pondělí 19. září 2011

Školní potřeby

Řekla jsem si, že když už jdu teda studovat, půjdu stylově. Koupila si sešity s Londýnem, New Yorkem a Los Angeles na zápisky do angličtiny a nádherné květinové na japonštinu (ano, ta Hello Kitty a jiné potvůrky mě lákaly, ale měly příliš velké linkování) tvrdíc, že pěkné sešity, na které se dobře dívá, jsou polovina úspěchu. Já jsem navíc člověk, který sešity potřebuje na vše a nedokáže se učit jen z knihy, takže když už zase nastupuju do školy, alespoň si to učení zpříjemním~

Z důvodů školních nákupů jsem navštívila pouhá dvě malá papírnictví, i tak jsem ale byla docela mile překvapená. Propiska s Rilakkumou? Yay! Teď už je mi jen líto, že jsem si v Praze v Luxoru nepořídila taky propisku Miffyho, abych měla celou náplň pouzdra řádně infantilní.


středa 14. září 2011

Podvyživené Japonsko

Ačkoli je to možná s podivem, vzhledem k tématu mého blogu, už dlouho nejsem do Japonska bláznivě zamilovaná weaboo, která na téhle ostrovní zemi nevidí žádnou chybu a za jediný svůj životní cíl považuje přestěhovat se do vysněného Japanlandu a spokojeně tam prožít svůj život. Vidím spoustu negativních věcí, které mě odrazují od jakéhokoli dlouhodobějšího pobytu. Je to například všudypřítomný cigaretový kouř, neboť 25 % Japonců kouří a když se proto během pracovní pauzy vyhrnou ve velkých městech na ulici, začíná být údajně nedýchatelno. O tom se ale psát nechystám, jak napovídá už nadpis. Už dlouho mě ze židle nadzvedává něco jiného – japonská propagace anorexie, když to řeknu na plnou pusu.

Japonci si potrpí na stylové oblečení, značkové věci a všeobecně vše, co je módní. Proto je důraz na štíhlé tělo ještě pochopitelný. Pomiňme taky svět showbizniznu, kde všechny celebrity připomínají chodící ztělesnění podvýživy. Co mi tedy vadí?
Zejména reklamy na nejrůznější hubnoucí pilulky (což jsou většinou hlavně slabá projímadla, takže sbohem, zažívání) nebo například hubnoucí lázně (nový druh rekreace?). Co je nejhorší, tyhle reklamy nejsou jen v časopisech pro ženy, ale hlavně v časopisech pro náctileté, takže je vymývání mozků dokonalé. Vážíš nad 45 kg? Jsi tlustá a měla bys se sebou něco dělat! To je poselství, které si odnese dívka po přečtení jakéhokoli módního časopisu. Nejoblíbenější formou takového brainwashingu jsou reklamy typu "zhubla jsem z 50 kg na 39 kg!" doprovázené fotkami skeletů. Tedy pardon, modelek.

Téměř 50 % Japonek dnes váží o 10 % méně, než by měly. A problém se zhoršuje. Průzkumy1 z let 2000–2001 ukázaly, že si více než 50 % studentek s normální tělesnou hmotností prošlo obdobím dlouhodobé a udržované redukce váhy, 40 % někdy užívalo doplňky stravy nebo nápoje pro snížení váhy a přibližně 18 % z nich má hodnotu BMI menší než 18,5, což značí podváhu. 41 % dívek ze základních škol a 68 % dívek ze středních škol považuje za svou ideální váhu nižší, než je váha standardní, a i slečny se zdravou váhou se pokouší zhubnout.

slečna vlevo údajně váží 35.8kg
přehlídka koster aneb jedna z nejhorších reklam, co jsem zatím viděla

Lze namítat, že jsou Japonky výškově menší a celkově drobnější. Jenže BMI všech slečen v takových reklamách balancuje na hranici podváhy a u některých už ji dávno překročilo. Stačí se na ně podívat a je vám jasné, že tohle nemůže být zdravé.
Úplně nejlepší situace poté nastává, když na takovou reklamu narazí vysoká Evropanka a rozhodne se, že taky zhubne na "krásných" 39 kg neuvědomujíc si, že její tělo se tělem Asiatky nedá srovnávat a než zhubne na svých vysněných 39 kg, budou už se pravděpodobně její úžasnou novou postavou prokousávat červi.

V Japonsku je navíc ještě další problém. Poruchy příjmu potravy jakoby podporovali samotní výrobci oblečení, jelikož mnohé je k dostání pouze v malých velikostech. Pokud tedy chtějí mladí módu milující Japonci nosit své vysněné oblečení, MUSÍ být hubení.
Tlak na japonské ženy je podmíněn mnohými kulturními (tendence k negativnímu sebehodnocení a nižší sebeúctě, nízká potřeba pozitivního smýšlení o sobě samém, snaha o zlepšování se a výrazná motivace k vyhledávání kladného hodnocení ze strany ostatních) a historickými determinantami a vyvolává ho také společnost, zejména ostatní ženy. Navzájem se velmi přísně hodnotí a každá z nich se tedy bojí přibrat už jen kvůli tomu, co by řekly ostatní. A nátlak je i na pracovištích, kde se za účelem boje proti epidemii obezity pozorované v USA stalo součástí zdravotních prohlídek i měření a vážení zaměstnanců. Opatření se týká zejména mužů, nicméně měřeni a váženi jsou všichni pracovníci.
Mladé dívky navíc dle mnoha průzkumů upředňostňují západní vzhleda západní modelky jsou v reklamách často využívány, přestože se jejich postava od té typicky japonské diametrálně liší. Masmédia mají v Japonsku na utváření obrazu ideálního těla a negativní vnímání toho vlastního neuvěřitelný vliv.
Kde je tedy východisko, když se to na Japonky valí ze všech stran?

V poslední době mě to silně zneklidňuje. Pohybuju se na /cgl/ na 4chan, kde jsou tradičně lidé velmi kritičtí a mají své týdenní "fit" posty, rozhodně si ale stále zachovávají zdravý úsudek. Často se díky tomu ale s problémem příjmů potravy setkávám. Když už se nerozebírá spíše nadměrná váha "slavných" osobností typu Pixiteri, řeší se totiž anorexie některých lolit.
A já potom čtu mangy typu あたしはバンビ (Ataši wa Bambi) a prostě nechápu, jak může mangaka místo nohou kreslit takové špejličky. A děsí mě, že mi teď na hromádce čtení zbývá už jen ご近所物語 (Gokinjo Monogatari), jelikož Ai Jazawa je vychrtlostí svých postav známá. Vybavíte-li si, jak je kreslená Nana, musíte tedy mé obavy chápat.

Proč ještě před patnácti lety mohlo být vše normální a realistické a dnes je nám jako norma představovaná podvýživa? Sailor Moon vypadala normálně a nikdo si nestěžoval, že by byla tlustá. Zatímco v západních zemích sílí hnutí za modelky plnějších tvarů a realističtější panenky (jen si vygooglete, jak se v průběhu let změnila Barbie), v Asii jde vývoj opačným směrem. Bojím se, kam až dojde Japonsko za nějakých 10 let.

1 Ohtahara, Maekawaa atd., viz PIKE, Kathleen M. a Amy BOROVOY. The rise of eating disorders in Japan: Issues of culture and limitations of the model of 'Westernization'. Culture, Medicine and Psychiatry. 2004, roč. 28, č. 4, s. 493–531. DOI: 10.1007/s11013-004-1066-6.

neděle 4. září 2011

Japan Society

Lidem ze Spojených států se kontakt s japonskou kulturou snaží zprostředkovat Japan Society sídlící v New Yorku. To by normálně byla naprosto zbytečná a obyčejného českého občana se nijak nedotýkající skutečnost, kdyby ovšem Japan Society nezačala v posledních měsících updatoval svůj Youtube channel zajímavějšími videi než obvykle.Jedná se zejména o následující tři pořady: Japanese Lessons, Nihon NY a nově také Waku Waku Japanese.

Japanese lessons jsou, překvapivě, lekce japonštiny. Jsou ovšem vytvořeny tak kouzelně, že máte dojem, že paní mluví opravdu na vás a učení proto nebolí, ale je zábava. Mě osobně to zatím opravdu moc nedalo, ale těším se, až se dostanou do vyšších lekcí. Aktuálně je jich totiž zveřejněno pouze sedm, rozhodně jsou ale skvělým počinem.


Nihon NY je pořad, který objevuje japonskou kulturu v New Yorku. To by pro člověka mohlo být také nezajímavé a nedůležité, pokud se zrovna nechystá do Států na dovolenou, ale už první díl (který mi připadá nejlepší) vyvede diváka z omylu. Skvěle se na to totiž kouká! Štáb navštíví newyorskou East Village, kde se nachází mnoho japonských obchodů a restaurací a díky nádherné kvalitě videa pak kdekdo uroní slzu nad tím, že se tam zřejmě nikdy nedostane.
Momentálně je možné zhlédnout 17 dílů, ve kterých je nám například představen typický americký otaku, zajímavá místa nebo události. Často se také jedná o rozhovory. Můžu zmínit třeba díl s tvůrkyní Hello Kitty nebo duem hANGRY&ANGRY.


Poslední pořad, který zmíním, je Waku Waku Japanese. わくわく znamená být nadšený a tato fráze celkově vystihuje mé dojmy z tohoto projektu. Prozatím jsou zveřejněné pouze dvě lekce. Z té první to vypadalo pouze na vyučování frází a praktických záležitostí, už v druhé lekci ale Konomi vysvětlila některá onomatopeia, takže těžko říct, na co dalšího se můžeme v budoucnu těšit~



čtvrtek 1. září 2011

6%DOKIDOKI a replika jednorožce

Do jednorožce jsme se, nevědouce, co je vůbec zač, s Iškou obě zamilovaly ve chvíli, kdy se s ním na veřejnosti ukázal Key ze SHINee. Rozhodla jsem se jí ho darovat k narozeninám a proto jsem se ho snažila objevit v nějakém internetovém obchodě.


Až po menším pátrání jsem zjistila, že je tenhle křiklavý doplňek od japonské značky 6%DOKIDOKI a po dalším hledání jsem se bohužel dočetla, že už nejde sehnat jinde než Maruione a to ještě za nehoráznou sumu díky poštovnému. A shodou okolností Maruione o pár dní později přestal posílat mimo Japonsko. Maruione je japonský obchod, který přeposílal do zahraničí, bohužel poštovné bylo kolikrát vyšší než cena značkového kousku oblečení nebo doplňku, který jste si chtěli objednat.

6%DOKIDOKI je japonská značka oblečení a doplňků. Pestré a pastelové barvy, „kawaii“ koncept, oblečení použitelné pro styl fairy-kei a jemu podobné. V Česku je už poměrně známá i díky tomu, že je jejich oblečení možno zakoupit v Japa Shopu.


S 6%DOKIDOKI mám osobně kouzelnou zkušenost. Zrovna když jsem během letních prázdnin v roce 2010 dorazila s máti do Londýna a přestupovaly jsme na Victoria station, asi metr ode mě stáli nějací pestře oblečení Asiaté, více jsem to nevnímala. Po chvíli se mi do mysli vetřel pocit „Sakra, odkud já je jenom znám?“ Áno, došlo mi to asi o dva dny později a utvrdila jsem se v tom po svém návratu. Metr od Sebastiana Matsudy a jeho shopgirls (vybavuju si zejména Vani, na fotce úplně vpravo) a já si neřeknu ani o foto. Fail.
Iška si na sebe jednorožce chtěla vzít jako menší akci vzdoru první školní den. Rozhodly jsme se tedy, že jí ho nezakoupím až k Vánocům, ale že pohledáme nějakou repliku. Byla velká šance, že ho někdo vyrobí. Mezi Shawols (fanoušky SHINee) jsou totiž Keyovy náušnice ve značné oblibě a proto bylo jasné, že i po jednorožci bude brzy sháňka.
Jako první ho objevila Iška, když ho začal prodávat jakýsi obchod na Filipínác. Jelikož však stránky měly v angličtině jen několik vět, rozhodla jsem se neriskovat. Poté se objevil na YesAsia, s poštovným by to ale opět bylo poněkud dražší. Nu a ve finále jsem tyhle náušnice našla úplnou náhodou na eBay, kde byly špatně pojmenované a nešly tedy normálně vyhledat.
A bonus? Dorazily jeden den před Išinou první výpravou do škol.

Již v Išině uchu~
Jen teď uvažuju, zda si nemám něco pořídit i pro sebe. Shodou okolností (dobře, ona ti není až taková náhoda) máme obě propíchnuté uši jako Key, já helix. Jakási pocta nepocta, prostě to byl perfektní impulzivní nápad. Co naplat, že jsem už měsíc nespala na levé straně...
Oficiálně se tedy asi Iška zařadila mezi vyznavače replik, ale já si říkám, koho to zajímá? 6%DOKIDOKI mám jako značku ráda a Gackt mi budiž svědkem, že jsem jí ho původně chtěla zakoupit od nich, když to ale prostě nebylo v lidských silách, co naplat.

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely