pátek 28. září 2012

Ohně na planinách – Šóhei Óoka

Moje poslední prázdninová kniha. Nějak jsem se příliš položila do časopisů a nakonec mi ani nevyšel čas na nic jiného než japonské autory. Sbohem mé plány na znovu-přečtení Stopařova průvodce.
Nepletu-li se, bude se jednat o mou první silně negativní recenzi. Tož směle do toho.

Kniha Ohně na planinách mapuje osudy japonského svobodníka Tamury. Spolu s ostatními vojáky čelí roku 1944 na ostrově Leyte útoku Američanů, kteří úspěšně postupují a decimují japonské vojsko. Kvůli tuberkulóze je vyhnán od své jednotky a následně ho díky nefunkčnímu zásobování nechtějí přijmout ani v nemocnici, protože by znamenal pouze strávníka navíc. Život na ostrově se nese v duchu boje o potravu, po útoku americké armády se ale brzy změní v boj o holý život. Tamura je odříznut od ostatních a snaží se zachránit na vlastní pěst. Toť zhruba obsah, který, mohlo by se zdát, slibuje zajímavé čtení.


Na úvod zkusím vyzdvihnout něco pozitivního. Jedná se o krásný překlad, jaký už se dnes málo vidí. Nemůžu se zbavit dojmu, že většina překladatelů by dnes nepoužívala slovní obraty jako "A tak jsem byl také zcela prost touhy". Pro mě ale takový jazyk, jaký Jan a Vlasta Winkelhöferovi použili, funguje jako balzám na duši a tuhle stránku knihy jsem si tedy užívala.
Snad bych taky mohla ke světlým bodům zařadit i fakt, že jsou kapitoly typicky o třech čtyřech stránkách, díky čemuž jsem se knihu alespoň nějak donutila po troškách dočíst. Protože je stránka potištěna do čtvrtiny či půli a až na další straně vyprávění pokračuje, je to vlastně takové šizení čtenáře, kniha je tak totiž minimálně o čtvrtinu kratší než jak se zdá na první pohled.

Teď už ale k těm negativům.
V knize se hojně objevují dlouhé a pro mě značně nepochopitelné popisy okolní přírody. Mnohokrát jsem se přistihla, že je čtu napopáté a mozek mi stále nesepnul. Možná je to zkrátka a dobře pouze ve mě a ostatní se v nich neztrácí? Uvádím pro jistotu příklad za začátku 24. kapitoly:
"Podíváme-li se na mapu severní části ostrova Leyte, vidíme, že zde ústřední horský hřbet končí a přechází v rovinu, táhnoucí se od Taclobanu na východě až po Carigaru na severu. Z této roviny vybíhá pak západním směrem do moře poloostrov, podobný ohromnému ušnímu boltci. Nižší horský hřbet, běžící tímto poloostrovem od severu na jih a patřící zřejmě k jinému systému než hlavní pohoří ostrova, objímá Ormocký záliv a v nejzažším koutě tohoto zálivu, dalo by se říci v kořeni lalůčku onoho velkého ucha, ponechává místo pro město Ormoc.
Prostor mezi oběma horskými hřbety zabírají močály, jimiž vede nahoru na sever státní silnice, takzvaná Ormocká cesta, která spojuje Ormoc se severním pobřežím a na něm ležící Carigarou, za ní pak obchází podél pobřeží severní výběžky hlavního pohoří ostrova, až konečně dospívá na východě do rozsáhlé nížiny kolem Taclobanu."
A takhle je to prosímpěkně snad polovinu celé knihy.

Další věcí, která mi na knize vadila, je absolutně nesympatický hlavní hrdina, jehož chování těžce nechápu. Vypravit se z náhlého popudu či jakéhosi neočekávaného náboženského vzplanutí nad ránem do vesnice nepřítele jen proto, aby si prohlédl tamní kostel... vážně? Jen tak zavraždit nevinnou ženu, nedělat si z toho naprosto nic, nato se tím začít trápit, vinu svést na svou pušku, tu zahodit do vody, zbrklého činu nakonec zalitovat ale přitom vědět, že kdyby ji z vody vytáhl, nemohl by jinak a zahodil by ji znovu... prosím? Snažit se zachránit jakýmkoli způsobem, klidně kapitulací, ale nakonec si to rozmyslet a vydat se zpět složitou cestou... skutečně musím pokračovat? Tamurovo chování zkrátka postrádá jakoukoli elementární logiku nebo alespoň snahu o přežití. Jistě, v knize jde o to, že Tamura postupně přichází o rozum, ale vždyť tady se jedná o absenci logičnosti už od prvopočátku vyprávění.

Nejčastěji mi ale obočí putovalo do půli čela z jeho myšlenkových pochodů, opět uvedu příklad:
"Ale mýlil jsem se. Někdo mě musel sledovat. Mám na to důkaz: jakmile jsem v duchu odmítl pocit, že jsem sledován, ztratily moje pohyby onen pocit volnosti a lehkosti a přestalo se mi zdát, že postupuji rychle."
Tamurovi prostě od začátku chybí minimálně polovina mozku, to mi nevymluvíte.

Ač se tedy trochu cítím jako kulturní barbar (na Databázi knih mají Ohně na planinách 75%), začínám si na tento pocit vlivem povinné četby na anglistice, kdy mají dle mého naprosto příšerné knihy status nesmrtelné vynikající klasiky, zvykat. Proto se nestydím za své hodnocení: nikdy víc!

sobota 22. září 2012

Tak nám to zase začíná

Člověk si říkal, že prvák byl hrozný, ale poté přišel druhák. Který se nese ve znamení čtení. Ušetřím vás svých vyděšených výkřiků do prázdna o tom, jak nemám nejmenší šanci vše zvládat (děti, nedávejte si nikdy 4 literární předměty zároveň...) a soustředím se trochu na japonštinu.
Tak prve – je naprosto fascinující, jak člověk po dvou měsících nečinnosti zapomene napsat i ty nejjednodušší znaky typu "škola". Pomineme-li tento fakt spolu se zázračnou ztrátou schopnosti v japonštině pronést i ty nejjednodušší věty, podívejme se trochu na můj nový rozvrh.

Novinkou jsou pro nás druháky Slohová cvičení, v jejichž rámci se budeme učit i znaky, takže takové sesumírování dvou předmětů. Hned první hodinu nás čekal opakovací test na minulých 21 lekcí. Znám znaková skripta nazpaměť a můžu proto sebevědomě prohlásit, že jsme 75 % složenin vůbec nebrali. A zhruba stejné procento vět jsme ani nechápali. Aneb když se změní profesor. A to prý musíme mít všechny testy, které se mimochodem budou psát každou hodinu, na 90 %. No není to krásné?

Věc, na kterou jsem se velmi těšila a pokládala ji za zajímavé zpestření mého vysokoškolského života, totiž kendó, byla přesunuta na jinou hodinu a my se proto s děvčaty musely této jediné pohybové aktivity vzdát. V pondělních večerních hodinách po právě prožité japonštině by to zřejmě totiž nebylo to pravé ořechové. Je fajn, že mi máma už stihla pěkně draze poslat tenisky, ale což...

Velmi milým překvapením je ale Klasická literatura, takové by měly být všechny hodiny. Žádné mechanické učení věcí, které člověk hned zapomene, ale komplexní probírání a vysvětlování. Vše podáno neuvěřitelně zajímavě. Jen málokdy mi hodina a půl uběhla tak rychle. Paní profesorka Š. má tu neuvěřitelnou schopnost, že o tématu hovoří ze všech stran a do přednášky o literatuře tak zakomponuje i kulturní pozadí, zeměpis a nejrůznější zajímavosti. Člověku to pak najednou zapálí, v hlavě se mu vše spojí a konečně mu vědomosti utvoří ten kýžený celek.

A ještě jedna důležitá věc se od minulého semestru změnila. Číslo na dveřích pokoje zůstalo stejné, ale osazenstvo se vystřídalo.
Naše část buňky se tak celá skládá ze studentů japonštiny a je to skvělá věc. Konečně se na pokoji necítím jako vyhnanec mezi dvěma cizími lidmi (kteří se navzájem dobře a znají a já jsem tam jaksi navíc), ale jako v náhradní rodině~ Navíc můžu už po prvním týdnu bezpečně prohlásit, že bez nich bych už 10x zešílela, 8x se školou sekla a nejméně 3x se pokusila spáchat sebevraždu.

pátek 14. září 2012

Malice Mizer - Kyomu no naka de no Yuugi

Můj snad nejmilovanější singl od Malice Mizer. Když se naskytla příležitost koupit ho za poměrně dobrou cenu, musela jsem jednat. Cesta mu trvala poněkud déle, ale včera jsme se šťastně shledali~


Kyomu no naka de no Yuugi (虚無の中での遊戯) je další ze singlů vydaných, když byli Malice Mizer bez zpěváka. Nepřítomnost vokalisty ale vůbec neubírá na kvalitě, v pozadí navíc pěje mužský i ženský sbor, takže to není úplně instrumentální song.
Pro mě má zvláštní význam, protože si vůbec nepamatuju jak, ale přes tuhle píseň jsem se dostala k japonské hudbě. Vzpomínám si, jak jsem ještě v prváku na gymnáziu chodila s MP3 v uších a do sluchátek putovaly z přístroje tóny právě této skladby. Tak jsem si splnila takový maličký sen, mít tohle CD doma.
Booklet je opět ve formě knížečky, žádný plast, což je skvělé. Fascinuje mě také, že přestože kupuju už použitá CD, nikdy na nic není jediná oděrka a ani toto není výjimkou: je v perfektním stavu, jako z obchodu.

Mimochodem, při návštěvě výstavy Stín kvetoucí sakury, o které jsem zde psala, jsme se s děvčaty zúčastnily soutěže o publikaci k výstavě. Na to jsem už samozřejmě dávno zapomněla, ale před pár dny mi dorazil email sdělující mi, že jsem samozřejmě nevyhrála. To je takové milé.

A ještě – v pondělí mi to vše znovu začíná, tak mi držte palce. Víkend strávím nad znaky, stejně mám ale děsivý pocit, že si vůbec nic nepamatuju.

pátek 7. září 2012

Lidé z rodu Nire – Morio Kita

Musím se přiznat: od toho momentu, kdy jsem ji v knihovně poté, co mi ji přinesli ze skladu, viděla, mě tloušťka této knihy poněkud děsila. Jedná se totiž o drobným písmem psanou, téměř šestisetstránkovou bichli. Nakonec to ale bylo mnohem lehčí čtení, než jsem čekala, nebereme-li zrovna v potaz její fyzickou hmotnost.

Lidé z rodu Nire je rodinná sága. Je to ale i válečný román. Je realistická, je nabitá informacemi, je velmi rozsáhlá, rozhodně ale není nudná. Je to také kniha inspirovaná životem samotného autora. Postavy jsou zosobněním Kitovy vlastní rodiny a lidí, kteří ho obklopovali. I téma příběhu točícího se kolem tokijské psychiatrické nemocnice mu mimochodem bylo blízké, sám byl totiž vystudovaným lékařem. 
„Opravdu, většina šílenců pravém slova smyslu, léčících se v Nireově nemocnici, se neuzdravovala. I pro pouhého praktického lékaře je uzdravení pacienta nesporně jednou z velkých radostí. Pacient je vděčný, jeho rodina je také vděčná. Ale při léčení choromyslných se to stávalo zřídka. Naopak, často docházelo ke stížnostem. A když pak Tecukiči se zasmušilou tváří hovořil s rodinou stěžujícího si pacienta, často zjišťoval, že z hlediska psychiatra lidé, kteří si říkají rodiče či sourozenci pacienta, jsou ještě nenormálnější než sám pacient.“ 
Děj Kitovy ságy je rozdělen do tří částí, v každé se do popředí dostává jiná generace, každá se nese v jiném duchu. V té první se čtenář seznámí nejprve se zakladatelem rodu, s postavou svérázného primáře psychiatrické léčebny, Kiichiróem Nirem. Příběh se soustředí na všechny členy jeho rozsáhlé rodiny i na mnoho osob, které v prosperující nemocnici pracují nebo jsou s ní jinak spojeny. Postav je tedy poměrně hodně, ale osobně jsem neměla problémy se mezi nimi orientovat, což mě samotnou poměrně překvapilo.

Druhá část popisuje horší časy, kterými si musela mladší generace projít, a celkový úpadek. Objevují se politické motivy a vše pomalu směřuje k náplni části třetí a poslední, totiž k druhé světové válce.

Nejmladší generace žije v dobách bojů, nucených odchodů do armády a totálního nasazení do továren a kniha jakoby celkově úplně změnila styl a stala se spíš realistickým románem z válečného prostředí.
I přes rozsáhlé popisy postupu japonské armády, přehled historického dění směřujícího k útoku na Pearl Harbor nebo mnoho stran věnovaných typům bojových letadel mě kniha nikdy nenudila. Byla jsem spíš zaskočena jejím neskutečným záběrem. Na jejích stránkách totiž člověk najde snad vše – popisy přírody, politické situace, námořní války, romantiku. Je seznámen i s mnoha aspekty japonské kultury: napadá mě zrovna například sumó, kterému je věnováno pěkných pár stránek.

Pokud je člověk s historií Japonska alespoň trochu seznámen, rozhodně si doplní všeobecný přehled. Já osobně jsem konečně pochopila, k čemu mi byl předmět Dějiny japonské kinematografie, protože jsem si tak dokázala skvěle představit prostředí raných japonských kin, kdy obrazy na plátně doprovázel svým vyprávěním benši. Nejsem si ale jistá, zda si i průměrný český čtenář, kterému by se kniha dostala náhodně do ruky, dokáže vysvětlit vypravěčovu přítomnost v sále. V celém vyprávění je také hojně užito japonských slovíček, jsou ale dobře vysvětlena.

Stručně řečeno - doporučuju! Skvělé pro letní prázdniny~ (Napsala bych pro "dlouhé zimní večery", ale jelikož jsem zřejmě jakýsi exot, nepamatuju si, že bych někdy takový typický dlouhý zimní večer zažila.)
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely