úterý 27. prosince 2011

Vánoční nadílka

Každý den jsem čekala s foťákem v ruce, až se nebe umoudří a pustí mi do pokoje alespoň trochu světla, abych si mohla vyfotit svou vánoční hromádku. Nedočkala jsem se. Tož dnes jsem si to světlo vyphotoshopovala, neb odpoledne odjíždím směr Praha.
V iPhonu je aplikace kalendář. Výrobce ji patrně vyvinul s tím, že si do ní lidé budou pravidelně zapisovat. Já mám ve svém kalendáři celoročně dvě poznámky – letní a zimní výprodeje. A nastal čas pro druhé zmíněné~


Tož jsem se konečně vrhla na Angel Sanctuary. Moje dlouhá sběratelská cesta začíná. Sice jsem na tom stále lépe než trenéři Pokemonů, neb jich nechci 150, ale vystačím si s dvaceti, stejně je to ale úctyhodné číslo a zároveň nejdelší série z pera Kaori Yuki.
Pakliže by se někdo divil, na jakém hadru to fotím, jedná se o tylovou sukni z Tally Weijl jakožto nejpraktičtější část oblečení v mém šatníku. Pokud zrovna není pod nulou, nosívám podobné pořád. Dobře, nosívám téměř stejné. Fajn, mám asi pět identických sukní. Ale je lepší mít zásobu, než aby člověku něco došlo, že?

S vařičem na rýži, nazývejme jej familiérně rýžovar, mě máti dostala. Opět několikrát překročila rozpočet, jež sama pro tyto svátky na jednotlivce stanovila, ale budu se snažit to přehlížet a prostě budu nadšená. Při nákupu údajně prodavačky nevěděly, k čemu to slouží, ani jak se používá. Milé.
Není to žádný gigant, přesně pro mé potřeby. Rýži opravdu připraví skvělou a díky perfektnímu materiálu hrnce se nic nepřichytí, nicméně je poznat, že se jedná o přístroj nejnižší cenové kategorie od Sencoru. Při vaření kolem prská do bíla zbarvenou vodu tak vehementně, že je v dosahu půl metru po přípravě pokrmu vše poprskané a kropenaté a nedá se s tím bohužel dělat nic, než daný rádius potom umýt.

S keramickým muffinem mě dostala kamarádka, je úžasný a klidně bych takových upotřebila více.
Ze všeho nejšťastnější jsem ale z toho, jakou radost měli ostatních z mých dárků, jakkoliv tuctově to zní. Ave eBay! <3
Duch Vánoc je potvora, při psaní článku jsem neustále používala takovou přemíru smajlíků, že se na to vůbec nedalo koukat, musím se krotit.

pátek 23. prosince 2011

"Je vám tma?"

Hádejte, o co se jedná:
W-sensei sedí v hakamě a usmívá se (!) na všechny strany. Za ním leží na stole katana. Foťáky fotí, prváci ze sebe nervózně sypou větu, u které bohužel vesměs netuší, co znamená. Možná by si to jinak rozmysleli.
Ó ano, poprvé se nám na japonštině v Olomouci rozhodli, že budou v rámci Vánočního večírku pasovat prváky. Načasování je to rozhodně dobré, vždyť v prosinci se už pozná, kdo odpadl a s kým naopak vyučující budou zápolit i v druhém semestru.
Nahnali nás do řady, řekli nám, ať si klekneme a zopakujeme tiše zašeptanou větu: Madžimena gakusei ni narimasu ("Stanu se pilným studentem"). Chudáci nedoslýchající, případně tuto slovní zásobu neznající. Chudáci jisté osoby v minisukních – člověk s foťákem nám stál přesně za zády. A my se museli uklonit. Bylo to ovšem kouzelné a já jsem ráda, že s tou tradicí začali zrovna teď~ Stále nicméně uvažuju, na co přesně byla ta katana. Snad kdyby někdo odmítl přísahu složit? Rozhodně by byl v nezáviděníhodné pozici. Doslova – klečíc před senseiem. Doufala jsem v nějaký obrazový záznam, který by zároveň vysvětlil nadpis, ale jsou tomu již dva týdny a stále nic. Tož zřejmě budete muset zapojit představivost ^^'

Vánoční večírek se pro mě osobně nesl ve znamení tance a DDR.
Původně se pouštěly jen japonské písničky. To jsme s děvčaty vyřešily tím, že jsme vzaly na milost japonské verze korejských songů a šly si poprosit o jejich zahrání. Chtěly jsme občas i čistě japonské kousky, to samozřejmě. Jsem nicméně stále mírně rozladěná z toho, že na Buck-Tick nikdo netančil a tak nám bylo Memento Mori vypnuto. Kolem jedenácté už rodný jazyk interpretů nikdo neřešil a my si vesele poskakovaly na korejský pop.
A ohledně hopsání na dance padu? Asi to bude znít poněkud nabubřele, ale pevně doufám, že někdy najdu spoluhráče, se kterým bych mohla opravdu poměřit síly.

Mimochodem, teď budu nepříjemná. Zaspamoval mi na blog ke článku o BB krémech jakýsi nový český obchod s tímto sortimentem. Podívala jsem se (zde, chcete-li se zděsit cen) a říkám si... jistěěě. Komu by se nechtělo platit dvojnásobek obvyklé ceny, že. Já osobně předražený přeprodej bojkotuju. A vůbec, to má být profesionální přístup, házet reklamy na své stránky do komentářů jiných blogů? To je mi tedy úroveň.

pondělí 19. prosince 2011

1000 věcí o Japonsku

Ve svém článku o Japan Society jsem se zařekla, že čas od času napíšu něco o zajímavých stránkách zabývajících se japonštinou a Japonskem. V rámci plnění vlastních předsevzetí tudíž cítím potřebu představit vám jeden velmi zajímavý blog. Vlastně... dva!

Zajímavý projekt, 1000 věcí o Japonsku, rozjela před dvěmi lety Američanka vystupující pod přezdívkou Orchid64. Tato bloggerka žije už více než 20 let v Japonsku a její pohled na kulturu této země, obyčejné Japonce a všechny aspekty každodenního života tedy vychází z dlouholetých zkušeností. Nejedná se o žádné názory člověka, který si do Japonska zajel na týdenní dovolenou a nyní se cítí jako znalec. Tak se ale necítí ani ona, přestože by na to měla nárok. Její blog je prostě jen směsicí názorů obyčejné ženy, která žije v cizí zemi a má na ni svůj vlastní pohled.
Pravidelným postováním svých postřehů připravuje svým čtenářům unikátní náhled do svého běžného života. Téměř každý den se na jejím blogu objeví nový článek o věcech, které jí budou nebo naopak nebudou chybět, až někdy v budoucnu Japonsko opustí.

(Photo by Orchid64)
Orchid64 navíc patří i další blog, na kterém recenzuje různé druhy japonských sladkostí. Určitě jste někdy slyšeli o sezónních příchutích Kit Katu nebo různých nápojů a uvažovali o tom, jak asi chutnají. Pokud vás takové čtení zajímá a nehrozí, že se při čtení z hladu či chuti bezděky zakousnete do klávesnice, určitě nahlédněte i na tento její blog~

úterý 13. prosince 2011

Pokemon, hry, emulátory a další dětinskosti

Nastal čas se projevit trochu geekovitě~
A předem se omlouvám – vím, že stripy v tomto článku obyčejný smrtelník nepochopí.

Překvapilo mě, kolik lidí z mého okolí a mého oboru nezná Pokemon hry. Mají tyhle příšerky rádi, ale přitom ani nevědí, že všechny ty stovky dílů anime a mangy, že to vše původně vzniklo na podporu jedné obyčejné černobílé hry. Hry, která se s 200 miliony prodaných kopií stala jednou z nejprodávanějších na světě a dnes má dokonce osm zápisů v Guinessově knize rekordů.

Na počátku byla konzole – Game Boy Advance. A jedna hra ve dvou verzích, kde klučina Red chytal příšerky do Monter Ballů. A stala se tak populární, že bylo podle hry uděláno anime. A to teprve nastal ten pravý boom.
Fenomén Pokemon je rozhodně zvláštní tím, že vše začalo hrou, podle které následně vznikl seriál a na jeho motivy později manga. U kteréhokoli jiného známého titulu je přitom pořadí přesně opačné.
Vraťme se ale ke hrám: byly vydány další verze. Jednou z nich byla i Yellow, kde už za postavičkou ťapkal Pikachu (Mimochodem, zdá se mi to, nebo je Pikachu jediný, komu nebylo za hranicemi Japonska změněno jméno?), aby se pro změnu přiblížila hra seriálu. A jelikož zájem o Pokemony neutichal a jeden region a 151 stvoření bylo málo, přibyla druhá generace, nová mapa, do názvu další barvy, a vznikla nová hra – Pokemon Silver a Gold se svým následovníkem Crystal.
Rozdíl ve hratelnosti byl neskutečný. Hra byla stále pro Game Boy Color, ale opravdu využívala barev a funkcí konzole naplno. Ve světě za maličkou obrazovkou už existoval rozdíl mezi dnem a nocí, postavě do výbavy přibyl dokonce mobil, a celkově byla hra o mnoho hratelnější a zábavnější než její předchůdci.
O tři roky později vznikla další řada her. Třetí region, třetí generace, moje láska. Pokemon Ruby, Sapphire a Emerald jsou hry pro Game Boy Advance, moji dodnes nejoblíbenější konzoli. Krásná grafika a plno nových funkcí, kdy člověk nahraje klidně stovky hodin, ani neví jak. Neutichal ale ani zájem o starší verze, proto byly předělány, taktéž na GBA.
Touhle dobou možná uvažujete, proč vlastně každá hra vychází v několika verzích?
Odpovědí budiž otázka – jak hráče donutit komunikovat s ostatními hráči nebo ještě lépe, koupit si více verzí? Nejlépe tak, že do žádné verze nedáte všechny Pokemony. Chce-li tedy hráč opravdu nasbírat všechny a zaplnit Pokedex, musí se chtě nechtě družit s ostatními. (Nebo být pěkná potvora, neutrácet za hru ani konzoli a sehnat si emulátor, který podporuje výměnu na jednom počítači.)

Neuvěřitelného zájmu o Pokemony ale využil tvůrce, Nintendo, i jinak. Byly vydány mnohé další hry typu Pokemon Pinball, Pokemon Ranger nebo Pokemon Stadium pro Nintendo 64. Chcete procházet s Pokemony jeskyněmi a zachraňovat ostatní? Žádný problém, bude se vám líbit Pokemon Mystery Dungeon. Jste mírumilovnější nátury a nejraději byste jen jezdili krajinou a Pokemony fotili? Pak přesně pro vás vydali Pokemon Snap.
O další tři roky později Nintendo vyvinulo novou konzoli, Nintendo DS, a vydalo pro ni již čtvrtou řadu her – Pokemon Diamond, Pearl a Emerald. Konzole přinesla lepší grafiku a dotykové ovládání jedné ze dvou obrazovek. Byly pro ni předělány i původní Gold a Silver.
A nejnovějším hitem jsou nyní Pokemon Black a White, stále pro Nintendo DS, přičemž třetí verze ještě ani není venku.
Můj nudný výčet samozřejmě není kompletní, ale pro představu snad čtenáři stačí.

A na co je tohle všechno obyčejnému člověku, který nehodlá vyhazovat tisíce za konzole a hry na ně? No, překvapivě na dost věcí. Ono totiž až povážlivě mnoho lidí neví, že na každou konzoli existuje mnoho emulátorů, které si prostě stáhnete na svůj počítač. A všechny hry je možné sehnat na internetu. Takže prostě zapnete emulátor, v něm hru, a máte se ve finále o mnoho lépe než poctiví kupující. Vy totiž můžete sprostě ukládat hru v jakékoli situaci, což oni nemůžou. A samozřejmě, ušetříte neskutečné peníze.
Plus, speciálně pro studenty japonské filologie – stáhnete-li si japonskou verzi, můžete si skvěle procvičit jazyk. Hry umožňují dokonce přepnout z kandži pouze na kanu, pro méně zdatné.
Emulátory existují zhruba tak na všechny konzole s výjimkou těch opravdu velkých a složitých, abych tak řekla. Nečekejte tedy, jakkoli by to bylo krásné, že si na počítači naemulujete Nintendo Wii nebo PS3.
Ale chcete-li si zahrát všechny ty skvělé hry typu Pokemon, Harry Potter, The Legend of Zelda, Harvest Moon, Monster Rangers, The World Ends with You a další... nic vám nebrání!
A když už jsem to před chvílí zmínila, takovéto hraní je opravdu skvělé pro výuku japonštiny. Existuje totiž mnoho her určených k naučení kanji a japonštiny celkově.

Snažila jsem se vzpomenout si, kdy jsme v naší domácnosti s takovýmto hraním začali. Opravdu si myslím, že mi bylo osm, nanejvýš devět let. A drží mě to dodnes. Hraju právě Pokemon Black, stahuju si u toho celé anime v japonštině... mimochodem jsem si tím absolutně zavirovala počítač, ale budiž.
Dávala jsem si navíc o svém shánění a počínaní na Facebook statusy a způsobila jsem mnoha svým známým obnovenou závislost.

Říkám si, že jsme na tom ale všichni lépe než můj dvaceti dvouletý bratr nadšeně sledující My Little Pony.

úterý 6. prosince 2011

友達三人で料理を作りました

Abych vysvětlila název článku, měla bych asi začít tím, že je zasvěcen našemu drahému vyučujícímu. Jméno odmítám ze strachu před strýčkem Googlem zmiňovat přímo, zkusme ale vyhledávání obelstít pseudonymem W-sensei.
Náš drahý sensei je osoba naprosto jedinečná. Látku podává takovým způsobem, že si všichni studenti učivo dokonale zapamatují a ještě o dvacet let později, pokud je vzbudíte o půlnoci, vám odříkají všechny ty věty o kupování a pití piva, jimiž nás sensei bohatě zásobuje. Užívá tak vynalézavých příkladů k demonstraci gramatických jevů, že i dutohlav pochopí význam partikulí, bez jejichž správného využití pak můžete očividně seskládat i větu užitou v názvu článku, totiž: „Udělal jsem si jídlo ze svých tří přátel.“
„V žádném případě nečtěte Fudžijama. Když jako najdete takového blbce mezi sebou, klidně zabijete. Nepotřebujeme.“
Sensei má velmi vyhraněný názor na Čechy a češtinu. Čechům občas láskyplně přezdívá „česká prasata“ a zná dokonce i české zvyky, kteréžto znalosti prokazuje i v praxi, tvrdě, že Češi píšou znaky jako žížaly. Je ale samozřejmě jasné, že jakožto rodilý mluvčí upřednostňuje japonštinu.
„V japonštině nemáme takový hnusný zvuk jako je SI.“
Za ta léta v Česku si W-sensei vypěstoval i zvláštní vztah ke Slovákům. Vytvořil si v mysli představu typického Slováka, jež nemluví pravdu, neumí japonsky, vymýšlí si, dělá vše způsobem ne zrovna správným a překrucuje skutečnost.
„Hrajte Slováka! Teď klidně můžete lhát!“
Sensei si taky velmi zakládá na kázni, jak nás stihl poučit již v počátečních minutách na naší první hodině.
„A když mám špatnou náladu, zamknu tady a můžete si sem lézt oknem!“
Sensei má i své oblíbence. Hlavní je získat si jeho pozornost hned zpočátku, nejlépe tím, že omylem prohlásíte, že jste sešit. K čemuž se nám váže poznatek, že sensei má velmi dobrou paměť.
„Omlouvám se, ale už jsem se o vás a sešitu bavil se třemi učiteli japonštiny a dvěma kolegy z Maďarska a jedním z Polska. Ale nebojte, vaše jméno jsem nezmínil. Pořád si ho nemůžu zapamatovat.“
Alespoň tedy na ty přezdívky.
Ó ano, přezdívky, to je pro něj něco! Chcete-li vtipný pseudonym, jež se očividně může stát vaším druhým jménem i doma, zalíbí-li se rodičům, kazte záměrně slovo, které se vám líbí. Toto slovo má pak velikou šanci stát se vaším druhým jménem. Krásnou přezdívku si můžete ovšem vysloužit i jinak, ne pouze vlastním přičiněním.

„Měli jsme tu osm Veronik, takže jsem jim říkal První, Druhá...“

W-sensei je opravdu jen jeden v republice :)
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely