pátek 17. srpna 2012

Rjú Murakami – Čáry

I nadále plním své předsevzetí a postupně likviduju hromádku čtiva, přesouvajíc knihy z mentálního šuplíčku „Doporučené“ do „Přečtené“. Na řadu se nedávno dostal i další Murakami, tentokráte Rjú Murakami, a já do něj vložila své poslední naděje k nalezení knihy, která by mě skutečně zaujala. A hurá, ono se povedlo!

Čáry jsou druhou Murakamiho česky vydanou knihou. Těžko ji nazvat románem (jako to dělají mnozí recenzenti), žánrově bych ji osobně řadila spíše mezi povídkovou sbírku, kdy na sebe jednotlivé příběhy sice navazují a v pozadí všech stojí jako sjednocující prvek tajemná dívka Júko, zvláštní svou schopností slyšet elektrické signály v kabelech, hlubší návaznost ale nemají. Sdílejí jen téma – sex, násilí a psychické problémy.
Děj se přelívá z postavy na postavu. Všechny jsou pouze letmo představeny, a následně uprostřed děje zanechány čtenářově imaginaci a příběh se posouvá dál, k jinému fiktivnímu osudu. Co kapitola, to jedno jméno a jeden příběh. 
„Dívka náhle otevřela oči. Ústa měla plná krve. Pokusila se cosi vykřiknout, ale svaly měla ochablé od paralyzéru, a tak jí u úst jen jako z vřídla bezhlesně vytryskl pramínek krve. ,To je ono,‘ pomyslel si Takajama. Ten vyděšený dívčí pohled a ten podivný pocit, že se děje cosi šíleného, nepochopitelného… Kamenem jí rozmlátil oči a nos. Zakrvácené ruce si otřel do kapesníku. ,Ještě žije…,‘ zabručel a odešel.“ 
V druhé polovině knihy se mi nicméně styl vyprávění začal pozdávat poněkud monotónní a čekala jsem příchod nějakého zvratu, který by celé vyprávění ucelil a dal knize jasnou formu. Čekala jsem, až se opět objeví ona Júko a konečně se dozvíme něco víc o osudech ostatních postav. Veškeré takovéto doufání se ale ukázalo marným, Murakamiho postavy si pomyslnou štafetu předávají až do samého konce a čekání na jakékoliv rozuzlení je zbytečné. Čtenář si může pouze domýšlet, uzavření kruhu se nekoná. Což je podle mého velká škoda.

Ve většině anotací knihy se mluví o kritice společnosti, ale já osobně nikdy nepochopila, proč by zobrazení negativních jevů mělo automaticky znamenat jejich kritizování. Murakami si zkrátka vybral nevšední téma a neobvyklé lidi, které většinou vnímáme jako špínu společnosti. Důsledně popisuje brutální útoky či mysl lidí s psychickými odchylkami a já přiznávám, četla jsem to vše až s morbidní fascinací.
I ve chvílích, kdy se na stránkách vlastně nic zvláštního neděje, je kniha neobvykle poutavá, protože už jen samotné životní postoje a názory hlavních postav jsou velmi zajímavým čtením.
„Nedokázala vysvětlit, na základě čeho tak usuzuje, ale měla pocit, že s Jukari se může bavit přirozeně. Zdálo se jí, že je to hodná holka, ale něco takového přece k podobnému rozhodnutí nestačí. Laskavých lidí je na světě sice bezpočet, ale časem se mnozí z nich určitě projeví v opačném světle. O tom se Džunko přesvědčila na vlastní kůži už jako dítě. Lidem, kteří působili laskavě a sympaticky, se proto rozhodla naprosto nedůvěřovat.“
Verdikt? Je to zajímavé, je to skvěle napsané, leč působí to jaksi neuceleně a neukončeně. Přes to všechno na mě kupodivu Murakamiho Čáry zanechaly pozitivní dojem. Nicméně, nejspíš bych asi knihu nedoporučovala slabším povahám.

1 komentář:

Tenshi in Wonderland řekl(a)...

Čáry ve ěm zanechaly šílený dojem a zpětně jsem se ke knize musela neustále vracet. K určitým větám v nich zaznělých, myšlenkám a výjevům. Četla se úplně sama, jako by ale měla dvě roviny, příběhu a nějakou podprahovou, která ve mě pak doznívala nějakou dobu po přečtení x)

Okomentovat

Děkuju za jakýkoliv komentář~

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely