úterý 27. prosince 2011

Vánoční nadílka

Každý den jsem čekala s foťákem v ruce, až se nebe umoudří a pustí mi do pokoje alespoň trochu světla, abych si mohla vyfotit svou vánoční hromádku. Nedočkala jsem se. Tož dnes jsem si to světlo vyphotoshopovala, neb odpoledne odjíždím směr Praha.
V iPhonu je aplikace kalendář. Výrobce ji patrně vyvinul s tím, že si do ní lidé budou pravidelně zapisovat. Já mám ve svém kalendáři celoročně dvě poznámky – letní a zimní výprodeje. A nastal čas pro druhé zmíněné~


Tož jsem se konečně vrhla na Angel Sanctuary. Moje dlouhá sběratelská cesta začíná. Sice jsem na tom stále lépe než trenéři Pokemonů, neb jich nechci 150, ale vystačím si s dvaceti, stejně je to ale úctyhodné číslo a zároveň nejdelší série z pera Kaori Yuki.
Pakliže by se někdo divil, na jakém hadru to fotím, jedná se o tylovou sukni z Tally Weijl jakožto nejpraktičtější část oblečení v mém šatníku. Pokud zrovna není pod nulou, nosívám podobné pořád. Dobře, nosívám téměř stejné. Fajn, mám asi pět identických sukní. Ale je lepší mít zásobu, než aby člověku něco došlo, že?

S vařičem na rýži, nazývejme jej familiérně rýžovar, mě máti dostala. Opět několikrát překročila rozpočet, jež sama pro tyto svátky na jednotlivce stanovila, ale budu se snažit to přehlížet a prostě budu nadšená. Při nákupu údajně prodavačky nevěděly, k čemu to slouží, ani jak se používá. Milé.
Není to žádný gigant, přesně pro mé potřeby. Rýži opravdu připraví skvělou a díky perfektnímu materiálu hrnce se nic nepřichytí, nicméně je poznat, že se jedná o přístroj nejnižší cenové kategorie od Sencoru. Při vaření kolem prská do bíla zbarvenou vodu tak vehementně, že je v dosahu půl metru po přípravě pokrmu vše poprskané a kropenaté a nedá se s tím bohužel dělat nic, než daný rádius potom umýt.

S keramickým muffinem mě dostala kamarádka, je úžasný a klidně bych takových upotřebila více.
Ze všeho nejšťastnější jsem ale z toho, jakou radost měli ostatních z mých dárků, jakkoliv tuctově to zní. Ave eBay! <3
Duch Vánoc je potvora, při psaní článku jsem neustále používala takovou přemíru smajlíků, že se na to vůbec nedalo koukat, musím se krotit.

pátek 23. prosince 2011

"Je vám tma?"

Hádejte, o co se jedná:
W-sensei sedí v hakamě a usmívá se (!) na všechny strany. Za ním leží na stole katana. Foťáky fotí, prváci ze sebe nervózně sypou větu, u které bohužel vesměs netuší, co znamená. Možná by si to jinak rozmysleli.
Ó ano, poprvé se nám na japonštině v Olomouci rozhodli, že budou v rámci Vánočního večírku pasovat prváky. Načasování je to rozhodně dobré, vždyť v prosinci se už pozná, kdo odpadl a s kým naopak vyučující budou zápolit i v druhém semestru.
Nahnali nás do řady, řekli nám, ať si klekneme a zopakujeme tiše zašeptanou větu: Madžimena gakusei ni narimasu ("Stanu se pilným studentem"). Chudáci nedoslýchající, případně tuto slovní zásobu neznající. Chudáci jisté osoby v minisukních – člověk s foťákem nám stál přesně za zády. A my se museli uklonit. Bylo to ovšem kouzelné a já jsem ráda, že s tou tradicí začali zrovna teď~ Stále nicméně uvažuju, na co přesně byla ta katana. Snad kdyby někdo odmítl přísahu složit? Rozhodně by byl v nezáviděníhodné pozici. Doslova – klečíc před senseiem. Doufala jsem v nějaký obrazový záznam, který by zároveň vysvětlil nadpis, ale jsou tomu již dva týdny a stále nic. Tož zřejmě budete muset zapojit představivost ^^'

Vánoční večírek se pro mě osobně nesl ve znamení tance a DDR.
Původně se pouštěly jen japonské písničky. To jsme s děvčaty vyřešily tím, že jsme vzaly na milost japonské verze korejských songů a šly si poprosit o jejich zahrání. Chtěly jsme občas i čistě japonské kousky, to samozřejmě. Jsem nicméně stále mírně rozladěná z toho, že na Buck-Tick nikdo netančil a tak nám bylo Memento Mori vypnuto. Kolem jedenácté už rodný jazyk interpretů nikdo neřešil a my si vesele poskakovaly na korejský pop.
A ohledně hopsání na dance padu? Asi to bude znít poněkud nabubřele, ale pevně doufám, že někdy najdu spoluhráče, se kterým bych mohla opravdu poměřit síly.

Mimochodem, teď budu nepříjemná. Zaspamoval mi na blog ke článku o BB krémech jakýsi nový český obchod s tímto sortimentem. Podívala jsem se (zde, chcete-li se zděsit cen) a říkám si... jistěěě. Komu by se nechtělo platit dvojnásobek obvyklé ceny, že. Já osobně předražený přeprodej bojkotuju. A vůbec, to má být profesionální přístup, házet reklamy na své stránky do komentářů jiných blogů? To je mi tedy úroveň.

pondělí 19. prosince 2011

1000 věcí o Japonsku

Ve svém článku o Japan Society jsem se zařekla, že čas od času napíšu něco o zajímavých stránkách zabývajících se japonštinou a Japonskem. V rámci plnění vlastních předsevzetí tudíž cítím potřebu představit vám jeden velmi zajímavý blog. Vlastně... dva!

Zajímavý projekt, 1000 věcí o Japonsku, rozjela před dvěmi lety Američanka vystupující pod přezdívkou Orchid64. Tato bloggerka žije už více než 20 let v Japonsku a její pohled na kulturu této země, obyčejné Japonce a všechny aspekty každodenního života tedy vychází z dlouholetých zkušeností. Nejedná se o žádné názory člověka, který si do Japonska zajel na týdenní dovolenou a nyní se cítí jako znalec. Tak se ale necítí ani ona, přestože by na to měla nárok. Její blog je prostě jen směsicí názorů obyčejné ženy, která žije v cizí zemi a má na ni svůj vlastní pohled.
Pravidelným postováním svých postřehů připravuje svým čtenářům unikátní náhled do svého běžného života. Téměř každý den se na jejím blogu objeví nový článek o věcech, které jí budou nebo naopak nebudou chybět, až někdy v budoucnu Japonsko opustí.

(Photo by Orchid64)
Orchid64 navíc patří i další blog, na kterém recenzuje různé druhy japonských sladkostí. Určitě jste někdy slyšeli o sezónních příchutích Kit Katu nebo různých nápojů a uvažovali o tom, jak asi chutnají. Pokud vás takové čtení zajímá a nehrozí, že se při čtení z hladu či chuti bezděky zakousnete do klávesnice, určitě nahlédněte i na tento její blog~

úterý 13. prosince 2011

Pokemon, hry, emulátory a další dětinskosti

Nastal čas se projevit trochu geekovitě~
A předem se omlouvám – vím, že stripy v tomto článku obyčejný smrtelník nepochopí.

Překvapilo mě, kolik lidí z mého okolí a mého oboru nezná Pokemon hry. Mají tyhle příšerky rádi, ale přitom ani nevědí, že všechny ty stovky dílů anime a mangy, že to vše původně vzniklo na podporu jedné obyčejné černobílé hry. Hry, která se s 200 miliony prodaných kopií stala jednou z nejprodávanějších na světě a dnes má dokonce osm zápisů v Guinessově knize rekordů.

Na počátku byla konzole – Game Boy Advance. A jedna hra ve dvou verzích, kde klučina Red chytal příšerky do Monter Ballů. A stala se tak populární, že bylo podle hry uděláno anime. A to teprve nastal ten pravý boom.
Fenomén Pokemon je rozhodně zvláštní tím, že vše začalo hrou, podle které následně vznikl seriál a na jeho motivy později manga. U kteréhokoli jiného známého titulu je přitom pořadí přesně opačné.
Vraťme se ale ke hrám: byly vydány další verze. Jednou z nich byla i Yellow, kde už za postavičkou ťapkal Pikachu (Mimochodem, zdá se mi to, nebo je Pikachu jediný, komu nebylo za hranicemi Japonska změněno jméno?), aby se pro změnu přiblížila hra seriálu. A jelikož zájem o Pokemony neutichal a jeden region a 151 stvoření bylo málo, přibyla druhá generace, nová mapa, do názvu další barvy, a vznikla nová hra – Pokemon Silver a Gold se svým následovníkem Crystal.
Rozdíl ve hratelnosti byl neskutečný. Hra byla stále pro Game Boy Color, ale opravdu využívala barev a funkcí konzole naplno. Ve světě za maličkou obrazovkou už existoval rozdíl mezi dnem a nocí, postavě do výbavy přibyl dokonce mobil, a celkově byla hra o mnoho hratelnější a zábavnější než její předchůdci.
O tři roky později vznikla další řada her. Třetí region, třetí generace, moje láska. Pokemon Ruby, Sapphire a Emerald jsou hry pro Game Boy Advance, moji dodnes nejoblíbenější konzoli. Krásná grafika a plno nových funkcí, kdy člověk nahraje klidně stovky hodin, ani neví jak. Neutichal ale ani zájem o starší verze, proto byly předělány, taktéž na GBA.
Touhle dobou možná uvažujete, proč vlastně každá hra vychází v několika verzích?
Odpovědí budiž otázka – jak hráče donutit komunikovat s ostatními hráči nebo ještě lépe, koupit si více verzí? Nejlépe tak, že do žádné verze nedáte všechny Pokemony. Chce-li tedy hráč opravdu nasbírat všechny a zaplnit Pokedex, musí se chtě nechtě družit s ostatními. (Nebo být pěkná potvora, neutrácet za hru ani konzoli a sehnat si emulátor, který podporuje výměnu na jednom počítači.)

Neuvěřitelného zájmu o Pokemony ale využil tvůrce, Nintendo, i jinak. Byly vydány mnohé další hry typu Pokemon Pinball, Pokemon Ranger nebo Pokemon Stadium pro Nintendo 64. Chcete procházet s Pokemony jeskyněmi a zachraňovat ostatní? Žádný problém, bude se vám líbit Pokemon Mystery Dungeon. Jste mírumilovnější nátury a nejraději byste jen jezdili krajinou a Pokemony fotili? Pak přesně pro vás vydali Pokemon Snap.
O další tři roky později Nintendo vyvinulo novou konzoli, Nintendo DS, a vydalo pro ni již čtvrtou řadu her – Pokemon Diamond, Pearl a Emerald. Konzole přinesla lepší grafiku a dotykové ovládání jedné ze dvou obrazovek. Byly pro ni předělány i původní Gold a Silver.
A nejnovějším hitem jsou nyní Pokemon Black a White, stále pro Nintendo DS, přičemž třetí verze ještě ani není venku.
Můj nudný výčet samozřejmě není kompletní, ale pro představu snad čtenáři stačí.

A na co je tohle všechno obyčejnému člověku, který nehodlá vyhazovat tisíce za konzole a hry na ně? No, překvapivě na dost věcí. Ono totiž až povážlivě mnoho lidí neví, že na každou konzoli existuje mnoho emulátorů, které si prostě stáhnete na svůj počítač. A všechny hry je možné sehnat na internetu. Takže prostě zapnete emulátor, v něm hru, a máte se ve finále o mnoho lépe než poctiví kupující. Vy totiž můžete sprostě ukládat hru v jakékoli situaci, což oni nemůžou. A samozřejmě, ušetříte neskutečné peníze.
Plus, speciálně pro studenty japonské filologie – stáhnete-li si japonskou verzi, můžete si skvěle procvičit jazyk. Hry umožňují dokonce přepnout z kandži pouze na kanu, pro méně zdatné.
Emulátory existují zhruba tak na všechny konzole s výjimkou těch opravdu velkých a složitých, abych tak řekla. Nečekejte tedy, jakkoli by to bylo krásné, že si na počítači naemulujete Nintendo Wii nebo PS3.
Ale chcete-li si zahrát všechny ty skvělé hry typu Pokemon, Harry Potter, The Legend of Zelda, Harvest Moon, Monster Rangers, The World Ends with You a další... nic vám nebrání!
A když už jsem to před chvílí zmínila, takovéto hraní je opravdu skvělé pro výuku japonštiny. Existuje totiž mnoho her určených k naučení kanji a japonštiny celkově.

Snažila jsem se vzpomenout si, kdy jsme v naší domácnosti s takovýmto hraním začali. Opravdu si myslím, že mi bylo osm, nanejvýš devět let. A drží mě to dodnes. Hraju právě Pokemon Black, stahuju si u toho celé anime v japonštině... mimochodem jsem si tím absolutně zavirovala počítač, ale budiž.
Dávala jsem si navíc o svém shánění a počínaní na Facebook statusy a způsobila jsem mnoha svým známým obnovenou závislost.

Říkám si, že jsme na tom ale všichni lépe než můj dvaceti dvouletý bratr nadšeně sledující My Little Pony.

úterý 6. prosince 2011

友達三人で料理を作りました

Abych vysvětlila název článku, měla bych asi začít tím, že je zasvěcen našemu drahému vyučujícímu. Jméno odmítám ze strachu před strýčkem Googlem zmiňovat přímo, zkusme ale vyhledávání obelstít pseudonymem W-sensei.
Náš drahý sensei je osoba naprosto jedinečná. Látku podává takovým způsobem, že si všichni studenti učivo dokonale zapamatují a ještě o dvacet let později, pokud je vzbudíte o půlnoci, vám odříkají všechny ty věty o kupování a pití piva, jimiž nás sensei bohatě zásobuje. Užívá tak vynalézavých příkladů k demonstraci gramatických jevů, že i dutohlav pochopí význam partikulí, bez jejichž správného využití pak můžete očividně seskládat i větu užitou v názvu článku, totiž: „Udělal jsem si jídlo ze svých tří přátel.“
„V žádném případě nečtěte Fudžijama. Když jako najdete takového blbce mezi sebou, klidně zabijete. Nepotřebujeme.“
Sensei má velmi vyhraněný názor na Čechy a češtinu. Čechům občas láskyplně přezdívá „česká prasata“ a zná dokonce i české zvyky, kteréžto znalosti prokazuje i v praxi, tvrdě, že Češi píšou znaky jako žížaly. Je ale samozřejmě jasné, že jakožto rodilý mluvčí upřednostňuje japonštinu.
„V japonštině nemáme takový hnusný zvuk jako je SI.“
Za ta léta v Česku si W-sensei vypěstoval i zvláštní vztah ke Slovákům. Vytvořil si v mysli představu typického Slováka, jež nemluví pravdu, neumí japonsky, vymýšlí si, dělá vše způsobem ne zrovna správným a překrucuje skutečnost.
„Hrajte Slováka! Teď klidně můžete lhát!“
Sensei si taky velmi zakládá na kázni, jak nás stihl poučit již v počátečních minutách na naší první hodině.
„A když mám špatnou náladu, zamknu tady a můžete si sem lézt oknem!“
Sensei má i své oblíbence. Hlavní je získat si jeho pozornost hned zpočátku, nejlépe tím, že omylem prohlásíte, že jste sešit. K čemuž se nám váže poznatek, že sensei má velmi dobrou paměť.
„Omlouvám se, ale už jsem se o vás a sešitu bavil se třemi učiteli japonštiny a dvěma kolegy z Maďarska a jedním z Polska. Ale nebojte, vaše jméno jsem nezmínil. Pořád si ho nemůžu zapamatovat.“
Alespoň tedy na ty přezdívky.
Ó ano, přezdívky, to je pro něj něco! Chcete-li vtipný pseudonym, jež se očividně může stát vaším druhým jménem i doma, zalíbí-li se rodičům, kazte záměrně slovo, které se vám líbí. Toto slovo má pak velikou šanci stát se vaším druhým jménem. Krásnou přezdívku si můžete ovšem vysloužit i jinak, ne pouze vlastním přičiněním.

„Měli jsme tu osm Veronik, takže jsem jim říkal První, Druhá...“

W-sensei je opravdu jen jeden v republice :)

sobota 26. listopadu 2011

Převážně o Bodyline

Tak jsem právě zjistila, k čemu je dobrá znalost názvů a polohy prefektur Japonska. Člověk totiž zjistí, že nevyzpytatelné jsou cesty nejen boží (čili Gacktovy), České pošty, ale i pošty japonské.
Objedná-li si člověk balíček dejme tomu například z Anglie, dle razítek na doručeném (při troše štěstí) balíčku následně zjistí, že putoval z Velké Británie do Německa a až poté do České republiky. Jednou jsem na něm dokonce našla i slovenské razítko. Holt tato zkratka je delší, zato však složitější.

Bodyline je japonská značka, která se původně zaměřovala spíše na cosplay, než majitel zjistil, že lépe se vydělává na lolitě. Začali dělat repliky různých značek, od h.Naoto až po Moi-même-Moitié. Postupem času zlepšovali svou kvalitu, začali navrhovat vlastní printy a nyní mají mnoho svých designů docela dobré kvality. Ceny se sice v porovnání s minulými léty poněkud zvedly, pořád je to ale nejlepší alternativa pro všechny, kdo se chtějí oblékat do japonské módy a neutrácet majland.
Z Bodyline se vyplatí objednávat zhruba tak jednou do roka. Dříve to bývalo na narozeniny majitele, pana Yana, kdy probíhala skvělá akce, při které byly ceny na polovině. Bohužel to vždy zaujalo zhruba tak polovinu světových lolit a objednávání se tak protáhlo klidně na celý den, kdy člověk nervózně klikal, obnovoval a modlil se, aby ty pitomé stránky přestaly házet error kvůli přetíženým serverům.

Bodyline má však i jiné slevové akce. Vlastně kdykoli si najedete na jejich stránky, zjistíte, že nějaké mají. V praxi to znamená, že kdykoli žádné výprodeje nejsou, věci jsou zdraženy, aby poté mohly být zveřejněny "slevy", společně s velkým nápisem "jarní/letní/podzimní/halloweenský/zimní/vánoční/whatever výprodej". A tak se bohužel tento rok stalo i v září, kdy mají být slevy na počest narozenin pana Yana. Rozhodla jsem se tedy nic neobjednávat a ono se to vyplatilo. Spolu se začátkem listopadu byla vyhlášena akce na jednodolarové poštovné! Je jedno, že některé věci opět mírně podraží (kompenzace?), když vám odečtou 19 dolarů z poštovného. WelWetka si tedy objednala tylovou sukničku, já přihodila pár blbůstek a cesta balíčku započala.

Je fascinující pomocí trackingu zásilek sledovat, jak váš balíček putuje z Ósaky do prefektury Čiba, poté neznámo proč kousek zpátky do Tokia a pak teprve se vydá za vámi. A poté překvapivě nedorazí kurýrní službou, ale Českou poštou...


...spolu s balíčkem korejské kosmetiky~ Jako vždy klasická nadílka. Ne, že by BB krém tolik docházel, jen potřebuji zásobit dvě místa, protože se mi nechce z koleje převážet kosmetiku. Tentokrát jsem obdržela masku BeautyFriends s aloe, už se těším, až ji vyzkouším. Jsem si plně vědoma toho, že bych měla udělat nějaké ty reviews, ale chybí čas, opravdu.

Jediné, co mohu ukázat z Bodyline balíčku, ostatní jsou dárky. Tato "spodnička", kterou všichni používají na normální nošení, se vyrábí v mnoha barvách s mnoha vzory. Jsou to skvělé sukně, mají velmi bytelně ušitý pas a jsou samy o sobě pěkně poofy. Jako spodničky by byly podprůměrné, jako sukně ale nadýchanost naprosto vyhovuje.
Králičí přívěsek na klíče je za dolar skvělý. Vůbec nevypadá, jako by byl ušitý "horkou jehlou", jak to u takových věcí bývá.

Mohla bych ještě upřesnit, že balíčky dorazily vlastně tři. Už jednou se mi stalo, že jsem z eBay něco objednala, balíček šperků dorazil, a o dva týdny později... dorazil znovu! A protože jsem zlá a ošklivá, prodejci jsem nic nenahlásila. Nyní se mi to stalo s prstenem, za který mě musel prodejce odškodnit, protože místo balíčku čtyř doplňků dorazily jen tři. No, ten čtvrtý teď dorazil. V jiné barvě, v jiném tvaru, ale zadarmo. Yay~
Je to prima, když se vám kolem prstu ovíjí myška~

úterý 15. listopadu 2011

Bez kreditky ani ránu

To si člověk ani nedovede představit, jaká anabáze může nastat, když si nehlídá expirační datum své kreditky. Zejména pokud se jedná o člověka na kreditce natolik závislého, jako jsem já. V obchodě tou věcičkou platím jen občas, jsem totiž milovník papírových mincí a bankovek, takový staromilec. Ovšem platební karta je pojítko k PayPalu a tudíž i celému světu internetových nákupů.
Nebýt kamarádky, vlastně jsem už předminulý víkend rozšířila řady lidí bez domova na Hlavním nádraží.

To je tak, když člověk zamíří k bankomatu a diví se, proč mu to nebere kartu. Zmateně si ji prohlídne a zjistí, že expiration date nastalo před několika dny. A místo hotovosti má u sebe člověk tašku korejských dobrot. Prima. Nemít já obětavé a ochotné spolužáky, nevím nevím.
Hned v pondělí tedy jdu do banky, olomoucké pobočky ČSOB. Zažádám o přeposlání nové platební karty, jež je pro mě prý už nachystána v mém domovském městečku, a čekám. Prý, že bude ve čtvrtek. Nechápu, co tak dlouho trvá na tom, dát kartu kurýrovi a nechat jí dovézt jinam, ale holt asi ta byrokracie.
Část mého JÁ byla značně nervózní – Bodyline má v listopadu akci, poštovné za jeden dolar, a než si znovu propojím kreditku s PayPalem, co když už nebudou mít nic na skladě? Taky by to chtělo nový balíček kosmetiky. Holt si to umí banka hezky načasovat. A bratr si taky umí najít super chvíli na zrušení svého PayPalu. A máti si umí obstarat skvělé nepropojitelné kreditky. Ve čtvrtek nervózně volám na pobočku – ne, stále nic. V pátek ještě nervózněji volám na pobočku. Karta nikde. Máti zašla do naší domovské pobočky, kartu si prý prosím zatím nikdo ani nevyžádal.
V pondělí volám na pobočku. Ne, karta nepřišla. Máti mezitím doma do banky zašla. Paní, co to má na starosti, prý onemocněla, a dál se o moji záležitost nikdo nestaral. Kdyby paní umřela, už kreditku nikdy neuvidím? Už jsem se chystala tento dopoledne psaný odstavec okořenit nějakými těmi peprnějšími výrazy, kdyby mi deset minut poté nevolala paní z banky, že je moje kreditka připravená. Takže moje kariéra nákupčího a vrchního objednávače může vesele pokračovat~

Nutno ještě podotknout, že v bance se mi omlouvali, že chyba nastala rovněž v Olomouci, kde to dostala na starost nějaká nezkušená slečna. Takže jedno s druhým. Holt hlavní je být v dobrých rukou.

sobota 12. listopadu 2011

Závislost jménem Dance Pad

Je tomu už déle než rok, kdy mě poprvé napadlo, že ta zábavná skákací hra, jež jsem do té doby viděla pouze na conech, by šla pravděpodobně provozovat i doma. Otevřela jsem eBay a za 14 dní byl můj první dance pad doma. První a zatím poslední, neb stále žije. Přežil i doby, kdy jsem skákala 70 songů denně (na rozdíl od klenby mého pravého chodidla...). A přežil takhle rok. Úžasná věc~

Za ten rok užívání jsem stihla touto skákací posedlostí nakazit snad všechny známé, kteří v té době navštívili můj pokoj. Všichni tihle lidé po dance padu házeli očkem a když jsem jim nabídla hru, během několika minut podlehli a opouštějíce náš byt, domlouvali jsme se na podrobnostech koupě.
Poslední dobou, kdykoli přijedu z Olomouce, pořádáme s kamarádkou skákací sobotní večery. A k tomu samozřejmě potřebujeme další dance pad, protože ve dvou je to nesrovnatelně lepší. Proto jsme obě nadšené, že konečně dorazila její podložka a my si můžeme vyskákat duši z těla.

soft pady
Celá tahle skákací mánie vznikla (překvapivě) v Japonsku. V roce 1998 se objevily první herní automaty společně se hrou Dance Dance Revolution od Konami. Hráč provozuje cosi mezi tancem a skákáním a snaží se do rytmu šlápnout na správné políčka, vždyť kdo by tohle neznal.
Herní automat si ale obyčejný smrtelník pořídí domů těžko. Bohatější z nás si můžou užívat volné odpoledne na hard padech, běžní uživatelé však vystačí se soft padem. Musím se přiznat, že i kdybych na ten hard pad našetřila, stejně bych asi volila měkkou podložku. Jakkoli to není správné, někdy je prostě potřeba se trochu sklouznout 0:)

Zpočátku bylo možné hrát hry typu DDR pouze na konzolích, potom se ale objevila Step Mania, volně šířitelný počítačový program, jež je kopií Dance Dance Revolution. A potom se na trh dostal In The Groove od firmy Roxor, moje láska. In The Groove na rozdíl od Step Manie není freeware, ale říkejte to těm dobrotivým duším na torrentech, že~ Navíc poté, co Konami podnikla jisté právní kroky proti Roxoru a vydání další verze bylo zrušeno, nemyslím, že by někoho nelegální šíření trápilo tak, jako kdysi.

V praxi tedy není problém ani sehnání dance padu, ani stažení programu. Problém nastává až se sousedy citlivými na hluk a dupání. Jsem dodatečně neuvěřitelně vděčná dědovi, který projektoval náš panelový dům a věda, že jeho potomci a vnoučata jistě nebudou patřit k nejtišším, nechal nám preventivně udělat dvojité podlahy. Nikoho tak svým dusáním, přestože jsem se naučila dopady tlumit, neruším. Nejsem si však zcela jistá, nakolik je taková zábava uskutečnitelná v obyčejných panelácích s takřka papírovými stěnami, podlahami a stropy bez toho, abyste přivedly sousedy na pokraj šílenství.

Dalším problémem je zdraví. Jakkoli se člověk zpočátku směje úvodnímu varování o tom, že si může ve vysokých rychlostech přivodit zranění – ona je to pravda. Pokud jste se v ITG dostali kamsi na úroveň sedm a výš, skáčete často a cítíte poté bolest chodidel, pozor na to! Je bohužel možné si takhle skvěle zvrtnout namáhaný kloub (vyzkoušeno) nebo odrovnat klenby (taktéž vyzkoušeno). Pokud by jakákoli bolest při hopsání delší dobu přetrvávala, rozhodně neriskujte a skákat přestaňte, minimálně na několik měsíců. A nebo se prostě nechte jako já přijmout na vysokou školu do jiného města a odstěhujte se. Časový pres zajistí skákání pouze v únosné míře~

Oh a mimochodem, jak se v naší domácnosti pozná, že se blíží Vánoce? Takto:


pondělí 7. listopadu 2011

"Menší" nákup korejských laskomin a návštěva drahého

Slíbila jsem kamarádkám, že jim z pražských obchodů s korejskými potravinami a laskominami dovezu tašku sladkostí, a též jsem to splnila. Bohužel jedna taška není nijak závratné množství, přesto ale když se to dalo dohromady s nákupem Išky, hromádka to byla pěkná.


Křupky s příchutí Sweet Potato jsem chtěla zkusit už delší dobu, a byly opravdu moc dobré, slaďoučké, určitě doporučuju vyzkoušet. Navíc prostě nedokážu pochopit, jak české chipsy mohou mít nějakých 500 kcal, když tahle dobrota má pouze 140. To je jedna z věcí, které jakožto tvor žravý dokážu ocenit.
Ochutnávku Choco Boy nechávám na kamarádkách. Je to korejská verze japonských きのこの山 (Kinoko no Yama), tak snad budou alespoń tak chutné, jako jsou roztomilé.
Kanchyo stejné jako minule. Viděly jsme i speciální valentýské, ale bohužel už jsem měla nakoupeny tyto a limitovanou edici jsem tedy nechala ležet v regálu Korea Martu. Když už jsme u těch japonských sladkostí, japonská obdoba Kanchya se jmenuje Hello Panda.


Velké krabice vzadu obsahovaly koláčky stejné jako bývá daifuku, čili ze sladké rýže. Vevnitř ale nebyla fazolová pasta, nýbrž čokoláda, kterou byly koláčky také polité. Lahůdka, opravdu. Přiznávám, nápis tentokráte nepřeluštím, jako spousta dobrých věcí byla ale i tato od Lotte. Nikdy jsem si neuvědomila, jaký gigant Lotte je, než jsem viděla jejich logo na polovině našeho nákupu.

A když už o jídle – v neděli jsem neodolala a k snídani jsem zamířila do Paul's pro makronku s tím, že už téhle sladkůstce prostě musím přijít na chuť. Vanilková byla delikatesní, opravdu, takže z části odvolávám své prohlášení o tom, jak nechápu, co je na nich tak speciálního.

Jak už jsem taky zmínila v minulém článku, část víkendu jsem strávila s homo japanese, totiž živoucím exemplářem druhu, jež dlouhodobě v rámci studia zkoumám. Rozhodl se mě v rámci své návštěvy Evropy poctít svou návštěvou.
S drahým jsme tudíž propovídali více než polovinu noci, je to totiž skvělé, moci si promluvit o nějaké zemi s jedním z jejích obyvatel. Probrali jsme opravdu vše: školství, pasy, řidičské průkazy, cunami, japonský vkus, mladé lidi, korejskou hudbu v Japonsku... a bylo velmi zajímavé o všem tomhle slyšet. Bála jsem se, že mě za moje neustálé dotazy zabije, ale ochotně se se mnou dal do řeči na jakékoli téma.
I když v jednu chvíli mě málem skutečně zabil, ovšem nechtěně – když jsme tak mezi řečí zjistili, že občas zajde na skleničku s jedním z mých nejoblíbenějších zpěváků. Nechala jsem Andra pozdravovat, svět je malý.

pátek 28. října 2011

Drobný nákup roztomilostí (Kapibara-san)

Člověk si musí dělat radost roztomilostmi, a proto jsem při vánočních eBayových nákupech (Třeba začít brzy, ze třiceti balíčků se průměrně jeden ztratí a prodejce musí odesílat po měsíci nový. Když je hodný. Protože jinak bych nebyla hodná já.) přibrala něco pro radost i sobě.


Sušenková zrcátka mi vždy připadala roztomilá. Jakákoliv chutně vypadající věc každodenního použití má u mě zaručený úspěch. Podobně krásná jsou i černá zrcátka od Anny Sui, na která si taky někdy v budoucnu brousím drápky. Teď už mám bohužel přezrcátkováno.

Mám na světě tři nejoblíbenější zvířata, totiž kapybary, kapustňáky a hyeny skvrnité. Je tedy jasné, že カピバラさん (Kapibara-san) značky Tryworks mě okouzlila hned, jak jsem na internetu narazila na fotky těchto plyšáčků. Vyrábějí se od nejmenších velikostí (viz ta moje) až po opravdu gigantické měkkoučké giganty. Původně se daly koupit v automatech, ostatně jako spousta věcí v Japonsku, ale začal o ně být takový zájem, že dnes už si můžete koupit vše od počítačové myšky tvaru tohoto stvořeníčka, až po kapibarovitý obal na papírové kapesníky. Na eBay je momentálně k dostání docela lacino i tato drobná varianta, která vám může ozdobit třebas mobil či klíče a vytvořit tak z "klíčenky s kapybarou" "kapybaru s klíčenkou".

sobota 22. října 2011

Giveaway fenomén a Bonjour Honey review

Giveaway. Obchodní tah původně používaný obchody pro zvýšení tržeb pomocí rozšíření povědomí o značce, v internetových vodách ale nabral trochu jiný význam. Bloggeři čím dál častěji zveřejňují články slibující hromádku lákavých věcí, často se týkajících jejich blogu, jež pak zdarma zašlou výherci. Na Tumblru tenhle fenomén nabral obzvlášť na síle. Chcete se zúčastnit? Musíte být můj follower.
Stále ale existují milé výjimky, kdy se zúčastnit můžete i bez toho, abyste se museli čemukoli upisovat nebo zveřejňovat na své vlastní blogy články o tom, kde zrovna probíhá jaký giveaway, a jak moc je skvělý.

Mým prvním, kterého jsem se kdy zúčastnila, a který jsem k mému nesmírnému překvapení i vyhrála, byl giveaway značky Bonjour Honey.
O co se soutěžilo? V loli komunitě jsou už delší dobu hitem takzvané shooting stars. Hvězdičky připevnitelné na oblečení nebo do vlasů, původně vyráběné japonskou značkou Chocomint. Sehnat ale japonské originály rozhodně není levná záležitost a cenově přijatelnější alternativu (a více barevných možností) přináší právě Bonjour Honey.

Jelikož se zúčastnilo hodně lidí, opravdu jsem nedoufala v to, že zrovna na mě se usměje Gackt Štěstěna, a budu vylosovaná. A že z osmi variant vyhraju zrovna tu, která se mi líbila nejvíce, totiž růžovou hvězdičku se stříbrným řetízkem!
Zanedlouho poté dorazil balíček z USA a uvnitř rozkošně zabalená shooting star, ručně napsaná gratulace k výhře a samolepky značky Bonjour Honey. Kvalita je skvělá a navíc je hvězdička, dle mého názoru, k nerozeznání od těch od Chocomnitu a je tak přijatelnou alternativou pro všechny, kdo po této ozdobě touží, ale chtějí trochu ušetřit~

neděle 9. října 2011

Proč Japonci neumí dobře anglicky?

Já osobně se nad tím poslední dobou několikrát zamyslela. Přišla nám na tohle tak nějak řeč (nebo spíše ruka, jelikož si píšeme), mě a mému známému z Japonska. Čím to, že mladí lidé mého věku jsou schopni kvalitní komunikace v angličtině a mnozí mají schopnosti dokonce na takové úrovni, že běžně sledují anglické či americké filmy a seriály bez titulků? Otázkou ale spíše budiž – proč se od nás v tomto ohledu průměrný dospívající Japonec natolik liší?


Možná jste to někdy zkoušeli, najít si penfrienda z Japonska. Možná jste si s někým psali přes nějakou sociální síť. Já a mnoho mých známých rozhodně. A máme všichni stejné zkušenosti – jejich angličtina, přestože prvotní impulz ke komunikaci přichází většinou od nich, je jednoduše strašná. Zprávy znějí jako prohnané překladačem a často člověku poskytnou mnoho hodin zábavy náhradou za křížovku či sudoku. Výjimky jsou vzácné zhruba stejně jako fotka Gackta, na níž by mu šly vidět póry. Proč tomu tak je?

Člověka jako první samozřejmě napadne, že pro Japonce přece není výslovnost angličtiny snadná. Jelikož je jejich řeč hlásková, mají problémy při vyslovování vícera samohlásekpo hromadě nebo například při vyslovování písmene L. To ale stále neřeší moji otázku, proč neumějí anglicky psát. Vždyť tolik jejich slov, přepisovaných katakanou, je z angličtiny přejatých a člověk by proto řekl, že mají pro tuto řeč utvořený skvělý základ, který stačí už jen gramaticky zdokonalovat.

Pro odpověď se vrátím znovu ke svému kamarádovi. Tvrdí, že takový rozdíl je tu proto, že výuka není nijak kvalitní a žáci se učí jen na testy, poté vše klidně zapomenou. Také prý nemají s kým konverzovat, takže si mluvení neprocvičí. Tady ale prostě mezi základní školou v České republice a japonskou základkou nevidím. Vždyť i u nás teenageři ovládnou angličtinu až při sezení před obrazovkou počítače společně s navštěvováním zahraničních stránek. Nebo například sledováním filmů s titulky.
Nakonec jsme došli k tomu, že právě tady leží zakopaný pes. Mladí Japonci zřejmě necítí potřebu kontaktu se světem a stránky v angličtině prý navštěvují zřídka, stejně tak je to s anglickými filmy.

V rámci své zvědavosti tedy můžu formulovat další otázku:
Proč jim japonská doramas připadají o tolik lepší než zahraniční seriály?
Najdou na internetu vše, po čem jejich srdce touží, i v japonštině, a proto necítí potřebu hledat v cizím jazyce?
Odpověď? Přesně tak.

Zdá se, že je dnešní Japonsko natolik rozvinutou zemí, že běžný uživatel internetu nemá potřebu hledat informace na zahraničních serverech, vše potřebné je mu zřejmě naservírováno až pod nos v jeho rodné řeči. Podmět k učení se angličtině nepřichází ani z oblasti televizní, většina filmů je nadabovaná, proč se tedy učit? Jazyk není nutností ani k cestování vzhledem k tomu, že Japonec nemá s dorozumíváním ve Východní Asii očividně příliš velký problém. Z internetových diskuzí se zdá, že japonština je teď „v kurzu“ i v takových zemích jako je například Vietnam.


Každopádně,pokud Japonci nemají potřebu používat angličtinu… proč potom plácat na každý druhý výrobek anglický nápis nebo frázi? Tento fenomén, kdy se na běžných výrobcích objevují velmi vtipné nápisy v rádoby angličtině, si bere na paškál známý server Engrish. Alespoň se tedy můžeme pousmát nad vedlejšími produkty této drobné jazykové bariéry :)

neděle 2. října 2011

Japan Centre a jiná londýnká must-visit místa

Mohla sice bych napsat jakýsi nákupní guide po Londýně, je zde ale několik překážek. Za prvé si toho příliš nepamatuju, neb jsem proslulá svou zapomnětlivostí a od mé návštěvy uběhl už nějaký ten pátek. Zadruhé není problém si o známých místech typu Camden nebo China Town přečíst články jinde, čili v tom nevidím smysl. Říkejte mi navíc klidně sociofob, ale v Camdenu jsem se díky masám lidí vůbec necítila dobře a snažila se to místo rychle projít, nedokázala bych tedy sepsat žádný zajímavý popis doporučující obchůdky s japonskou módou.
Přesto ale existuje několik míst, která mě oslnila natolik, že jim hodlám zasvětit tento článek. Veškeré fotografie v tomto textu bohužel velmi nekvalitní a rozmazané, focené máminým mobilem. Prohlížení tedy bude zřejmě vyžadovat dávku představivosti, za což se omlouvám.

Japan Centre
Co je to vlastně Japan Centre? Jednoduše – místo, které jakožto člověk zajímající se o Japonsko nesmíte při návštěvě Londýna minout. Adresa je 212 Picadilly, což v praxi znamená, že vystoupíte na zastávce metra Picadilly Circus, ujdete pár kroků a jste na místě.
Rozhodně tam seženete cokoli, po čem vaše srdce touží: od jídla přes různé drobnosti až po časopisy, přesto ale takové nakupování nemusí být pro každého. Cenově bych ho totiž přirovnala k našemu českému Japa Shopu, takže to rozhodně není místo pro denní nákupy. Navíc třeba i obyčejné Pocky nebo podobné sladkosti jdou sehnat daleko levněji jen kousek od samotného Japan Centre. Na co se tedy v obchodě zaměřit?
Japan Centre je rájem čtenářů japonských časopisů. Seženete cokoli, tlusté mooky s mangou, desítky dívčích časopisů, hudební čtivo i tituly, o nichž jste v životě neslyšeli. Bohužel, cena se pohybuje kolem neúnosných sedmnácti liber za výtisk.


Až ale budete takhle stát čelem k regálu s časopisy a přemýšlet nad možnou půlměsíční hladovkou v zájmu koupě jediného časopisu, otočte si o 90° doprava. Vidíte ty balíčky po dvou třech časopisech? Jen proto, že jsou měsíc či dva staré, jsou svázané k sobě, jsou zákazníkům nabízeny za milých 7–9£. Zde přichází moje druhá rada – berte si s sebou do Londýna menší rezervní zavazadlo.
Já osobně ukořistila Fool’s Mate (S Buck-Tick~), 2x Shoxx, Arena 37°C, 小学二年生 a Supreme Quality Manga Magazine. Brala bych více, ale jak bych to celý den s sebou tahala a v čem bych to přivezla domů, to netuším.


Za zmínku stojí také neskutečná ochota personálu. Rozkošná usměvavá prodavačka se mi omlouvala, že nový nemají Fool's Mate ani Shoxx a potom za mnou ještě přiběhla mi říct, že je dostanou příští středu. ("Příští středu ale už budu v České Republice... ^^'") 

TokyoToys
Když už jsem se zmínila o levných Pocky, musím samozřejmě prozradit, kde že přesně je možné je sehnat. Oním místem je obchůdek TokyoToys. Jedná se o místo zaměřené převážně na "otaku" prodávající regály mang, cosplaye a plyšáky postaviček. Má také polici právě s těmito sladkostmi a co jsem tak srovnávala ceny Pocky v China Townu, Japan Centre a právě TokyoToys, poslední zmíněný obchod je prodává nejlevněji. Výběr je bohužel omezený, pokud tedy sháníte například bonbony nebo jiné laskominy, musím vás odkázat o odstavec výš.


Návštěvu TokyoToys bych vám ale doporučila už jen proto, že se nachází v zábavním futuristickém nákupním centru Trocadero~

Posledním zajímavým místem, které bych ráda zmínila, je obchod s oblečením David&Goliath, který najdete pod číslem 15 na Carnaby Street. Co objevíte uvnitř? Trička se zmrzlinkami, nanuky, suši a tunou dalšího jídla, které na vás všechno roztomilé kouká. Cenově přijatelné, rozhodně to není ten typ obchodu, který raději neuvádí ve výloze ceny, aby po skončení prodejní doby nemusel personál odklízet od vchodu mrtvoly lidí, které při pohledu na cenovky potkala srdeční příhoda.


A když už je řeč o nákupech - propisky Rilakkuma slaví ve škole úspěch :D Aneb jak si označkovat studenty japonské filologie ročník 2011-2014~

pondělí 19. září 2011

Školní potřeby

Řekla jsem si, že když už jdu teda studovat, půjdu stylově. Koupila si sešity s Londýnem, New Yorkem a Los Angeles na zápisky do angličtiny a nádherné květinové na japonštinu (ano, ta Hello Kitty a jiné potvůrky mě lákaly, ale měly příliš velké linkování) tvrdíc, že pěkné sešity, na které se dobře dívá, jsou polovina úspěchu. Já jsem navíc člověk, který sešity potřebuje na vše a nedokáže se učit jen z knihy, takže když už zase nastupuju do školy, alespoň si to učení zpříjemním~

Z důvodů školních nákupů jsem navštívila pouhá dvě malá papírnictví, i tak jsem ale byla docela mile překvapená. Propiska s Rilakkumou? Yay! Teď už je mi jen líto, že jsem si v Praze v Luxoru nepořídila taky propisku Miffyho, abych měla celou náplň pouzdra řádně infantilní.


středa 14. září 2011

Podvyživené Japonsko

Ačkoli je to možná s podivem, vzhledem k tématu mého blogu, už dlouho nejsem do Japonska bláznivě zamilovaná weaboo, která na téhle ostrovní zemi nevidí žádnou chybu a za jediný svůj životní cíl považuje přestěhovat se do vysněného Japanlandu a spokojeně tam prožít svůj život. Vidím spoustu negativních věcí, které mě odrazují od jakéhokoli dlouhodobějšího pobytu. Je to například všudypřítomný cigaretový kouř, neboť 25 % Japonců kouří a když se proto během pracovní pauzy vyhrnou ve velkých městech na ulici, začíná být údajně nedýchatelno. O tom se ale psát nechystám, jak napovídá už nadpis. Už dlouho mě ze židle nadzvedává něco jiného – japonská propagace anorexie, když to řeknu na plnou pusu.

Japonci si potrpí na stylové oblečení, značkové věci a všeobecně vše, co je módní. Proto je důraz na štíhlé tělo ještě pochopitelný. Pomiňme taky svět showbizniznu, kde všechny celebrity připomínají chodící ztělesnění podvýživy. Co mi tedy vadí?
Zejména reklamy na nejrůznější hubnoucí pilulky (což jsou většinou hlavně slabá projímadla, takže sbohem, zažívání) nebo například hubnoucí lázně (nový druh rekreace?). Co je nejhorší, tyhle reklamy nejsou jen v časopisech pro ženy, ale hlavně v časopisech pro náctileté, takže je vymývání mozků dokonalé. Vážíš nad 45 kg? Jsi tlustá a měla bys se sebou něco dělat! To je poselství, které si odnese dívka po přečtení jakéhokoli módního časopisu. Nejoblíbenější formou takového brainwashingu jsou reklamy typu "zhubla jsem z 50 kg na 39 kg!" doprovázené fotkami skeletů. Tedy pardon, modelek.

Téměř 50 % Japonek dnes váží o 10 % méně, než by měly. A problém se zhoršuje. Průzkumy1 z let 2000–2001 ukázaly, že si více než 50 % studentek s normální tělesnou hmotností prošlo obdobím dlouhodobé a udržované redukce váhy, 40 % někdy užívalo doplňky stravy nebo nápoje pro snížení váhy a přibližně 18 % z nich má hodnotu BMI menší než 18,5, což značí podváhu. 41 % dívek ze základních škol a 68 % dívek ze středních škol považuje za svou ideální váhu nižší, než je váha standardní, a i slečny se zdravou váhou se pokouší zhubnout.

slečna vlevo údajně váží 35.8kg
přehlídka koster aneb jedna z nejhorších reklam, co jsem zatím viděla

Lze namítat, že jsou Japonky výškově menší a celkově drobnější. Jenže BMI všech slečen v takových reklamách balancuje na hranici podváhy a u některých už ji dávno překročilo. Stačí se na ně podívat a je vám jasné, že tohle nemůže být zdravé.
Úplně nejlepší situace poté nastává, když na takovou reklamu narazí vysoká Evropanka a rozhodne se, že taky zhubne na "krásných" 39 kg neuvědomujíc si, že její tělo se tělem Asiatky nedá srovnávat a než zhubne na svých vysněných 39 kg, budou už se pravděpodobně její úžasnou novou postavou prokousávat červi.

V Japonsku je navíc ještě další problém. Poruchy příjmu potravy jakoby podporovali samotní výrobci oblečení, jelikož mnohé je k dostání pouze v malých velikostech. Pokud tedy chtějí mladí módu milující Japonci nosit své vysněné oblečení, MUSÍ být hubení.
Tlak na japonské ženy je podmíněn mnohými kulturními (tendence k negativnímu sebehodnocení a nižší sebeúctě, nízká potřeba pozitivního smýšlení o sobě samém, snaha o zlepšování se a výrazná motivace k vyhledávání kladného hodnocení ze strany ostatních) a historickými determinantami a vyvolává ho také společnost, zejména ostatní ženy. Navzájem se velmi přísně hodnotí a každá z nich se tedy bojí přibrat už jen kvůli tomu, co by řekly ostatní. A nátlak je i na pracovištích, kde se za účelem boje proti epidemii obezity pozorované v USA stalo součástí zdravotních prohlídek i měření a vážení zaměstnanců. Opatření se týká zejména mužů, nicméně měřeni a váženi jsou všichni pracovníci.
Mladé dívky navíc dle mnoha průzkumů upředňostňují západní vzhleda západní modelky jsou v reklamách často využívány, přestože se jejich postava od té typicky japonské diametrálně liší. Masmédia mají v Japonsku na utváření obrazu ideálního těla a negativní vnímání toho vlastního neuvěřitelný vliv.
Kde je tedy východisko, když se to na Japonky valí ze všech stran?

V poslední době mě to silně zneklidňuje. Pohybuju se na /cgl/ na 4chan, kde jsou tradičně lidé velmi kritičtí a mají své týdenní "fit" posty, rozhodně si ale stále zachovávají zdravý úsudek. Často se díky tomu ale s problémem příjmů potravy setkávám. Když už se nerozebírá spíše nadměrná váha "slavných" osobností typu Pixiteri, řeší se totiž anorexie některých lolit.
A já potom čtu mangy typu あたしはバンビ (Ataši wa Bambi) a prostě nechápu, jak může mangaka místo nohou kreslit takové špejličky. A děsí mě, že mi teď na hromádce čtení zbývá už jen ご近所物語 (Gokinjo Monogatari), jelikož Ai Jazawa je vychrtlostí svých postav známá. Vybavíte-li si, jak je kreslená Nana, musíte tedy mé obavy chápat.

Proč ještě před patnácti lety mohlo být vše normální a realistické a dnes je nám jako norma představovaná podvýživa? Sailor Moon vypadala normálně a nikdo si nestěžoval, že by byla tlustá. Zatímco v západních zemích sílí hnutí za modelky plnějších tvarů a realističtější panenky (jen si vygooglete, jak se v průběhu let změnila Barbie), v Asii jde vývoj opačným směrem. Bojím se, kam až dojde Japonsko za nějakých 10 let.

1 Ohtahara, Maekawaa atd., viz PIKE, Kathleen M. a Amy BOROVOY. The rise of eating disorders in Japan: Issues of culture and limitations of the model of 'Westernization'. Culture, Medicine and Psychiatry. 2004, roč. 28, č. 4, s. 493–531. DOI: 10.1007/s11013-004-1066-6.

neděle 4. září 2011

Japan Society

Lidem ze Spojených států se kontakt s japonskou kulturou snaží zprostředkovat Japan Society sídlící v New Yorku. To by normálně byla naprosto zbytečná a obyčejného českého občana se nijak nedotýkající skutečnost, kdyby ovšem Japan Society nezačala v posledních měsících updatoval svůj Youtube channel zajímavějšími videi než obvykle.Jedná se zejména o následující tři pořady: Japanese Lessons, Nihon NY a nově také Waku Waku Japanese.

Japanese lessons jsou, překvapivě, lekce japonštiny. Jsou ovšem vytvořeny tak kouzelně, že máte dojem, že paní mluví opravdu na vás a učení proto nebolí, ale je zábava. Mě osobně to zatím opravdu moc nedalo, ale těším se, až se dostanou do vyšších lekcí. Aktuálně je jich totiž zveřejněno pouze sedm, rozhodně jsou ale skvělým počinem.


Nihon NY je pořad, který objevuje japonskou kulturu v New Yorku. To by pro člověka mohlo být také nezajímavé a nedůležité, pokud se zrovna nechystá do Států na dovolenou, ale už první díl (který mi připadá nejlepší) vyvede diváka z omylu. Skvěle se na to totiž kouká! Štáb navštíví newyorskou East Village, kde se nachází mnoho japonských obchodů a restaurací a díky nádherné kvalitě videa pak kdekdo uroní slzu nad tím, že se tam zřejmě nikdy nedostane.
Momentálně je možné zhlédnout 17 dílů, ve kterých je nám například představen typický americký otaku, zajímavá místa nebo události. Často se také jedná o rozhovory. Můžu zmínit třeba díl s tvůrkyní Hello Kitty nebo duem hANGRY&ANGRY.


Poslední pořad, který zmíním, je Waku Waku Japanese. わくわく znamená být nadšený a tato fráze celkově vystihuje mé dojmy z tohoto projektu. Prozatím jsou zveřejněné pouze dvě lekce. Z té první to vypadalo pouze na vyučování frází a praktických záležitostí, už v druhé lekci ale Konomi vysvětlila některá onomatopeia, takže těžko říct, na co dalšího se můžeme v budoucnu těšit~



čtvrtek 1. září 2011

6%DOKIDOKI a replika jednorožce

Do jednorožce jsme se, nevědouce, co je vůbec zač, s Iškou obě zamilovaly ve chvíli, kdy se s ním na veřejnosti ukázal Key ze SHINee. Rozhodla jsem se jí ho darovat k narozeninám a proto jsem se ho snažila objevit v nějakém internetovém obchodě.


Až po menším pátrání jsem zjistila, že je tenhle křiklavý doplňek od japonské značky 6%DOKIDOKI a po dalším hledání jsem se bohužel dočetla, že už nejde sehnat jinde než Maruione a to ještě za nehoráznou sumu díky poštovnému. A shodou okolností Maruione o pár dní později přestal posílat mimo Japonsko. Maruione je japonský obchod, který přeposílal do zahraničí, bohužel poštovné bylo kolikrát vyšší než cena značkového kousku oblečení nebo doplňku, který jste si chtěli objednat.

6%DOKIDOKI je japonská značka oblečení a doplňků. Pestré a pastelové barvy, „kawaii“ koncept, oblečení použitelné pro styl fairy-kei a jemu podobné. V Česku je už poměrně známá i díky tomu, že je jejich oblečení možno zakoupit v Japa Shopu.


S 6%DOKIDOKI mám osobně kouzelnou zkušenost. Zrovna když jsem během letních prázdnin v roce 2010 dorazila s máti do Londýna a přestupovaly jsme na Victoria station, asi metr ode mě stáli nějací pestře oblečení Asiaté, více jsem to nevnímala. Po chvíli se mi do mysli vetřel pocit „Sakra, odkud já je jenom znám?“ Áno, došlo mi to asi o dva dny později a utvrdila jsem se v tom po svém návratu. Metr od Sebastiana Matsudy a jeho shopgirls (vybavuju si zejména Vani, na fotce úplně vpravo) a já si neřeknu ani o foto. Fail.
Iška si na sebe jednorožce chtěla vzít jako menší akci vzdoru první školní den. Rozhodly jsme se tedy, že jí ho nezakoupím až k Vánocům, ale že pohledáme nějakou repliku. Byla velká šance, že ho někdo vyrobí. Mezi Shawols (fanoušky SHINee) jsou totiž Keyovy náušnice ve značné oblibě a proto bylo jasné, že i po jednorožci bude brzy sháňka.
Jako první ho objevila Iška, když ho začal prodávat jakýsi obchod na Filipínác. Jelikož však stránky měly v angličtině jen několik vět, rozhodla jsem se neriskovat. Poté se objevil na YesAsia, s poštovným by to ale opět bylo poněkud dražší. Nu a ve finále jsem tyhle náušnice našla úplnou náhodou na eBay, kde byly špatně pojmenované a nešly tedy normálně vyhledat.
A bonus? Dorazily jeden den před Išinou první výpravou do škol.

Již v Išině uchu~
Jen teď uvažuju, zda si nemám něco pořídit i pro sebe. Shodou okolností (dobře, ona ti není až taková náhoda) máme obě propíchnuté uši jako Key, já helix. Jakási pocta nepocta, prostě to byl perfektní impulzivní nápad. Co naplat, že jsem už měsíc nespala na levé straně...
Oficiálně se tedy asi Iška zařadila mezi vyznavače replik, ale já si říkám, koho to zajímá? 6%DOKIDOKI mám jako značku ráda a Gackt mi budiž svědkem, že jsem jí ho původně chtěla zakoupit od nich, když to ale prostě nebylo v lidských silách, co naplat.

čtvrtek 25. srpna 2011

BB creamy (Skin 79 a Skin Food), Black Head EX a Beauty Friends masky

Před několika dny mi dorazil takový maličký balíček a co vše se do něj přitom nevešlo. Novinkou por mě byl Black Head EX od TheFaceShop a jako dáreček maska (tentokráte okurková) a tester BB creamu od Skin79.


BB krémy se teď v komunitě i mimo ni šíří jako mor. Je to samozřejmě pochopitelné, vždyť je to skvělý produkt a je tedy jasné, že se o ně lidé se zájmem o Asii rychle dozví, překvapilo mě ale, jaký BB cream boom můžeme v posledních dnech sledovat. Mnoho lidí zvolilo jako svůj první BB Super Plus BB cream od Skin79, tester mě tedy opravdu potěšil, už nějakou dobu ho chci též vyzkoušet.

Testery jsou vůbec úžasná věc. Člověk si říká, jak se do něčeho tak malého může vejít dost krému alespoň na jednu tvář, a potom se najednou přistihne, že si tím maže celý obličej už čtvrtý den. Vyzkoušela jsem takto BB cream od Skin Foodu. Skin Food je moje oblíbená značka, do budoucna hodlám vyměnit polovinu své kosmetiky za jejich produkty. Musím tedy přiznat, že jejich BB cream byl pro mě docela zklamáním.
Zkoušela jsem jejich Aloe Sun BB cream, nejsvětlejší odstín. SPF20, PA++, čili obojí nižší, než na co jsem zvyklá, mezi BB creamy ale jakýsi standart. Skin Food Aloe Sun BB, odstín 1, má oproti jiným BB krémům znatelně přirozenější barvu. To je podle mě ale asi tak jeho jediné plus, nějak jsme si nesedli. O BB creamech od Misshy se říká, že se po nich pleť hodně mastí. Já sama takové problémy NIKDY neměla, až právě s BB creamem od Skin Food jsem poznala, co tím chtěl básník říci. Díky této olejovitosti navíc po celodenním nošení pleť vypadá nehezky, zvláště v místech jakýchkoli vad.

Super Plus BB cream od Skin 79 je... našedlý. Opravdu, to je to první, co mě napadlo. Barva je velmi nepřirozená, stejně jako u ostatních BB creamů se ale po chvilce nošení srovná s barvou vaší pleti a od té chvíle vypadá skvěle a naprosto přirozeně. SPF je 25, PA++. Nanáší se skvěle, má velmi příjemnou krémovou konzistenci. Řekla bych ale, že oproti jiným BB krémům trochu méně kryje. Také je o něco mastnější, což já osobně dost pociťuju, hlavně během momentálních veder. Aneb, pro mě nadále jedině Missha.


Okurková maska od Beauty Friends je skvělá, stejně jako ženšenová, kterou jsem dostala minule (a stejně jako malinová, kterou jsem obdržela v balíčku, jež dorazil včera). Její použití má hned několik výhod:
1. Pleť je po ní opravdu hydratovaná a na dotyk jemná.
2. I když je to maska na jedno použití, stačí ji po sundání dát zpět do obalu, ten zakolíčkovat, zabalit do sáčku a následně ji použít za několik dní znovu.
3. Člověk s tímhle na obličeji může snadno a rychle vyděsit celou rodinu. A i sebe při náhodném pohledu do zrcadla.
Beauty Friends vyrábí nepřeberné množství druhů těchto masek, od bramborových přes masky s výtažky s mořských řas až po, například, kolagenové masky. Všechny překrásně voní~

The Face Shop je další z populárních korejských kosmetických firem, které si zakládají na přírodních produktech. Jejich Black Head EX Nose Clay Mask mě zaujala už před delší dobou, četla jsem na tento produkt skvělé recenze. Na rozdíl od ostatních produktů, které mají dle popisu na obalu likvidovat černé tečky, leč v realitě bohužel nefungují, všichni tvrdili, že tahle maska opravdu odvádí svou práci. Já bych řekla, že je účinný tak napůl. Jeho účinnost sice všichni chválí, v praktickém životě pro něj ale osobně příliš nenacházím využití.

sobota 20. srpna 2011

Makronky, Kanchyo a kniha

Jelikož jsem tento týden byla poněkud na úsporném režimu, vlastně jediné, za co jsem utrácela, bylo jídlo. Vždycky jsem věděla, jak drahé jsou makronky v Paul's, ale něco ve mě vždycky chtělo zjistit, jakže vlastně chutnají, když se z internetu zdá, že jsou něco jako posvátné jídlo lolit.
Makronky jsou pamlsky vyráběné z vaječných bílků, cukru, mandlí a... barviva. V podstatě se jedná o krém mezi dvěma sušenkami. Vymysleli je sice ve Francii, ale populární jsou i například v Japonsku nebo Jižní Koreji. Vždycky mi jejich konzumace připadala tak trochu jako pózérství a zajímalo by mě, kdyby byl v Asii v módě například cheesecake, jestli by všichni tak nadšeně baštili cheesecake.

Předraženou makronku jsem si koupila čokoládovou a... ne, že by to nebylo dobré, já mám takové věci moc ráda, ale žádná nebeská pochoutka to teda taky nebyla. Velmi dobré ano, zázrak ne. Navíc pocit jako bych snědla na posezení tabulku čokolády, což asi nebude ani daleko od pravdy. No ale tož můžu si škrtnout z pomyslného seznamu další pokrm, který jsem už delší dobu chtěla ochutnat.

Iška byla donucena pózovat s makronkou
Z korejských potravin jsme tentokrát zvolily pouze čokoládové sušenky Kanchyo (칸쵸). Roztomilá záležitost. Dobré, leč poměrně kalorické. Sáček takřka k spapání, tak samo způsob otevírání, a krabička má na sobě zevnitř roztomilé obrázky pro to, aby.... a to jsme právě netušily, ale uvnitř se po otevření objevilo cosi jako hra, přičemž obrázky na sušenkách souhlasily s obrázky na krabičce.
Internet mi následně prozradil, že když má člověk sušenky, které jsou shodné s obrázky na krabičce, měl by udělat, co je u daných obrázků napsáno. Jsou to prý věci typu "Běžte k tomu, kdo je pro vás důležitý, a překvapte ho." a údajně by to všechno měly být rady k ukončení jednostranné lásky. Vzhledem k tomu, čím jsme se v tu chvíli zrovna bavily, to považuju za čistou ironii.

Donucena i podruhé


Sedíce pod koněm a jedíce tyto sušenky, pozorovaly jsme, jak před námi prošla lolitka. Šatečky z Bodyline a zelená paruka ve stylu Miku Hatsune. Hodně netradiční a milý zážitek, vidět takové stvoření běžně mimo nějaký sraz.

A nakonec v pátek se na mě na Novém Smíchově usmálo několik knih s japonskou tématikou, všechny ve slevě. Popadla jsem tedy Smyčku (ループ) od Kodžiho Suzukiho (鈴木光司) a jako správný škrt si nechala ještě odečíst slevu za ISIC, čili jsem ušetřila dalších skvělých 8 Kč :D Už jsem se docela styděla, že knih o japonštině a Japonsku mám půl knihovny a od japonských autorů nic.


Smyčka je třetí díl z hororové trilogie, kupodivu je ale možné ho číst i zvlášť. Díky Gacktu! Kvůli Kruhu, což je jedna část právě z této trilogie, totiž nejsem schopna spát od svých deseti let ve stejné místnosti s televizí. Zajímalo by mě tedy, jak sakra tohle hodlám číst. Čas porazit své vlastní démony?
 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely