pátek 28. září 2012

Ohně na planinách – Šóhei Óoka

Moje poslední prázdninová kniha. Nějak jsem se příliš položila do časopisů a nakonec mi ani nevyšel čas na nic jiného než japonské autory. Sbohem mé plány na znovu-přečtení Stopařova průvodce.
Nepletu-li se, bude se jednat o mou první silně negativní recenzi. Tož směle do toho.

Kniha Ohně na planinách mapuje osudy japonského svobodníka Tamury. Spolu s ostatními vojáky čelí roku 1944 na ostrově Leyte útoku Američanů, kteří úspěšně postupují a decimují japonské vojsko. Kvůli tuberkulóze je vyhnán od své jednotky a následně ho díky nefunkčnímu zásobování nechtějí přijmout ani v nemocnici, protože by znamenal pouze strávníka navíc. Život na ostrově se nese v duchu boje o potravu, po útoku americké armády se ale brzy změní v boj o holý život. Tamura je odříznut od ostatních a snaží se zachránit na vlastní pěst. Toť zhruba obsah, který, mohlo by se zdát, slibuje zajímavé čtení.


Na úvod zkusím vyzdvihnout něco pozitivního. Jedná se o krásný překlad, jaký už se dnes málo vidí. Nemůžu se zbavit dojmu, že většina překladatelů by dnes nepoužívala slovní obraty jako "A tak jsem byl také zcela prost touhy". Pro mě ale takový jazyk, jaký Jan a Vlasta Winkelhöferovi použili, funguje jako balzám na duši a tuhle stránku knihy jsem si tedy užívala.
Snad bych taky mohla ke světlým bodům zařadit i fakt, že jsou kapitoly typicky o třech čtyřech stránkách, díky čemuž jsem se knihu alespoň nějak donutila po troškách dočíst. Protože je stránka potištěna do čtvrtiny či půli a až na další straně vyprávění pokračuje, je to vlastně takové šizení čtenáře, kniha je tak totiž minimálně o čtvrtinu kratší než jak se zdá na první pohled.

Teď už ale k těm negativům.
V knize se hojně objevují dlouhé a pro mě značně nepochopitelné popisy okolní přírody. Mnohokrát jsem se přistihla, že je čtu napopáté a mozek mi stále nesepnul. Možná je to zkrátka a dobře pouze ve mě a ostatní se v nich neztrácí? Uvádím pro jistotu příklad za začátku 24. kapitoly:
"Podíváme-li se na mapu severní části ostrova Leyte, vidíme, že zde ústřední horský hřbet končí a přechází v rovinu, táhnoucí se od Taclobanu na východě až po Carigaru na severu. Z této roviny vybíhá pak západním směrem do moře poloostrov, podobný ohromnému ušnímu boltci. Nižší horský hřbet, běžící tímto poloostrovem od severu na jih a patřící zřejmě k jinému systému než hlavní pohoří ostrova, objímá Ormocký záliv a v nejzažším koutě tohoto zálivu, dalo by se říci v kořeni lalůčku onoho velkého ucha, ponechává místo pro město Ormoc.
Prostor mezi oběma horskými hřbety zabírají močály, jimiž vede nahoru na sever státní silnice, takzvaná Ormocká cesta, která spojuje Ormoc se severním pobřežím a na něm ležící Carigarou, za ní pak obchází podél pobřeží severní výběžky hlavního pohoří ostrova, až konečně dospívá na východě do rozsáhlé nížiny kolem Taclobanu."
A takhle je to prosímpěkně snad polovinu celé knihy.

Další věcí, která mi na knize vadila, je absolutně nesympatický hlavní hrdina, jehož chování těžce nechápu. Vypravit se z náhlého popudu či jakéhosi neočekávaného náboženského vzplanutí nad ránem do vesnice nepřítele jen proto, aby si prohlédl tamní kostel... vážně? Jen tak zavraždit nevinnou ženu, nedělat si z toho naprosto nic, nato se tím začít trápit, vinu svést na svou pušku, tu zahodit do vody, zbrklého činu nakonec zalitovat ale přitom vědět, že kdyby ji z vody vytáhl, nemohl by jinak a zahodil by ji znovu... prosím? Snažit se zachránit jakýmkoli způsobem, klidně kapitulací, ale nakonec si to rozmyslet a vydat se zpět složitou cestou... skutečně musím pokračovat? Tamurovo chování zkrátka postrádá jakoukoli elementární logiku nebo alespoň snahu o přežití. Jistě, v knize jde o to, že Tamura postupně přichází o rozum, ale vždyť tady se jedná o absenci logičnosti už od prvopočátku vyprávění.

Nejčastěji mi ale obočí putovalo do půli čela z jeho myšlenkových pochodů, opět uvedu příklad:
"Ale mýlil jsem se. Někdo mě musel sledovat. Mám na to důkaz: jakmile jsem v duchu odmítl pocit, že jsem sledován, ztratily moje pohyby onen pocit volnosti a lehkosti a přestalo se mi zdát, že postupuji rychle."
Tamurovi prostě od začátku chybí minimálně polovina mozku, to mi nevymluvíte.

Ač se tedy trochu cítím jako kulturní barbar (na Databázi knih mají Ohně na planinách 75%), začínám si na tento pocit vlivem povinné četby na anglistice, kdy mají dle mého naprosto příšerné knihy status nesmrtelné vynikající klasiky, zvykat. Proto se nestydím za své hodnocení: nikdy víc!

3 komentáře:

TSal řekl(a)...

Nedá se říct, že by mě Ohně na planinách nějak unesly, ale přečetla jsem je vcelku snadno. Záporné body, které tu uvádíš, považuji za hlavní znaky japonské literatury. Nesmyslně dlouhé přírodní pasáže na úkor příběhu a hrdina padlý na hlavu. To jsou věci, na které jsem psychicky připravena hned, jak vezmu do ruky japonského autora. To druhé už se mi obvykle daří bez poznámek přecházet xD

Ely řekl(a)...

T'Sal: Musím přiznat, že jelikož dnes finišuju Posledního Mohykána (ach ta Americká literatura...), přemýšlím, zda nemám "dlouhé a nezáživné" popisy přírody přehodnotit pouze na "delší a nudné", neb u mě kniha právě získala silnou konkurenci.
A tvrdím, že existují hrdinové padlí na hlavu sympaticky a hrdinové padlí na hlavu protivně, leč tohle byl zrovna ten druhý případ, ve všech ohledech m=_=m
Svérázná výstřední postava čtenáře alespoň zaujme, kdežto Tamura je dle mého prostě jen magor, nemůžu si pomoct O:)

TSal řekl(a)...

Jo, Poslední Mohykán je už na anglistice legendou. Já k němu "naštěstí" nedošla xD
Japonští hrdinové jsou v mém případě vždycky v záporné skupině padlosti na hlavu, protože japonský způsob přemýšlení jde stále mimo mě. Takže pro mě jsou magoři skoro všichni xD

Okomentovat

Děkuju za jakýkoliv komentář~

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely