sobota 31. března 2012

Japonské jaro 2012 – část II.

Ve čtvrtek 22.3. se konala přednáška o tradiční japonské hudbě profesora Gregoryho Hurwortha. Pan profesor studoval v Japonsku 35 let, takže měl jistě o tématu veliké znalosti, nicméně přednášku pojal spíše jako pro děti, pro nejaponology a pro neangličtináře. Moc jsme se toho tedy nedozvěděli a opravdu jsme nečekali, že budeme poslouchat Bump of Chicken nebo Ayumi Hamasaki. Klasické nástroje nám byly jen narychlo představeny a problém byl i v tom, že technika v učebně není nejlepší a polovina videí tedy vypadala spíše jako série fotek. Upřímně – cítila jsem se jako na Advíku nebo podobném conu a říkala si, že mohla peníze za vstupné využít jinde :/

Středeční přednáška o cestě po Japonsku mě naopak velmi mile překvapila.
"Jaké je to nasednout do auta a s kamarády procestovat Japonsko od Kjóta, přes Tokio až na sever na Hokkaidó, vám povypráví teprve 15-ti letý Tomáš", stálo na plakátu.
Byly jsme s holkama hodně zvědavé, co nám asi řekne patnáctiletý klučina. Upřímně, mě někdo v patnácti postavit před dav ať přednáším, na mém náhrobku by byl můj patnáctý rok zmíněn i jako můj poslední. Když jsme po vstupu do učebny uviděly hocha vzhledově spíše na dvanáct, naše pochyby se prohloubily. Leč naše hodnocení, jak jsme o chvilku později zjistily, bylo opravdu ukvapené, protože znalostmi i slovní zásobou naopak svůj věk dalece převyšoval, fotky měl opravdu pěkné a celkově byla celá přednáška o jeho zážitcích z cest tak zajímavá, že jsem se chvíli zabývala myšlenkou, jak snadno by se asi japonský zeměpis učil, kdyby ho přednášel on.
Nutno podotknout, že z fotek byly unešeny i naše chuťové buňky. Protože přednášky začínají vždy v sedm hodin večer, čili v době večeře, mnoho z nás ještě nejedlo a fotek úchvatně vypadajícího jídla bylo v prezentaci požehnaně. Tiše jsme skučely a utíraly sliny.
Jen nechápu, proč si vždy musí zrovna za mě sednout nějaká skupina dohromady sdílející jednu mozkovou buňku. A jestli jim křivdím, je mi to líto. Pakliže totiž tu jednu chudinku nesdíleli a měli každý svou, musela být každá z nich celá špatná z toho, jak neustále narážela do lebeční stěny.

Na čtvrteční přednášku o lolitě v hudbě jsem nakonec nešla, přestože jsem to původně zamýšlela. Ale zrovna onen týden nám přijel přednášet Minagawa sensei. Původně jsme měli mít asi 16 hodin přednášek navíc, nakonec bylo množství redukováno na 12. I tak to bylo docela únavné, když k tomu máte ještě všechny své normální předměty a já už proto koncem týdne neměla jaksi sílu vracet se do školy ještě večer na další přednášení.
Mimochodem, přednáška pana profesora byla skoro o čemkoli jiném než o japonské politice, což mělo být její téma. Rozpovídával se s železnou pravidelností o svém mládí a jiných věcech, leč nebylo zrovna snadné mu rozumět. Když už člověk přivykl engrish, mluvil pan profesor natolik potichu, že ho stejně posluchač místy ztrácel. Moje soustředění většinou už po pěti minutách prohlásilo něco o Africe a odešlo, zatímco já zůstala sedět v učebně, sundala si brýle, mžourala na pohybující se tmavý flek s bílými vlasy (čas od času se pousmála nad myšlenkou, že takto vypadá jako Václav Klaus) a usmála se ve chvílích, kdy jsem slyšela, že se něčemu směje. S pozorností ostatních to rozhodně nebylo lepší, nicméně je pan profesor buď tvor nenáročný nebo jsou v Japonsku odporně se chovající studenti
– on si nás pak prý chválil, že jsme byli pozorní posluchači! O.o

Tímto týdnem tedy skončilo Japonské jaro. Mě osobně nadchlo a už se velmi těším na další ročník. A kdybych se náhodou mezitím nudila, Muzeum umění Olomouc si připravilo sérii přednášek a akcí o Japonsku. Jelikož mají ve středy vstup zadarmo a jelikož bude mít koncem dubna přednášku jistý W-sensei, stoprocentně se tam plánuju objevit >:D

sobota 24. března 2012

Nápadité prodejní taktiky

"Přikládám fotku šatů z březnové promoce."
Ó ano, občas se u rozbalování pobavím~

sobota 17. března 2012

Japonské jaro 2012 – část první

Jako již sedmkrát předtím, i letos se nesl pro japanology březen ve znamení olomouckého Japonského jara. Vzpomínám na předchozí ročníky, kdy jsem seděla doma a těšila se, až se už konečně stanu studentem UPOLu a návštěva této akce tak pro mě už nebude nereálnou představou (přednášky se totiž konají uprostřed školního týdne), ale realitou. Když jsem byla přijata na japonštinu, vím, že mi hlavou proletělo, jak dlouho ještě budu muset čekat, než Japonské jaro začne. A pak najednou... ono to bylo tu! Děsí mě, jak rychle najednou čas letí.

Nechala jsem si ujít přednášku o kamikaze, jelikož toto téma mě opravdu nijak více nezajímá, a z finančních důvodů jsem nenavštívila ani loutkové představení Noriho Sawy. Zjistila jsem, že je celý záznam k nalezení na Youtube a rozhodla se proto, že budou-li kamarádi nadšení, podívám se na něj.
Představovala jsem si, podle názvu, že se bude jednat o jednu hru s názvem "Kaguya". Spolužáci, kteří se na rozdíl ode mě rozhodli divadla zúčastnit, mě ale následně vyvedli z omylu. Jednalo se prý o několik krátkých kousků a celé představení trvalo zhruba hodinu. Někteří byli s představením spokojeni, jiní naopak tvrdili, že si za 180Kč představovali něco jiného, nebo alespoň delšího. Mám pocit, co jsem se tak vyptávala, že lidí s neurčitými pocity bylo přece jen trochu více než těch ryze nadšených. Nemohu ale samozřejmě soudit, pouze referuju.
Chystala jsem se dorazit alespoň na Dějiny japonských her, ale nakonec byl pro mě onen den tak vyčerpávající, že jsem si dokázala představit akorát tak jak ulehám do postele. A když už ani já nemám náladu na dance pad, značí to absolutní spánkový deficit.

V úterý 13.3. ale bylo na programu něco, kvůli čemu bych do sebe klidně nalila litry kávy, jen abych vydržela vzhůru: přednáška W-senseie na téma Školský systém v Japonsku! O:)
Vlastně to nebyla ani tak přednáška jako spíše směs jeho vlastních zážitků, vzpomínek a názorů. Jinak řečeno – daleko zábavnější i zajímavější, než by pravděpodobně byla obyčejná přednáška.
Dopoledne v hodině nám bylo senseiem řečeno, ať tam nechodíme, že není o co stát. Na samotné přednášce jsme byli následně obviněni, že neumíme poslouchat. Prý nás upozorňoval, že to bude nezajímavé. Na další hodině, která se konala už po přednášce, jsme si poté vyslechli, že někteří neposlechli a proto na přednášku přišli, i když byla naprosto nudná a nezajímavá. Ale já vám povídám, není nic zajímavějšího než poslouchat, jak po sobě za mlada sensei a jeho kamarádi házeli ledem, protože sníh na Kjúšú nebyl. Upřímně, usmívám se i nyní~
Mimochodem, sensei je vůbec poslední dobou kouzelnější než obvykle – když mě v pátek viděl před učebnou ve slunečních brýlích, zastavil se, mírně nafoukl tváře, zadíval se na mě a prohlásil, že jsem "kowai" m=_=m

Středeční ochutnávka japonských jídel opravdu překvapila. Za pouhých 60 Kč pro členy JKO jsme měli dva kousky suši, onigiri s tuňákem, karé raisu (leč bez té raisu), mini okonomijaki a na závěr matča dobrůtku se sladkou fazolovou pastou. U některých chodů bylo možno si i přidat. Moc povedené, skvělá práce od všech, kdo vařili! Měla bych snad jen drobnou poznámku. Měla jsem obrovské štěstí, že jakožto téměř celoživotní vegetarián jsem asi pět dní před samotnou akcí zjistila, že mi začal chutnat tuňák, takže jsem si na onigiri velmi pochutnala. Nicméně taková slanina v okonomijaki mě nepotěšila a myslím, že by nebyl velký problém udělat jich několik vegetariánských. Na druhou stranu, je to přece jen určitá komplikace a vím, jak dlouho se s tím ty obětavé hodné duše vařily, takže je mi skoro hloupé něco takového psát.

K jídlu byla i přednáška, ale musím se poctivě přiznat, že si z ní nepamatuju téměř nic, snad jen onen vtipný krátký filmeček o návštěvě suši restaurace. Většinu času jsem pošilhávala po jídle a prosila Gackta, ať už je čas dalšího chodu, neb jsem se obávala, že brzy začnu okusovat židle.
Nicméně jedna věc mi vadila, ale to je opět ve mě. Snad v každém článku vyjadřuju, jak nesnáším nadsazené ceny čehokoli. Je mi proti srsti kdykoli někdo něco prodává pětkrát dráž, než za jakou cenu nakoupí. Proto mě cena tyčinek Mikado, které byly na místě spolu s několika dalšími potravinami z Japamanie k dostání, zabila. 50 Kč? Historické maximum. To už je jako nepsaná soutěž mezi Prahou a Olomoucí o to, kdo bude pamlsky prodávat dráž...

Ve čtvrtek jsme měli opět možnost navštívit divadlo, tentokrát ale ve studentském, přesněji japonštinářském podání. Romeo a Julie po japonsku. S děvčaty jsme se smály od začátku až do konce a jsem si jistá, že některé vtípky budeme citovat ještě hodně dlouho. Celý záznam je k nalezení na Youtube, pokud tedy máte volnou hodinku, určitě koukněte. Sledování na živo se to samozřejmě nemůže rovnat, ale tak alespoň pro představu.

 

Shrnula jsem první dva týdny Japonského jara, což ale ještě zdaleka není konec, více tedy příště.

sobota 10. března 2012

iKnow.jp

Nevím, kolik z vás ještě pamatuje ty skvělé časy, kdy se na internetu dala japonština studovat na stránce smart.fm? Kdy se mnozí z nás ve svých volných chvílích proklikávali slovíčky na modré obrazovce a pokojem se rozléhaly japonské věty a zvuk oznamující správnou odpověď?

Smart.fm od firmy Cerego Japan byla tehdy asi nejlepší stránka pro výuku japonštiny, kde uživatelé denně vtěsnávali do svých mozků nová slovíčka, procvičovali svou dlouhodobou paměť a když už toho měli dost, mohli se vrhnout i na výuku jiných jazyků z kurzů jak oficiálních, tak vytvořených ostatními uživateli. Stránka mapovala váš pokrok a vytvářela výukový plán přímo vám na míru.
Od té doby uběhl už rok, neb přechod na iKnow proběhl v březnu roku 2011. Jediné, co věrným uživatelům zůstalo, byl přesunutý účet na nových zpoplatněných stránkách iKnow.jp a vzpomínky na některé z hlavy nevypuditelné věty, v mém případě například 荷物をまとめて出て行った。("Sbalila si věci a odešla."). Když vám je někdo opakuje týdny a týdny, zjistíte, že na téměř každé japonské slovíčko dokážete z paměti vydolovat i příslušnou větu.

Zdroj
Začátkem března mi přišel email oznamující, že mám na iKnow měsíc zdarma. Buďme upřímní, já přitom nedávno uvažovala o tom, že bych jim těch 1000 ¥ (dnes cca 230 Kč) na měsíc dala a po roční vynucené pauze si vesele dál klikala. Ale asi dvě minuty před platbou mi Ayuku představila program Anki i s ukradeným obsahem ze starého dobrého smart.fm a já, vděčná šikovným zlodějským ručičkám studentů japonštiny a nadšená tím, že ušetřím, stránku s pokyny k platbě zase pěkně vypnula. Jenže teď opět rozvažuju.

Měsíc zdarma je od Cerega samozřejmě jen chytrý krok, jak nalákat uživatele na pěkný design, různé achievementy a odznáčky a dostat z nich tak peníze. Jenže přiznejme si to, já jsem přesně ten typ člověka, kterého nejrůznější ocenění a checkpointy k učení neuvěřitelně motivují.
"Už jen 100 slovíček a budu mít další odznak!"
"Už jen tři hodiny učení a dostanu odznak za 50 odučených hodin!"
Navíc – v Anki si pouze donekonečna otáčíte kartičky, kdežto iKnow váš pokrok sleduje, propočítává a vede vás k co největší efektivitě.

Oproti smart.fm, kde kurzy Japanese Core obsahovaly několik kroků po čtyřech stovkách slovíček, jsou nyní kurzy rozděleny po pouhé stovce. Výuka ale probíhá déle a pečlivěji a je proto naprostá jistota, že člověk nic neodflákne a všechny si zapamatuje.
Šikovná je i stále zdokonalovaná aplikace na iPhone. Dříve mě vůbec nelákala, protože k učení potřeboval být člověk připojen k internetu. Nyní je možné se učit i v režimu offline s tím, že se následně aplikace po připojení na internet sama synchronizuje se stránkou a váš pokrok zaznamená.

Za první týden od chvíle, kdy mi přišel mail ohlašující onu radostnou novinku o měsíci jejich služeb zdarma, jsem učením na iKnow strávila přes 6 hodin. Proto skutečně uvažuju, zdali nemám já – král skrblíků – přece jen přistoupit na jejich cenu?

sobota 3. března 2012

Dny korejské kultury

Ve dnech od pondělí 27.2. do středy 29.2. se v olomouckém kině Metropol konaly Dny korejské kultury. V praxi to znamenalo promítání čtyř korejských filmů za tři večery. Kim Ki Dukův Dech, Čas a 3-Iron (filmy, které nejsou českému divákovi neznámé, jelikož byly před několika lety všechny vysílány ČT2) a Park Chan Wookova Paní pomsta. Tato sestava byla navíc v úterý doplněna českým dokumentem Vítejte v KLDR a přednáškou Romana Haráka spojenou s promítáním jeho fotografií ze Severní Koreje.
Pro mě a mé známé to samozřejmě znamenalo jasnou návštěvu. Přestože jsem oba snímky viděla, zašla jsem v pondělí na Dech a ve středu na 3-Iron.

V kavárně skutečně prodávali korejské pochutiny, jejichž ceny jsem bohužel v ono pondělí nemohla posoudit, neb většina nebyla opatřena cenovkami. Dívala jsem se ale na stránky firmy Feme, která přes kavárnu potraviny prodávala, a zjistila jsem, že mají vše zhruba o polovinu dražší než jak jsem zvyklá tyto věci kupovat, proto jsem podobné ceny předpokládala i v Metropoli.


V pondělí jsem si proto koupila jen několik ženšenových bonbónů, a abych se necítila ochuzena, hodila do pusy kousek vegetariánského suši, které v kavárně nabízeli k ochutnání zdarma. Následně jsem se s Ayuku vydala na film. Zážitek rozhodně daleko větší než z obýváku u televize, nicméně mě docela rušily kazy na plátně. Doteď jsem nepochopila, co to mělo být? Vzhledem k modernosti kina nevěřím, že by se nejednalo u záměr, vždyť něco takového není k vidění ani v našem maličkém městském kině. Vše ostatní ale, včetně pohodlnosti sedadel, mile překvapilo.


Úterý jsme ve prospěch odpočinku oželely, ve středu jsme nicméně ve větším složení vyrazily znovu. Opět byla možná ochutnávka suši, potraviny měly navíc tentokrát cenovku, která mě utvrdila v mém podezření ohledně jejich ceny. Kino bylo tentokrát zaplněnější – bohužel! Několik vysmátých skupinek si totiž zřejmě spletlo film a u tohoto dramatu se dívčiny mylně domnívaly, soudě podle jejich výbuchů smíchu v naprosto nevhodných chvílích, že snad dorazily na nějakou romantickou komedii. Se slzou v oku jsem vzpomínala na pondělní promítání, kdy nás v sále byla pouze hrstka.

Celkově to ovšem byla milá akce za rozumný peníz. Doufám, že něco takového uspořádá kino Metropol znova~
Příští akce? Japonské jaro!
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely