pátek 13. ledna 2012

Grand Guignol Orchestra – Kaori Yuki

Tak mi konečně dorazil poslední díl. Naprosto podporuji tyhle krátké série. Příběh má dost prostoru na řádnou propracovanost, zase se ale nevleče natolik, abyste zapomněli, co se vůbec stalo na začátku. To je můj zásadní problém, ta věčná zapomnětlivost.


Sbírání stále vycházející mangy u mě vypadá v praxi následovně:
1) Dorazí první díl. Nadšeně přečtu.
2) Za čtyři měsíce vyjde druhý. Jelikož mi při pokusu o jeho čtení unikají souvislosti, znovu si nakonec přečtu i první.
3) Zakoupím třetí díl. Jelikož opět uplynulo několik měsíců, při otevření mangy zjišťuju, že si nepamatuju jména postav. Čtu raději vše od začátku.
4) Do rukou se mi dostane po několika měsících díl čtvrtý. Při kradmém pohledu na začátek mangy zjišťuju, že nepoznávám hlavní postavy. Zavírám a beru první díl.
5) Ve schránce se objeví pátý, poslední díl. Ani se nepokouším o jeho čtení a na noční stolek si stavím čtyři předchozí.
Nelitujete mě trochu, když víte, že se chystám na sbírání Angel Sanctuary? 20 volumes. Yay.

Díla Kaori Yuki se pro mě vyznačují tím, že člověk prostě nedokáže uhodnout, co se stane na další straně, a jediné, čím si může být jist je to, že všechny jeho oblíbené postavy poumírají. A že ten, kdo vypadal jako největší záporák, je ve skutečnosti oběť. A naopak.
A ani tento její nový výpotek, Grand Guignol Orchestra, není výjimkou, přestože na konci příjemně překvapí.


Kaori Yuki sama píše, že chtěla příběh zasadit do světa připomínajícího Francii v 18. století. Jako ve všech jejích příbězích ale i tady něco nehraje a jsem si naprosto jistá, že Ludvíku XVI. neparkovaly za zámkem kočáry na pneumatikách, vojáci neměli tanky a střelné zbraně a zámečtí zahradníci neupravovali podobu keřů elektrickými motorovými pilami. A tu motorku na "raketový" pohon raději asi ani nebudu zmiňovat.
Ideální svět kombinující moderní se středověkým, řeknou si příznivci lolity a aristokratické módy. Nenechte se vysmát, to by přece nebyla Kaori Yuki.

Po celém fiktivním světě se vesele plazí lidé nakažení vysoce přenosnou infekcí, Galatea syndromem. Takto postižení se fyzicky změní – těla jim ztvrdnou, výrazy zkamení a klouby otečou. Jejich podivný vzhled a prkenné pohyby jim získají přezdívku guignols, tedy "loutky". A jediné, co mají tyto loutky v hlavě je chuť na lidské maso.
Na takto rozehraný příběh by ale stačily zhruba tři stránky, ve kterých by mangaka popsala, jak se svět řítí do záhuby, až se nakonec všichni stanou infikovanými zombíky.
Proto tu máme i skupinku "hrdinů", neoficiální královský orchestr využívající faktu, že loutky reagují na určité druhy zvuků. A že je těmi zvuky jde docela pěkně masově vybíjet. Proč uvozovky u slova "hrdinové"? Pokud znáte práce Kaori Yuki, musí vám to být naprosto jasné. V čele s zženštilým Lucillem putují zemí nejen proto, aby bojovali proti šíření nemoci, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Kaori Yuki dokáže rozehrát složitou hru na malém prostoru pěti volume. Ale není to jen příběh o lidských slabostech. Co chvíli příběh odlehčí humornými scénkami, i díky tomu se její mangy tak dobře čtou.
V první a druhé knize (Verture a Tragédie Lyrique) Kaori příběh rozvine, ve třetí a čtvrté knize (Ma Chérie a Stigmate) se věnuje jednotlivým postavám, pátá kniha, Troubadour's Love Song, je velkým finále. A mimo jiné ukrývá i překvapení. Samotná Orchestra končí zhruba v polovině booku, v druhé polovině čtenář najde oneshot Camelot Garden. Který mě osobně ovšem docela zklamal, abych se přiznala. Děj má takový spád, až nejde stíhat. Ani mezi postavami se nelze snadno orientovat, a přitom by to mohlo být velmi zajímavé čtení, kdyby dostalo více prostoru.

Kresba je dechberoucí. Za ty roky kreslení si Kaori Yuki vyvinula opravdu nádherný a osobitý styl. Když srovnám první díl Angel Sanctuary s právě vyšlou Orchestrou, ten rozdíl je neskutečný. Samozřejmě, každý autor se v průběhu času vypracuje, ale nikdy jsem neviděla až takový pokrok.
Konkrétně u Kaori Yuki nastal jakýsi přelom kolem roku 2000. Neříkám, že to předtím bylo nekoukatelné, to ani náhodou, ale její práce kresbou více nevyčnívaly z průměru. Zhruba od přelomu tisíciletí je ale každá stránka mistrovským dílem.
Ve finále pak takové čtení vypadá následovně:
1) Stránku přečtete za nějakých 10-15 sekund.
2) Následující minutu si prohlížíte všechny detaily, výrazy všech postav a jejich do detailu propracované oblečení.
Pokud bychom v příběhu měli najít hlavního hrdinu/hrdinku, byla by to uřvaný/á (C)eles, dospívající slečna s problémem identity. Nejsem z těch, kteří nemají rádi ženské postavy, ale pravdou je, že ve chvíli, kdy se chovají jako ukřičené ublížené malé děti, začínám proti nim mít docela averzi. Proto jsem občas tiše trpěla, když bylo to malé hlučné iracionálně se chovající cosi na scéně. Ostatní postavy, z nichž 70 % tvoří překrásní bishíci, pro mě však tuto vadu na kráse mangy dokonale kompenzují.


Co je ale překvapivé, Kaori se mírní. Všichni, kdo mají strach, že se po přečtení další její série budou týden utápět v depresích by měli vědět, že Grand Guignol Orchestra končí takřka happy endem. Postavy jsou uvrženy do stejného nebezpečí jako obvykle, finále grandiózní, ale... velké ALE... vše se nakonec vyvine jinak a já si nestěžuju! Jak Kaori sama napsala – asi stárne~

Verdikt: Rozhodně si to přečtěte. A až dočtete, začněte číst znova. Udiví vás, co vše jste napoprvé přehlédli.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuju za jakýkoliv komentář~

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely