pátek 31. srpna 2012

Kosmetický balíček (Missha Under Eye Brightener, Skin79 White Reviving Skin Radiance Emulsion, Luke Nose Cleansing Strips)

Když začal můj oblíbený prodejce nabízet rozjasňovač očního okolí (Under Eye Brightener) od mé milované značky Missha, navíc za velmi příjemnou cenu, rozhodla jsem se ho samozřejmě vyzkoušet, neb jsem vyhovující přípravek sháněla už i v našich obchodech. Vybrala jsem si nejsvětlejší odstín (čili Light Beige) s tím, že i BB cream No.21 od Misshy nese označení „Light Beige“ a doufala jsem tedy v kompatibilitu.

Potom jsem už jen čekala na balíček, poněkud déle než obvykle. Sledování zásilky se opět ukázalo jako naprosto zbytečné ve chvíli, kdy ráno pošťačka zazvonila chvilku poté, co jsem si zkontrolovala, že je má objednávka údajně stále odbavována v Koreji. Aneb proč já nadávám na Českou poštu, když je to očividně všude stejné? (I když přiznejme si, v zasílání na dobírku, kdy se výsledná cena zásilky značně liší dle toho, jakou má daná pracovnice pošty náladu a chce-li se jí obálku různě poměřovat, v tom jsme určitě světový unikát.)


ideaseller_kr je vynikající prodejce. Ostatní prodávající vás lákají na dárky ke každé objednávce, které se ale v praxi ukážou být pouze sledovacím číslem zdarma nebo malými vzorečky. Tento prodejce však rozdává masky od Beauty Friends, což už je skutečně dárek, vezmeme-li v potaz, že samostatně zaplatíte dva dolary za jednu. Vraťme se ale k té drobné věci, která na maskách na fotce leží, k Under Eye Brighteneru.


Přestože by dle mých předchozích myšlenkových pochodů a vůbec logiky všeobecně měl být odstín Light Beige rozjasňovače po vzoru BB krému světlý došeda, je v reálu bohužel výrazně oranžový. V lahvičce ještě vypadá bledě, ale po aplikaci už jde jasně vidět pravý odstín, který se značně liší od všeho, v co jsem doufala. A to takovým způsobem, že jsem si nápis na lahvičce luštila z korejštiny, abych se ujistila, že se nestala chyba při odesílání zboží. Až potud tedy zklamání.

Přestože jsem si v několika recenzích přečetla, že je tento rozjasňovač krytí středního, silně nesouhlasím. Co s tím prosímvás chcete zamalovávat, tetování? Krátery? Kryje velmi silně, proto jsem se rozhodla používat ho jako korektor a jako takový plní svou funkci brilantně. Díky tomu bych to s celkovým hodnocením neviděla tak zle – rozhodně se stane trvalou součástí mé taštičky s make-upem.

K objednávce jsem samozřejmě dostala i nějaké testery a kupodivu, přestože jsem opět čekala hromádku růžových vzorečků BB krému od Skin79, které shodou náhod dostávám téměř pokaždé (Ne, skutečně mi nevyhovuje a nehodlám svůj názor měnit), měla jsem tak možnost nově vyzkoušet dva přípravky.
Jednou z novinek pro mě byl zesvětlovací přípravek White Reviving Skin Radiance Emulsion od Skin79. Je vcelku logické, že z miniaturního testeru člověk nepozná (leč vystačil kupodivu na 4 použití), nakolik tahle legrace skutečně dokáže zesvětlit pleť a eliminovat pigmenty, mohu tedy pouze poznamenat následující. Je poměrně dosti vodové konzistence a slabé vůně, na pleť tedy velmi příjemný. Kůže je po aplikaci hebká na dotek, hydratovaná a rozhodně ani trochu mastná.

Do třetice všeho dobrého jsem měla příležitost otestovat další přípravek na odstranění černých teček, v Koreji jsou to výrobky zřejmě velmi oblíbené. Dostala jsem vzoreček na Charcoal Nose Cleansing Strips od Luke, což je značka, o které jsem dosud nikdy neslyšela.
Black Head EX ani jinými tuhnoucími maskami jsem neměla nijak pozitivní zkušenosti, neb mi tyto produkty typu „nanes, nech zaschnout a odtrhni“ nikdy nepřipadaly příliš efektivní. Luke na to ale jde se svými čistícími proužky jinak. Jak lze vidět na obalu testeru, člověk si na nos přilepí proužek, který je údajně napuštěn výtažky z uhlí, vitaminem E, aloe vera, zeleným čajem a vilínem virginským (což je rostlina užívaná k čištění a zjemnění pleti). Ten do půlhodiny úplně ztvrdne a po odtržení zanechá pokožku čistou a jemnou. Je to skutečně poměrně účinná metoda čištění na rozdíl od slupovacích masek, byla jsem příjemně překvapená.

Docela mě ovšem pobavil návod na obalu:
Obrázkový návod: Na obličeji ponechte 10-20 minut.
Korejský návod: Na obličeji ponechte 15-20 minut.
Anglický návod: Na obličeji ponechte 20-30 minut.

sobota 25. srpna 2012

Vzpomínky na Prahu

(Krutě neaktuální, ale což. Prázdniny končí, člověk začíná vzpomínat.)

Dovolenou jsme s Iškou jako obvykle strávily zkoumáním nových chutí korejských pochutin (dosyta jsme si užily hlavně fazolové pasty), pokoukaly po obchodech a poprocházely naše oblíbená místa, leč žádný skvělý objev a následný nákup se nekonal. Přijde mi, že v poslední době utrácíme výhradně jídlo, ale nedokážu říct, zda to má co k dočinění s věkem nebo rostoucími cenami. Z následujících fotek je nicméně 80 % Iščin haul, aneb Ely = chudý student a škrt.

O různých křupkách jsem se tu už dříve rozepisovala, i sladkosti typu Kancho jsem vícekráte zmínila. Novinkami jsou tedy jen kuřecí křupky, které prý chutnaly velmi uměle; instantní udon, kterými se má drahá kamarádka rozhodla oblažit kolegy z práce; a sladké pečivo v mražené formě, které jsme si velmi oblíbily. Natolik, že jsme si pro něj zašly několikrát. A když jsem si po několika dnech přicházela pochutnat do Korea Martu i s mámou, zjistily jsme dvě věci, obě nemilé: jednak jsme očividně vykoupily veškeré zásoby, za druhé už tento zájem přiměl prodavače zvednout ceny. Ehm. Tomu se tedy říká blesková reakce na zvýšenou poptávku.
Fazolová pasta je ale každopádně jako náplň vynikající věc. Můžete ji znát třeba ze slaďoučkých daifuku, kde v kombinaci se sladkou rýžovou pastou vytváří až přeslazené duo, a také právě z takových druhů pečiva, kdy těsto připomíná naše české šátečky, ale přeslazená česká pseudo-marmeláda (či cokoliv marmeládu alespoň vzdáleně připomínající) je nahrazená právě onou pastou.
Rozhodly jsme se proto vyzkoušet i kynuté knedlíky s touto náplní a opět musím říct, že jsem si velmi pochutnala!

Sladkosti na poslední fotce jsou lízátkové prsteny, které bývaly před lety populární i u nás. Jaký je ale rozdíl mezi korejskou a českou verzí? Česká – sladké cosi. Korejská – sladkost  se silnou pomerančovou chutí v plastovém obalu, kam si můžete prstýnek odložit, kdybyste ho náhodou nechtěli slízat naráz. Z druhé strany je navíc jako dárek ukryt přívěsek na provázku. To celé za poloviční cenu. A pak nemám nadávat na zdejší potraviny?


Plánovaly jsme také konečně zajít na runnig sushi, ale jelikož jsme zřejmě ten typ lidí, kteří si dají v restauraci jedno jídlo a jestliže jim chutná, dávají si ho v onom podniku až do konce života, obávajíce se riskování při okoušení jinzch pokrmů, skončily jsme vždy na vegetariánském meníčku, které nám chutná.

Když už mě má peněženka začínala nenávidět a já proto využila přítomnosti mámy a babičky, říkala jsem si, že konečně alespoň okusím "pravé" suši s masem. Tuňák i losos mi nedávno začal velmi chutnat, tak proč ne? Celý oběd se ale zvrhl ve frašku, kdy jak máma tak babička vehementně předstíraly, že jim podávané jídlo alespoň částečně chutná, a kdy poté babička vzdala svůj souboj s hůlkami a snažila se dále už jen s příborem.


Nákupy se mi tedy poněkud vyhnuly, když zrovna nepočítáme oblečení, a tak jsem si alespoň při odjezdu nakoupila nějaké pokoukání v jednom z těch mnoha "DVD za 10Kč!" stánků. Doplnila jsem si sbírku filmů od Kim-Ki Duka, přestože jsem oba viděla už několikrát, a zachovala jsem se rovněž jako správný ex-otaku a vyjádřila podporu vydávání asijských animovaných titulů u nás, konkrétně koupí DVD Evangelion a Zkáza Ecobanu.


Na DVD Zkáza Ecobanu jsem se dívala s máti, jakkoli jsem tedy chtěla originál s titulky, nakonec byl zvolen český dabing. Máti totiž tvrdí, že je-li nucena číst titulky, nemá už tolik času na sledování obrazu. Tak jsem tiše trpěla a sledovala, jak postavy naprázdno otevírají pusu, aniž by z ní vyšla jediná česká hláska, nebo poslouchala funění a vzdychání našich dabérů v naprosto nevhodných situacích, kdy má přitom postava pouze dýchat. Achjo. Nejzábavnějším momentem filmu pro mě byl hned úvod, kdy mohl divák zjistit, že jsou Češi vskutku velmi nápaditý národ a z původního titulu Wonderful Days dokázali neznámými překladatelskými technikami stvořit právě název Zkáza Ecobanu.
Přesunu-li se od českých failů, musím pochválit skvělé propojení animace s kresbou. První polovina příběhu je skvělá, nicméně závěr je až příliš heroický (což je u tohoto typu filmů zřejmě samozřejmostí) a až příliš nepochopitelný. Chtě nechtě jsem si navíc vzpomněla na svou kamarádku WelWi a musela v duchu poznamenat, že áno, "Korejci umí skvěle trpět". Velkým plusem je také nádherná hudba.

Na sledování Evangelion jsem raději už žádného člena rodiny nepřemlouvala a zřejmě jsem udělala dobře. Asi už jsem tomuto žánru skutečně odrostla, ale filmové přepracování prvních šesti epizod anime mě natolik nezaujalo, že jsem ho po půl hodině raději vyměnila za jiné koukání a vážně uvažuju, že ho nikdy nedodívám. Jak nám totiž radil jeden náš moudrý profesor, od nástupu na výšku máme pečlivě přehodnocovat, co budeme číst nebo sledovat, čas se totiž stává velmi cenným artiklem.

pátek 17. srpna 2012

Rjú Murakami – Čáry

I nadále plním své předsevzetí a postupně likviduju hromádku čtiva, přesouvajíc knihy z mentálního šuplíčku „Doporučené“ do „Přečtené“. Na řadu se nedávno dostal i další Murakami, tentokráte Rjú Murakami, a já do něj vložila své poslední naděje k nalezení knihy, která by mě skutečně zaujala. A hurá, ono se povedlo!

Čáry jsou druhou Murakamiho česky vydanou knihou. Těžko ji nazvat románem (jako to dělají mnozí recenzenti), žánrově bych ji osobně řadila spíše mezi povídkovou sbírku, kdy na sebe jednotlivé příběhy sice navazují a v pozadí všech stojí jako sjednocující prvek tajemná dívka Júko, zvláštní svou schopností slyšet elektrické signály v kabelech, hlubší návaznost ale nemají. Sdílejí jen téma – sex, násilí a psychické problémy.
Děj se přelívá z postavy na postavu. Všechny jsou pouze letmo představeny, a následně uprostřed děje zanechány čtenářově imaginaci a příběh se posouvá dál, k jinému fiktivnímu osudu. Co kapitola, to jedno jméno a jeden příběh. 
„Dívka náhle otevřela oči. Ústa měla plná krve. Pokusila se cosi vykřiknout, ale svaly měla ochablé od paralyzéru, a tak jí u úst jen jako z vřídla bezhlesně vytryskl pramínek krve. ,To je ono,‘ pomyslel si Takajama. Ten vyděšený dívčí pohled a ten podivný pocit, že se děje cosi šíleného, nepochopitelného… Kamenem jí rozmlátil oči a nos. Zakrvácené ruce si otřel do kapesníku. ,Ještě žije…,‘ zabručel a odešel.“ 
V druhé polovině knihy se mi nicméně styl vyprávění začal pozdávat poněkud monotónní a čekala jsem příchod nějakého zvratu, který by celé vyprávění ucelil a dal knize jasnou formu. Čekala jsem, až se opět objeví ona Júko a konečně se dozvíme něco víc o osudech ostatních postav. Veškeré takovéto doufání se ale ukázalo marným, Murakamiho postavy si pomyslnou štafetu předávají až do samého konce a čekání na jakékoliv rozuzlení je zbytečné. Čtenář si může pouze domýšlet, uzavření kruhu se nekoná. Což je podle mého velká škoda.

Ve většině anotací knihy se mluví o kritice společnosti, ale já osobně nikdy nepochopila, proč by zobrazení negativních jevů mělo automaticky znamenat jejich kritizování. Murakami si zkrátka vybral nevšední téma a neobvyklé lidi, které většinou vnímáme jako špínu společnosti. Důsledně popisuje brutální útoky či mysl lidí s psychickými odchylkami a já přiznávám, četla jsem to vše až s morbidní fascinací.
I ve chvílích, kdy se na stránkách vlastně nic zvláštního neděje, je kniha neobvykle poutavá, protože už jen samotné životní postoje a názory hlavních postav jsou velmi zajímavým čtením.
„Nedokázala vysvětlit, na základě čeho tak usuzuje, ale měla pocit, že s Jukari se může bavit přirozeně. Zdálo se jí, že je to hodná holka, ale něco takového přece k podobnému rozhodnutí nestačí. Laskavých lidí je na světě sice bezpočet, ale časem se mnozí z nich určitě projeví v opačném světle. O tom se Džunko přesvědčila na vlastní kůži už jako dítě. Lidem, kteří působili laskavě a sympaticky, se proto rozhodla naprosto nedůvěřovat.“
Verdikt? Je to zajímavé, je to skvěle napsané, leč působí to jaksi neuceleně a neukončeně. Přes to všechno na mě kupodivu Murakamiho Čáry zanechaly pozitivní dojem. Nicméně, nejspíš bych asi knihu nedoporučovala slabším povahám.

sobota 11. srpna 2012

Malice Mizer - Saikai no Chi to Bara a Garnet

Na téhle objednávce jsem si potvrdila Murphyho zákony. I když putovalo jedno CD z Řecka a druhé z Japonska, obě dorazily tak znamenitě, že přestože jsem na ně doma čekala dnem i nocí, práh našeho bytu překročily, jakmile jsem odjela směr Praha. Ano, zhruba hodinu po mém odjezdu.

Dva týdny se tedy těšíc, konečně jsem se k nim dostala. Pomineme-li, že se mi povedlo samou nedočkavostí roztrhnout řecké známky v půli, což je pro mě jakožto pro amatérského filatelistu poněkud nešťastné, jednalo se o shledání šťastné. CDčka cestu přežila téměř bez úhony, hlavně díky poctivému balení. Proč téměř? Na obalu Garnet je prasklina, ale upřímně – čekala já při objednávání CD s tímhle hloupým klasickým plastovým obalem něco jiného? Nečekala.


Rozhodla jsem se pro CD z druhé ruky, vybrala jsem si obě ve stavu "téměř jako nový". Takto se člověku domů dostane předmět se soukromou historií a cena mu nezpůsobí srdeční potíže, protože jedno vyjde na nějakých třista korun~

speciální fotka pro spolumanofily
Saikai no Chi to Bara (再会の血と薔薇) je singl s pouhým jedním trackem. A protože je to song vydaný v době, kdy Malice Mizer opustil Gackt a jejich řady ještě nerozšířil Klaha, jedná se o instrumentální počin beze slov, které by jinak mohly zdobit booklet. Ten se tedy skládá pouze z fotografií členů.
Píseň je poctou zesnulému bubeníkovi Kamimu, který zemřel krátce předtím a přesně to je důvodem, proč mi jdou i při tisícém poslechu slzy do očí.
Osobně se mi strašně moc líbí, jak je CD i celý obal vyrobené. Mám mírnou averzi vůči obyčejným plastovým krabičkám (mimo jiné i kvůli snadné lámavosti, jak už jsem zmínila), takže tahle mě velmi potěšila. Design disku je kapitola sama pro sebe, osobně jsem krásnější snad ještě neviděla.

Garnet ~Kindan no Sono he~ (Garnet ~禁断の園へ~) je čtyřtrackový singl již s hlasem Klahy, booklet tedy obsahuje i texty písní. I k tomuto CD mám poněkud sentimentální vztah, jedná se totiž o poslední počin Malice Mizer, který vydali předtím, než se rozhodli jít každý svou cestou.
Opět, nádherné CD, na tom si někdo vyhrál~
"Special thanks to: All of you always in need of Malice Mizer"

sobota 4. srpna 2012

Mikado, čili "Pocky" v našich regálech

Na začátek bych mohla zmínit, jak je shánění těchto sladkostí zase o něco jednodušší. Bohužel to však platí pouze pro Pražáky či příležitostné návštěvníky naší největší metropole, neb druhá otevřená pobočka Japa Shopu se nachází opět v hlavním městě, přesněji na Národní třídě. Samozřejmě jsme se s Iší zašly podívat, veškeré zásluhy za úspěšné nalezení obchůdku přičítám jen a pouze jejímu orientačnímu smyslu. Jak jsme se stihli mnohokrát přesvědčit, vedu-li kohokoli kamkoli jinam než v Olomouci, je vysoká pravděpodobnost chození v kruhu, objevení několika slepých uliček nebo neúmyslného přechodu do sousedního města či dimenze.

Edit 2017: Marně uvažuju, jak se asi zrovna tohle stalo nejčtenějším článkem na blogu. Lidé dobří, neblázněte, je to příspěvek z roku 2012 z pera mého weaboo JÁ, teď už nejspíše tyhle japonské laskominy seženete leckde. Ale dobrá, byli jste před tímhle skokem do minulosti varování.

Pro mě takovéto návštěvy Japa Shopu znamenají zvědavé pokoukání s následnou návštěvou internetových obchodů, zaujme-li mě něco. Vždyť všichni víme, jaký jsem skrblík. Iška ovšem překvapila, odvázala se a nakoupila si hromádku.

Napsala bych „Išina hromádka“, ale obávám se, že by to vyznělo poněkud zvláštně
Přitom je to paradoxně právě ona, kdo mě upozornil na věc, která by mi vzhledem k absenci hypermarketu Billa v blízkosti mého bydliště zjevně unikala ještě pořádně dlouho.
Totiž, už kdysi jsem tu psala o jakýchsi německých sladkostech typu „Pocky“, které bylo možno sehnat v obchodech řetězce Albert. A teď se dozvídám, že je rovněž už delší dobu možné sehnat i Mikado, právě v Bille (a v některých prodejnách Tesco)! Pamatuju přitom ještě doby, kdy Mikado byly sladkosti nedosažitelné, které si lidé vozili z Německa, Anglie či jiných přilehlých zemí. Jsem stará.


Co je na nich tak zvláštního? Totiž, stejně jako původní Pocky je i Mikado vyráběno japonskou firmou Glico. Je to vlastně totožný produkt, pouze s jiným názvem. Proč tedy platit částky kolem 80Kč, když můžete mít nemlich to samé za polovinu a to kdekoliv, po celé republice? Donést si tedy spolu s nákupem domů i trochu chutě Japonska je tak zase o něco snazší.

Minimálně Olomoučtí (Japamania) nebo Pražáci (některý z obchodů s korejskými potravinami) mají ovšem k ochutnání ještě další variantu – sladké tyčinky Pepero (빼빼로). Vlastně jsem ani nevěděla, že je tahle sladkost populární i v Koreji, a proto jsem byla překvapená, když jsem se dočetla, že v Koreji dokonce existuje i takzvaný Pepero den, který by se dal přirovnat k našemu Valentýnu, kdy si lidé navzájem dávají tyčinky Pepero!
Pepero u mě osobně ze všech dostupných variant vede. Jednak je v Japamanii dvakrát levnější než například takové Mikado, za druhé má balení z neznámých důvodů o polovinu méně kalorií než to německé cosi, co si občas v Albertu přidám do vozíku, přičemž chuť si zachovávají stejnou. Sečteno a podtrženo, pro skrblíka hledícího na váhu ideální.

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely