úterý 31. července 2012

Advik 2012

Varování: po přečtení článku můžete nabýt dojmu, že jsem protivná megera.

Letošní ročník definitivně pohřbil původní Advík. Člověk si pořád říká, že jedno diakritické znaménko nemůže napáchat příliš škod, ale to by se takový jedinec opravdu hodně pletl. Jakkoli jsme si všichni mysleli, že loňský ročník byl pouze nájezdem na správnou cestu, na festival podobný původnímu Advíku, který pouze získá na profesionalitě, letošní ročník naplno ukázal směr, kterým se Advik vydal. Advik se stal herním festivalem. Z původního konceptu nezbylo už nic. Macuri se proměnilo v předváděčku nových her, oblíbené části programu z minulých let byly pozměněny nebo zrušeny úplně. Kdokoli se těšil na návrat manga knihovničky, kterou běžný návštěvník postrádal už loni, a říkal si, že je-li na všech plakátech vypsaná a proto se v prostorách KC Zahrady letos nacházet musí, pletl by se. Kdokoli přijel natěšen na „japonský koncert“, byl velmi zklamán. Smutné je, že do množiny „kdokoli“ spadám i já sama. Pojďme se ale na letošní Advik podívat podrobně, bod po bodu.

Věci, které se mi nelíbily, a organizátoři za ně nemohou
Horko. Ne, to není dostatečně výstižné. ODPORNÉ A NECHUTNÉ HORKO! Vážně, je prostě nerozum pořádat každoročně akci pro tisíce lidí, kteří jsou nahuštěni v malých prostorách bez klimatizace, na přelomu června a července, kdy pravidelně přicházejí nejhorší horka. Ale holt tradice, co naplat. Jakkoli se organizátoři snažili situaci vylepšit větráky a klimatizacemi, změna k lepšímu nebyla příliš patrná. Nikdy nepochopím odvážlivce, kteří celou dobu chodili v několikavrstvých cosplayích a parukách, mají můj věčný obdiv. Já sama měla potíže odprezentovat svou první přednášku, neb mi v kombinaci s mojí rozklepaností reálně hrozilo, že tam zkolabuju (však já vám všem říkala, že mě budete křísit, a tu to máte~).
Přesun spacích prostor do místa loňského přespávání nebyl vinou organizátorů, jak se návštěvník dozvěděl z prohlášení na jejich facebookových stránkách. Cestování to sice opět zkomplikovalo a někomu i prodražilo, zřejmě se ale nedalo nic dělat.

Věci, které se mi nelíbily, a organizátoři za ně mohou
Jak už jsem psala, z festivalu o Japonsku, manze a anime se stal festival herní. Zmizely všechny tradiční části programu spojené s Japonskem typu macuri („Rozšířili jsme macuri“ – hahaha!) nebo návštěva Malého divadla kjógenu. Loni jsme se dočkali alespoň vynikajícího koncertu japonského hráče na šamisen, leč letos, nepletu-li se, nebyl host žádný. Mnoho přednášek vzbuzovalo údiv u nejednoho návštěvníka, například ta o správném výběru podprsenky. Co ale všechny vyvedlo z míry nejvíce byl zřejmě koncert, kdy zhýčkaný návštěvník předchozích ročníků čekal něco skutečně japonského, což mu mimo jiné bylo i slibováno pod krycím názvem „japonský koncert“, v reálu se ale jednalo o kapelu DX. Neříkám, že jsou děvčata špatná, ale hodinové čekání, které znemožnilo konání plesu (nebo se pletu a později se ještě něco dělo?), přineslo pouze velmi špatné ozvučení, díky kterému musely slečny první píseň utnout v půli, a štelovalo se dál. I přes to byl zvuk tak ostrý, že přestože jsem si i po odchodu všech z mé skupinky myslela, že moje uši zvládnou alespoň dvě písně, ještě před koncem druhé jsem kapitulovala a odešla také. Tohle se mi, drazí pánové organizátoři, opravdu u těch „dvou buzíků“, kteří jsou drazí a kvalitativně ne tak dobří, nikdy nestalo. (Ano, toto byl udaný důvod, proč letos nebyla Gothika.)

Organizátoři se tento rok snažili přijít s mnohými vylepšeními, mimo jiné například s papíry s anotacemi u vchodu, což bylo skvělé. Programy byly i u jednotlivých místností, bohužel po celou dobu conu pouze ty páteční…

Další nedotaženou myšlenkou byla tombola. Navýšení cen je bezpochyby chvályhodné, i tady ale chyběla koncovka. Nevím, proč se ceny typu „kupka knih“ nerozdělily na menší části, aby potěšily více lidí, ale to je vlastně jedno. Co mě dorazilo, bylo následující: V případě nedostatečného štěstí u slosování hlavních cen měl návštěvník stále šanci vyhrát některou z cen malých. Zkontroloval si venku čísla a potom si šel na info stánek pro ceny. Skvělé, že? Nicméně jelikož jsme stály v řadě na konci, lidé v čele fronty dostávali věci jako „placka a triko“, „placka a jakýsi poukaz“. Co jsme dostaly my? Vzhledem k tomu, že tři z pěti mých losů byly výherní a ceny už jaksi došly, obdržela jsem 3x výhru „placka a nic“. A jaké to byly placky? Ty z let 2008 a 2009, čili kdokoli se jejich nošením dříve identifikoval jako poctivý návštěvník let předcházejících, nyní není k rozeznání od výherců letošních malých cen v tombole. Double win!

Jednoznačný palec dolů dostávají organizátoři za jednání s návštěvníky. Kromě promazávaní zpráv na Facebooku je to i neprofesionální přístup při odpovídání na dotazy. Bylo mi řečeno, že nemůžu očekávat profesionalitu tam, kde za svou práci nedostávají zaplaceno. Pánové, prosím. Co takhle to vzít z naší strany a uvědomit si, že my, kteří jsme si za akci zaplatili, tu profesionalitu vskutku očekáváme?

Věci, které se mi líbily, a organizátoři za ně nemohou
Pozitivním bodem bylo dílo štěstěny. Jedna ze slečen z mé skupinky přátel měla to štěstí, že Gackt zareagoval na její opakované vyšeptávané „Gackte, Gackte, Gackte…“ a odměnil se jí výhrou Playstationu Portable v tombole, yay! ^^
Tento rok jsem také nebyla svědkem žádného selhávání techniky, co jsem viděla, vše šlapalo, jak mělo. To tedy všechna čest!

Věci, které se mi líbily, a organizátoři za ně mohou
Promítání. Promítání bylo skvělé! Dobré tituly a hlavně – onen sál byl jediným klimatizovaným prostorem. Místa k sezení bylo navíc stále dost a kdykoli tedy člověku hrozil absolutní kolaps z vedra, mohl za účelem ochlazení zamířit právě do Kino sálu.
Kamarádky mi také říkaly, že letošní nocování v tělocvičně bylo nepopsatelně lepší než to loňské. Záchody tentokráte nápor návštěvníků zvládly a lépe vymyšlené to bylo i se sprchami, kdy se slečny pod proud chladivé vody dostaly kdykoli potřebovaly. Během nejteplejší noci byly dodány i ventilátory, což sice způsobovalo občasné bolesti v krku, ale pomohlo v přežití.

Na závěr? Nevěřila jsem, že to někdy řeknu, ale dalšího ročníku tohoto se účastnit nehodlám. Advík pro mě býval záležitostí, na kterou jsem se těšívala celý dlouhý rok. Nyní jsem se celé první tři dny modlila, aby už to skončilo. Velkou roli v tom sehrálo protivné a úmorné vedro, to nepopírám. Nicméně jsem ale stále v duchu srovnávala s Animefestem a nejméně milionkrát se jeho organizátorům v duchu (i nahlas) omlouvala za jakákoli křivá slova, které jsem proti nim kdy řekla nebo napsala ve svém reportu. Kdybych chtěla být přehnaně melodramatická, mohla bych prostě prohlásit – Odpočívej v pokoji, Advíku!

čtvrtek 26. července 2012

Radost za 0.11$ a krátce na téma Advik

Nedávno se mi opět zadařilo~ Přiznám se bez mučení, skupinu SMAP neznám a přihodila jsem spíše ze zvědavosti a v naději, že si alespoň něco počtu. Tedy, ne, že bych tu toho neměla požehnaně, ale jednak se mi úspěšně daří kupkami japonského čtiva prokousávat, za druhé bych udělala asi tak cokoliv, abych nemusela otevřít nová skripta, čehož důkazem budiž zopakování celé středoškolské francouzštiny.

Z časopisu se vyklubal jakýsi katalog zásilkové služby s jídlem, což v praxi příliš netuším, k čemu mi bude. Je krásné, že vím, co členům SMAP od nich chutná nejvíce a že bych si mohla na iPhone i Android stáhnout aplikaci, díky které by mi to i sami odříkali, nicméně jediný reálný důsledek existence tohoto mnohastránkového reklamního katalogu v mém pokoji je má zvýšená chuť k jídlu. Jelikož bych měla přibrat ještě zhruba tři kila, je to vlastně pozitivní O:)

V obálce obálka a v ní... obálka~
 Kdyby náhodou člověk nepoznal, odkud mu balíček dorazil ^^

Jinak, dnes začíná Advik. Všichni mě přesvědčovali, jaké bude hrozné horko, ale já se nenechala ve svém přesvědčení zviklat a sebevědomě prohlašovala, že se meteorologové pletou. A měla jsem, díkyGacktu, pravdu. Jen ať to prosím takto vydrží do víkendu!
Jsem velmi zvědavá, na jaké úrovni to letos bude, protože se opravdu účastním jen z toho škodolibého důvodů typu "Some people just want to watch the world burn." Z tohoto hlediska možná nepřijdu zkrátka, vzhledem ke zrušení avizovaného "japonského koncertu", kdy je najednou na programu česká skupina a co se tak dívám, veškeré dotazy na toto téma jsou okázale ignorovány (a propós, pokud byla skupina DX v plánu od prvopočátku, jedná se o záměrné klamání návštěvníků), také ale díky přístupu odpovědných osob na facebookové stránce, kdy se zodpovědní jedinci neváhají tazateli vysmát místo slušné odpovědi. Najednou jaksi s láskou vzpomínám na Animefest, ale rozhodně si ještě netvořím úsudek, to až na místě.

Zlepšením oproti minulému ročníku by mělo být například navýšení množství cen v tombole, tak uvidíme, třeba bude těch zlepšováků více. K již tradičnímu přesunu spacích prostor na místa na hony vzdálená se nevyjadřuju jednak proto, že se mě to letos přímo nedotýká, navíc se organizátoři k tomuto podrobně vyjádřili a člověk musí uznat, že chyba opravdu nebyla na jejich straně.

Nu což, s žaludkem na vodě (dva noční nájezdy na lednici) a absolutním spánkovým deficitem (dva NOČNÍ nájezdy na lednici), jdu se pomalu chystat~

čtvrtek 19. července 2012

Levné počtení (Ohně na planinách)

Nedávno na mě v knihkupectví čekalo milé překvapení. Na mém seznamu četby od Shall se nachází i titul Ohně na planinách od Šóheie Óoky. A co nevidím? Ona kniha nyní stojí pouhých 30 Kč! Dvakrát se přeptávám, nejedná-li se o omyl, a po důkladném ujištění o pravdivosti uvedené ceny samozřejmě ihned nadšeně kupuju. Doma poté na internetu ceny zkoumám s úmyslem objevit chybu v Matrixu, ale o žádnou se nejednalo. Takové drastické snížení ceny čekalo knihu ve všech knihkupectvích. Jakkoli nechápu, co k tomu mohlo nakladatelství vézt, vůbec si nestěžuju a zprávu o levném čtivu šířím dál.


Těším se, až budu mít čas nad knihu zasednout, ale volný čas teď trávím přípravou přednášek na Advik. Což mimochodem, přiznejme si, není vůbec činnost příznivá pro mou peněženku. Kdykoli si nad nějakým starším videem s Malice Mizer postesknu, že už je nikdy nebudu mít šanci vidět, probudí se v mém mozku ta oblast, která našeptává "Rychle! Kup co můžeš, než tahle část tvého života zmizí a nebude už nikde k dostání." Takže momentálně několik z mých trvale otevřených záložek tvoří i 日本郵便 (japonská pošta), díky čemuž například vím, že jedno z CD momentálně vesele leží kdesi na pobočce v prefektuře Jamaguči a počítám-li dobře, přijde přesně po mém odjezdu do Prahy, což mi na náladě vskutku nepřidává. Dokonce i fotku jsem dostala, zřejmě abych na ní mohla čas od času hodit smutně toužebný pohled.
Otázka: Jak i při bezkontaktním obchodu zaručeně poznáte Japonce?
Odpověď: Email obsahuje "( ^.^)( -.-)( _ _)"

Píšu "na náladě nepřidává", neb jí mám už tak poměrně hluboko pod bodem mrazu. To je tak, když člověk zjistí, že se mu záhadným způsobem na externím disku pokazila polovina drahocenných videí právě s Malice Mizer, které dnes již není možné nikde sehnat. Kdybych já si to tehdá pro jistotu vše nevypálila, zřejmě by teď po mě zůstal už jen bílý obrys z policejní pásky pod naším balkonem.
A nejvtipnější je, že když si člověk řekne "Alespoň, že jsem si nějaké DVD i koupila!" a chce si ho pustit, zjistí, že i to jaksi přestalo fungovat, a po vložení do CDromky ho ani jeden z našich počítačů neregistruje a pouze můj notebook se ho s doprovodnými zvukovými efekty á la "letadlo startuje" a "letadlo havarovalo" snaží ze všech sil spustit. Takže kupujte, stahujte, vyjde to úplně na stejno.

Mimochodem, nějak se to tak stalo, že budu v zimním semestru chodit na kendó. No tož to se chci vidět ^^'

sobota 14. července 2012

Sakura s kávovou příchutí

Proč jen si dospělí lidé neumí jen tak vyhradit trochu času, sednout si k barvám a něco vytvořit? Moderní uhoněná doba nás odvádí od těch skutečně zábavných a tvůrčích věcí. Teď například po barvách sáhnu s železnou pravidelností jednou za rok, víc ani ťuk. Navíc, moje schopnosti jdou rapidně z kopce. Ale když ono mi takhle od snídaně zbylo trochu kafe... 0:)

pátek 6. července 2012

Polštář z trávy – Nacume Sóseki

Další kniha, po které jsem sáhla na doporučení svého literárního gurua Shall, a rozhodně toho nelituju~
"Řídí-li se člověk rozumem, naráží na své okolí. Dá-li se unášet citem, je stržen proudem. Prosazuje-li stále svou vůli, omezuje svobodu druhých."
Už v předmluvě tohoto lyrického románu se od překladatelky Vlasty Hilské dozvíme, že kniha vznikla jako protest proti naturalismu, který se počátkem dvacátého století stával dominantním stylem japonské literatury. A skutečně, co by mohlo lépe bojovat proti směru vyzdvihujícímu nezkreslenou až odpuzující realitu, než táhlé lyrické popisy, jejichž hlavním cílem je ukázat čtenáři krásy přírody a života? Přesně takový styl Sóseki v Polštáři z trávy představuje.

Děj knihy by šel shrnout několika málo větami, krátké prosté epizody totiž nejsou tím, co je na knize podstatné.
Třicetiletý malíř prchá před ruchem velkoměsta a jen s několika knihami a malířskými potřebami se vydává na cestu kvetoucím jarním Japonskem. Zůstává v téměř opuštěném hotelu, kde mu občasnou společnost dělá pouze rodina majitele a několik místních. Hledá námět pro svůj obraz, který se mu nikdy nezdá dokonalý, a proto si ho črtá pouze v hlavě nebo se místo malby věnuje psaní haiku. Důležitější než nalezení námětu je pro něj totiž odpoutat se na cestě od lidských citů. Svět díky tomu vnímá jako obraz, jehož nástin přináší čtenáři, společně se svými myšlenkami a názory na život. Zmiňuje mnoho východních i západních malířů či spisovatelů, staví je do kontrastu, a odhaluje tak svůj neobvyklý pohled na umění a estetiku. 
"Lidé říkají, že nastupují do vlaku. Já říkám, že tam jsou cpáni. Říkají, že jezdí vlakem. Já říkám však, že jsou přepravováni. Nic tak nepohrdá osobností jako vlak. Dvacáté století usiluje o rozvoj osobnosti v nejvyšší míře, a přitom ubíjí tuto osobnost při každé příležitosti. Každému člověku je dán malý kousek prostoru a na tom prostoru si dělej co chceš - to je dnešní civilizace. A ten malý kousek prostoru je obklopen železnou mříží, a kdybyste se odvážili prostrčit mříží nohu, zahnali by vás s velkým křikem. To je dnešní civilizace."
Přestože osobně nemám ráda táhlé popisy čehokoliv a lyrická díla proto skutečně nevyhledávám, u četby Polštáře z trávy jsem netrpěla ani při jediné větě. Autorovy schopnosti popisu jsou na takové úrovni, že vám knižní krajina chtě nechtě vyvstane v mysli a její krása vás okouzlí. Kdo by si tedy stěžoval na takové popisování?
I milovníci haiku si přijdou na své, tyto krátké sedmnáctislabičné japonské básně se v textu vyskytují poměrně často a kupodivu nejsou vůbec rušivým elementem, naopak doplňují atmosféru vyprávění.
Celkově bych Polštář z trávy shrnula slovy "velmi neobvyklá zkušenost". A rozhodně ne nepříjemná.
"Když vyprávíme druhým lidem o svých zkušenostech, ani v nejmenším si nevzpomeneme na ty nepříjemnosti, které jsme prožili. Vypravujeme o tom, co bylo zajímavé a příjemné, ale dokonce se pyšně vychloubáme i tím, co nám bylo nepříjemné. Neděláme to proto, že bychom tím chtěli klamat sebe nebo druhé lidi. Ten protiklad vzniká tím, že na cestách prožíváme vše jako obyčejní lidé. Teprve když vyprávíme o svých zážitcích, staneme se básníky. Snad můžeme nazvat umělcem toho člověka, který žije v trojrozměrném prostoru, když ze čtyřrozměrného prostoru vymazal úhel, jemuž se říká zdravý rozum."

neděle 1. července 2012

Mnoho chutí Japonska – dračí ovoce (pitaya)

Mnoho mých známých, přemýšlejíce o případné budoucí cestě do Japonska, bývá odrazováno jednou palčivou otázkou: "Co já tam budu jíst?". Je-li člověk například vegetarián, dočetl se jistě na internetu, že se Japonci na vegetariánství dívají jaksi skrz prsty a není údajně výjimečné ani v bezmasých jídlech následně maso na talíři objevit. Ale i obyčejní masožraví smrtelníci mohou mít problém ve chvíli, kdy před ně někdo naservíruje syrové maso. Nedejbože něco, co se ještě stále pohybuje!

Potom má člověk čtyři možnosti. První spočívá z vyzkoušení užitečné fráze ze skvělé knížečky Wicked Japanese: 動き出さない家畜の肉、ありませんか?(Nabízíte nějaká úplně mrtvá domácí zvířata?). Druhá samozřejmě v překonání se a pozření daného pokrmu. Třetí v přijetí amerického lifestylu za vlastní a v následném stravování ve fastfoodech. A ta poslední znamená život na rýži, ovoci a zelenině. Jelikož je ale cena ovoce typu jablko kapitola sama pro sebe a poslední varianta by se tedy mohla ošklivě prodražit, což takhle se podívat po něčem levnějším, lokálnějším? Některé druhy ovoce, které je k sehnání v Japonsku, jsou ovšem pro Čechy jednou velkou neznámou.
Přestože se kaki (v našich končinách nazývané tomelem) dá v našich supermarketech sehnat již mnoho let, překvapuje mě, kolik lidí toto v Japonsku hojně pěstované ovoce nikdy neochutnalo! Cena se už roky pohybuje kolem stravitelných patnácti korun, není-li v akci, a nejedná se tedy o pochoutku pro bohatší vrstvy. Přesto tolik mých známých toto delikatesní ovoce, které je chuťově snad to nejsladší, co jde u nás sehnat, nikdy v puse nemělo.

Pokud by si ale chtěl člověk zvykat na japonské plodiny, není omezen pouze na kaki. Ve velkých řetězcích typu Kaufland či Albert je možno pořídit například sladké brambory sacumaimo (u nás pod krycím názvem batáty), v japonské kuchyni hojně používané, nebo například dračí ovoce (pitaya, pitahaya), což je další z plodin, které jsou v Japonsku, zejména na Okinawě, pěstovány.
Zastavím se na chvíli právě u dračího ovoce, neb se mi zrovna včera podařilo sehnat v Kauflandu za směšných osm korun za kus. Jelikož je normální cena až osmdesát za kus, spadla mi brada. Češi dračí ovoce zřejmě neznají, protože i přes tuto slevu byly stále k dostání. Na rozdíl například od beznadějně vyprodaných jahod. Kromě obyčejných smrtelníků ale dračí ovoce neznají kupodivu ani pokladní. Chlapec nebohý pátral seč mohl, zeptal se čtyř dalších nevědoucích kolegů, až nakonec s pomocí vedoucí správné číslo na pokladně naťukal. Leč jen jednou. Nestěžuju si~

Dračí ovoce je chuťově něco mezi liči a kiwi. Jeho zvláštností je, že má i přes svou slaďoučkou chuť velmi malé množství kalorií a navíc obsahuje bohaté množství vitamínu C, vápníku, vlákniny, dokonce i fosforu a dalších. Jí se z něj našedlá pecičkovatá dužnina, která jde po rozkrojení snadno vydlabat velkou lžící. Nejlépe chutná vychlazená.


Nemohu tedy než vám všem doporučit – experimentujte trochu s jídlem a zkoušejte nové, exotické chutě. Vždyť kdy je to naposledy, co jste něco jedli poprvé?
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely