pátek 25. května 2012

Japonské stereotypy

Tak jsem se celý semestr v Úvodu do japonské společnosti učila o tom, co vše si lidé o Japoncích myslí, a jak to vlastně příliš neplatí. Své stereotypní smýšlení o Japoncích ale, zejména po včerejšku, rozhodně měnit nehodlám.

Stále ještě mi co pár dní chodí obálky s čaji a i teď mi měly dva sáčky (za dvě koruny celkem~ ^^) dorazit. Balíček se ale jaksi opozdil, zřejmě ztratil (zdravím, Česká pošto!). Jak se to v takových případech dělá, ozvala jsem se tedy prodejci, že jaksi stále nic. Obratem mi přišla omluva a ujištění, že mi vrátí peníze a navíc pošle vše znova, pěkně draze se sledováním, aby bylo tentokrát vše v pořádku. Nevěřícně jsem povytáhla obočí, mávla jsem nad tím rukou a pomyslela si něco o Engrish, protože komunikační problémy při rozhovoru s Japoncem jsou něco, co už vám po čase přijde až přirozené a spíše by vás udivilo, kdybyste si rozuměli.
Jaké ale bylo další den mé překvapení, když jsem následujícího dne ve emailové schránce našla oznámení o odškodnění i sledovací číslo. A co teprve včera na poště, když jsem zvědavě rozkuchala poměrně velký balíček ("Já čekám něco z Japonska...?") a vypadlo na mě 10 expresně vyexpedovaných čajů, vše zdarma. Uctivá a hluboká omluva přiložena.
...
Jedním slovem – Japonci.
Bohužel se nyní, ačkoliv jsem nic zlého neudělala, cítím poněkud špatně. Po prostudování přiložené dokumentace jsem totiž zjistila, že prodejce vyšlo poštovné na 635¥ a typická japonská snaha udělat pro zákazníka první poslední se pro něj stala finančně velmi nevýhodnou.
Jakkoli to ale může vyznít lacině, je faktem, že při popíjení teď alespoň budu myslet na lidskou dobrotu a bude mě hřát nejen v puse, ale i u srdce.

sobota 19. května 2012

Stín kvetoucí sakury

A jsem tu opět s reportem, začíná to být silně monotónní, vím ^^'

Jak už jsem se v jednom z minulých příspěvků zmiňovala, v Arcidiecézním muzeu Olomouc nyní dlouhodobě probíhá výstava Stín kvetoucí sakury. Vystavované jsou kousky z 19. a 20. století a to hlavně dřevořezy a několik řezeb ve slonovině. Muzeum si přichystalo i doprovodný program – komentovanou prohlídku, přednášky nebo například divadlo.
Aktivní kamarádky se účastnily i zmíněné prohlídky s PhDr. Helenou Honcoopovou (která prý byla politováníhodně krátká), já osobně ale, lemra líná, kromě samotné výstavy navštívila pouze jednu přednášku, tu od W-senseie o rozdílnosti života v Česku a Japonsku.
Nutno podotknout, že jsme senseie trochu pozlobili, když jsme se, studenti z několika ročníků, záměrně shukli někde jinde. Když si nebohý pan profesor myslel, že se o jeho přednášce z řad studentstva nikdo nedozvěděl a zřejmě se v duši radoval, napochodoval mu do místnosti dav dvaceti japonštinářů. Reakcí byl takový ten kapitulační leč mírně pobavený smích~

Výstava samotná byla moc pěkná a hlavně – jelikož jsme chudí studenti, kteří se na prohlídku vydali záměrně ve středu – zdarma. Tož jsme si s Ladou a Ayuku udělaly hezké odpoledne a pěkně si vše proťapaly. Muzeum celkově mě opravdu nadchlo, nikde navíc nebylo ani živáčka. U vstupu byla dokonce možnost si zasoutěžit o publikaci, která k výstavě vyšla, čehož jsme všechny využily. Třeba se na některou usměje štěstí~ Pokud by vás publikace zajímala, je možné si ji prohlédnout na stránkách muzea v elektronické podobě.
Dřevořezů jsou na prohlížení čtyři místnosti, všechny jsou sesbírány z našeho území. Občas se jedná o docela známé kousky, kdy pak průměrný japonštinář na výstavě vypadá tak, že se prochází od jednoho exponátu k druhému a uvažuje, proč jen je mu polovina z nich povědomá, když by přísahal, že je na výstavě poprvé.

Celkově, přestože jsem nevyužila všechny možnosti, které program nabízel, výstava Stín kvetoucí sakury se mi jakožto akce moc líbila. Zdá se mi, že v poslední době podobných kulturních akcí pro lidi zajímající se o Asii přibývá ve velkém a vůbec si nestěžuju, zvlášť když jsou na tak vysoké úrovni.

Fotky s dovolením zcizeny Ladě, neb jsem stále ten chudák bez možnosti fotit

neděle 13. května 2012

Rilakkuma a přátelé


Sešity jsou ryze olomoucký několikakorunový náhodný úlovek. Přijde mi, že se věci podobného stylu poslední dobou dokonce i v takových těch levných obchůdcích s čínskými majiteli velmi rozmáhají a nestěžuju si. Žádné znásilňování motivu profláknutých postaviček, prostě "Vyfoťme nějaké plyše, zakomponujme ho do naprosto random věcí a plácněme to na cokoliv".

Proti známým postavičkám ale též samozřejmě nic nemám. Ačkoli takovou Hello Kitty nemám zrovna nejraději, věcí s Rilakkumou se u mě najde požehnaně. Abych rozšířila řady roztomilých předmětů, objednala jsem si s ním obal na kreditku. Překvapivě dorazily dva, což se mi v poslední době stává nějak podezřele často~ Dostala jsem tak jeden se Sentimental Circus, což musím okomentovat slovy "Yay!", neb tyhle postavičky, které je možno nalézt na stále větším množství výrobků, se mi zdají kouzelné. Stejně jako Rilakkuma jsou výtvorem japonské firmy San-X.

Samolepky Girls Generation byly očividně dárečkem k objednávce. I když bych ocenila spíše jiné skupiny, dívčiny si občas poslechnu, a proto mě mile potěšily. Jen jsem bohužel ten typ člověka, který raději podobné věci šetří tak dlouho, až jsou k nepoužití, místo aby je někam nalepil. Ten samý problém vlastně mívám i s pěknými sešity a deníčky, tentokrát si ale věřím a zakoupené sešity se donutím popsat třeba násilím.

úterý 8. května 2012

Animefest 2012

Ač mě drahá Veve již mnohokrát lákala, až letos se mi konečně podařilo nebojovat zrovna s chorobou či neskládat maturu, a mohla jsem tak zažít svůj první Animefest. Jelikož jsem se z podobných akcí zatím zúčastnila pouze dvou ročníků Advíku (= jednoho Advíku a jednoho nezapomenutelného bezdiakritikového čehosi), nemohu bohužel příliš srovnávat. Pokusím se alespoň upřímně shrnout své dojmy a budu doufat, že nikoho smrtelně neurazím. Dokonce jsem v zájmu milejšího tónu umazala několik negativních adjektiv, leč nejsem si jistá, zda to příliš pomohlo.
Mým spolucestujícím na cestě do Brna byla spoluupolovec Ayuku a jakožto cony dosud nepoznamenaný človíček si jela prožít svou premiéru. Na místě se k nám připojily i mé skvělé kamarádky, slečny z mého rodného města. Měly pozjišťovanou každou informaci nezbytnou k přežití a měly foťáky, díky čemuž můžu článek i drobně ilustrovat~


Prostory
Letošní Animefest se poprvé konal v prostorách brněnského výstaviště a bylo to – naprosto skvělé! Některé místnosti byly klimatizovány a zvláště sezení v Rotundě byla slast. Pobyt v sálech, kde se promítalo, byl ale podstatně méně příjemný. Dusno, teplo, smrádeček a hlavně – kdo si myslel, že plocha Výstaviště bude svou velikostí pro letošní ročník ideální, se pletl. O tom ale o něco níž, to si prostě zaslouží samostatný odstavec.

V areálu bylo možné na dvou místech zakoupit párek v rohlíku či bagety nebo sladké, hlady tedy nikdo neumíral. Sedl-li si člověk s jídlem ke stolům, mohl obdivovat překrásné kresby vytvořené návštěvníky na papírech, jimiž byly stoly potažené. Jednu zastávku dál se na Mendlově náměstí nachází i Albert, kam si člověk mohl pro nějaké ty potřebné živiny dojít i pěšky.


Stánky a odpočinek
Kromě klasických festových stánků, jež naprosto bojkotuji, když si můžu veškeré nabízené zboží koupit tolikrát levněji na eBay, se vyskytly i stánky s zajímavým a cenově dostupným zbožím. Osobně jsem se například už dopředu těšila na prstýnky od Tenshi, které mě nezklamaly. Za skvělou cenu krásný a kvalitní výrobek. Velmi příjemně mě překvapila i Japanamia, což jsem netušila, že kdy řeknu/napíšu/pomyslím si. Jsem u nich zvyklá na hodně nadsazené ceny, ale pamlsky i pití byly v normální cenové relaci a velmi milou drobností byla i ochutnávka kávových bonbonů. Od chvíle, kdy jsem je dala do úst, jsem pro to, aby se kávové bonbony rozdávaly na každém conu či festivalu, opravdu to pomůže v sálech neusínat. Jen jsem příliš nepobrala, proč obchod s japonskými potravinami prodává Indonéské bonbony...?

Ve chvílích odpočinku si již klasicky mohl člověk počkat, až se uvolní místo u nějaké hry, nebo někam zaparkovat k dance padu. První dva dny bylo velmi těžké se k nějaké probojovat, v neděli ale, po odlivu části návštěvníků, už to nebyl problém.
Samostatnou kapitolou bylo Maid Café. Naprosto skvělé místo k odpočinku s milými cenami, rozkošnou obsluhou a příjemnou nabídkou~


Přednášky a program
Jako již tradičně jsem si na programu okamžitě zakroužkovala Grekovu přednášku (Národnostní archetypy v anime), neb z toho člověka mi jde prostě brada k zemi. Cítím z něj vyzařovat auru inteligence a ta se projevuje každou větou, kterou vypustí z pusy. Takhle mají panečku vypadat přednášky! Z těch skvělých musím ještě samozřejmě zmínit tu hintzuovu (Duševní obtíže kreslených hrdinů) nebo v angličtině vedenou přednášku Johnathana Clementse, Omyly o anime. Pán byl skvělý a vtipný přednášející a já předla blahem u britské angličtiny. Líbila se mi i Smrt – srovnání kultury smrti v Čechách a v Japonsku, leč přednášející (Neny) bohužel zřejmě zapomněl, kde se nachází a pro koho přednáší a přišel si popovídat o archeologických pracích na hřbitovech. O Japonsku se zmínil přesně ve čtyřech větách. Nicméně zajímavé, opravdu.

Celkově mi bohužel přišlo, že bylo přednášek málo. Kdyby byla větší možnost výběru, lidé by nestáli hodinové fronty jen proto, aby si vůbec mohli nějakou poslechnout. Vím, že je Animefest hlavně o promítání, ale programu celkově nebylo pro dvě tisícovky lidí dost. Ve volných chvílích neměl člověk co dělat a měl kolikrát i problém najít si místo k sezení. Takže jen stál a duševně se připravoval na další tlačenici a honbu za nejistým cílem v podobě přednášky, u níž mohl jen doufat, že bude kvalitní. Upřímně – čekala bych, že když je přednášek takto málo, budou všechny na vysoké úrovni, ale to bych se pletla. Nechci nikoho jmenovat, ani rozzlobit, ale... je takový problém si přednášku pořádně připravit, když máte přednášet před takovým davem?

Z jedné přednášky jsme musely odejít, neb jsme prostě nevydržely poslouchat slečnu, která neuměla o svém tématu mluvit, dokonce ani okomentovat obrázky své vlastní prezentace. Její rétorické schopnosti navíc neumím dost dobře popsat. Skvěle to shrnula má drahá kamarádka Mája větou, že slečna zní jako Google Translator. Pokud tedy větu vůbec dopověděla, neboť dobrá polovina jich zůstala nedokončených s pomyslnými třemi tečkami naznačenými kdesi ve vzduchu.
Druhá moje drahá kamarádka Káča zase po jedné přednášce, jež byla obzvláště o ničem, na konci vstala, utišila odcházející dav a směrem k přednášejícímu po upřímné omluvě ohledně toho, co bude následovat, shrnula uplynulou hodinu slovy "Já jsem si z té přednášky odnesla tři věci. Kdy máš narozeniny, že máš přítelkyni, a jakým způsobem masturbuješ." Každý přednášející by měl navíc vědět, že vtip je skvělý, když se řekne jednou, a ne když se rozpitvává pět minut šesti až sedmi dalšími narážkami. To prostě humor zabije. Nechci ale vyznět ošklivě, celkově u mě totiž převládají pocity pozitivní.

Strašně mě mrzí, že jsme neviděly kjógen, na který jsme se velmi těšily. Bohužel jsme stihly jen první půlhodinu a potom musely utíkat na vlak. Prvních 30 minut bylo ale bohužel pouze povídání o kjógenu jako takovém, hra začínala až poté. Tož snad někdy jindy.
Musím se ještě taky vyjádřit ke Cosplay soutěži: Chápu technické problémy, to se stává, a co jsem pochopila, je to už tak nějak tradice. Zapomenout na čísla soutěžících? Nu dobrá, vše se dá napravit. Ale chtělo by to alespoň to profesionální jednání od lidí, co samotný program uvádějí. Chápu, že například orgové nemůžou být stále milí a dobře naladění, ale čekala bych to alespoň od člověka, který vede highlight festivalu. Nevím, zda to měla být vtipná poznámka či jen mumlání pod vousy, ale říct sedícím cosplayerům "Proč tohle není v soutěži?" a o další dva metry dále dopovědět "Jste úplně blbí, lidi." mi vtipné nepřijde. Taky naprosto rozumím tomu, že není zrovna potěšující, když tolik soutěžících někde zmizí a nedostaví se, ale rozhodně to není třeba komentovat slovy "Se na to můžu vysrat" pronesenými ležérně do mikrofonu. Soutěžící ale byli skvělí, z některých cosplayů nebylo možno vůbec spustit oči a já doteď obdivuju všechny ty osoby, které svému kostýmu obětovaly tolik času. Byla to opravdu skvělá podívaná!

Přeplněnost
Jednoznačně nejhorším aspektem celého Animefestu, který zaručeně mnoha lidem naprosto zkazil celý zážitek z akce, byly davy tlačících se lidí. Příliš málo programu pro tak velký dav způsobil nevyhnutelné – chtěli-li jste se s jistotou dostat do nějaké místnosti, museli jste tam být téměř hodinu předem! S přibývajícím časem byl samozřejmě váš osobní prostor narušován čím dál víc a ve finále jste se nemohli ani nadechnout. V davu bylo horko, z mnoha lidí tekl pot... opravdu velmi "příjemný" zážitek. Jakoby takové čekání na zahájení koncertu... ovšem zhruba tak pětkrát za den. Aneb loňský Advik – hadr!
Nejhorší byla situace v Rotundě. Organizátoři pouštěli po dvaceti, přičemž v davu jste byli nejen presováni, ale i odděleni od přátel. Často jste tedy seděli daleko od nich ("Žádné mezery, žádné držení míst!"), pokud jste nechtěli být pro neposlušnost po hodinovém čekání vykázáni, jako se to stalo jedné slečně. Svačina na kaši, punčochy či jiné části vašeho oděvu potrhané. A na Facebooku někdo psal, že mu byly rozmačkány brýle...
Nejzajímavějším zážitkem, za který samozřejmě pořadatelé nemohou, byla v tomto ohledu noční cesta do tělocvičny. Venku chladno, trolejbusy jely co půl hodiny, a my tedy předvedli rekord v počtu osob v jednom dopravním prostředku. Jak vtipně poznamenala jakási slečna nalevo ode mě – vyzkoušeli jsme si, jaké to je být během ranní špičky presován do tokijského metra. Brala jsem to ale s humorem, dokonce mě cesta bavila.

Spaní
Zmínila jsem před chvílí přespávání. V tomto ohledu si vůbec nemůžu stěžovat~ Nemám tušení, jaká byla situace dole v tělocvičně, ale my se dostaly do menší místnosti ve druhém patře. Vlastní záchody, stěna se zrcadly, vypolstrovaná podlaha, která usnadňovala přespávání bez karimatky. Jsem navíc díky necitlivým spolubydlícím navyklá spát s ucpávkami v uších a vzala jsem si je i na Animefest, což se mi v noci opravdu osvědčilo. Vyspala jsem se dokonce lépe než na koleji, což je asi trochu smutné a naplno to ukazuje ohleduplnost mých spolubydel.

Hygiena
Co bylo zvládnuto na jedničku byla čistota toalet. Když si vezmu, v jakém stavu byly záchody na Adviku už po prvním dni... záchody jsou na Výstavišti na každém rohu a byly vždy čisťounké, toaletní papír doplněný~

Radosti zdarma
Nesmím zapomenout zmínit, že u vstupu dostal člověk nejen program s anotacemi, ale i Festzine a roztomilou klíčenku. Na výběr byly tři druhy, všechny velmi pěkné a roztomilé. Články ve Festzinu byly na vysoké úrovni, zajímavé a povedené. Rozhodně velmi poutavé čtení a já doteď nemůžu pochopit, že se tam objevil i ten můj hloupý blábol ^^'

Ačkoli bylo mnoho lidí spokojených ba přímo nadšených, co tak pročítám dojmy na facebookové stránce, všímám si, že to jsou většinou ti, pro které to byla první akce podobného druhu. Já osobně mám oproti tomu celkově pocit, že s přibývajícím počtem návštěvníků u mě úměrně klesají kladné pocity z českých conů. Leč v zájmu morbidní zvědavosti si jdu hned zaplatit Advík.
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely