čtvrtek 25. října 2012

Co by student japanologie zřejmě nikdy neměl prohlašovat

Každý člověk se zájmem o japonskou kulturu se už někdy určitě setkal s básněmi haiku. Takový jedinec si na ně může vytvořit vlastní názor a buďto si k haiku vytvořit vztah pozitivní, nebo negativní. Takovýto luxus ovšem nepřipadá studentu japonské filologie, který se s haiku musí v hodinách literatury setkávat poměrně často, ať už tento fakt přijímá s nadšením nebo ne. Nikdo se ho neptá. Úplně nejhůře je na tom zřejmě student v časovém presu, protože snaží-li se načíst požadovaných pět knih co nejrychleji, první volbou budou samozřejmě právě sbírky haiku jakožto knížečky s průměrnou hodinovou dobou čtení. Nemilé ovšem je, není-li daný student zrovna příznivcem této poetické formy.

Když jsme měli v prvním ročníku přečíst antologii haiku Pár much a já, nijak mě to neobtěžovalo a považovala jsem to za zajímavé nahlédnutí do světa japonské poezie. Zaujaly mě nicméně tak dvě haiku ze sta, k ostatním jsem zaujala postoj zhruba takovýto: nepopírám, že v originále je to dozajista věc interesantní, s mnoha významy a výklady, a proto velmi zajímavá ke čtení. Nicméně ale tvrdím, že spolu s překladem je mnoho potenciálních významů jednoduše zabito, jelikož to ani jinak nejde, a proto tím haiku mnoho ztrácejí. Mně se navíc potom taková sbírka díky používání stále těch samých sezónních slov jeví jako "ta samá báseň stokrát jinak" a po chvíli se přistihnu, že mě čtení příliš nebaví.

Před několika málo dny jsem přečetla sbírky haiku dvě - Mléčná dráha a Měsíc, hvězdy. Krom toho, že jsem si potvrdila svůj předchozí názor, zjistila jsem, že může být i hůř. Totiž, u druhé zmiňované knížečky.
Mám ráda překlady Antonína Límana. Líbila se mi i sbírka Mléčná dráha v překladu Alfonse Bresky. S translací od Miroslava Nováka a Jana Vladislava jsem se ale v souboru básní Měsíc, hvězdy setkala poprvé a považuji ji za skvělou metodu, jak udělat z původně pěkného, i když už v překladu mírně zmasakrovaného díla, říkanku pro děti – báseň zrýmovat. Nevím, koho to tehdy napadlo, ale dobrý nápad to nebyl. Haiku je pak navíc logicky pozměněno daleko víc než při pouhém překladu.
Výtku mám i ke způsobu zápisu básní. Už jsem si poměrně zvykla na třířádkový přepis, který je snad nejpoužívanější a samozřejmě nejvěrnější originálu. Ve sbírce Měsíc, hvězdy ale přepisy nejsou sjednoceny a najdou se i básně, kde je téměř každé slovo na novém řádku. Špatně se to čte, hloupě to vypadá.

Další sbírku haiku v nejbližší době číst neplánuju. Všechny ty chryzantémy, lístky sakur a jiná sezónní slova mi už lezou na mozek. Čeho je moc, toho je příliš. Raději se pokusím vyšetřit si trochu času na nějakou tu prózu.

pátek 19. října 2012

Nejužitečnější slovíčka z našich znakových skript, část 1.

Normalizace, úzkokolejka, měrná hustota, starý hřích, tabuizovaný výraz, neutralizovat, zemědělství na vlastní půdě, privatizace, kapitalismus, oblečení pro novorozeně, daňové přiznání, folkloristika, senát starého Říma, funkční požitky, středový dělící pruh dálnice, místo nad centrem zemětřesení, paroloď, krevní transfúze, konvertovat, hranice mezi životem a smrtí, umělé oko, morfologie, technická kontrola vozidel, triedr.
Jistě využijeme v denní konverzaci.

pátek 5. října 2012

Zprávy prozatimního přeživšího

Před dvěma týdny jsem lehce načrtla svůj momentální program z hlediska té japonské části mého oboru. To jsem ještě ale nezažila hodiny konverzace s rodilou mluvčí, neb jsme měli tu první teprv tento týden, a ještě mi taktéž zbývalo zakusit Dějiny japonského myšlení s profesorkou Nymb. Na ty jsem byla zvlášť zvědavá, protože je to právě její učebnice, ve které jsem se s japonštinou před mnoha lety poprvé setkala, nad kterou jsem se hned pod vánočním stromečkem zoufale rozesmála při pohledu na cvičení "Nakresli podle popisu" a následně se o rok později smála tomu, že mi taková krávovina připadala kdysi těžká. Zkrátka a dobře, nebylo to v předchozím článku všechno, a proto jsem se rozhodla sepsat ještě dodatek.

Hodina s paní profesorkou Nymb. je takový ten typický čtyřhodinový zabiják, je to ale velmi zajímavé poslouchání a kupodivu se zatím jedná o naprosto totožné učivo, jaké probíráme ve Starých dějinách. V pondělí tedy přednáška poprvé, ve čtvrtek opakování. (V pondělí se tedy například člověk podivuje, jak se tehdá ve středověkém Japonsku mohli pozorovat ve složitě zdobeném bronzovém zrcadle, ve čtvrtek je mu poté shodou okolností prozrazeno, že ta zdobná část je zadní strana a zrcadlo se skrývá na té opačné...) Kdykoli by se člověk snad chvíli nudil, může se rozhlížet po okolních neznámých tvářích, protože snad většinu místnosti zabírají prváci. Při takovémto rozhlížení je pak možné přemýšlet, kdo neprojde zkouškovým sítem, a s kolika z nich se tedy člověk už dalším rokem neuvidí.

Naše nová japonská lektorka na hodiny konverzace se ještě před naší první společnou hodinou stala obávaným postrachem. Nějak se to tak stalo, že ji několik z nás zahlédlo náhodně v prostorách školy a zhodnotilo ji jako velmi přísně a nepříjemně vyhlížející osobu.
Pět minut před začátkem hodiny se tedy u dveří sešla jen hrstka statečných, z čehož se všechny přítomné dámy mě nevyjímaje klepaly strachy. (Poměrně fascinující je fakt, že zatímco jiní se v záchvatu nervozity pečou ve vlastních šťávách, já umrzám na kost. Vezmeme-li to tedy doslova, já se klepala a ony tekly.)
Byly jsme poté vpuštěni dovnitř a před nás nastoupila Nag-san. Zářila, po celou hodinu (ano, ani jsme si nevšimli, že přetahujeme) nepřestala házet úsměvy na všechny strany (to je mi ale blbé slovní spojení, úplně si to teď představuju) a byla strašně milá, na všechny hodná.
První společnou hodinu jsme strávili vzájemným představováním, kdy jsme zjistili, že nám všem vlastně dělá největší problém přitakávání (aizuči), aneb jak se může obyčejné "そうですね~" stát strašně humornou a podivnou záležitostí, když má být pronesené násilím do všeobecného nervózního ticha.

Celkem jsme se naučili několik věcí:
1) Nesoudit dle prvního dojmu, protože přiznejme si to, vždyť i takový W-sensei je rok od roku "plyšovější" a z profesorky Nymb. se oproti mým očekáváním postarší dámy vyklubala dlouhovlasá blondýna s vlasy po pas.

2) Jak je to strašně těžké, vypotit ze sebe pod tlakem i tu nejtriviálnější větu. Stává se pak, že mají sourozenci místo osmnácti let osmdesát a podobné perly.

3) Když se člověk splete v základních informacích o sobě, jen málokdo má odvahu svou chybu přiznat a raději dál zatlouká. A tak se naše spolužačka WelWi stala při představování svých koníčků vášnivou sběratelkou ponožek.
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely