středa 26. prosince 2012

Gothika - 120 Days of Sodom

Na úvod by asi bylo vhodné letmo představit Gothiku, jelikož přeci jen, jejich sláva nedosahuje takových rozměrů, aby mohl člověk s klidem předpokládat, že je čtenář bude znát. I když pravda, v našich končinách jsou známí poměrně hodně, vzhledem k tomu, že pravidelně sjíždějí evropské festivaly týkající se Japonska a nejrůznější cony, přičemž byli několik let po sobě i hosty Advíku. Než se teda chudákovi změnila diakritika a Gothika začala být slovenskými organizátory považována za "dva buzíky"...

Momentálně sídlí v Německu a před několika málo dny bylo ohlášeno vydání jejich dalšího CD, na což se tedy těším jako na druhé Vánoce, protože kvalita jejich práce strmě stoupá. Na svém kontě mají aktuálně pět alb, z čehož první tři jsou menšími počiny čítající pouze čtyři až pět songů. Dvě novější, 120 Days of Sodom a Zeitgeist, už však člověka zabaví na delší dobu.

Před několika měsíci postnuli na Facebook svůj nejnovější kousek, "The Gossamer Check", který dává tušit kvalitní poslech i co se týče připravovaného Yomi. Song je v japonštině, a já se proto tiše modlím ke Gacktovi, aby se toto týkalo celého alba. Angličtina v podání zpěváka Andra je totiž úplně nový level engrish. Člověk tomu vůbec nerozumí a až při pohledu na psaný text mu to začne do sebe zapadat. Při pohledu na slova se navíc člověk poměrně zděsí, co že to vlastně celou dobu poslouchá, a začne vážně přemítat o svém slušném vychování a vlastním názoru na svoji osobnost. Skupina sama svou hudbu definuje jako "Sexed Up Electronica" a ono je to velmi výstižné.


Já jsem se ke Gothice dostala následovně - koupila jsem si od nich na jednom Advíku CD Zeitgeist a kupodivu jsem toho vůbec nelitovala, protože jejich hudba je skutečně přesně můj šálek kávy. Jedním z mých šálků kávy. Můj vkus, co se hudby týče, se projevuje poněkud schizofrenicky.
Z jejich tvorby se mi zalíbilo ještě právě 120 Days of Sodom, ale vzhledem k jejich neúčasti na posledním ročníku jsem neměla příležitost si ho pořídit. Proto jsem skočila po možnosti odkoupit ho od jakési své spolužačky, která album nabídla k prodeji.

Se samotným obchodem jsem nebyla zrovna spokojená. Když už člověk požaduje za použité CD téměř pořizovací cenu, třebaže je podepsané (upřímně, nezažila jsem CD od Gothiky, které by NEBYLO podepsané), čekala bych, že bude v pořádku. Ale tedy krabička znatelně poškrábaná, vevnitř zlámané zoubky... jsem snad už moc náročná a navyklá na vysokou kvalitu eBay prodejců?

Možná by se na úvod slušelo říct, že když jsem si pořídila Zeitgeist po prvním prožitém koncertu Gothiky, byly jsme spolu s kamarádkou poměrně zaskočeny faktem, že jsou texty v angličtině. Vážně, ono to jako angličtina nikdy neznělo. Místy trochu sprostější, ale velmi se mi líbily. Nedělala jsem si tedy iluze, co se textů týče, ani ohledně 120 Days of Sodom. A... marně přemýšlím, zda se mi náhodou dobrá polovina skladeb nelíbila více předtím, než jsem tušila, o čem jsou? Nu dobrá, asi ne, jsem duše zkažená.

CD bylo umístěno do nové police, kterou jsem dostala k Vánocům a jež byla ihned zasvěcena japonským interpretům, protože už jsem prostě jejich tvorbu neměla kam dávat~

pátek 21. prosince 2012

Jak se mi z bratra otaku stal

Celý život člověk poslouchá posměch.
Nikdy bych si netroufla tvrdit, že patřím mezi lidmi se zájmem o Japonsko k veteránům, svoje už ale taky pamatuju. Jsem přesně ta generace, která pro své tehdy nezvyklé zájmy sklízela posměch jak od známých, tak od spolužáků, a kolikrát si i náhodný kolemjdoucí přisadil. Nikdo tehdy nechápal, proč proboha chci studovat japonštinu, kterou si v duchu všichni spojovali buďto se starými samurajskými filmy nebo zvukovým pozadím čínských bister. Pochopení jsem se nedočkala nikde.
A pak se to stalo. Snad ze dne na den v myslích mých vrstevníků cosi přecvaklo. Než se člověk stačil pořádně vzpamatovat, svět (a mnoho mých známých s ním) se změnil. A najednou všichni milovali Japonsko, Naruta, četli mangy a dívali se na anime. Všechno bylo znenadání děsně kawaii a sugoii a ta původně neznámá ostrovní země se téměř přes noc proměnila v ráj snad pro polovinu veškerých dospívajících.

Přiznávám se bez mučení, zpočátku jsem podivnou proměnu svých přátel vnímala velmi nelibě a jejich průchod různými stádii postupné transformace ve weeaboo či otaku byl z mé strany doprovázen nejednou jedovatou poznámkou. Občasný face palm střídal head desk a nezřídka se u mě objevily i pěkně české oči v sloup. Člověk je ale stvoření přizpůsobivé a nakonec si zvykne snad na všechno. Tak jsem se postupně naučila své pištící kamarádky, poprvé objevující krásy žánru šónen-ai, s jistou dávkou flegmatu a sebezapření snášet. A jen jsem čekala, až se dostanou do stádia, kdy se příznaky chorobného pobláznění jistou východoasijskou zemí zmírní, a zase s nimi bude řeč jako kdysi. Až znovu získají zájmy, které nemají s Asií nic společného, a dál do života si s sebou ponesou jen několik stop, kterými tato životní fáze každého nesmazatelně poznamená. Zkrátka až si projdou tím, čím si prošel snad každý z nás, a přestanou mi ztrpčovat život. Nejrůznějšími způsoby.

Lingvistické nadšence s chutí oživující naši mateřštinu množstvím japonských slovíček - takové jsem potkala. Kreativní jedince prezentující svou uměleckou duši pomocí oblečení, ve finále tedy pobíhající s pěti kontrastními ponožkami na každé noze ve svém prvním pokusu o styl decora – i s takovými jsem se setkala. Lidé nosící kočičí ouška do školy také nejsou pouhá fikce, jak už dnes můžu s jistotou prohlásit. Že ale může podobná metamorfóza proběhnout i v mém nejbližším okolí, to jsem nečekala.

Jednoho dne, poměrně nedávno, začala se bytem linout hudba, která mi kupodivu nebyla protivná, srovnám-li to s obvyklým domácím vysíláním "Pink Floyd 24/7". A poté slyším japonštinu. Zamítám možnost sluchových halucinací, ale stále nedocházím k logickému vysvětlení, proto nenápadně nakouknu do jámy lvové – bratrova pokoje.
Vysvětlení záhady: to jen bratr začal sledovat anime. Bratr. Anime. A samé takové "kvalitní" tituly, o nichž jsem v životě neslyšela. Doporučila jsem mu série, které by se mu mohly líbit i bez toho, aby mu po obrazovce pobíhaly polonahé hrdinky, všechny mé návrhy byly však bez hlubšího zamyšlení zamítnuty.

Symptomů přibývá. Nedávno prohlásil, že uvažuje nad Cčkovou japonštinou (okázale ignoruje veškeré mé nabídky o kvalitní soukromé vyučování za nějakou tu finanční odměnu, ach) a prý pojede do Japonska. POJEDE DO JAPONSKA. To je přesně ta věta, která vám do výčtu životních rolí v epitafu přidá hned za "dobrý syn a otec" i položku "otaku/weeaboo".
Nemoc postupuje. Během minulého týdne začal používat slovo "komunita".
Všem, kdo si kdy touto nemocí prošli, je jasné, že teď přijde ta nejhorší, klidně i několik let trvající fáze. Poté se to zklidní a bude normální. Achjo. Jak jen se té doby dočkám?

Se sprásknutýma rukama, očima přišpendlenýma na stropě a slovy „Gackte, ty to vidíš!“ na rtech jsem si ale uvědomila jednu věc. Totiž, je tu i druhá stránka celé věci. Poprvé od doby, kam až moje paměť sahá, se s ním dá normálně mluvit. Dokonce najdeme zajímavá témata k hovoru a já tak po dvaceti letech poznávám, kdo to vlastně ta osoba z vedlejšího pokoje je. Tož že by tohle "postižení" mělo spíše pozitivní účinky? Nutno mu přiznat, k nejhůře zasaženým se rozhodně neřadí. Nic patrně nebude až tak černobílé. Zřejmě by nebylo na škodu zahájit soukromý výzkum o vlivu otakismu na povahu jedince. Objekt studia už přeci mám.


Článek byl převzat do FestZinu Animefestu 2013

pátek 14. prosince 2012

Jak udržet žáky motivované?

N-sensei ví, jak na to ♪


Každý úspěšný jedinec dostane jinou čiči, takže je rozdávání opravných testů následováno jednotným "Awww", ve kterém pak i unisono pokračujeme, když si prohlížíme písemky spolužáků~
Ó ano, tohle je vysoká škola.

pondělí 10. prosince 2012

Vánoční večírek

Vánoční večírek je na japanistice největší akce ve školním roce života studentova. Přestože je datum konání vždy řádně idiotské, jelikož kolotoč zápočtů je vždy už v plném proudu, každý se přesto snaží objevit alespoň na chvilku. Přičemž většinou to u té chvilky nezůstane. Tento rok bylo stanoveno i téma – Star Wars. Přestrojených se dostavilo hned několik a masky byly moc povedené~

Minulý rok byla započata tradice pasování, kdy jsme byli jeden po druhém přijati do řad čerstvých vyklepaných prváků. Letos se mělo v tomto duchu pokračovat.
Šla jsem na večírek ze svou důvodů – jednak jsem chtěla vidět právě ono pasování, za druhé jsem byla jako všichni okolo náležitě zvědavá, zda:
A) se W-sensei vůbec objeví, když má tolik práce
B) ho do něčeho navlečou, když už máme to filmové téma

Samozřejmě jsme všichni doufali v mistra Yodu vzhledem k výškové podobnosti, dočkali jsme se ale "pouze" senseie v černém hávu s kápí. Ve svém převleku doslova plaval a ze všeho nejvíce se podobal permoníčkovi. Mám strašné nutkání přiložit fotku, ale nebudu zlá O:)
Všichni prváci byli pasováni ve svém obřím chumlu najednou a to pohybem, který ze všeho nejvíc připomínal setnutí hlavy. Odteď budu na to naše pasování vzpomínat s láskou stejně jako na ostatní mírně ponižující zážitky, ze kterých si člověk v průběhu let v hlavě vypěstuje nejcennější chvilky. Holt jsem trefila ten správný rok~

A jelikož nechci další článek bez fotky, přikládám svůj sobotní oběd, protože se zlepšuju. Když není střed tuhý, dělá se to pěkně pitomě, ale kdybyste viděli ty původní patvary, přiznali byste mi určité zlepšení.


pátek 7. prosince 2012

Dárečky z Japonska

(aneb lepší pozdě, nežli nikdy ^^')
Sedíc na koleji, hledíc na monitor na učení,
zabrousil mi takhle nedávno pohled nahoru na polici a velmi jsem se zastyděla. Jak je možné, že mi Ayuku počátkem semestru dovezla z Japonska, kam se měla v létě příležitost podívat, tak kouzelné věci, a mě až po tolika měsících napadne se s nimi alespoň maličko pochlubit? Stejně tak Lucí je zlatá a tak si v Americe vzpomněla na nás Evropany a obdarovala nás tunou sladkostí – tématicky přikládám Hello Kitty bonbónky~
Sypu si popel na hlavu, každopádně zde jsou všechny ty úžasnosti, až na jeden dávno snězený bonbon. Mince, nejúžasnější králíčkové jídelní hůlky a nejkouzelnější samolepky, které mi bude určitě líto použít až do konce dní (tedy do 21.12.). Zkrátka a dobře, takhle to vypadá, když někdo zná mou slabost pro králíky~



Pevně doufám, že jednou takhle dovezu suvenýr i já vám, holky, z těch východních končin nejlépe, samozřejmě.

Pokud se mi do té doby vše japonské neznechutí, dodal můj vnitřní hlas, zatímco se celé mé JÁ ze všech sil snaží ignorovat jakýsi anime soundrack linoucí se bytem. Ano, u bratra právě probíhá metamorfóza v otaku. Ach.


sobota 1. prosince 2012

Nejužitečnější slovíčka z našich znakových skript, část 2.

(Áno, zase trocha otravování školou)
Parabola, sepse, hnít, lanařit, indukce, zpít se do němoty, zbytkové teplo, rozkmit (rozsah kmitu), chladnokrevný zabiják, seznam zemřelých, odečet měřícího zařízení, derivace, levicová frakce, vztlak, podkoní (starší výraz), zdvořilostní návštěva, transcendovat, lidová slovesnost, novelizovat, strukturalismus, urgovat, vyznamenat in memoriam, JZD, emigrovat z politických důvodů...
...vážně, sensei?
Hlavně, že jsme na testu neuměli napsat lednici.

Mimochodem, tak mám předběžně neoficiálně schválené téma bakalářky, yay! Paranoidně si ochraňujíc svůj nápad, prozradím pouze, žena něj přivedla vyhublá tělíčka některých osob z našich komunit točících se kolem japonské módy a rovněž samotné vychrtlinky ze Země zaslíbené. Asi to zní zvláštně, ale jelikož se jedná o téma, které mě velice zajímá, už se na proces plození bakalářské práce docela těším~ (Doufám tedy, že svět s tím plánovaným ukončováním své existence ještě nějaký ten rok počká, abych se k tomu sepisování vůbec dostala.)

pátek 23. listopadu 2012

Úlovek z Japonského bazaru

V úterý se nám ve škole konal Japonský bazar, akce trochu jiného rázu než JKO obvykle pořádá. Jelikož já ale na takové to obvyklé posedávání v čajovně či hospodě, promítání nebo karaoke příliš nejsem, zejména díky své momentální vytíženosti, bazar mi přesně padl do noty. Člověk se setká s přáteli, prohodí se všemi pár slov a hlavně ukojí své touhy po nákupu – tak dlouho potlačované.

K dostání byly nejrůznější časopisy, hlavně starší, noviny po desetikoruně, různé drobnější předměty, pár knih a mang, dvě obří plyšové Hello Kitty, nějaké čajové konvičky... nebo například zaručeně pravé, údajně nikdy nenošené (jakkoli tak nevypadaly) japonské papuče.


Jelikož jsme holky dochvilné, postávaly jsme s WelWi a Ayuku před učebnou osamoceně už téměř půl hodiny před začátkem. Však je to taky logické: chci-li něco ukořistit, přijdu v čas. Jsem neskonale šťastná, že tento fakt nebyl znám 90% ostatních příchozích~
Díky tomu jsem totiž rozšířila svou sbírku nesmyslně roztomilých dívčích časopisů a dokonce získala další potenciální zdroj pro svou bakalářku (bude-li mi téma v pondělí schváleno), když teď tak mžourám na titulky na obalu. Jedná se o srpnové číslo Steady z tohoto roku, takže poměrně aktuální kořist.


Jelikož jsem totální ignorant a můj zájem o japonskou popkulturu končí kdesi přelomem tisíciletí, mám jistě neuvěřitelné štěstí, že Namii Amuro znám. Plakát s Osamuem Mukaiem (jo jo, úžasné skloňování japonských jmen) už sice docenit nedokážu, ale mám už sestavený pořadník zájemců, tak uvidíme, ke komu poputuje.
WelWi též patřila mezi šťastlivce, i když si musela svůj úlovek poctivě vydražit za poněkud vyšší cenu. Jakožto skupinka jsme tedy byly úspěšné a pořídily si skvělé čtení, na které stejně budeme mít vzhledem ke studiu čas až za takových pět deset let nejdříve.

Teď budu jen doufat, že se tento nápad líbil i ostatním natolik, aby se z Japonského bazaru stala každoroční tradice~

pátek 16. listopadu 2012

Nechtěný bojkot Japonského měsíce

Čtouc reporty z Akiconu, na který jsem se tento rok opět nedostala, zamačkávajíc pomyslnou slzu, přemýšlím, proč se místo mého pobytu nikdy neshoduje s místem konání zajímavých festivalů. Ale zase nesmím být nesoudná. Já si tu totiž v minulém článku stěžuju na absenci kulturních akcí, nevědouc, že ve skutečnosti jedna právě v Olomouci probíhá.

Až teprve před několika dny jsem na chodbách objevila plakáty lákající na akci Japonský měsíc, o které jsem nikdy předtím neslyšela. Pomiňme fakt, že mě zřejmě měly plakáty s velkým rudým kruhem na bílém pozadí uhodit do očí ihned a přiznejme prostě, že se tak z nevysvětlitelných důvodů nestalo. Po bližším prostudování programu bohužel musím zkonstatovat, že zřejmě budu Japonský měsíc ignorovat.
Náplní přednášek jsou totiž věci, které máme v osnovách, pořádané workshopy jsou zase jedny a ty samé a když už má člověk náhodou zájem, měl by v dobu konání oné části programu zrovna sedět ve vlaku, směr domov. A s tohle vidinou je pak těžké se k účasti přemluvit. Jaksi závidím prvákům fakt, že je pro ně všechno tohle nové a neokoukané. Člověk tak akorát doufá v nějakou tu "přednášku nepřednášku" W-senseie, ale nic takového se nekoná a já se vzhledem k jeho často opakovanému 死ぬほど忙しい (zdravím Ayuku ^^) ani v nejmenším nedivím.
Jestli jste ovšem někdo aktivnější než já a nějaké části programu jste se zúčastnili, ráda si poslechnu vaše dojmy~


A mimochodem, když už je řeč o kulturních akcích a festivalech spojených s Japonskem, jsem velmi nadšená změnami ve vedení Advíku. Doufám, že hůř už být nemůže, a své naděje proto upínám k pozitivní změně. Rovněž se velmi těším na slibně vypadající Natsucon~ Léto bude plodné.

Už aby tu bylo.

Příští týden pořádá JKO Japonský bazar, což je naprosto skvělý nápad. Obávám se sice, že se mi nebude chtít nic z mé nevyužité sbírky mang či časopisů za účelem nejisté vidiny prodeje do Olomouce vláčet, moc se ale těším na nabídku ostatních, kteří snad nebudou tak líní, jako jistá Ely.
Tož se snad aktivnější části mého JÁ, tomuto ubohému blogu i znuděným čtenářům blýská na lepší časy.

pátek 9. listopadu 2012

Příručka s frázemi trochu jinak – Wicked Japanese

Můj život je oproti loňsku nudný. Žádné kulturní akce spojené s Asií, o kterých bych mohla psát, dokonce ani žádné nákupy, které bych mohla pyšně vyfotit a alespoň jednou za čas tak dostát původnímu účelu tohoto blogu. Snad brzy svitne na lepší časy.

Při vstupu do pokoje jsem si dnes všimla otevřené knihovničky a oko mi padlo na útlou knížečku. Přemýšlela jsem, co jsem kdy v takovém pidi formátu kupovala, a až po vytažení a krátkém pohledu na titulní stranu mi svitlo, o co se jedná. V rychlosti jsem si poté miniknihu u jídla po letech znovu přečetla a, jakkoliv to asi není během oběda na žaludek nejlepší, smála se nahlas.

"Jen málo obyvatel Západu navštěvuje Japonsko pro své potěšení: je vzdálenější než Fiji, přelidněnější než New York, dražší než operace a odlišnější než Mars."
Přesně si pamatuju svůj tehdejší cíl – koupit si co nejlevněji knihu o japonštině, jejímž obsahem bude i něco jiného, než jen všude stále dokola omýlané fráze potřebné k přežití. Seřadila jsem si tedy na Book Depository možné čtivo pěkně cenově vzestupně, vylučovací metodou vyřadila několik knih o japonských tetováních a došla jsem až k čemusi s názvem Wicked Japanese for the Business Traveler. Knižní anotace slibovala "příručku, která kombinuje verbální sebeobranu s kulturním porozumněním" pro podnikatele, kteří chtějí v Japonsku úspěšně uzavřít obchod. Jakkoli se ale drobná knížečka tváří jako skutečný hodnověrný návod k přežití v neznámé zemi, naivní obchodní cestující by mohl být překvapen reakcí okolí stejně jako by mohlo být okolí značně překvapeno jím. Totiž, spíše slovy, které by mu vyšly z úst.

Stejně jako obyčejné příručky s frázemi, i Wicked Japanese je rozdělená na kapitoly typu "Návštěva japonského domu", do očí vás ale uhodí i... podivnější názvy (zmíním třeba "Srkej jako Buddha" nebo "Svlékání se v Japonsku"). A začte-li se člověk japonské kultury alespoň částečně znalý dále, není jiné možnosti, než že se místnost rychle naplní jeho smíchem.
V celé knize totiž nenajdete ani jednu skutečně použitelnou větu, místo toho se veškeré fráze vtipně trefují do japonských kulturních hodnot, tradic, stereotypů nebo například východní kuchyně. Osobně zbožňuju příkladové věty doporučované pro použití při návštěvě divadla Nó a japonské restaurace, z nichž některé uvádím.

Divadlo Nó:
"To bylo... odlišné."
"Velmi se mi líbila ta část, kde se celá rodina vykuchala."
"Jak ladně padaly jejich vnitřnosti k zemi!"
"Jejich smrt dokonale vystihla mé nejniternější přání."
Návštěva japonské restaurace:
"Prosím svažte to / uvařte to."
"
Nabízíte nějaká plně mrtvá domácí zvířata?"
"Skvělé, přineste mi k tomu kečup/Colu."
Vážně, kdo by nechtěl umět podobné perly? O:)

čtvrtek 25. října 2012

Co by student japanologie zřejmě nikdy neměl prohlašovat

Každý člověk se zájmem o japonskou kulturu se už někdy určitě setkal s básněmi haiku. Takový jedinec si na ně může vytvořit vlastní názor a buďto si k haiku vytvořit vztah pozitivní, nebo negativní. Takovýto luxus ovšem nepřipadá studentu japonské filologie, který se s haiku musí v hodinách literatury setkávat poměrně často, ať už tento fakt přijímá s nadšením nebo ne. Nikdo se ho neptá. Úplně nejhůře je na tom zřejmě student v časovém presu, protože snaží-li se načíst požadovaných pět knih co nejrychleji, první volbou budou samozřejmě právě sbírky haiku jakožto knížečky s průměrnou hodinovou dobou čtení. Nemilé ovšem je, není-li daný student zrovna příznivcem této poetické formy.

Když jsme měli v prvním ročníku přečíst antologii haiku Pár much a já, nijak mě to neobtěžovalo a považovala jsem to za zajímavé nahlédnutí do světa japonské poezie. Zaujaly mě nicméně tak dvě haiku ze sta, k ostatním jsem zaujala postoj zhruba takovýto: nepopírám, že v originále je to dozajista věc interesantní, s mnoha významy a výklady, a proto velmi zajímavá ke čtení. Nicméně ale tvrdím, že spolu s překladem je mnoho potenciálních významů jednoduše zabito, jelikož to ani jinak nejde, a proto tím haiku mnoho ztrácejí. Mně se navíc potom taková sbírka díky používání stále těch samých sezónních slov jeví jako "ta samá báseň stokrát jinak" a po chvíli se přistihnu, že mě čtení příliš nebaví.

Před několika málo dny jsem přečetla sbírky haiku dvě - Mléčná dráha a Měsíc, hvězdy. Krom toho, že jsem si potvrdila svůj předchozí názor, zjistila jsem, že může být i hůř. Totiž, u druhé zmiňované knížečky.
Mám ráda překlady Antonína Límana. Líbila se mi i sbírka Mléčná dráha v překladu Alfonse Bresky. S translací od Miroslava Nováka a Jana Vladislava jsem se ale v souboru básní Měsíc, hvězdy setkala poprvé a považuji ji za skvělou metodu, jak udělat z původně pěkného, i když už v překladu mírně zmasakrovaného díla, říkanku pro děti – báseň zrýmovat. Nevím, koho to tehdy napadlo, ale dobrý nápad to nebyl. Haiku je pak navíc logicky pozměněno daleko víc než při pouhém překladu.
Výtku mám i ke způsobu zápisu básní. Už jsem si poměrně zvykla na třířádkový přepis, který je snad nejpoužívanější a samozřejmě nejvěrnější originálu. Ve sbírce Měsíc, hvězdy ale přepisy nejsou sjednoceny a najdou se i básně, kde je téměř každé slovo na novém řádku. Špatně se to čte, hloupě to vypadá.

Další sbírku haiku v nejbližší době číst neplánuju. Všechny ty chryzantémy, lístky sakur a jiná sezónní slova mi už lezou na mozek. Čeho je moc, toho je příliš. Raději se pokusím vyšetřit si trochu času na nějakou tu prózu.

pátek 19. října 2012

Nejužitečnější slovíčka z našich znakových skript, část 1.

Normalizace, úzkokolejka, měrná hustota, starý hřích, tabuizovaný výraz, neutralizovat, zemědělství na vlastní půdě, privatizace, kapitalismus, oblečení pro novorozeně, daňové přiznání, folkloristika, senát starého Říma, funkční požitky, středový dělící pruh dálnice, místo nad centrem zemětřesení, paroloď, krevní transfúze, konvertovat, hranice mezi životem a smrtí, umělé oko, morfologie, technická kontrola vozidel, triedr.
Jistě využijeme v denní konverzaci.

pátek 5. října 2012

Zprávy prozatimního přeživšího

Před dvěma týdny jsem lehce načrtla svůj momentální program z hlediska té japonské části mého oboru. To jsem ještě ale nezažila hodiny konverzace s rodilou mluvčí, neb jsme měli tu první teprv tento týden, a ještě mi taktéž zbývalo zakusit Dějiny japonského myšlení s profesorkou Nymb. Na ty jsem byla zvlášť zvědavá, protože je to právě její učebnice, ve které jsem se s japonštinou před mnoha lety poprvé setkala, nad kterou jsem se hned pod vánočním stromečkem zoufale rozesmála při pohledu na cvičení "Nakresli podle popisu" a následně se o rok později smála tomu, že mi taková krávovina připadala kdysi těžká. Zkrátka a dobře, nebylo to v předchozím článku všechno, a proto jsem se rozhodla sepsat ještě dodatek.

Hodina s paní profesorkou Nymb. je takový ten typický čtyřhodinový zabiják, je to ale velmi zajímavé poslouchání a kupodivu se zatím jedná o naprosto totožné učivo, jaké probíráme ve Starých dějinách. V pondělí tedy přednáška poprvé, ve čtvrtek opakování. (V pondělí se tedy například člověk podivuje, jak se tehdá ve středověkém Japonsku mohli pozorovat ve složitě zdobeném bronzovém zrcadle, ve čtvrtek je mu poté shodou okolností prozrazeno, že ta zdobná část je zadní strana a zrcadlo se skrývá na té opačné...) Kdykoli by se člověk snad chvíli nudil, může se rozhlížet po okolních neznámých tvářích, protože snad většinu místnosti zabírají prváci. Při takovémto rozhlížení je pak možné přemýšlet, kdo neprojde zkouškovým sítem, a s kolika z nich se tedy člověk už dalším rokem neuvidí.

Naše nová japonská lektorka na hodiny konverzace se ještě před naší první společnou hodinou stala obávaným postrachem. Nějak se to tak stalo, že ji několik z nás zahlédlo náhodně v prostorách školy a zhodnotilo ji jako velmi přísně a nepříjemně vyhlížející osobu.
Pět minut před začátkem hodiny se tedy u dveří sešla jen hrstka statečných, z čehož se všechny přítomné dámy mě nevyjímaje klepaly strachy. (Poměrně fascinující je fakt, že zatímco jiní se v záchvatu nervozity pečou ve vlastních šťávách, já umrzám na kost. Vezmeme-li to tedy doslova, já se klepala a ony tekly.)
Byly jsme poté vpuštěni dovnitř a před nás nastoupila Nag-san. Zářila, po celou hodinu (ano, ani jsme si nevšimli, že přetahujeme) nepřestala házet úsměvy na všechny strany (to je mi ale blbé slovní spojení, úplně si to teď představuju) a byla strašně milá, na všechny hodná.
První společnou hodinu jsme strávili vzájemným představováním, kdy jsme zjistili, že nám všem vlastně dělá největší problém přitakávání (aizuči), aneb jak se může obyčejné "そうですね~" stát strašně humornou a podivnou záležitostí, když má být pronesené násilím do všeobecného nervózního ticha.

Celkem jsme se naučili několik věcí:
1) Nesoudit dle prvního dojmu, protože přiznejme si to, vždyť i takový W-sensei je rok od roku "plyšovější" a z profesorky Nymb. se oproti mým očekáváním postarší dámy vyklubala dlouhovlasá blondýna s vlasy po pas.

2) Jak je to strašně těžké, vypotit ze sebe pod tlakem i tu nejtriviálnější větu. Stává se pak, že mají sourozenci místo osmnácti let osmdesát a podobné perly.

3) Když se člověk splete v základních informacích o sobě, jen málokdo má odvahu svou chybu přiznat a raději dál zatlouká. A tak se naše spolužačka WelWi stala při představování svých koníčků vášnivou sběratelkou ponožek.

pátek 28. září 2012

Ohně na planinách – Šóhei Óoka

Moje poslední prázdninová kniha. Nějak jsem se příliš položila do časopisů a nakonec mi ani nevyšel čas na nic jiného než japonské autory. Sbohem mé plány na znovu-přečtení Stopařova průvodce.
Nepletu-li se, bude se jednat o mou první silně negativní recenzi. Tož směle do toho.

Kniha Ohně na planinách mapuje osudy japonského svobodníka Tamury. Spolu s ostatními vojáky čelí roku 1944 na ostrově Leyte útoku Američanů, kteří úspěšně postupují a decimují japonské vojsko. Kvůli tuberkulóze je vyhnán od své jednotky a následně ho díky nefunkčnímu zásobování nechtějí přijmout ani v nemocnici, protože by znamenal pouze strávníka navíc. Život na ostrově se nese v duchu boje o potravu, po útoku americké armády se ale brzy změní v boj o holý život. Tamura je odříznut od ostatních a snaží se zachránit na vlastní pěst. Toť zhruba obsah, který, mohlo by se zdát, slibuje zajímavé čtení.


Na úvod zkusím vyzdvihnout něco pozitivního. Jedná se o krásný překlad, jaký už se dnes málo vidí. Nemůžu se zbavit dojmu, že většina překladatelů by dnes nepoužívala slovní obraty jako "A tak jsem byl také zcela prost touhy". Pro mě ale takový jazyk, jaký Jan a Vlasta Winkelhöferovi použili, funguje jako balzám na duši a tuhle stránku knihy jsem si tedy užívala.
Snad bych taky mohla ke světlým bodům zařadit i fakt, že jsou kapitoly typicky o třech čtyřech stránkách, díky čemuž jsem se knihu alespoň nějak donutila po troškách dočíst. Protože je stránka potištěna do čtvrtiny či půli a až na další straně vyprávění pokračuje, je to vlastně takové šizení čtenáře, kniha je tak totiž minimálně o čtvrtinu kratší než jak se zdá na první pohled.

Teď už ale k těm negativům.
V knize se hojně objevují dlouhé a pro mě značně nepochopitelné popisy okolní přírody. Mnohokrát jsem se přistihla, že je čtu napopáté a mozek mi stále nesepnul. Možná je to zkrátka a dobře pouze ve mě a ostatní se v nich neztrácí? Uvádím pro jistotu příklad za začátku 24. kapitoly:
"Podíváme-li se na mapu severní části ostrova Leyte, vidíme, že zde ústřední horský hřbet končí a přechází v rovinu, táhnoucí se od Taclobanu na východě až po Carigaru na severu. Z této roviny vybíhá pak západním směrem do moře poloostrov, podobný ohromnému ušnímu boltci. Nižší horský hřbet, běžící tímto poloostrovem od severu na jih a patřící zřejmě k jinému systému než hlavní pohoří ostrova, objímá Ormocký záliv a v nejzažším koutě tohoto zálivu, dalo by se říci v kořeni lalůčku onoho velkého ucha, ponechává místo pro město Ormoc.
Prostor mezi oběma horskými hřbety zabírají močály, jimiž vede nahoru na sever státní silnice, takzvaná Ormocká cesta, která spojuje Ormoc se severním pobřežím a na něm ležící Carigarou, za ní pak obchází podél pobřeží severní výběžky hlavního pohoří ostrova, až konečně dospívá na východě do rozsáhlé nížiny kolem Taclobanu."
A takhle je to prosímpěkně snad polovinu celé knihy.

Další věcí, která mi na knize vadila, je absolutně nesympatický hlavní hrdina, jehož chování těžce nechápu. Vypravit se z náhlého popudu či jakéhosi neočekávaného náboženského vzplanutí nad ránem do vesnice nepřítele jen proto, aby si prohlédl tamní kostel... vážně? Jen tak zavraždit nevinnou ženu, nedělat si z toho naprosto nic, nato se tím začít trápit, vinu svést na svou pušku, tu zahodit do vody, zbrklého činu nakonec zalitovat ale přitom vědět, že kdyby ji z vody vytáhl, nemohl by jinak a zahodil by ji znovu... prosím? Snažit se zachránit jakýmkoli způsobem, klidně kapitulací, ale nakonec si to rozmyslet a vydat se zpět složitou cestou... skutečně musím pokračovat? Tamurovo chování zkrátka postrádá jakoukoli elementární logiku nebo alespoň snahu o přežití. Jistě, v knize jde o to, že Tamura postupně přichází o rozum, ale vždyť tady se jedná o absenci logičnosti už od prvopočátku vyprávění.

Nejčastěji mi ale obočí putovalo do půli čela z jeho myšlenkových pochodů, opět uvedu příklad:
"Ale mýlil jsem se. Někdo mě musel sledovat. Mám na to důkaz: jakmile jsem v duchu odmítl pocit, že jsem sledován, ztratily moje pohyby onen pocit volnosti a lehkosti a přestalo se mi zdát, že postupuji rychle."
Tamurovi prostě od začátku chybí minimálně polovina mozku, to mi nevymluvíte.

Ač se tedy trochu cítím jako kulturní barbar (na Databázi knih mají Ohně na planinách 75%), začínám si na tento pocit vlivem povinné četby na anglistice, kdy mají dle mého naprosto příšerné knihy status nesmrtelné vynikající klasiky, zvykat. Proto se nestydím za své hodnocení: nikdy víc!

sobota 22. září 2012

Tak nám to zase začíná

Člověk si říkal, že prvák byl hrozný, ale poté přišel druhák. Který se nese ve znamení čtení. Ušetřím vás svých vyděšených výkřiků do prázdna o tom, jak nemám nejmenší šanci vše zvládat (děti, nedávejte si nikdy 4 literární předměty zároveň...) a soustředím se trochu na japonštinu.
Tak prve – je naprosto fascinující, jak člověk po dvou měsících nečinnosti zapomene napsat i ty nejjednodušší znaky typu "škola". Pomineme-li tento fakt spolu se zázračnou ztrátou schopnosti v japonštině pronést i ty nejjednodušší věty, podívejme se trochu na můj nový rozvrh.

Novinkou jsou pro nás druháky Slohová cvičení, v jejichž rámci se budeme učit i znaky, takže takové sesumírování dvou předmětů. Hned první hodinu nás čekal opakovací test na minulých 21 lekcí. Znám znaková skripta nazpaměť a můžu proto sebevědomě prohlásit, že jsme 75 % složenin vůbec nebrali. A zhruba stejné procento vět jsme ani nechápali. Aneb když se změní profesor. A to prý musíme mít všechny testy, které se mimochodem budou psát každou hodinu, na 90 %. No není to krásné?

Věc, na kterou jsem se velmi těšila a pokládala ji za zajímavé zpestření mého vysokoškolského života, totiž kendó, byla přesunuta na jinou hodinu a my se proto s děvčaty musely této jediné pohybové aktivity vzdát. V pondělních večerních hodinách po právě prožité japonštině by to zřejmě totiž nebylo to pravé ořechové. Je fajn, že mi máma už stihla pěkně draze poslat tenisky, ale což...

Velmi milým překvapením je ale Klasická literatura, takové by měly být všechny hodiny. Žádné mechanické učení věcí, které člověk hned zapomene, ale komplexní probírání a vysvětlování. Vše podáno neuvěřitelně zajímavě. Jen málokdy mi hodina a půl uběhla tak rychle. Paní profesorka Š. má tu neuvěřitelnou schopnost, že o tématu hovoří ze všech stran a do přednášky o literatuře tak zakomponuje i kulturní pozadí, zeměpis a nejrůznější zajímavosti. Člověku to pak najednou zapálí, v hlavě se mu vše spojí a konečně mu vědomosti utvoří ten kýžený celek.

A ještě jedna důležitá věc se od minulého semestru změnila. Číslo na dveřích pokoje zůstalo stejné, ale osazenstvo se vystřídalo.
Naše část buňky se tak celá skládá ze studentů japonštiny a je to skvělá věc. Konečně se na pokoji necítím jako vyhnanec mezi dvěma cizími lidmi (kteří se navzájem dobře a znají a já jsem tam jaksi navíc), ale jako v náhradní rodině~ Navíc můžu už po prvním týdnu bezpečně prohlásit, že bez nich bych už 10x zešílela, 8x se školou sekla a nejméně 3x se pokusila spáchat sebevraždu.

pátek 14. září 2012

Malice Mizer - Kyomu no naka de no Yuugi

Můj snad nejmilovanější singl od Malice Mizer. Když se naskytla příležitost koupit ho za poměrně dobrou cenu, musela jsem jednat. Cesta mu trvala poněkud déle, ale včera jsme se šťastně shledali~


Kyomu no naka de no Yuugi (虚無の中での遊戯) je další ze singlů vydaných, když byli Malice Mizer bez zpěváka. Nepřítomnost vokalisty ale vůbec neubírá na kvalitě, v pozadí navíc pěje mužský i ženský sbor, takže to není úplně instrumentální song.
Pro mě má zvláštní význam, protože si vůbec nepamatuju jak, ale přes tuhle píseň jsem se dostala k japonské hudbě. Vzpomínám si, jak jsem ještě v prváku na gymnáziu chodila s MP3 v uších a do sluchátek putovaly z přístroje tóny právě této skladby. Tak jsem si splnila takový maličký sen, mít tohle CD doma.
Booklet je opět ve formě knížečky, žádný plast, což je skvělé. Fascinuje mě také, že přestože kupuju už použitá CD, nikdy na nic není jediná oděrka a ani toto není výjimkou: je v perfektním stavu, jako z obchodu.

Mimochodem, při návštěvě výstavy Stín kvetoucí sakury, o které jsem zde psala, jsme se s děvčaty zúčastnily soutěže o publikaci k výstavě. Na to jsem už samozřejmě dávno zapomněla, ale před pár dny mi dorazil email sdělující mi, že jsem samozřejmě nevyhrála. To je takové milé.

A ještě – v pondělí mi to vše znovu začíná, tak mi držte palce. Víkend strávím nad znaky, stejně mám ale děsivý pocit, že si vůbec nic nepamatuju.

pátek 7. září 2012

Lidé z rodu Nire – Morio Kita

Musím se přiznat: od toho momentu, kdy jsem ji v knihovně poté, co mi ji přinesli ze skladu, viděla, mě tloušťka této knihy poněkud děsila. Jedná se totiž o drobným písmem psanou, téměř šestisetstránkovou bichli. Nakonec to ale bylo mnohem lehčí čtení, než jsem čekala, nebereme-li zrovna v potaz její fyzickou hmotnost.

Lidé z rodu Nire je rodinná sága. Je to ale i válečný román. Je realistická, je nabitá informacemi, je velmi rozsáhlá, rozhodně ale není nudná. Je to také kniha inspirovaná životem samotného autora. Postavy jsou zosobněním Kitovy vlastní rodiny a lidí, kteří ho obklopovali. I téma příběhu točícího se kolem tokijské psychiatrické nemocnice mu mimochodem bylo blízké, sám byl totiž vystudovaným lékařem. 
„Opravdu, většina šílenců pravém slova smyslu, léčících se v Nireově nemocnici, se neuzdravovala. I pro pouhého praktického lékaře je uzdravení pacienta nesporně jednou z velkých radostí. Pacient je vděčný, jeho rodina je také vděčná. Ale při léčení choromyslných se to stávalo zřídka. Naopak, často docházelo ke stížnostem. A když pak Tecukiči se zasmušilou tváří hovořil s rodinou stěžujícího si pacienta, často zjišťoval, že z hlediska psychiatra lidé, kteří si říkají rodiče či sourozenci pacienta, jsou ještě nenormálnější než sám pacient.“ 
Děj Kitovy ságy je rozdělen do tří částí, v každé se do popředí dostává jiná generace, každá se nese v jiném duchu. V té první se čtenář seznámí nejprve se zakladatelem rodu, s postavou svérázného primáře psychiatrické léčebny, Kiichiróem Nirem. Příběh se soustředí na všechny členy jeho rozsáhlé rodiny i na mnoho osob, které v prosperující nemocnici pracují nebo jsou s ní jinak spojeny. Postav je tedy poměrně hodně, ale osobně jsem neměla problémy se mezi nimi orientovat, což mě samotnou poměrně překvapilo.

Druhá část popisuje horší časy, kterými si musela mladší generace projít, a celkový úpadek. Objevují se politické motivy a vše pomalu směřuje k náplni části třetí a poslední, totiž k druhé světové válce.

Nejmladší generace žije v dobách bojů, nucených odchodů do armády a totálního nasazení do továren a kniha jakoby celkově úplně změnila styl a stala se spíš realistickým románem z válečného prostředí.
I přes rozsáhlé popisy postupu japonské armády, přehled historického dění směřujícího k útoku na Pearl Harbor nebo mnoho stran věnovaných typům bojových letadel mě kniha nikdy nenudila. Byla jsem spíš zaskočena jejím neskutečným záběrem. Na jejích stránkách totiž člověk najde snad vše – popisy přírody, politické situace, námořní války, romantiku. Je seznámen i s mnoha aspekty japonské kultury: napadá mě zrovna například sumó, kterému je věnováno pěkných pár stránek.

Pokud je člověk s historií Japonska alespoň trochu seznámen, rozhodně si doplní všeobecný přehled. Já osobně jsem konečně pochopila, k čemu mi byl předmět Dějiny japonské kinematografie, protože jsem si tak dokázala skvěle představit prostředí raných japonských kin, kdy obrazy na plátně doprovázel svým vyprávěním benši. Nejsem si ale jistá, zda si i průměrný český čtenář, kterému by se kniha dostala náhodně do ruky, dokáže vysvětlit vypravěčovu přítomnost v sále. V celém vyprávění je také hojně užito japonských slovíček, jsou ale dobře vysvětlena.

Stručně řečeno - doporučuju! Skvělé pro letní prázdniny~ (Napsala bych pro "dlouhé zimní večery", ale jelikož jsem zřejmě jakýsi exot, nepamatuju si, že bych někdy takový typický dlouhý zimní večer zažila.)

pátek 31. srpna 2012

Kosmetický balíček (Missha Under Eye Brightener, Skin79 White Reviving Skin Radiance Emulsion, Luke Nose Cleansing Strips)

Když začal můj oblíbený prodejce nabízet rozjasňovač očního okolí (Under Eye Brightener) od mé milované značky Missha, navíc za velmi příjemnou cenu, rozhodla jsem se ho samozřejmě vyzkoušet, neb jsem vyhovující přípravek sháněla už i v našich obchodech. Vybrala jsem si nejsvětlejší odstín (čili Light Beige) s tím, že i BB cream No.21 od Misshy nese označení „Light Beige“ a doufala jsem tedy v kompatibilitu.

Potom jsem už jen čekala na balíček, poněkud déle než obvykle. Sledování zásilky se opět ukázalo jako naprosto zbytečné ve chvíli, kdy ráno pošťačka zazvonila chvilku poté, co jsem si zkontrolovala, že je má objednávka údajně stále odbavována v Koreji. Aneb proč já nadávám na Českou poštu, když je to očividně všude stejné? (I když přiznejme si, v zasílání na dobírku, kdy se výsledná cena zásilky značně liší dle toho, jakou má daná pracovnice pošty náladu a chce-li se jí obálku různě poměřovat, v tom jsme určitě světový unikát.)


ideaseller_kr je vynikající prodejce. Ostatní prodávající vás lákají na dárky ke každé objednávce, které se ale v praxi ukážou být pouze sledovacím číslem zdarma nebo malými vzorečky. Tento prodejce však rozdává masky od Beauty Friends, což už je skutečně dárek, vezmeme-li v potaz, že samostatně zaplatíte dva dolary za jednu. Vraťme se ale k té drobné věci, která na maskách na fotce leží, k Under Eye Brighteneru.


Přestože by dle mých předchozích myšlenkových pochodů a vůbec logiky všeobecně měl být odstín Light Beige rozjasňovače po vzoru BB krému světlý došeda, je v reálu bohužel výrazně oranžový. V lahvičce ještě vypadá bledě, ale po aplikaci už jde jasně vidět pravý odstín, který se značně liší od všeho, v co jsem doufala. A to takovým způsobem, že jsem si nápis na lahvičce luštila z korejštiny, abych se ujistila, že se nestala chyba při odesílání zboží. Až potud tedy zklamání.

Přestože jsem si v několika recenzích přečetla, že je tento rozjasňovač krytí středního, silně nesouhlasím. Co s tím prosímvás chcete zamalovávat, tetování? Krátery? Kryje velmi silně, proto jsem se rozhodla používat ho jako korektor a jako takový plní svou funkci brilantně. Díky tomu bych to s celkovým hodnocením neviděla tak zle – rozhodně se stane trvalou součástí mé taštičky s make-upem.

K objednávce jsem samozřejmě dostala i nějaké testery a kupodivu, přestože jsem opět čekala hromádku růžových vzorečků BB krému od Skin79, které shodou náhod dostávám téměř pokaždé (Ne, skutečně mi nevyhovuje a nehodlám svůj názor měnit), měla jsem tak možnost nově vyzkoušet dva přípravky.
Jednou z novinek pro mě byl zesvětlovací přípravek White Reviving Skin Radiance Emulsion od Skin79. Je vcelku logické, že z miniaturního testeru člověk nepozná (leč vystačil kupodivu na 4 použití), nakolik tahle legrace skutečně dokáže zesvětlit pleť a eliminovat pigmenty, mohu tedy pouze poznamenat následující. Je poměrně dosti vodové konzistence a slabé vůně, na pleť tedy velmi příjemný. Kůže je po aplikaci hebká na dotek, hydratovaná a rozhodně ani trochu mastná.

Do třetice všeho dobrého jsem měla příležitost otestovat další přípravek na odstranění černých teček, v Koreji jsou to výrobky zřejmě velmi oblíbené. Dostala jsem vzoreček na Charcoal Nose Cleansing Strips od Luke, což je značka, o které jsem dosud nikdy neslyšela.
Black Head EX ani jinými tuhnoucími maskami jsem neměla nijak pozitivní zkušenosti, neb mi tyto produkty typu „nanes, nech zaschnout a odtrhni“ nikdy nepřipadaly příliš efektivní. Luke na to ale jde se svými čistícími proužky jinak. Jak lze vidět na obalu testeru, člověk si na nos přilepí proužek, který je údajně napuštěn výtažky z uhlí, vitaminem E, aloe vera, zeleným čajem a vilínem virginským (což je rostlina užívaná k čištění a zjemnění pleti). Ten do půlhodiny úplně ztvrdne a po odtržení zanechá pokožku čistou a jemnou. Je to skutečně poměrně účinná metoda čištění na rozdíl od slupovacích masek, byla jsem příjemně překvapená.

Docela mě ovšem pobavil návod na obalu:
Obrázkový návod: Na obličeji ponechte 10-20 minut.
Korejský návod: Na obličeji ponechte 15-20 minut.
Anglický návod: Na obličeji ponechte 20-30 minut.

sobota 25. srpna 2012

Vzpomínky na Prahu

(Krutě neaktuální, ale což. Prázdniny končí, člověk začíná vzpomínat.)

Dovolenou jsme s Iškou jako obvykle strávily zkoumáním nových chutí korejských pochutin (dosyta jsme si užily hlavně fazolové pasty), pokoukaly po obchodech a poprocházely naše oblíbená místa, leč žádný skvělý objev a následný nákup se nekonal. Přijde mi, že v poslední době utrácíme výhradně jídlo, ale nedokážu říct, zda to má co k dočinění s věkem nebo rostoucími cenami. Z následujících fotek je nicméně 80 % Iščin haul, aneb Ely = chudý student a škrt.

O různých křupkách jsem se tu už dříve rozepisovala, i sladkosti typu Kancho jsem vícekráte zmínila. Novinkami jsou tedy jen kuřecí křupky, které prý chutnaly velmi uměle; instantní udon, kterými se má drahá kamarádka rozhodla oblažit kolegy z práce; a sladké pečivo v mražené formě, které jsme si velmi oblíbily. Natolik, že jsme si pro něj zašly několikrát. A když jsem si po několika dnech přicházela pochutnat do Korea Martu i s mámou, zjistily jsme dvě věci, obě nemilé: jednak jsme očividně vykoupily veškeré zásoby, za druhé už tento zájem přiměl prodavače zvednout ceny. Ehm. Tomu se tedy říká blesková reakce na zvýšenou poptávku.
Fazolová pasta je ale každopádně jako náplň vynikající věc. Můžete ji znát třeba ze slaďoučkých daifuku, kde v kombinaci se sladkou rýžovou pastou vytváří až přeslazené duo, a také právě z takových druhů pečiva, kdy těsto připomíná naše české šátečky, ale přeslazená česká pseudo-marmeláda (či cokoliv marmeládu alespoň vzdáleně připomínající) je nahrazená právě onou pastou.
Rozhodly jsme se proto vyzkoušet i kynuté knedlíky s touto náplní a opět musím říct, že jsem si velmi pochutnala!

Sladkosti na poslední fotce jsou lízátkové prsteny, které bývaly před lety populární i u nás. Jaký je ale rozdíl mezi korejskou a českou verzí? Česká – sladké cosi. Korejská – sladkost  se silnou pomerančovou chutí v plastovém obalu, kam si můžete prstýnek odložit, kdybyste ho náhodou nechtěli slízat naráz. Z druhé strany je navíc jako dárek ukryt přívěsek na provázku. To celé za poloviční cenu. A pak nemám nadávat na zdejší potraviny?


Plánovaly jsme také konečně zajít na runnig sushi, ale jelikož jsme zřejmě ten typ lidí, kteří si dají v restauraci jedno jídlo a jestliže jim chutná, dávají si ho v onom podniku až do konce života, obávajíce se riskování při okoušení jinzch pokrmů, skončily jsme vždy na vegetariánském meníčku, které nám chutná.

Když už mě má peněženka začínala nenávidět a já proto využila přítomnosti mámy a babičky, říkala jsem si, že konečně alespoň okusím "pravé" suši s masem. Tuňák i losos mi nedávno začal velmi chutnat, tak proč ne? Celý oběd se ale zvrhl ve frašku, kdy jak máma tak babička vehementně předstíraly, že jim podávané jídlo alespoň částečně chutná, a kdy poté babička vzdala svůj souboj s hůlkami a snažila se dále už jen s příborem.


Nákupy se mi tedy poněkud vyhnuly, když zrovna nepočítáme oblečení, a tak jsem si alespoň při odjezdu nakoupila nějaké pokoukání v jednom z těch mnoha "DVD za 10Kč!" stánků. Doplnila jsem si sbírku filmů od Kim-Ki Duka, přestože jsem oba viděla už několikrát, a zachovala jsem se rovněž jako správný ex-otaku a vyjádřila podporu vydávání asijských animovaných titulů u nás, konkrétně koupí DVD Evangelion a Zkáza Ecobanu.


Na DVD Zkáza Ecobanu jsem se dívala s máti, jakkoli jsem tedy chtěla originál s titulky, nakonec byl zvolen český dabing. Máti totiž tvrdí, že je-li nucena číst titulky, nemá už tolik času na sledování obrazu. Tak jsem tiše trpěla a sledovala, jak postavy naprázdno otevírají pusu, aniž by z ní vyšla jediná česká hláska, nebo poslouchala funění a vzdychání našich dabérů v naprosto nevhodných situacích, kdy má přitom postava pouze dýchat. Achjo. Nejzábavnějším momentem filmu pro mě byl hned úvod, kdy mohl divák zjistit, že jsou Češi vskutku velmi nápaditý národ a z původního titulu Wonderful Days dokázali neznámými překladatelskými technikami stvořit právě název Zkáza Ecobanu.
Přesunu-li se od českých failů, musím pochválit skvělé propojení animace s kresbou. První polovina příběhu je skvělá, nicméně závěr je až příliš heroický (což je u tohoto typu filmů zřejmě samozřejmostí) a až příliš nepochopitelný. Chtě nechtě jsem si navíc vzpomněla na svou kamarádku WelWi a musela v duchu poznamenat, že áno, "Korejci umí skvěle trpět". Velkým plusem je také nádherná hudba.

Na sledování Evangelion jsem raději už žádného člena rodiny nepřemlouvala a zřejmě jsem udělala dobře. Asi už jsem tomuto žánru skutečně odrostla, ale filmové přepracování prvních šesti epizod anime mě natolik nezaujalo, že jsem ho po půl hodině raději vyměnila za jiné koukání a vážně uvažuju, že ho nikdy nedodívám. Jak nám totiž radil jeden náš moudrý profesor, od nástupu na výšku máme pečlivě přehodnocovat, co budeme číst nebo sledovat, čas se totiž stává velmi cenným artiklem.
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely