy s doširoka otevřenýma očima, hubnutí, předstírání hlouposti a celkově popírání existence hodnot, které přináší dospělost... v kultuře kawaii se mladí lidé stávají populárními na základě své zdánlivé zranitelnosti, závislosti a neschopnosti spíše než pro své silné stránky a schopnosti.

Původně jsem chtěla článek dekorovat fotkou amigurumi Molanga, ale už dva týdny se drží ve stavu "obří mashmallow s očíčkama" a já zkrátka a dobře nemám čas mu dotvořit končetiny, achjo. Na druhou stranu, hezky by to ilustrovalo tu fyzickou nedokonalost, že. Co se zmíněné teorie o roztomilosti ubohosti a křehkosti týče, musím sama za sebe říct, že na tom určitě něco bude, protože já osobně to mám třebas následovně: roztomilá se mi zdají zvířata, která vypadají jaksi... tupě. Kapybary, kapustňáci - čím hloupěji vypadající tlama, tím výše jsou v mém pomyslném žebříčku. A to jak ta plyšová (viď, Kapibara-san~), tak ta reálná. Jak to máte vy?

Informace a obrázky čerpány z:1 KINSELLA, Sharon. Cuties in Japan. SKOV, Lise a Brian MOERAN. Women, media, and consumption in Japan. Honolulu: University of Hawai'i Press, 1995, s. 220-228. ISBN 0824817761.

8 komentářů:

hitomi řekl(a)...

Pěkná série článků! Rozhodně bych uvítala víc takových. Přednášku o tomto fenoménu jsem na Akiconu bohužel propásla, tak si alespoň doplňuji vzdělání ;)

Dášenka Boušková řekl(a)...

Plyšáčci a zejména Kapibara-san se u nás doma těší veliké oblibě. Mám tu dva skoro 40ti letý chlapi který jsou schopni si s plyšákama hrát, teď aktuálně zuřivě nakupují v Bille aby měli Plyšband s vykulenýma očkama a zakrslýma nohama.
Včera jsem byla dokonce požádána abych k večeři udělala gohan, protože máme bento box s Rilakkumou jak jí gohan a manžel chtěl mít něco čemu říká "Rilakkuma pocit". S jeho zjevem drsného gothika sice roztomile na lidi nepůsobí, ale doma je to neskutečný kawaii poklad :)

Kaja Kamisama řekl(a)...

Pěkně napsané, ale připadám si jako úchylák.
Spokojená? :D

Ely řekl(a)...

hitomi: Děkuju, jsem moc ráda, že tyhle moje... *přemýšlí, jak říct slušně "výblitky"*... články někoho zajímají :)

Dagmar: Promiň, ale nějak se nemůžu přestat smát xD To je prostě tak kouzelná představa, tohle celé :D

Kaja Kamisama: Hmm, a víš, že jo? O:)

Nicca řekl(a)...

Zajímavý článek. Ikdyž jsem koukala na to přirovnání k postiženým.. Jsem si docela jistá, že všechno je přirovnáváno spíše k dětem (ikdyž je jasné že takové chování u dospělých by logicky znamenalo spíš postiženost). :D Na druhou stranu sama jsem neskutečně dětinská a nevím jestli se někdy budu chovat tak dospěle jak bych měla. Zrovna tohle dělení chování podle věku se mi nelíbí. Mi jde jen o to, že člověk si "dětskýma očima" užije daleko více legrace. Takže když běhám po bytě, pištím a zpívám si koledy, nedělám to rozhodně protože si myslím že by to bylo kawaii, naopak ostatní to někdy už musí štvát :D Ale aspoň je veseleji..

Ely řekl(a)...

Nicca: Většinou se to týká dětí a dětinskosti, ale jak píšu, Japoncům "kawaii" připadaly i stoleté stařenky. A tady člověk přece nemůže argumentovat, že by jim stařenky připadaly jako děti, tady to podle mě půjde skutečně opravdu zpět k těm historicky rozdílným nuancím slova "kawaii", a k tomu, že zranitelné a politováníhodné jsou nejen děti (ale i důchodci, očividně).

Jinak souhlasím, sama se ani náhodou nechovám "na svůj věk" a tohle přirovnávání mám velmi nerada. Když mi máti řekne, že "tohle si přece nemůže vzít, protože se to k jejímu věku nehodí", stáčím oči ke stropu.
A k takovému běhání po bytě a dětinském zpívání koled bych se hned přidala, je to opravdu, jako bys popisovala mě~ ^^ Akorát u mě je nejhorší, že tohle dělávám i v parném létě.

Celkově to rozhoně nepíšu jako svůj názor, jen vycházím ze zajímavé práce od Sharon Kinselly, o kterou by podle mě byla škoda se nepodělit :3

Tokyo Haru řekl(a)...

Krásně napsaný článek. Teď už se mi udělalo v něčem jasno, ale stále nemůžu pochopit jak někdo ve 30 se snaží stále být kawaii, když se to přibližuje k demenci. Je pravda, když např. nějaká dívka se chová neopatrně a je nemotorná. Okolí si může říct, že je roztomilá. Co mě přijde roztomilý? Je pravda, že miminka jsou bezmocní, jen spí, zívají, koukají ale člověk z nich může roztát. Asi na tom hodně je. Asi to u mě platí taky tak..čím víc vypadají tupě čím víc je to roztomilý...

Ely řekl(a)...

Tokyo Haru: Děkuju moc za pochvalu~
Na světě se vždycky najdou lidé, kteří si nepřipouští svůj věk, či prostě jen odmítají chovat se tak, jak nám diktuje společnost a tedy se s přibývajícími léty chovat jaksi decentněji - a mě se to tak vlastně líbí, že jim nevadí vybočovat z řady. Jasně, může nám to zrovna v případě toho kawaii chování a roztomilosti u třicátnic připadat divné a otravné, ale když je to dělá šťastnými, proč ne. Můj šálek čaje to teda osobně není, ale proti gustu žádný dišputát :)
Hahá, jsem ráda, že to s tou tupostí se mnou někdo sdílí! :D

Okomentovat

Děkuju za vaše komentáře, poznámky, (Wolfiiho) trollení, kritiku, pochvaly nebo zkrátka jakýkoliv shluk písmen.

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely