sobota 17. března 2012

Japonské jaro 2012 – část první

Jako již sedmkrát předtím, i letos se nesl pro japanology březen ve znamení olomouckého Japonského jara. Vzpomínám na předchozí ročníky, kdy jsem seděla doma a těšila se, až se už konečně stanu studentem UPOLu a návštěva této akce tak pro mě už nebude nereálnou představou (přednášky se totiž konají uprostřed školního týdne), ale realitou. Když jsem byla přijata na japonštinu, vím, že mi hlavou proletělo, jak dlouho ještě budu muset čekat, než Japonské jaro začne. A pak najednou... ono to bylo tu! Děsí mě, jak rychle najednou čas letí.

Nechala jsem si ujít přednášku o kamikaze, jelikož toto téma mě opravdu nijak více nezajímá, a z finančních důvodů jsem nenavštívila ani loutkové představení Noriho Sawy. Zjistila jsem, že je celý záznam k nalezení na Youtube a rozhodla se proto, že budou-li kamarádi nadšení, podívám se na něj.
Představovala jsem si, podle názvu, že se bude jednat o jednu hru s názvem "Kaguya". Spolužáci, kteří se na rozdíl ode mě rozhodli divadla zúčastnit, mě ale následně vyvedli z omylu. Jednalo se prý o několik krátkých kousků a celé představení trvalo zhruba hodinu. Někteří byli s představením spokojeni, jiní naopak tvrdili, že si za 180Kč představovali něco jiného, nebo alespoň delšího. Mám pocit, co jsem se tak vyptávala, že lidí s neurčitými pocity bylo přece jen trochu více než těch ryze nadšených. Nemohu ale samozřejmě soudit, pouze referuju.
Chystala jsem se dorazit alespoň na Dějiny japonských her, ale nakonec byl pro mě onen den tak vyčerpávající, že jsem si dokázala představit akorát tak jak ulehám do postele. A když už ani já nemám náladu na dance pad, značí to absolutní spánkový deficit.

V úterý 13.3. ale bylo na programu něco, kvůli čemu bych do sebe klidně nalila litry kávy, jen abych vydržela vzhůru: přednáška W-senseie na téma Školský systém v Japonsku! O:)
Vlastně to nebyla ani tak přednáška jako spíše směs jeho vlastních zážitků, vzpomínek a názorů. Jinak řečeno – daleko zábavnější i zajímavější, než by pravděpodobně byla obyčejná přednáška.
Dopoledne v hodině nám bylo senseiem řečeno, ať tam nechodíme, že není o co stát. Na samotné přednášce jsme byli následně obviněni, že neumíme poslouchat. Prý nás upozorňoval, že to bude nezajímavé. Na další hodině, která se konala už po přednášce, jsme si poté vyslechli, že někteří neposlechli a proto na přednášku přišli, i když byla naprosto nudná a nezajímavá. Ale já vám povídám, není nic zajímavějšího než poslouchat, jak po sobě za mlada sensei a jeho kamarádi házeli ledem, protože sníh na Kjúšú nebyl. Upřímně, usmívám se i nyní~
Mimochodem, sensei je vůbec poslední dobou kouzelnější než obvykle – když mě v pátek viděl před učebnou ve slunečních brýlích, zastavil se, mírně nafoukl tváře, zadíval se na mě a prohlásil, že jsem "kowai" m=_=m

Středeční ochutnávka japonských jídel opravdu překvapila. Za pouhých 60 Kč pro členy JKO jsme měli dva kousky suši, onigiri s tuňákem, karé raisu (leč bez té raisu), mini okonomijaki a na závěr matča dobrůtku se sladkou fazolovou pastou. U některých chodů bylo možno si i přidat. Moc povedené, skvělá práce od všech, kdo vařili! Měla bych snad jen drobnou poznámku. Měla jsem obrovské štěstí, že jakožto téměř celoživotní vegetarián jsem asi pět dní před samotnou akcí zjistila, že mi začal chutnat tuňák, takže jsem si na onigiri velmi pochutnala. Nicméně taková slanina v okonomijaki mě nepotěšila a myslím, že by nebyl velký problém udělat jich několik vegetariánských. Na druhou stranu, je to přece jen určitá komplikace a vím, jak dlouho se s tím ty obětavé hodné duše vařily, takže je mi skoro hloupé něco takového psát.

K jídlu byla i přednáška, ale musím se poctivě přiznat, že si z ní nepamatuju téměř nic, snad jen onen vtipný krátký filmeček o návštěvě suši restaurace. Většinu času jsem pošilhávala po jídle a prosila Gackta, ať už je čas dalšího chodu, neb jsem se obávala, že brzy začnu okusovat židle.
Nicméně jedna věc mi vadila, ale to je opět ve mě. Snad v každém článku vyjadřuju, jak nesnáším nadsazené ceny čehokoli. Je mi proti srsti kdykoli někdo něco prodává pětkrát dráž, než za jakou cenu nakoupí. Proto mě cena tyčinek Mikado, které byly na místě spolu s několika dalšími potravinami z Japamanie k dostání, zabila. 50 Kč? Historické maximum. To už je jako nepsaná soutěž mezi Prahou a Olomoucí o to, kdo bude pamlsky prodávat dráž...

Ve čtvrtek jsme měli opět možnost navštívit divadlo, tentokrát ale ve studentském, přesněji japonštinářském podání. Romeo a Julie po japonsku. S děvčaty jsme se smály od začátku až do konce a jsem si jistá, že některé vtípky budeme citovat ještě hodně dlouho. Celý záznam je k nalezení na Youtube, pokud tedy máte volnou hodinku, určitě koukněte. Sledování na živo se to samozřejmě nemůže rovnat, ale tak alespoň pro představu.

 

Shrnula jsem první dva týdny Japonského jara, což ale ještě zdaleka není konec, více tedy příště.

5 komentářů:

Vivi-chan řekl(a)...

Ohayou Ely, chtěla jsem se zeptat, máš skype nebo mail, nebo něco, jak bych tě mohla soukromě kontaktovat? Potřebovala bych se na něco dost důležitého zeptat... Díky za odpověď ^^.

Ely řekl(a)...

Jup, samozřejmě vlastním alespoň tu mailovou adresu: Elyv@seznam.cz
Cha, jsem zvědavá, co to bude! :D

TSal řekl(a)...

Jo, na Japonské jaro se těším každý rok, ale poslední dva roky mi to nevychází. A zrovna letos je fakt zajímavý program. Kamikaze jsem zaspala, Kaguja díky bohu vyšla a všechno ostatní zatím padlo kvůli výměně oken, která u nás díky neschopným zedníkům trvala celý týden. FML -.-

Vivi-chan řekl(a)...

Díky! :D

Ely řekl(a)...

T'Sal: Bydlet v Olomouci a přitom na Japonské jaro nemoct musí být obzvlášť protivné :(

Okomentovat

Děkuju za vaše komentáře, poznámky, (Wolfiiho) trollení, kritiku, pochvaly nebo zkrátka jakýkoliv shluk písmen.

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely