pátek 27. ledna 2012

Norské Dřevo – Hakuri Murakami

Po návratu z bojiště, chci říct ze školy v době zkouškového, mě máti mile překvapila knihou. Zřejmě ve snaze rozšiřovat můj povážlivě hubený seznam přečtené japonské literatury mi věnovala Murakamiho Norské dřevo.


Troufám si říct, že se v našich končinách jedná zřejmě o nejznámější knihu od nějakého japonského autora. A já byla dlouho kulturní barbar, který ji nečetl. Norské dřevo je prvním Murakamiho románem přeloženým do češtiny. Právě tato kniha mu přinesla nejen domácí, ale i celosvětový úspěch.

Začněme klasicky, nastíněním děje, a řekněme, že se příběh odehrává v Tokiu v šedesátých letech minulého století a sleduje studentská léta mladíka jménem Tóru Watanabe. Jeho názory, postoje k měnícímu se světu zmítanému revolucemi, vztahy s ostatními lidmi. Tóru se od svých vrstevníků liší. Nenechává se spoutat konvencemi a životem proplouvá aniž by se účastnil politického dění. Nenechává se strhnout většinou, jen pasivně sleduje okolní dění, které patřičně komentuje, a všímá si jen svého malého duševního světa, který se točí převážně okolo dvou dívek, Naoko a Midori, a jeho citů k nim.
"Když umřel Kizuki, naučila mně jeho smrt jednu věc. Pravdu, která se stala - nebo to tak aspoň vypadalo - nedílnou částí mne samého. Zněla takhle: "Smrt není opak života. Smrt je už v našem životě skrytá."
Kniha řeší motivy sebevraždy, lidské psychiky a její křehkosti. Nabízí také mnoho témat k zamyšlení. Co je lepší, život s osudovou láskou, který je ovšem jen těžko realizovatelný a člověku nepřinese štěstí, nebo příjemné soužití s osobou, která tu pro vás skutečně je, má vás ráda a chce to s vámi zkusit?
 Někomu by mohly vadit naturalisticky vykreslené sexuální scény, kterých je v Norském dřevu opravdu požehnaně. Já osobně proti nim kupodivu nic neměla. Když zohledním, jak mi vadil například Hrabalův popis takovýchto okamžiků v jeho novele Obsluhoval jsem anglického krále, je to až s podivem. Snad má Murakami přeci jen více taktu?

O Norském dřevu se říká, že je v zahraničí tak populární zejména proto, že Tóruovo smýšlení a vůbec celé prostředí, které ho obklopuje, nepůsobí japonsky a není proto zahraničnímu čtenáři příliš cizí. S touto myšlenkou souhlasím, ale doplnila bych, že to není jen Tóru, který vybočuje z řady. Ještě výraznější je dle mého názoru v tomto ohledu Tóruova kamarádka Midori, která pro mě zosobňuje cokoli, jen ne typickou japonskou dívku šedesátých let. Právě ona se mi zdála nejzajímavější postavou v celé knize, čímž se zřejmě taky liším od většiny čtenářů.
"Proč musejí na noc vlajku zase spouštět, jsem nikdy nepochopil. Státy přece trvají i v noci, a celkem dost lidí musí v noci do práce. Třeba údržbáři v metru nebo taxikáři, hostesky v barech, hasiči na noční nebo noční hlídači. Že se jim upírá právo pracovat pod státní vlajkou, mi připadalo jako vyložená nespravedlnost. Myslím ale, že si z toho nic nedělali. Nejspíš si toho ani nevšimli. Takovými problémy jsem si lámal hlavu jen já sám. A i mě to nakonec přestalo bavit."
Asi jsem příliš náročný čtenář, ale nejsem z knihy tak u vytržení, jako ostatní mí známí. Obsahovala mnoho zajímavých myšlenek a nutila mě několik dní nad nimi přemýšlet, ale zřejmě mi jaksi nesedl styl vyprávění. Dala bych jí zhruba tak tři hvězdičky z pěti, za což mi jistě hrozí ukamenování.
Ne, že by nebyla dobrá, to určitě ne. Prostě mě jen neohromila.
 Než jsem nastoupila na školu, začetla jsem se trochu do Kafky na pobřeží, kteroužto knihu jsem ale zatím neměla příležitost dočíst. Ale zaujala mě a líbila se mi. Takže Murakamiho stylem psaní to nebude. Spíše bude chyba v tom, že jsem na knihu vyposlechla tolik chvály, že jsem asi prostě čekala něco víc.

Zkoušela jsem zhlédnout i často kritizované filmové zpracování. Opravdu jsem se snažila, nicméně mě ve finále více zaujalo jídlo, co bylo na stole, a v paměti mi záhadně zůstala pouze lechtivá scéna na travnaté pláni. Doteď nevím, zda to něco vypovídá o kvalitách filmu, mé zhýralé mysli, nebo lahodnosti podávaného pokrmu.

pátek 20. ledna 2012

Japonský čaj a singl Itsuka od Yuzu

Extrémně levné nakoupení aneb objevujeme skvělé stránky eBaye (aneb musím se přiznat, jsem docela zvědavá potvora).
Někteří prodejci občas potřebují nahnat feedback, protože jsou noví a potřebují mít dobré hodnocení, aby mohli prodávat dražší věci a lidé se nebáli je od nich nakupovat. A někdy zase objevíte obyčejného člověka, který se v prodeji moc nevyzná a zvolí poštovné zdarma mezinárodně, bohužel velmi drahou metodou, přes USPS. Oba dva zmíněné typy mají až podezřele levné zboží, které se mnoho lidí bojí kupovat vzhledem k tomu, že nemají skoro žádný feedback.
Tak nebo tak, když na někoho takového narazí člověk jako já, je to skvělá náhoda. Pro mě jsou to takové menší Vánoce. Vždy mě zajímá, jestli druhý typ prodejce zboží opravdu pošle nebo se z obchodu vymluví (vždy souhlasím a nikdy nedělám problémy). Pokud však zvolí první možnost, všechna čest, opravdu.

Koupila jsem takto v poslední době CD od japonské kapely Yuzu a dva sáčky japonského čaje. CD mě stálo dolar, prodejkyni na poštovném pět, a já jí za to obdivuju a klaním se jí. Nečekala jsem, že se to prodá takhle nízko, a ona je opravdu dobrá, že nechtěla obchod zrušit. Ty dva sáčky mě stály korunu jeden a prodejce to udělal opravdu jen kvůli feedbacku, takže výhodné pro obě strany. Aneb choďte potom do čajovny, když se vám daří tohle. Pakliže trávíte celý den u počítače, není špatný nápad si do nějakého panelu otevřít i eBay a po podobných výhodných obchodech sem tam hodit oko.


Když jsem si našla ゆず (Yuzu) na Youtube, jejich tvorba mě opravdu příliš nezaujala. S odstupem času ale musím říct, že je to pohodová hudba, která se dobře poslouchá. A líbí se dokonce i máti, takže se nemusím zavírat do pokoje a hrát si na karanténu, jak to tu máme po většinu času.
ゆず je japonská dvoučlenná skupina hrající převážně pop. Spolu tvoří už od roku 1997 a rozhodně nepatří k mainstreamu, což částečně ospravedlňuje mou předchozí neznalost. いつか (Icuka) je singl z roku 1999 a celkově obsahuje tři skladby – いつか (Icuka), 出口 (Deguči) a 始発列車 (Šihacu Rešša)


Zelený čaj Ói Oča Hódžiča od Itoenu je čaj pražený, který proto nemá barvu zelenou, ale je hnědý do červena. Letěl z Fukuoky letadlem a doma byl za několik dní. Takže v pondělí dostanu chuť na čaj, zaplatím dvě koruny a do pátku je z Japonska doma.
Chuťově je skvělý, což je bohužel zrovna ta špatná varianta. Prodejce totiž zřejmě zjistil, že se mu poštovné do ČR ošklivě nevyplatí a zasílání do naší republiky zrušil. Ach.
Uklidňuje mě, že mám ještě na cestě furikake (takové to sypání na rýži), taktéž za korunu ♪

Ach ano, a vypadá to, že píšu fejeton o životě studenta japonštiny pro fanzine Animefestu. Jsem hrozně nadšená, ale nejsem si zcela jistá, zda někdo spolu s touto nabídkou nepřecenil zároveň mé schopnosti.

pátek 13. ledna 2012

Grand Guignol Orchestra – Kaori Yuki

Tak mi konečně dorazil poslední díl. Naprosto podporuji tyhle krátké série. Příběh má dost prostoru na řádnou propracovanost, zase se ale nevleče natolik, abyste zapomněli, co se vůbec stalo na začátku. To je můj zásadní problém, ta věčná zapomnětlivost.


Sbírání stále vycházející mangy u mě vypadá v praxi následovně:
1) Dorazí první díl. Nadšeně přečtu.
2) Za čtyři měsíce vyjde druhý. Jelikož mi při pokusu o jeho čtení unikají souvislosti, znovu si nakonec přečtu i první.
3) Zakoupím třetí díl. Jelikož opět uplynulo několik měsíců, při otevření mangy zjišťuju, že si nepamatuju jména postav. Čtu raději vše od začátku.
4) Do rukou se mi dostane po několika měsících díl čtvrtý. Při kradmém pohledu na začátek mangy zjišťuju, že nepoznávám hlavní postavy. Zavírám a beru první díl.
5) Ve schránce se objeví pátý, poslední díl. Ani se nepokouším o jeho čtení a na noční stolek si stavím čtyři předchozí.
Nelitujete mě trochu, když víte, že se chystám na sbírání Angel Sanctuary? 20 volumes. Yay.

Díla Kaori Yuki se pro mě vyznačují tím, že člověk prostě nedokáže uhodnout, co se stane na další straně, a jediné, čím si může být jist je to, že všechny jeho oblíbené postavy poumírají. A že ten, kdo vypadal jako největší záporák, je ve skutečnosti oběť. A naopak.
A ani tento její nový výpotek, Grand Guignol Orchestra, není výjimkou, přestože na konci příjemně překvapí.


Kaori Yuki sama píše, že chtěla příběh zasadit do světa připomínajícího Francii v 18. století. Jako ve všech jejích příbězích ale i tady něco nehraje a jsem si naprosto jistá, že Ludvíku XVI. neparkovaly za zámkem kočáry na pneumatikách, vojáci neměli tanky a střelné zbraně a zámečtí zahradníci neupravovali podobu keřů elektrickými motorovými pilami. A tu motorku na "raketový" pohon raději asi ani nebudu zmiňovat.
Ideální svět kombinující moderní se středověkým, řeknou si příznivci lolity a aristokratické módy. Nenechte se vysmát, to by přece nebyla Kaori Yuki.

Po celém fiktivním světě se vesele plazí lidé nakažení vysoce přenosnou infekcí, Galatea syndromem. Takto postižení se fyzicky změní – těla jim ztvrdnou, výrazy zkamení a klouby otečou. Jejich podivný vzhled a prkenné pohyby jim získají přezdívku guignols, tedy "loutky". A jediné, co mají tyto loutky v hlavě je chuť na lidské maso.
Na takto rozehraný příběh by ale stačily zhruba tři stránky, ve kterých by mangaka popsala, jak se svět řítí do záhuby, až se nakonec všichni stanou infikovanými zombíky.
Proto tu máme i skupinku "hrdinů", neoficiální královský orchestr využívající faktu, že loutky reagují na určité druhy zvuků. A že je těmi zvuky jde docela pěkně masově vybíjet. Proč uvozovky u slova "hrdinové"? Pokud znáte práce Kaori Yuki, musí vám to být naprosto jasné. V čele s zženštilým Lucillem putují zemí nejen proto, aby bojovali proti šíření nemoci, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Kaori Yuki dokáže rozehrát složitou hru na malém prostoru pěti volume. Ale není to jen příběh o lidských slabostech. Co chvíli příběh odlehčí humornými scénkami, i díky tomu se její mangy tak dobře čtou.
V první a druhé knize (Verture a Tragédie Lyrique) Kaori příběh rozvine, ve třetí a čtvrté knize (Ma Chérie a Stigmate) se věnuje jednotlivým postavám, pátá kniha, Troubadour's Love Song, je velkým finále. A mimo jiné ukrývá i překvapení. Samotná Orchestra končí zhruba v polovině booku, v druhé polovině čtenář najde oneshot Camelot Garden. Který mě osobně ovšem docela zklamal, abych se přiznala. Děj má takový spád, až nejde stíhat. Ani mezi postavami se nelze snadno orientovat, a přitom by to mohlo být velmi zajímavé čtení, kdyby dostalo více prostoru.

Kresba je dechberoucí. Za ty roky kreslení si Kaori Yuki vyvinula opravdu nádherný a osobitý styl. Když srovnám první díl Angel Sanctuary s právě vyšlou Orchestrou, ten rozdíl je neskutečný. Samozřejmě, každý autor se v průběhu času vypracuje, ale nikdy jsem neviděla až takový pokrok.
Konkrétně u Kaori Yuki nastal jakýsi přelom kolem roku 2000. Neříkám, že to předtím bylo nekoukatelné, to ani náhodou, ale její práce kresbou více nevyčnívaly z průměru. Zhruba od přelomu tisíciletí je ale každá stránka mistrovským dílem.
Ve finále pak takové čtení vypadá následovně:
1) Stránku přečtete za nějakých 10-15 sekund.
2) Následující minutu si prohlížíte všechny detaily, výrazy všech postav a jejich do detailu propracované oblečení.
Pokud bychom v příběhu měli najít hlavního hrdinu/hrdinku, byla by to uřvaný/á (C)eles, dospívající slečna s problémem identity. Nejsem z těch, kteří nemají rádi ženské postavy, ale pravdou je, že ve chvíli, kdy se chovají jako ukřičené ublížené malé děti, začínám proti nim mít docela averzi. Proto jsem občas tiše trpěla, když bylo to malé hlučné iracionálně se chovající cosi na scéně. Ostatní postavy, z nichž 70 % tvoří překrásní bishíci, pro mě však tuto vadu na kráse mangy dokonale kompenzují.


Co je ale překvapivé, Kaori se mírní. Všichni, kdo mají strach, že se po přečtení další její série budou týden utápět v depresích by měli vědět, že Grand Guignol Orchestra končí takřka happy endem. Postavy jsou uvrženy do stejného nebezpečí jako obvykle, finále grandiózní, ale... velké ALE... vše se nakonec vyvine jinak a já si nestěžuju! Jak Kaori sama napsala – asi stárne~

Verdikt: Rozhodně si to přečtěte. A až dočtete, začněte číst znova. Udiví vás, co vše jste napoprvé přehlédli.

pondělí 2. ledna 2012

Dle Mayů má poslední povánoční návštěva Prahy

Tož jsem se utrhla ze řetězu a dle doporučení máti se rozhodla projevit jako odporný shopaholik, jímž kupodivu nejsem, a užít si výprodeje, dokud prý to jde a nemáme to 14 % DPH. A protože jsem poslušná dcera, činila jsem se. Činila jsem se natolik, že jsem měla brzy důkladně prozkoumanou zhruba desítku obchodních center a přesně věděla, kde lze nalézt co, kolik to či ono stojí, a jaké velikosti jsou dostupné. A zjistila jsem nepochopitelnou věc – proč mají různé pobočky jedné a tentýž značky ten samý kousek v totožné velikosti za jinou cenu? Nad některými skutečnostmi mi zůstává rozum stát.
Zřejmě jsem také pobouřila několik prodavačů a spolunakupujících, když jsem se nejednou škodolibě rozesmála před stojany se šperky, poznávajíc ve zboží věci, které jsem nedávno objednávala pro známé na eBay za 99 centů a tam je viděla za 149 Kč. Nezapomněla jsem o tom mezi svým smíchem nahlas informovat, v těhle věcech si jaksi nedokážu pomoct.


Ale nebyla by to návštěva Prahy a nebyl by to příspěvek hoden tohoto blogu bez něčeho asijského. Svůj výlet jsem tentokrát nestrávila pouze s Iší, ale také s drahou WelWetkou a její kamarádkou Zoey (Zamířili-li jste někdy na Advíku do hudební místnosti, měli byste tuto slečnu znát~).
V tomto složení jsme se vydaly na udon a záhadně svorně skončily u suši. A já odvolávám prohlášení, že mi tento pokrm nechutná. Čerstvě připravené suši se zřejmě nedá s mraženým ani chlazeným vůbec srovnávat, jako by to bylo úplně jiné jídlo. A já se cítím trapně, že jsem to zjistila až ve svých devatenácti. Ach.

Mé a Išino, s ředkví ♪
A poněkud větší nášup pro Zoey a WelWet
Výlet za korejskými pochutinami tentokráte skončil menším nákupem než obvykle, jaksi jsem neměla chuť na sladké a dokonce zanechala v mrazáku levné daifuku. Akorát ty gumové bonbony mi byly vnuceny. Byly dobré, jen naprosto ómamně voněly, výrobce to s chemi poněkud přehnal.
Sweet Potato křupky i jablečný nápoj, o němž jsme až tentokrát zjistily, že bude pravděpodobně hruškový, máme už odzkoušené. Rýži s medem, jež si Iší koupila, bych kupodivu chuťově přirovnala právě ke zmíněným křupkám. Univerzální chuť? Nicméně velmi dobrá~
Instantní udon už od pohledu vypadá giganticky, a skutečně se prý nedal sníst na jedenkrát. S čímž výrobce zřejmě počítal, jelikož výživové hodnoty rovnou uvedl pro poloviční porci.


A co se povedlo Išce cestou vythriftit? Knihu  思い出したら、思い出になった。od Šigesata Itoiho! Upřímně nevím, kam ji mám zařadit. Kniha mouder? Snad. I když i to bude asi trochu sporné. Samozřejmě je jich tam mnoho, ale vzhledem k tomu, že když jsem publikaci zběžně prohlížela (po zkouškách jen já, ty a slovník, kniho!) zjistila jsem, že velká část je věnována i autorovu psu a jeho domnělému pohledu na život.
Šigesato Itoi je takový japonský všeuměl. Spisovatel, autor básní i esejí, tvůrce her pro Nintendo, skladatel, dabér... jak to jde vše skloubit netuším, ale docela to na té knize vidím. Mimochodem. Je nádherná. Na dotyk, na ovonění (ano, jsem jeden z těch čichajících podivínů) i na pohled~

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely