sobota 28. prosince 2013

Vánoce se zombíky, večírek a migrace olomouckých japanologů

Stydím se, stydím. Takovou článkovou prodlevu jsem tuším nikdy neměla, leč nedalo se nic dělat. Zápočťák byl krutý a před Vánoci mě schvátila nemoc, na blogování jsem tedy neměla ani pomyšlení, co naplat. Svět byl tak na nějakou tu chvíli ochuzen o mé ramcání na školu, reportáže z akcí, kterých se normální občané neúčastní, lákání na čtivo, které nikdo nezná, a chválu na kosmetiku, kterou takřka nikdo nepoužívá.
A samozřejmě, před několika dny jsme tu měli Vánoce. Zatím jsem (já marod) slavila pouze s rodinou a drahými děvčaty ze školy, dárky se tedy nesly spíše v duchu "Ely-friendly" potravin, přírodní kosmetiky a "měkkošů", přesto s jednou milou výjimkou - prvním volume mangy Tokyo Ghoul (Tókjó kušu, 東京喰種).

Za zmínku asi stojí ještě i tahle perfektní sada háčků k tvorbě amigurumi a.. placka Totoro! <3

Tokyo Ghoul je stále vycházející příběh, točící se ne-až-tak-překvapivě okolo oživlých mrtvol v Tokyu. Ve světě, kde jsou v ulicích japonské metropole nalézána těla obětí podivných vražd, se zcela obyčejný vysokoškolák Kaneki vydá na zcela obyčejné rande se zcela obyčejnou dívčinou, která se ho ovšem (což už není tak zcela běžné) pokusí na závěr večera zblajznout. Kaneki sice na rozdíl od "dívky" schůzku přežije, to ale jen proto, že mu doktoři z důvodů záchrany života implantují některé z jejích orgánů.
No prostě maras, hnus, spousta krve a děsivé obrázky. Těžko říct, proč si tohle dělám, když přece vím, jak moc nesnáším horory. Mé podvědomí mi už po pouhém letmém prolistování stihlo naprosto předvídatelně naservírovat sen o zombie apokalypse. Tím bych ale rozhodně nechtěla říct, že manga není dobrá či kvalitní, právě naopak! Autor, Išida Sui, odvedl skvělou práci zejména co se kresby týče. Velmi mě zaujala taky netradičně provedená obálka - v tomhle bývají japonské mangy odlišné od těch na Západě vydaných. Často mají sundávací obal, což jsem například u těch anglických nikdy neviděla.

A v duchu vánočním budu pokračovat. Počátkem měsíce se nám ve škole konal japanistický Vánoční večírek, tento rok na téma Zloduchové a padouši. Na Facebooku se už s řádným předstihem hlasovalo o finální podobu playlistu hudebního pozadí a byla nám tak možnost zvolit si, na co si ti pohybově nadanější z nás budou moct zatančit. Nominovala jsem Gacktovu Vanillu a Koakuma Heaven, přičemž první zmíněné získalo krásných 17 hlasů! Žádný vítězný taneček jsem si ale neužila, jakkoliv se to nabízelo. Hudba mě totiž nijak netěšila, spíše mi vadila, protože byla tak hlasitá, že se přílišná hlučnost stala jedním z primárních důvodů, proč jsme to už kolem desáté s Ayu zapíchly a odkráčely jako spořádané studentky zpět na kolej.
V programu byla soutěž o nejhorší haiku (které nás při čtení dostávalo do kolen a já doteď lituju, že jsem si některé nepoznamenala) a o nejlepší kostým. Někteří si opravdu dali práci a vypadali perfektně, dle své slevy na vstupném jsem navíc byla technicky v převleku i já, neb bylo mé triko s Lokim uznáno za kostým záporáka O:)

Na stolech čekala hromada jídla, která i přes časté nájezdy studentů dlouho odolávala. Dostalo se tak na všechny, kdo měli hlad či chuť... nebo prostě jen oplývali zvědavostí zjistit, co se vlastně za zajímavými tvary a barvami skrývá. Známí si každopádně vše, co ochutnali, pochvalovali. Své prodejní místo měla v prostorách konání večírku již tradičně i Japamania, docela brzo to ale vzdali a sbalili. Strašně prima bylo, že se letos zdrželo poměrně dlouho i profesorstvo, čehož někteří spolužáci využili k pokusu opít W-senseie. Zkrátka a dobře, byla legrace a já jsem moc ráda, že jsme na večírek vyrazily.

Taneční kulturní vložka
U školy ještě na chvilku zůstanu, dosud jsem si totiž nepostěžovala ohledně migrace katedry. Přišla na nás řada se stěhováním z důvodů oprav budovy, v níž japonština doposud sídlila, proto se vše pěkně oštítkovalo, abychom neutrpěli ztráty a aby bylo jasné, kam co patří. Zatímco ostatní katedry se běžně zbavují nepotřebného a třeba na anglistice bývají materiály a knihy k rozebrání, japonština si s sebou očividně bere vše. Třeba takové židle, u kterých se viklají všechny nohy a není se na nich o co opřít - i takový nábytek se zjevně dá v novém působišti využít, všechny tyhle židle-mrzáci byly totiž olepeny a označeny. Během chvil, kdy nám žáci psali zápočtovou písemku, jsem si ale navíc všimla ještě něčeho, co mě málem zabilo a musela jsem si to vyfotit:


Áno, i špinavé hadry na tabuli byly důkladně ocejchovány. Po mém přidušeném smíchu mi (mé počínání tiše sledující) třída zavelela, ať se podívám nahoru, že prý se pobavím ještě víc. Jo, měli pravdu. Chudák kapřík!

úterý 10. prosince 2013

Dějiny roztomilosti II.

Pevně doufám, že mě za pokračování Křehká Figurka nedekapituje, ale když já bych tenhle svůj seriál chtěla dopsat ^^'
Dnes trochu na vážnější notu. Jde mi o tohle: zamysleli jste se někdy nad tím, že obdivováním kawaii věcí vlastně oceňujete nejen dětinskost, ale i ubohost a zranitelnost?

Dějiny roztomilosti II.
Minule jsem se trochu pošťourala ve významu slova kawaii, roztomilém písmu a mluvě. Jelikož ale do našich končin v uplynulém desetiletí dorazila i japonská pouliční a mainstreamová móda, mají mnozí slovo kawaii spojeno především se stylem oblékání.
Japonská média zaregistrovala kawaii vlnu poměrně brzy: už v květnu roku 1975 vyšel v módním časopise an・an speciální článek představující svým čtenářkám nový koncept roztomilosti. V něm byly mimo jiné přesvědčovány, že na schůzkách přece nechtějí vypadat jako postarší dámy, a ponoukány, aby se oblékaly spíše dětsky. Doplňky prý není třeba mít vyrobené z kvalitních materiálů, plastový náramek a sponky údajně svou funkci splní stejně dobře jako jejich luxusnější příbuzní.

Jak nám může být jasné z pohledu na ulice jakéhokoliv většího japonského města, dětsky vypadající vzhled se uchytil. V polovině 80. let se do popředí ve výrobě roztomilého oblečení dostala značka Pink House se svou tokijskou pobočkou. Pink House byl mezi mladými natolik vyhledávaným obchodem, že se dospívajícím usilujícím o kawaii image začalo přezdívat "hnutí Pink House".

Roztomilost se samozřejmě nepromítla jen na svršky, ale i na prádlo spodní. Určitě je zajímavé zmínit, že to bylo právě počátkem tohoto desetiletí, kdy se začaly vyrábět spodky ze silně elastických materiálů - to proto, aby se dámské kalhotky jevily jako prádlo děvčátek, když je zrovna neměla slečna na sobě a nebyly tak roztaženy na troj až čtyřnásobnou velikost.
Zpočátku se vše točilo okolo pastelových barev a jemnosti, koncem 80. let do stylu kawaii začaly pronikat i jiné vlivy a ke krajkám a roztomilým potiskům se přidaly i prvky angrogynity a výstřednosti.


A protože je s dětstvím nesmazatelně spojená také (nadměrná) konzumace sladkostí, i trh s pamlsky zaznamenal v 80. letech prudký nárust tržeb. Roční tržby za prodej zmrzliny například v roce 1989 dosáhly sto milionů amerických dolarů, přičemž většina se prodala v nově vzniklých obchůdcích, které přibyly na ulice Tokia a Ósaky. Zákazníky se stali primárně dospělí, přestože byla zmrzlina do té doby považována za pochoutku pro děti.

V populární kultuře se nový kult rozkošnosti projevil naplno. Kinsella1 trefně přirovnává vliv nového idolu, zpěvačky Seiko Macudy, na koncept roztomilosti k vlivu Sida Viciouse na punk. Macuda si na vystoupení oblékala dětské oblečení, před kamerami se pohybovala nejistým krokem, do objektivů se červenala, smála a hihňala a každý z jejích 23 singlů vydaných mezi lety 1980-1988 se díky tomu stal neuvěřitelným hitem. Publikovala rovněž několik knih zdobených charakteritickým rozkošně vypadajícím písmem.


V jejích stopách kráčely i další celebrity, přičemž právě v té době se poprvé vyskytla praxe velmi brzkého debutu - ve věku mezi čtrnáci až šestnácti lety (tento trend ostatně stále pokračuje). V televizi se objevily nové pořady zaměřené na poměrně jednoduché a přihlouplé hry, které ovšem přilákaly mnohem více diváků než podobné programy v seriózním duchu. Populární dvojicí se staly například i stoleté stařenky, dvojčata Kin a Gin. Mladými i starými byly popisovány zároveň slovy kawaii a kawaisó (ubohý, politováníhodný), což jsou slova, která se vzájemně nevylučují, ale jdou kupodivu ruku v ruce, jak už jsem zmínila minule.
Vždyť zamysleme se: postavičky, které si typicky vybavíme, když se řekne kawaii (Hello Kitty, Totoro a další) byly záměrně vymyšleny tak, aby vypadaly fyzicky křehce. Nemají prsty, tlamičky, nic mezi nohama, mají vypouklá bříška a "nateklé" nohy - pokud tedy vůbec nějaké mají. Nemohou chodit, mluvit, vlastně dělat téměř nic, takže když to trochu přeženu, je možné říct, že jsou fyzicky handicapované. To se ale netýká jen zvířecích postaviček - například oblíbené pózování s chodidly natočenými k sobě a nohama mírně do "O" je vlastně napodobování nemoci, metatarsus varus.

Případ Seiko Macudy ukazuje, že roztomilá móda v Japonsku znamená více než jen obklopování se roztomilými věcmi. Celé je to o tom STÁT se sám roztomilou bytostí tím, že člověk chová dětinsky. Výrazy s doširoka otevřenýma očima, hubnutí, předstírání hlouposti a celkově popírání existence hodnot, které přináší dospělost... v kultuře kawaii se mladí lidé stávají populárními na základě své zdánlivé zranitelnosti, závislosti a neschopnosti spíše než pro své silné stránky a schopnosti.

Původně jsem chtěla článek dekorovat fotkou amigurumi Molanga, ale už dva týdny se drží ve stavu "obří mashmallow s očíčkama" a já zkrátka a dobře nemám čas mu dotvořit končetiny, achjo. Na druhou stranu, hezky by to ilustrovalo tu fyzickou nedokonalost, že. Co se zmíněné teorie o roztomilosti ubohosti a křehkosti týče, musím sama za sebe říct, že na tom určitě něco bude, protože já osobně to mám třebas následovně: roztomilá se mi zdají zvířata, která vypadají jaksi... tupě. Kapybary, kapustňáci - čím hloupěji vypadající tlama, tím výše jsou v mém pomyslném žebříčku. A to jak ta plyšová (viď, Kapibara-san~), tak ta reálná. Jak to máte vy?

Informace a obrázky čerpány z:1 KINSELLA, Sharon. Cuties in Japan. SKOV, Lise a Brian MOERAN. Women, media, and consumption in Japan. Honolulu: University of Hawai'i Press, 1995, s. 220-228. ISBN 0824817761.

neděle 24. listopadu 2013

Revoluční výukové metody

Jak donutíte studenty, pro které žel-Gacktu není váš předmět zrovna tím nejdůležitějším, co se v jejich rozvrhu nachází, učit se a excelovat? Můžete se snažit být milí, můžete se jim snažit výuku nejrůzněji zpestřovat ("A tenhle znak tady má takovou rybičku..."), můžete si hrát na despotu, můžete na jakoukoliv snahu předem rezignovat a zkrátka si jen odvykládat, co se po vás chce... nebo to můžete zkusit po našem:
Pohrozte studentům tím, co leckteré z nich poněkud děsí - zaměřením pozornosti v hodinách na jejich osobu. Nese to ovoce. Jako správný tyran jsem si vymyslela (a s Astrakovým pobaveným požehnáním i uvedla v praxi) roli Vrchního figuranta - ubožáka, který v testu dosáhne nejnižšího počtu bodů a bude za to patřičně odměněn právě nově získanou funkcí a jinými výhodami. Přestože dotyčný získal celých 50%, byl nebožák oceněn změnou přezdívky a privilegiem tvořit ukázkové věty na jakoukoliv novou gramatiku. Kolega Astrak to pojal ještě s větší razancí - rozhodl se zapojit Figuranta do výuky tak dokonale, že měl hrát roli i v našem dalším testíku. I přestože mu byl původní návrh Nag-sensei z mě neznámých důvodů zamítnut a překopán, svůj záměr nevzdal a s pomocí úžasné Eldy Figuranta do testu protlačil. Ha.


Jakkoliv legračně zní, je tato výuková metoda opravdu plodná - z dvaceti bystrých hlav nám to nad 70% napsalo 16 jedinců, u druhé skupiny, kterou vyučují kolegové, se to tuším počítalo nějak na prstech jedné ruky. Buďto jsme my tak děsiv... dobří, nebo jsou žáci tak šikovní - netuším. A je mně to jedno, jen když se ještě podobně pozitivním způsobem předvednou na závěrečném testu, neb výsledek ukáže i na naše schopnosti.

Co se mé fixové anabáze týče, sice jsem je koupila, úspěšně jsem ale písátka na tabuli přinesla pouze jednou. Jakkoliv se to Astrakovi nedávno mohlo zdát jako ryzí zlomyslnost vůči jeho osobě, zapomněla jsem je donést i následující týden pro sebe. A když už jsem je poté poprvé úspěšně vytasila, jaksi stejně nepsaly. To už má pak člověk tak nějak chuť mlátit hlavou o zeď, jediné, co ale může v reálu dělat, je poslušně sedět na místě a fixy roztřepávat.

A kdybych se ještě měla zmínit o normální výuce, pak bych musela přiznat, že zatímco hodiny s Nag-sensei mě brzo snad přivedou do hrobu, s W-sensei bývá poslední dobou psina. Zdála se mi o něm nedávno noční můra, což mi jaksi na jeden den vrátilo prvákovitou rozklepanost a Velký Respekt ze zmíněného. Vyloženě jsem tušila, že bude hodina nějaká jiná, ale trochu jsem se netrefila v odhadu jakým způsobem. W-sensei si totiž zřejmě nasypal něco do kávy, protože se z toho vyklubala hodina, ve které jsme probírali blbosti typu tělní pochody a všichni pomalu brečeli smíchy a všichni se, vyučující i študáci, smáli pěkně nahlas...
Pominu, že jestli se mi v poslední době zdálo něco o Nag-sensei, byl to leda tak sen, ve kterém jsem ji obvinila ze sexuálního obtěžování, a nasupeně poznamenám, že to, co s ní provádíme, je cokoliv jen ne hodiny japonské konverzace. Domlouváme si rozhovory s Japonci, zpracováváme je do podoby článku, článek přepisujeme, recepty sepisujeme... A nejlepší potom je, že po výměně emailů, trápení se s interview a článkem nám dá W-sensei skripta, ve kterých je detailně vysvětleno, jak si u všeho výše zmíněného má člověk správně počínat. A to si tak čtete a říkáte si, jaký jste s prominutím de*il. To jste dělali špatně, tamto jste udělali špatně, tady jste se dopustili faux-pas...


A abych nezapomněla, Japonský klub je vtipnější než kdy jindy. Zabíjí mě jednak jejich plakáty (ukázka nahoře), za druhé pak i jejich úžasné video, na které si zde dovolím s ohromným zpožděním odkázat.


Je mi jasné, že pro člověka neobeznámeného s poměry na naší katedře může představovat jednu velkou nevtipnou neznámou, proto snad jen několik rychlých poznámek:
- v úvodních vteřinách můžete na papírku připichovaném na nástěnku vidět nápis "nikdo neuspěl"
- ne, to opravdu není senseiův hlas
- dříve se vyučovalo v jiné učebně; kdo přišel pozdě, lezl za trest oknem
- studentů ubývá, znaků přibývá
- noční nekonečné psaní byla tvrdá realita (do doby, než W-sensei přestal stíhat tvořit znaková skripta, yay!)
- musím se přiznat, že jsem sama z Gendžiho nikdy nečetla více než jednu kapitolu a nehodlám na tomto stavu nic měnit
- výslovnost šinkanZen je nesprávná, tedy trestána; fixy dřív létaly, co se týče ledvinky, netuším :)
- študák Japonku pozdraví, ale to je asi tak jediné, co umí říct - na otázku "Jak se jmenuješ?" totiž přitaká
- ne, délka souborné jazykové zkoušky není nadsazená

sobota 16. listopadu 2013

Zase něco o krytinách - Elisha Coy BB, Missha a parabeny

Už je tomu mnoho měsíců, co jsem se opět stala doslova ukázkovou obětí vzorečkové marketingové strategie. Stejně jako jsem takhle vyzkoušela Tony Moly Red Appletox Honey Cream a další den objednávala plné balení, pokusila se o mou finanční zkázu obdobným způsobem i korejská značka Elisha Coy. Celé léto jsem prožila s jejich lehkým a hedvábně příjemným BB krémem a když jsem si konečně našla čas vyzkoušet i sourozence mnou používaného odstínu Always Nuddy 24, nadešel konečně čas na menší shrnutí mých dojmů.
Člověk by mohl přemýšlet, proč ale vlastně všechny možné BB krémy i nadále zkouším, když jsem tak spokojená s Missha M Perfect Cover, nebo to tak alespoň z mých příspěvků o tomto produktu vypadá? No, na konci článku tohle trochu osvětlím. Tentokráte se vás pokusím oblažit i komparativními fotkami a názorně tak ukázat, proč tohle jindy nedělám a z jakého důvodu si myslím, že mají podobné fotografie výpovědní hodnotu zhruba stejnou, jako české bulvární plátky.


Pokusné nanesení obsahu vzorečku s názvem Elisha Coy Always Nuddy 24 bylo moje první setkání s touto značkou a opravdu jsem nevěděla, co mám čekat - polovina hodnocení na internetu byla naprosto nadšená, druhá polovina naopak vyznívala poměrně rozpačitě. Proto jsem tak nějak doufala, že má peněženka zůstane ušetřena. Omyl. Všechny BB krémy značky Elisha Coy jsou maličko hustější konzistence, ale dobře roztíratelné, na dotyk vyloženě "hedvábné" (smetanové, sametové... loudí se mi sem taková slovíčka) a mě si rychle získaly.

Co mě hodně překvapilo na Always Nuddy BB 24, byla rychlost, s jakou doslova splynul s mojí pokožkou. Má střední krytí, takže ta nejhorší místa je třeba ještě něčím doladit, například druhou vrstvou. Úžasně hydratuje pokožku, což je něco, co například od Misshy až tolik neznám (spousta lidí si přitom jejich BB chválí právě proto, ale asi mám nějaký extrémně vysušený pysk, nebo já nevím). Po použití Always Nuddy mám opravdu obličej jako "dětskou prdelku", jakkoliv tohle přirovnání nemám ráda. A hlavně - je to přesně můj odstín. Mám velmi světlý obličej (lidé se mě často ptávají, zda mi není nevolno, že jsem tak bledězelená), v létě ale trochu olíznutý letním sluníčkem. V zimě je pro mě ideální Missha M Perfect Cover #21, v teplejších měsících to chce ale něco tmavšího.


A teď si řekněme, proč je tahle srovnávací fotka naprosto zbytečná a jen jsem díky ní vyplýtvala část drahocenných krémů: vše na ní vypadá jinak. Zápěstí je daleko světlejší než obličej, proto se i velmi světlý krém bude zdát jako správná volba možná tak pro obyvatele tropů. A samotné BB krémy po nanesení na obličej svou barvu upraví, proto je naprosto zbytečné snažit se jejich odstín k podobné fotografii přirovnat. Ale tak prosím, snažila jsem se.
Přestože to z fotky vypadá přesně opačně, tenhle Always Nuddy je béžový, spíš lehounce do růžova. A na obličeji dělá opravdu absolutně přirozenou barvu, což, přiznejme si to, není zrovna předností všech BB krémů. Zkrátka nelze vůbec poznat, že na sobě něco mám.

Co samozřejmě vždy potěší je vědomí, že je přípravek, který si patláte na obličej, co nejvíce přírodní. To údajně Always Nuddy splňuje a velmi si na tom zakládá, proto je doporučován pro tu nejcitlivější pokožku. Co je na tom pravdy ale člověk nezjistí - ingredience jsou na obalu uvedeny pouze korejsky, mikrobím písmem. Další nevýhodou je fakt, že nikde nepíšou, jaké má vlastně SPF (zda vůbec nějaký), což je docela velké mínus hlavně pro mě, když ho používám v létě a ráda bych jeho ochranné schopnosti znala. Kdyby tedy výrobce spotřebiteli poskytl základní informace o svém výrobku, byl by pro mě Always Nuddy BB 24 takřka bezchybný.


Co se ostatních odstínů týče, tady budu trochu stručnější. Always Triple BB by byl naprosto dokonalý, nebýt toho divného odstínu. Před nanesením se zdá být více do žluta než Always Nuddy, po aplikaci se ale kupodivu zbarví do bleda, popelava. Vypadala jsem s ním jako zombie, to bez legrace. Taky mi přijde o něco mastnější. Je to ohromná škoda, protože naprosto úžasně kryje, daleko více než Always Nuddy. Kromě klasické zesvětlující a protivráskové klasiky slibuje ještě SPF30 PA++ a je údajně "chemical action free".


Premium Gold Mineral BB se chlubí SPF45 PA+++ a dalšími těmi klasickými větičkami typu "zesvětlující a proti vráskám působící". Má stejně skvělé vlastnosti jako Always Triple, jen jiný odstín. Tento se po aplikaci zbarví do olivova a vypadá tak nažloutle. Jinak řečeno, reálná barva je ve výsledku opět úplně jiná, než na srovnávací fotografii.
Všechny tři BB jsou si tedy až na odstín velmi podobné (přirozený, bledý a nazelenalý), velmi příjemné.



Bonus: když už jsem si dnes patlala po ruce, přidám na závěr ještě něco o oblíbené Misshe. Často se mě známí ptávají, jaký je vlastně rozdíl mezi odstíny #21 a #23, proto jsem se sama rozhodla tomu přijít na kloub a Misshabox mi to umožnil. Nicneříkající fotka na ruce v tomto případě kupodivu nese ovoce, odstín vystihuje docela dobře. Chtěl-li tedy někdo zjistit, o kolik přesně je "dvacettrojka" tmavší, snad jsem mu odpověděla. Není až tak tmavá, jak se zdá (moc pěkně sedne třeba máti, blondýně).

Je tu ale ještě jedna věc, kterou bych chtěla v souvislosti s kosmetikou Missha říct. Na blogu na ni dosud z mé strany naleznete jen chválu a za tou si stojím, přesto bych ale chtěla varovně zvednout prst. Přestože si tahle značka zakládá na přírodním složení, je velmi zarážející, že právě jejich snad nejoblíbenější produkt Missha M Perfect Cover
obsahuje parabeny.
Protože i pro mě byly donedávna parabeny velkou neznámou (leč dnes už si na ně dávám velký pozor), přikládám i menší vysvětlení: jsou to (zejména metylparaben, etylparaben (E 214), propylparaben (E 126), butylparaben a heptylparaben) chemické látky přidávané do kosmetických produktů pro prodloužení záruční doby výrobků, slouží jako konzervanty. Problémem je, že mohou způsobovat různé zdravotní obtíže. Kromě alergií jsou tu rizika i vážnějších problémů - jelikož se v těle chovají jako ženský hormon estrogen, ovlivňují nejrůznější procesy, přičemž tou nejděsivější variantou je jejich vliv na vznik rakoviny prsu. A nejhorší je, alespoň mé maličkosti to tak připadá, že se tato "parabenová osvěta" dostává k lidem (mě nevyjímaje) až v poslední době. Díky nově nabitým informacím se nám ale doma vysvětlilo několik záhad, například proč nikdo z nás nesnese super přírodní medový šampon z farmářských trhů. Samozřejmě je velmi "přírodní" - plný parabenů. Už omývá záchod zevnitř.

 
Přestože i nadále tento produkt doporučuju téměř na potkání a šířím ho mezi své známé, už z toho nemám příliš dobrý pocit. Plánuju sice tenhle BB používat dále, protože je to vzhledově zkrátka a dobře to nejlepší, co mi kdy přišlo na obličej, vyskytla-li by se ale jiná varianta, například podobný produkt s lepším složením, asi bych hned měnila. Jsem tedy oficiálně připravená ve vodách BB krémů tápat dál a zkoušet vše, co mi přijde pod ruku.

neděle 3. listopadu 2013

Dějiny roztomilosti I. (a Kogepan amigurumi)

Jakkoliv se za to třeba nyní stydí, slovo "kawaii" v určité fázi svého seznamování s Japonskem používal snad každý, jehož zájmy se točí okolo této ostrovní země. Co je to ale vlastně kawaii? Jak vůbec tenhle výraz vznikl?
Součástí knihy, s níž už delší dobu bojuju, je i zajímavá esej na toto téma, rozhodla jsem se proto udělat menší výtažek. A na závěr, kam vám radím v případě vašeho nezájmu o lekci z historie rovnou sescrollovat, jsem přidala malou tečku vlastní výroby, protože se k tématu zkrátka hodí.
Tak se zase jednou pokusím o použití českého přepisu. Schválně, komu to bude trhat oči? *hlásí se*

Dějiny roztomilosti I.
Přestože se vám může zdát, že je oslava roztomilosti v Japonsku na vrcholu právě teď, popřípadě v poslední dekádě, kawaii styl dominoval japonské populární kultuře zejména v osmdesátých letech minulého století. Když se na celou záležitost podíváme z etymologického hlediska, zjistíme, že slovo kawaii v té době v zásadě znamenalo "dětský/dětinský" - vyjadřovalo roztomilost, nevinnost, čistotu, jednoduchost, pravost, jemnost, zranitelnost a jakousi nezkušenost v oblasti společenského chování. Jednoduše by šlo zkrátka říct, že to byl styl, který je dětský, jemný a zároveň pěkný. (V devadesátých letech se poté význam slova posunul až kamsi ke kýčovitosti.)
Samotné slovo kawaii bylo v roce 1992 údajně obecně nejvíce používaným a oblíbeným slovem moderní japonštiny. A přitom to byl výraz poměrně nový. Od začátku období Taišó do roku 1945 byste ve slovnících nalezli pouze heslo kawajuši, v těch poválečných poté kawajui. V obou případech se původní význam pohyboval někde mezi "plachý, nesmělý či rozpačitý" a "dojemný, zranitelný až rozkošný". Tyto jemné negativní nuance si do dnešních dob nese odvozenina kawaisó ("ubohý, žalostný").

Až v sedmdesátých letech se následně objevilo samotné slovo kawaii, jak ho známe i my, a začalo se používat pro označení roztomilého rukopisu a dětsky vypadající módy. V roce 1974 totiž postupně mezi japonskými teenagery vykrystalizoval nový roztomilý druh písma, který rychle nabíral na popularitě. Fenomén se šířil vskutku bleskovou rychlostí, roku 1978 bylo například odhadováno, že ho používá už 5 milionů mladých Japonců.
Toto písmo by se dalo charakterizovat jako použití kombinace velmi stylizovaných kulatých písmen (či znaků, chcete-li) a malých obrázků typu srdíčka, obličeje či hvězdičky, kterými bylo prokládáno. Jelikož znamenalo odklon od tradice, nebylo zprvu přijímáno starší generací - v některých školách bylo dokonce úplně zakázáno ho používat. Novému písmu se říkalo různě - marui dži ("kulaté, oblé písmo"), koneko dži ("kočičí písmo"), manga dži ("komiksové písmo"), či třeba burikko džii ("napodobenina dětského písma").


Nové písmo se postupně začalo používat v reklamách, manze, anime a časopisech. Koncept kawaii zároveň pronikl i do médií, která dobře rozpoznala potenciál tohoto nového trendu. Od sedmdesátých let se stále více objevoval i na spotřebním zboží a svého pomyslného vrcholu sladkosti dosáhl počátkem let osmdesátých. Ve stejné době docházelo i k proměně mluvené řeči a infantilní slangová slova se začala šířit národem. Nové slovní tvary vznikaly a stávaly se populárními stejně rychle, jako zanikaly. Používali je zejména mladí na středních školách, často ale našla využití i v jiné vrstvě japonské populace. Slova vznikala například pozměněním několika písmen, jindy došlo k radikálnímu posunu slovního významu: místo spojení "mít sex" se například jednu dobu říkalo "njan njan suru" ("dělat mňau mňau").

Kultura roztomilosti nebyla založena jako obchodní tah, nejrůznější společnosti ale brzo marketingového potenciálu kawaii trendu využily. Už v roce 1971 začala firma Sanrio experimentovat s výrobou rozkošných psacích potřeb a deníčků, aby měli teenageři kde používat své roztomilé písmo. Další zboží na sebe nenechalo dlouho čekat. Byly vymyšleny roztomilé postavičky (Button Nose, Tiny Poem, Duckydoo, Little Twin Stars, Cheery Chums, Vanilla Bean a nejslavnější Hello Kitty či třeba Tuxedo Sam). Výrobky se zmíněnými maskoty zakrátko prodávalo více než 90 společností, mezi nimi například i bankovní instituce či pojišťovny. Stavěly se roztomilé byty a domy, rok 1980 za sebou zanechal mimo jiné i policejní budky tvaru perníkových chaloupek (údajně, mně se je totiž nedaří vygooglit). Sanrio začalo pořádat festivaly, vydávat vlastní noviny ("Jahodové noviny") a stavět obchodní pasáže plné obchodů s jejich zbožím.

Reklama na kreditky od Mitsubishi Bank

Ale víte co, o rozkošnosti toho bylo už pro dnešek dost. Začínám mít doslova pocit, že se mi prsty lepí samým tím cukrem ke klávesnici, je tedy na čase to pro tentokráte utnout. Až na jednu drobnost. Když už je totiž řeč o sladkých věcech, vrátím se ještě tak trochu okrajově k článku z minulého týdne o amigurumi. Áno, tak mi to nedalo. Jelikož máme doma úžasně vybavený šicí stroj, ve kterém se vždy najde látka/příze/knoflíky jaké zrovna potřebuju, nebyl nejmenší problém vylovit nějaký ten háček ve chvíli, kdy mě při koukání na pletené výtvory, které mi před nos naservíroval Google, začaly vyloženě svrbět ruce a já dostala silné nutkání taky se pokusit něco stvořit.
A ostatní potřeby obstaral snad Gackt, protože takové náhody přece nemohou existovat.
"Mamí, kde bych sehnala takové to... to... jak jsou s tím vycpané polštáře?"
"Myslíš to, čeho jsem dnes od babičky přinesla celý pytel?"
Není to nejlepší, byl to celodenní boj a končetiny byly doslova porod, ale cítím se jako pyšná matka, když vám ukazuju následující fotografii Kogepana. Pokud postavičku jménem Kogepan neznáte, vězte, že se jedná o jeden z výtvorů výše zmíněného Sanria. Tenhle chudáček je zdeptaný, protože ho připekli, a tak je tvrdý a nejedlý. Na Youtube jsou k nalezení i epizody ze života nešťastného Kogepana. Kouzelné, že?

Ubohé zdeptané pečivo

Informace a obrázky čerpány z:
KINSELLA, Sharon. Cuties in Japan. SKOV, Lise a Brian MOERAN. Women, media, and consumption in Japan. Honolulu: University of Hawai'i Press, 1995, s. 220-228. ISBN 0824817761.


sobota 26. října 2013

O lidské dobrotě a amigurumi

Amigurumi (編みぐるみ), to je takové fancy japonské slovo pro háčkovaná či pletená zvířátka a postavičky. Vlna největší oblíbenosti amigurumi se údajně datuje teprve do roku 2003, takže je vyrábění a sbírání těhle roztomilostí poměrně novou záležitostí. Jejich popularita ale vzrostla raketovou rychlostí - na internetu jsou dnes k nalezení tisíce návodů na tyto háčkované potvůrky.
Proč ale o amigurumi vůbec mluvím?

Skoro bych nevěřila, že se v dnešní době ještě může najít člověk, který chce obětovat svůj čas či finance pro cizího prostě proto, aby dané osobě udělal radost. A přesto mi onehdá dorazil do schránky email od jisté dobré duše s přezdívkou Šavrda, který mě svým obsahem nejen zahřál u srdce, ale rovněž mě dokonale zaskočil. Šavrda si totiž prošmejdila mé internetové doupě a zjistila, že mám ráda králíčky. A jelikož je duše nejen hodná, ale též tvořivá, rozhodla se mi napsat zkrátka a dobře proto, aby se zeptala, zda bych nechtěla nějakého králíčka uháčkovat.
Po přečtení jejích řádků jsem sebrala spodní čelist ze stolu a s díky přijala, těšíc se na nový přírůstek do své ušaté sbírky. Dodnes nechápu, proč jsou na mě lidé tak hodní (zdravím Niam), ale Šavrda kategoricky zamítla jakoukoliv odměnu za svou práci či za poštovné. Naopak jsem byla odměňována i nadále já - velmi příjemnou pokračující komunikací ve formě elektronických dopisů. O několik dní později jsem potom obdržela dokonce sledovací číslo, abych se mohla koukat, kde zrovna má potvůrka ušatá cestuje. A včera zvířátko dorazilo, k mému překvapení dokonce s korkovou panenkou kokeši, broží, a dalším milým vzkazem.


Okamžitě mě zaujala králíčkova velikost (celých 20cm) a vysoká kvalita zpracování. Dětství jsem sice strávila s háčkovací jehlicí v ruce, ale tohle bych nedokázala vytvořit, ani kdybyste mi na to dali deset let života navíc a půlku Gacktovy zručnosti k tomu. Mít Šavrda nějaký obchůdek, nadšeně bych ho doporučovala svému okolí a motivem by mi k tomu rozhodně nebyl žádný hloupý pocit dlužnosti obdarovaného, na takové věci já nehraju. Vděčná ale rozhodně jsem, nepopsatelně. Vždyť koukněte, jak je sladký, kluk ušatá:


Králíčkovi lze dokonce sundat kapuci, hehehe~
No, nemáte hned chuť něco tvořit? Co třeba též vyzkoušet tuhle japonskou variantu "našeho" nudného háčkování šál a deček?~

pondělí 21. října 2013

Přehršel japonské korespondence

V poslední době je toho opravdu moc. Byla jsem zvyklá, že mě více vytěžovala angličtina, ale teď se misky vah otravnosti a namáhavosti oborů jaksi překlopily, o čemž bych si ráda trochu ublíženě poramcala. A jelikož v pondělí s Astrakem vedeme už čtvrtou hodinu japonštiny, myslím, že už vám můžu něco povědět i o našem "učení". Celé tohle vlévání vědomostí do bystrých hlav má pro mě totiž určitá pozitiva i negativa.

To nemilé:
1) K mé nelibosti na nás tento rok dohlíží Nag-sensei - nikdo jaksi nepochopil proč. Měla by naše vystupování posuzovat a dohlížet na nás, ale jak to má prosímvás udělat, když nerozumí ani slovo česky? Jak má hodnotit naše připravené testíky a učební plány, když je zkrátka a dobře absolutně nechápe? Nám tak tímto byla veškerá příprava na hodiny zdvojnásobena. Před vyučováním samotným musíme sensei chodit informovat o všem, co hodláme probírat; taktéž si s ní neustále vyměňujeme maily. Je sice hezké, že si natrénuju korespondenci v japonštině, jinak mi to ale přijde zhruba stejně smysluplné, jako Zemanův účet na snížení státního dluhu. Když si vezmu, že jsem do tohoto všeho šla čistě proto, že jsem si někdy před čtyřmi lety v duchu řekla "Tož já půjdu studovat JA-AJ na UPOL a až to půjde, budu učit Cčkovou japonštinu" a ty kredity ani náhodou nepotřebuju, nemůžu jinak, než se pouze suše usmívat.
2) Nepíšou nám fixy na tabuli. Tedy, mě píšou trochu, Astrakovi v ruce vyloženě stávkují. Investovala jsem vlastní finance do koupi nových a doteď mě ohromně mrzí, že neměli žádný růžový.
3) Zájem byl větší než kapacita učebny, následkem čehož Astrak předminulou hodinu smířeně odseděl na zemi.
4) Genki je pitomá učebnice s mnoha podivnostmi a velmi zvláštním přepisem, který si snad autoři museli zlomyslně vymyslet za účelem matení studentů.

To milé:
1) Když to ale vezmu z té veselejší stránky, studenti jsou úžasní. Hodiny jsou opravdu zábavné, jedna strana rozesmívá druhou (což Nag-sensei doprovází pouze zmatenými a nesouhlasnými pohledy). Navíc jsme zjistili, že pro čínštináře je tohle předmět statusu B, takže hned cítím jaksi důležitěji a říkám si, že se tahle informace bude hezky vyjímat v CVčku v odrážce "Pracovní zkušenosti a praxe"~

Za další život mi komplikující zákeřností stojí překvapivě opět Nag-sensei a opět zde figuruje i dopisování v tom proklatém japonském jazyce. Jakožto vyučující konverzace se rozhodla, že hodiny pojme trochu netradičně. Nechala nás vylosovat si emaily na hrstku Japonců žijících v Olomouci s tím, že je máme kontaktovat a domluvit si s nimi interview na libovolné téma. Gacktova zlomyslnost se naplno projevila ve chvíli, kdy jsem jakožto zcela nedobrovolný zástupce naší skupiny vybrala lístek s postarším pracovníkem jakési japonské firmy sídlící v našem studentském městě, zatímco ostatní skupinky s jedinou výjimkou ukořistily kontaktní informace na studenty, se kterými se navíc vesměs už znali z nomikaie. Achjo. Díky předělaným školním mailovým schránkám jsme měli komunikační problémy, které snad budu za pár let považovat za velmi zábavnou historku. Teď mi ale vzpomínky na to, jak nám Nag-sensei zaslala už několikátou zprávu s tím, že se máme co nejrychleji domluvit, a naznačující, jak jsme neslušné, vůbec vtipné nepřijdou. Celé nás to stálo dva dny Skypování za účelem plození slušných, ponížených a omluvných vět, a asi tak dva až tři roky života, o které nás všechny ty nervy připravily. A to jsme tvořily "jen" sedm či osm mailů. Ale c'mon, horší věc v japonštině neznám.
Samotný den D (už zítra!) si raději ani nepředstavuju, naše schopnosti aktivně používané japonštiny totiž zamrzly kdesi na úrovni prvního semestru prvního ročníku. V mozku to je, ale do pusy to už v kuse nedorazí. Ayu onoho pána ještě týž večer po nešťastném slosování pohotově se stalkerským skillem jí vlastním našla na Facebooku, takže o něm víme spoustu věcí. Snad nám tyto informace alespoň malinko pomůžou.

Můj drahý obor mě tento týden ale dokázal i rozesmát (ten typ smíchu, kdy vaše oči vyzařují led, utrpení a zoufalství), když se mi díky Tenshi dostala do rukou úžasná nová skripta, která tento rok používají prváci. Oproti našim starým jsou to nebe a dudy - z hlavních postav, Jandery a Suzukiho, se stali regulérní bišíci! Říkala jsem si, že by vůbec nebylo marné svá slova ilustrovat přiložením zmiňovaného materiálu, takže posuďte sami. Zaujalo mě zvláště cvičení s mapou.

Vzhled učebnice za dob našeho prvákovství
Nová učebnice
Naše "mapa"
Jejich mapa

Ehm.

P.S. Zdravím Katarinu :)

neděle 13. října 2013

Misshabox ve zkratce


Pokud bych se někdy náhodou chvilku nudila, mám si s čím hrát. Na té hromádce je vše možné, ale... jsem jednak naprosto spokojená se svou denní make-upovou rutinou a necítím potřebu zkoušet žádné novoty, za druhé pak mám pocit, že některé věci testovat ani nepotřebuju. Například takový Tint od Etude House. Odšťavním-li si červenou řepu a tento zeleninový džus vypiju, dosáhnu daleko... trvanlivějšího efektu co se obarvení vnitřní části rtů týče O:) Já nevím. Až dosáhnu určité výšky sloupečku zarovnaných vzorečků, asi to začnu na počkání rozdávat, nebo tak něco.

Jediná zkrášlující věc, které jsem neodolala, byl nedávno Misshabox. Pokud netušíte, o co se jedná, ale názvem vám to připomíná v blogových vodách čím dál tím známější Ladybox, máte pravdu. Naše česká pobočka zavádí různé novoty a krabička s náhodně vylosovaným obsahem za jednotnou cenu 349 Kč včetně poštovného byla jednou z nich. Hodnota obsahu měla přitom samozřejmě dosahovat daleko závratnějších výšin.

Po ohlášení této akce na Facebooku byly Misshaboxy pryč během půl hodinky, přičemž jsem tedy ani já nestihla dostatečně pohotově zareagovat a pouze zmateně mrkala na monitor. Společnost naštěstí odpověděla druhou várkou, z níž jsme nakonec s děvčaty objednaly tři krabičky. Já původně nechtěla, ale skvěle na mě zafungoval marketingový tah "teď, nebo nikdy".
Na balíčky jsme čekaly čtrnáct dní a byly řádně nakrknuty Českou poštou, která rozeslala SMS se zprávou, že zkrátka a dobře v daný pátek "nedokážou z technických důvodů zásilku doručit", proto jsme čekaly další týden, než se vrátím ze školy. Všechny jsme dostaly to samé, jen Koeda trefila malinko odlišný odstín stínů a spreje na vlasy.


Produkty dorazily v kouzelné růžové krabičce, u níž jsme se tak nějak shodly, že je z celého boxu asi nejpovedenější. Škoda, že nebyla lépe zabalená, ale jen vložená do tenké igelitové obálky, kvůli čemuž má poněkud pochroumané hrany. Po sejmutí víka na nás vykoukl papír s pozdravem a informacemi o jednotlivých produktech.



Kdybych se považovala za fashion blogerku, pravděpodobně bych se musela stydět, že jsem krabičku nijak důkladněji nenafotila a nehodlám ji ani příliš komentovat či se vyjadřovat k jednotlivým produktům. A asi bych jako taková rovněž mlátila hlavou do stolu / stolem do hlavy, že jsem inteligentně fotila večer a jestliže se tedy náš béžový gauč jeví jako modrý, hádejte, jak přesné jsou asi ostatní barvičky.


Nejsem nadšená ani vyloženě zklamaná, ale to bude možná faktem, že se Koeda slitovala a přibližně polovinu obsahu ode mě na místě odkoupila. Jednogramové balení stínů The Style Mono Touch Shadow sice vypadá po aplikaci moc pěkně, silně se ale při mrkání obtiskují všude možně. Medovou masku Pure Source Sheet Mask jsem ještě nevyzkoušela, zařadila se do fronty. Spokojeně jsem pokývala akorát při pohledu na vzorečky BB, o něž jsem opravdu stála a od počátku si je tiše přála. M Sigrature Real Complete BB totiž toužím už delší dobu vyzkoušet a na odstín M Perfect Cover #23 se mě ptá hodně lidí a mě už je blbé, že jim nedokážu odpovědět, když už tenhle BB distribuuju po všech známých. Mini balení Time Revolution The First Treatment Essence dostane máti k narozeninám, pro mě mi takové věci přijdou zbytečné a zbytečně potenciálně pleť-dráždící. Krém na ruce Love Secret Hand Cream je příjemný a úžasně voňavý, ale už jich jaksi několikero vlastním, proto jsem ho spolu s Procure 365 Hair Mist prodala Koedě. Co se na první pohled všem jevilo jako placka, ale ukázalo se býti zrcátkem, letělo kamsi do nejbližšího šuplíku.

Řekněme si to upřímně - za tu cenu je to určitě lepší a výhodnější než Ladybox. Mám ale pocit, že tady jsem už zabrousila úplně mimo zboží, které bych normálně kupovala, kdyby nebylo chvilkového zkratu. Přestože má korejská kosmetika stále jakýsi punc nedostupnosti a dokáže tak člověka nalákat i k nákupu na slepo... znovu už bych do toho nešla. A tohle celé píšu hlavně proto, abych informovala, že zde byla možnost koupě něčeho takového, jako je historicky první Misshabox. Pokud jsem někoho zaujala, určitě by nezaškodilo stalkovat facebookové stránky naší české pobočky. Už začátkem září se totiž firma vyjádřila ve smyslu, že tohle rozhodně nebyla díky velkému zájmu poslední edice.

A když už povídám o balíčcích - přestože mě teď nákupy ze zahraničí jaksi vůbec netěší a jsem silně rozladěná z nového eBayie ("vysoudila" jsem několik refundů, na kartu nedorazily, všechny zúčastněné strany si mě přehazují jako horký brambor), jedna zásilka mě nedávno přeci jen velmi potěšila:


Měla to být kolejní výbava, do páru se špunty do uší. Chodívám totiž spát dříve než děvčata, ale zrovna jako na potvoru tenhle semestr buďto spím jako poleno, nebo jsou holky tiše jako myšky, takže zatím žádné podobné metody izolace od okolí používat nemusím. Vypadá to roztomile, ale tak nějak jsem si téměř jistá, že s tím jednou někomu přivodím infarkt.

čtvrtek 3. října 2013

Pochmurný začátek zimního semestru

Jsem lemra.
Tak nějak jsem myslela, že se už tenhle týden škola pořádně rozjede a já budu moct nějak shrnout své dojmy... a ono ne, nebylo mi přáno. Mnoho hodin nám poodpadávalo, katedra byla totiž vzhůru nohama, neb se úterek a středa nesly v duchu přednášek profesora Karla Fialy, "významného českého japanologa, lingvisty a překladatele, nositele japonského státního vyznamenání 'Řád posvátného pokladu se zlatými paprsky a růžicí' a emeritního profesora Fukui kenricu daigaku". Celkově mám pocit, že jsem úplně promarnila týden života a strávila těch několik dní jen a pouze bojem s nějakým bacilem, co na mě zaútočil. Díky čemuž jsem se ani toho přednášení téměř nezúčastnila, ach.

Všechny přednášky pana profesora mělo spojovat téma překladu z japonštiny do češtiny. Když ale Ayu navšívila hned tu první a informovala, že se jednalo jen o vyprávění obsahu kroniky Kodžiki, bylo mi jasné, že se ve stejném duchu ponese i přednáška následující, na kterou jsem se chystala, totiž "源氏物語 (Gendži monogatari) – poezie jako nástroj osudu a její překlad". A skutečně. Vydržela jsem v japanology zaplněné učebně jen do přestávky, které jsem využila ke svému nenápadnému vytracení se. Třeťáci už totiž děj Gendžiho opravdu znají a přestože to bylo velmi zajímavé povídání, pana profesora nešlo ani příliš dobře slyšet, takže jsem si v duchu položila na misky vah svou touhu po teplé posteli a účast na "povinně dobrovolné" přednášce a jen sledovala, jak se rameno pomyslné váhy výrazně vychýlilo z rovnovážné polohy.
Nevyvedl se mi ani pondělek, kdy jsem měla asistovat Astrakovi na první učící hodině naší Cčkové japonštiny, ale tělo jaksi stávkovalo a já se tak doteď cítím extrémně provinile, že jsem ho v tom byla nucena nechat. Příští týden je řada na mě. Opět se velmi těším a pěstí hrozím osudu i své organické schránce.

Ve středu se nám zase s Ayu podařilo nedorazit na hodinu Praktické gramatiky, protože jsme tak nějak obě myslely, že nám bylo řečeno, že hodina odpadá. Doteď nechápu, jak jsme na to přišly a proč jsme tuto domněnku sdílely obě.

A řada nešťastných příhod pokračuje. Tento rok katedra nabrala nevídané množství prváků, na klasický uvítací nomikai jsem se tak těšila jako na potenciálně skvělý zážitek. Navíc se mezi studenty zařadilo i několik lidí, které bych moc ráda poznala. A celé se to mělo konat v S-cube, což je prima prostředí, od kolejí přes ulici. Vše se zdálo být perfektní, než jsem se dozvěděla, že si na mě zubař neplánovaně udělal čas následujícího dne na sedmou ráno. O sto kilometrů dál.

Takže asi jediná věc, které se mi v poslední době povedla a těší mě, je rekonstrukce pokoje, přesněji jedné jeho stěny. Inovovaný vzhled je přirozeně v japonském duchu, který vystřídal původní depresivně-temno-mansonovský pubertální look. Jelikož se mi už několikrát stalo, že jsem se původně milovaných plakátů v noci lekla, až jsem odskočila, rozhodla jsem se pro radikální řešení.
Teď se mi po zdech prohánějí větrem roztančené lístky sakur. Polovinu samolepek nebylo možné použít díky nechvalně známým službám naší pošty - dorazily polámané, pozohýbané a poničené a jako takové člověku na stěnu zkrátka nechytnou, sloupávají se. Jiné zase vypadaly poněkud jinak než na obrázku, řekla bych až nehezky, proto nebyly použity. Celkově jsem tedy vyhodila docela dost peněz do koše a už bych takové věci z eBay asi neobjednávala. Když ale tohle pominu, s výsledkem jsem opravdu spokojená. (Ó ano, žádný plakát japonského interpreta, jsem kacíř.)



A vyzdoben byl i náš kolejní japonštinářský pokoj. Kdybychom se náhodou neprojevovaly dostatečně infantilně už při pohledu na společnou chodbičku, kam jsme na lednici pořídily zvířátkovou dětskou podložku, stačí vkročit dále, do našeho království. Dveře potapetované chryzantémovým vzorem, vedle plakáty Pokemonů, stěny růžově pokytičkované (zbytek objednaných samolepek), dokonce i naše fotka W-senseie (meme 'You shall not pass!), shlížející na nás od zrcadla, byla kytičkami dekorována.

(Ayuku: "Hananabe.")

neděle 22. září 2013

Japonské ženské časopisy jako průvodce každým věkem

Rozhodla jsem se pro sepsání menšího pokračování mého malého seriálu o japonských (nejen) módních časopisech. A plánuju další, dovolí-li čas.

Začněme informací, že jsou ženy v Japonsku zhruba od 80. let hlavními konzumenty, proto je na ně zaměřeno mnoho médií a výjimku netvoří samozřejmě ani časopisy. Například koncem devadesátých let (kdo mi poskytne aktuálnější čísla, dostane pusu) vycházelo více než 140 časopisů určených výhradně pro ženy.
Většina z těchto magazínů následuje věky dobře prověřenou osnovu sestávající z článků o módě, informacích o buticích, obchodních domech, restauracích a podobných místech, novinek ze světa filmu a literatury a článků týkajících se běžných oblastí života žen. Na tohle jsme zvyklí i z našich trafik, japonské ženské časopisy byly totiž zpočátku tvořeny po vzoru jejich západních, zejména amerických, protějšků. Co je ale překvapující - v Japonsku navíc většinu z těchto magazínů tvoří více než z poloviny listy potištěné jen a pouze reklamou.
Mimochodem, studie ukázaly, že většina japonských čtenářů pokládá reklamy a články v časopisech za nejdůležitější zdroj informací o nových výrobcích, takže je tato metoda inzerce, zdá se, velmi účinná. O tom, jaké toto může mít důsledky a jak mě osobně reklamy v japonských dívčích časopisech děsí, jsem se vypisovala už dříve. Taková reklama má samozřejmě o to větší účinek, že japonské časopisy adresují přímo své čtenáře a to velmi osobním způsobem, jak už jsem také zmiňovala. Nabízejí tak inzerentovi možnost přímého, cíleného působení na specifickou skupinu čtenářstva.

A na tyto skupiny se pojďme podívat trochu detailněji. Zatímco u nás dělíme tiskoviny pro něžné pohlaví zejména na teenagerovské plátky (Bravíčko, Top Dívky) a časopisy pro zralejší (Žena a život, Katka), v Japonsku existuje daleko více skupin a ženy se svými časopisy doslova rostou. Jakmile čtenářka odroste určitému věku, má tendenci se přesunout k jinému titulu, opět mířenému přesně na její cílovou skupinu. A to nejen věkovou.
Typická mladá Japonka tedy vystřídá dva tři časopisy pro náctileté, vždy zaměřené přesně na její zájmy v daném věku. Dále má na výběr z mnoha časopisů pro vdané ženy, následně pro starší vdané ženy, přičemž si může zvolit z řady titulů orientovaných přesně na její životní styl. Dejme tomu, že je naše čtenářka bohatá, manželem dobře zajištěná panička ve věku kolem čtyřiceti let. Přesně pro ni je tedy určen časopis Katei Gahó. Náctiletá lolita zase zvolí nejspíše Gothic & Lolita Bible. A podobně si vybere každá.


Nejen, že si tak časopisy díky svému dlouhodobému působení a autoritativnímu tónu doslova vychovávají čtenářky k ideálnímu obrazu společnosti, dávají nám taky možnost nahlédnout do života typické Japonky kterékoliv věkové skupiny. Dozvíme se vše – seznámíme se s tím, jakým emocionálním problémům čelí, prozkoumáme její pravděpodobné obavy, cíle a sny, zjistíme, jak se stará o své tělo, jak a jestli má sex, co očekává od svého protějšku, kam pravděpodobně pojede na své příští prázdniny nebo dovolenou a co si tam koupí, kde bude o víkendu, co má v tašce, jak se vidí v zrcadle a jak se líčí, jaké spodní prádlo nosí, jak vypadá její šatník, jaké druh knih čte, jaká jídla jí, jak cvičí, jakými dietami trápí své tělo… a tak dále. Japonské ženské časopisy jsou tedy jakási autorita, v životě Japonek přítomná po většinu času. Diktující jim, co dělat, jak to dělat, jak je to nejlepší a jak se to dělat má. Milé.

Zdroj: SKOV, Lise, MOREAN, Brian. Women, Media and Consumption in Japan. Honolulu: University of Hawaii Press, 1995. ISBN 0-8248-1775-3

pátek 13. září 2013

To nejlepší z korejských krémů (Tony Moly Red Appletox Honey Cream review)

Nu, dnes zase něco málo o kosmetice, než zase začne škola a člověk se bude muset zabývat "serióznějšími" věcmi. Zmiňovala jsem například, že budu, nerozmyslím-li si to ještě, s Astrakem učit Cčkaře japonštinu? Chudáčci.

Mnoho z výrobků od TonyMoly člověk pozná na první pohled, dostane na ně totiž chuť. Značka pro své produkty vybírá obaly buďto extrémně roztomilé zvířátkové, nebo ovocné. Jablko, borůvka, broskev, mandarinka... přičemž každý druh ovoce ukrývá jiný zkrášlující produkt.
Díky několika vzorečkům, které jsem získala při předchozích objednávkách, jsem od TonyMoly už před nějakou dobou vyzkoušela (a následně bleskově zakoupila) jeden cenově dostupný a velmi kvalitní a účinný produkt - Red Appletox Honey Cream. Ano, medový krém v jablečné dóze, proč ne.


Krém je nažloutlé barvy a hutnější konzistence, díky přibalenému "patlátku" se pěkně nanáší. Dobře se i roztírá, během chvilky se vstřebá. Obsahuje prý výtažek z medu manuka a slibuje zejména antibakteriální efekt, zvýšení elasticity pokožky, taky její vyživení a hydrataci. Musím říct, že zejména pro sušší pleť je to opravdu slast, krém mi velmi pomohl s vysušenou a rozpraskanou pletí. Účinky člověk pocítí už po prvním použití. Po nějakém tom třetím jsem proklínala vzorečkový marketing a otevírala eBay.

Doporučuje se používat pouze jedenkrát až dvakrát týdně, spíše na noc, aby se člověk necítil mastně. Při této frekvenci používání je to navíc téměř nevypotřebovatelný výrobek. Se svými 80ml by měl teoreticky vydržet na nějakých 200-300 použití. Počítám-li dobře, minimální výdrž jsou tedy nějaké ty dva roky. To už je slušné, ne?



Co je ale rozhodně zvláštní, Red Appletox Honey Cream je téměř totožný s jiným medovým krémem na korejském trhu - Royal Honey Hydro Cream od Skin Food. Ten používám už několikátý týden na střídačku právě s "jablíčkem" a jaksi nevidím rozdíl ani v barvě, konzistenci či vůni, ani v účincích. Oba krémy jsou vynikající a přinášejí stejné výsledky. Je tedy asi jen na člověku, který z produktů zvolí. TonyMoly je možná malinko levnější, Skin Food ale zase vyrábí medových výrobků celou řadu (Royal Honey), ze které mi zvlášť například Hydro Essence připadala jako skvělý produkt. Proto by asi vůbec nebylo marné sáhnout rovnou po nějaké sadě s logem Royal Honey. Ale jak říkám, ani s "jablíčkem" člověk rozhodně neprohloupí.

Dorazila mi opravdu velká hromádka vzorečků, mohla jsem tedy řádně testovat~
Mimochodem, ovocná balení od TonyMoly jsou skutečně blbuvzdorná, nerozbitná. Korejci kosmetiku balí výborně, do několika vrstev bublinek. A do bytelných krabiček. Přesto pohleďte, co je schopná Česká pošta provést. A já se divila, proč mi to pošťačka tak rychle předává a mizí za rohem...


Býval to Tangerine Whitening Hand Cream. Absolutně si nedovedu představit, jaká síla musela být vynaložena, aby tohle dokázali. Na to museli upustit klavír, nebo já nevím.
Každopádně je skvělý i tak. Během chvilinky po použití se vstřebá, člověk nemá vůbec mastné ruce. Nebesky voní~ A prodejce mi samozřejmě zašle nový kousek, co víc si přát.

sobota 7. září 2013

Prague Shakuhachi Festival 2013

Už dobrého půl roku předem jsem se těšila, až při své návštěvě Prahy strávím několik večerů poslechem tónů linoucích se z japonských fléten. Webovky i facebookové stránky Prague Shakuhachi Festivalu jsem poctivě stalkovala a byla nadšená, když se ukázalo, že mnoho částí programu včetně několika koncertů bude zdarma! Mé nadšení ale poněkud ochladlo poté, co jsem zjistila, že datum konání, totiž 23.-27.8., koliduje s NatsuConem. Původně jsem plánovala trávit den na NatsuConu a večer si zajet na nějaký ten koncert, to se ale ukázalo jako nerealizovatelný plán. Navíc, komu by se chtělo opouštět NatsuCon už odpoledne, když se skvěle baví, že? Spolu s Iškou, které tímto ještě jednou moc děkuju, že mi dělala společnost, jsme tedy nakonec na festival dojely pouze v pondělní a úterní večer. Pevně doufám, že to příští rok vyjde se všemi mými letními akcemi nějak lépe.


Na místě, tedy v prostorách Hudební a taneční fakulty AMU, byl poněkud zmatek s lístky. Po vstupu jsme jako první uviděly papír informující nás, že se vstupenky na koncerty kupují ve druhém vchodě, kde nás pak paní znovu odkázala na původní vstup s tím, že jsou k dostání přímo uvnitř. Tam nám je skutečně prodali, ale nápomocné paní nás jaksi nedokázaly navést na místo konání koncertu: kdybychom se řídily jejich instrukcemi, šly bychom přesně na druhou stranu budovy. Naštěstí byly po cestě vyvěšeny směrovky, které nás bezpečně dovedly ke Gotické věži, místu konání obou koncertů, kterých jsme se zúčastnily.
Gotická věž je prostor s úžasnou atmosférou, ale trochu horším sezením sestávajícím ze tří schodů, které jsou od sebe v přesně takové vzdálenosti, že ať si člověk zvolí jakoukoliv pozici sezení, vždy je bez výjimky nepohodlná. Nasvícení místnosti působivou atmosféru ještě umocňovalo, jelikož se za hráči na zeď promítala jejich zvětšená silueta.

Kouzelné bylo, že to v pondělí stejně jako v úterý nějakých dvacet minut vypadalo, že budeme jedinými návštěvníky. Nakonec se ale přeci jen vyrojilo několik lidí, z nichž si ovšem většina nesla výmluvná pouzdra na šakuhači, takže to pravděpodobně nebyli obyčejní mudlové, nýbrž účastníci festivalu.


Pondělní koncert nesl název Itchoken shakuhachi a hráčem, který se nám představil, byl Dietmar Herriger. Pan Herriger mistrně ovládá duchovní chrámovou hudbu, takže to nebyl jen zážitek hudební, ale i tak trochu spirituální. Většina lidí totiž po chvilce změnila vzpřímený posed na nějakou pohodlnější variantu, zavřela oči a... buď spala, nebo meditovala, nevím. Já tedy rozhodně praktikovala to druhé zmíněné ^^ Pan Herriger jednotlivé skladby zajímavě komentoval a vyprávěl i něco o svém dlouholetém studiu v chrámu Iččóken v Hakatě.
Musím ale bohužel říct, že zhruba od poloviny byl akt vychutnávání si koncertu poněkud ztížen až znemožněn. Jelikož se festival konal v budově HAMU na Malostranském náměstí, čas od času se z jiných pater ozvaly hlasité tóny, přehlušující zvuk šakuhači. V pondělí jsme dobrou půlhodinku poslouchali tlumený zvuk klavíru, který spolu s melodií vytvářenou japonskou flétnou dával vzniknout uchu příliš nelahodící kakofonii. V druhé polovině už jsem si tedy bohužel nezameditovala, snažila jsem se z hlavy vytěsnit tóny klavíru.

Úterní koncert byl, oproti tomu pondělnímu za 70 Kč (student), zdarma. Název Shakuhachi Matinee: meet young players sliboval představení vícera hráčů a taky že ano. (Oproti pondělku již početnějšímu) publiku se představilo několik hudebníků ve všech věkových kategoriích. Každý si připravil jednu dvě skladby, byla to opravdu moc zajímavá směs tradičního a moderního. Celý koncert byl zakončen známou hudbou z jakéhosi anime upravenou pro tři šakuhači, kterou prostě znám, ale název si nemůžu vybavit, ani kdybyste mě zabili.

Ve středu jsem se vracela domů, stihla jsem si ale ještě nakoupit několik perfektních věcí. Nejvíc peněz jsem samozřejmě nechala v Luxoru ("Půjdu se tam jenom na minutku podívat, co nového vydali, utrácet nebudu."), ale pohleďte, vždyť to prostě stálo za to:
Luxor měl přes prázdniny výrazné slevy na téměř všechny průvodce zahraničních měst a zemí. Normální cena těch nejkvalitnějších se pohybuje kolem sedmi set korun. Například tento čtyř set stránkový krasavec od Ikaru - podle mého názoru nejlepší na našem trhu - vždy stával vražedných 699 Kč. Zatímco ceny jiných průvodců spadly pouze o jednu dvě stovky, u toho japonského to Luxor pojal razantně a cenu snížil na úžasných 199 Kč. Teď od toho ještě odečtěte slevu za ISICa...~
Mezi dětskými knihami se mi navíc podařilo vyhrabat tyhle pohledy (jediný, asi poslední výtisk), které si myslím, že zkrátka nikdy nebudu mít to srdce někomu poslat xD


úterý 3. září 2013

Review na face-up od Niam

Původně jsem si říkala, že se tu už o panenkách nebudu dále rozepisovat, ale po příchodu dnešního balíčku jsem toto rozhodnutí rychle přehodnotila. Navíc mi několik z vás psalo, že by chtělo vidět výsledek a přeci jen, tohle by mohlo zajímat i majitele BJD, kterých v mém okolí není zrovna málo. Přicházím tedy s review na služby Niam, která se věnuje malbě face-upů jak pro klasické asijské kloubové panenky, tak pro panenky Monster High.

Warning: velmi dívčí článek!

Jak už jsem jednou zmiňovala, Niam se na Natsuconu mojí MH slečny ujala zcela zdarma, chtěla zaplatit jen zpáteční poštovné. Předem jsme se přes email domluvily, jak bych si zhruba face-up představovala, osobně mi potom ještě nabídla několik dalších možností, co by s panenkou šlo provést. Donesla mi i ukázky, abych se mohla pořádně podívat, případně si materiál na vlasy i ohmatat.
Nakonec jsem nadšeně souhlasila i s body blushingem a přečesáním, povedlo-li by se Niam něco pěkného s vlasy provést. Panenku jsem tedy předala 24.8. a dnes, 3.9. dorazil expresně poslaný pojištěný balíček. Jinak řečeno, naprosto bleskové služby. Po celou dobu jsem navíc byla s Niam ve spojení, informovaná, občas jsem odpověděla na nějaký dotaz nebo upřesnila své přání. Byly mi nabídnuty i fotky, ale s díky jsem odmítla, protože jsem se chtěla těšit až do poslední chvíle a zažít to pravé překvapení.


První věc, která mě překvapila, byl fakt, že se moje stále ještě bezejmenná slečna vrátila v originální MH krabici. Zadruhé jsem si všimla šatů, se kterými jsem vůbec nepočítala a málem jsem odpadla, když jsem zjistila, že si kromě vší té práce s obličejem, tělíčkem a vlasy dala Niam záležet i na překrásných operličkovaných šatečkách. Drobné korálky lemují jak pas, tak i spodní okraj šatů.
Obličejík jsem v tu chvíli ještě moc dobře neviděla (jak lze na fotce vidět, potvůr se schovávala za papírovou částí obalu), ale ihned jsem si všimla kytičky ve vlasech - očividně další neplánovaný bonus!


Po jejím vyndání z krabičky jsem se málem rozplynula. Pakliže jsem si celé dětství hrála s autíčky, teď si to očividně zcela vynahrazuju i se vší tou infantilností okolo. Měla jsem chuť ji umačkat, případně sníst, protože... ty vlasy! Ten obličej~ Myslím, že jsem prožila předčasné Vánoce. Mé hloupé za tmy a deště focené fotky bohužel nedokážou její jemný obličejík dobře zachytit, proto bych případné zvědavce ráda odkázala k Niam, kde má zveřejněný úžasný photoshoot.


Panenky MH sleduju už nějaký pátek a tohle je zkrátka jeden z těch nejkrásnějších face-upů, co jsem kdy viděla, to bez legrace. Navíc přesně dle mých přání a pokynů. A k tomu ošacení zdarma!
Shrnuto a podtrženo, jsem samozřejmě s Niam navýsost spokojená a její služby bych doporučovala využít komukoli, kdo shání kvalitního a cenově dostupného face-up umělce pro svou drobotinu. Niam nabízí také možnost rerootu i tvorby účesu, přičemž má na výběr několik druhů materiálu a já si myslím, že z takové nabídky si každý vybere. Pokud jsem kdy s ušklíbnutím zavrhovala přehnaná tvrzení typu "udělila bych jedenáct bodů z deseti", dnes mám chuť s podobným výrokem přijít sama.

Ještě jednou mnohokrát děkuju!
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely