pondělí 22. srpna 2016

NatsuCon 2016

aneb druhý ročník Lýtkofestu. Protože kdokoliv stráví tři dny pobíháním po Karlínské obchodní akademii, bude mít nožky vskutku výstavní!

Jelikož jsme letos s mužem měli již klasicky na starosti titulky ke dvěma z promítaných filmů (Vlčí děti a Děti, které následují hvězdy), vysloužili jsme si na festival vstup zdarma. Tentokrát jsem si namísto pouhých korektur zkusila jeden z filmů přeložit, a jelikož ho bylo třeba i ručně přečasovat, veřejně prohlašuju, že už nikdy, nikdy, nikdy nechci Vlčí děti vidět, jakkoliv je ten snímek povedený.
Volné vstupné nám případně nabízela i Zoey, když se nás snažila zlanařit na účast v Přehlídce tradičního oblečení a krojů, ale protože se necítíme jako modelové, odmítli jsme. Doteď ovšem uvažuju, jak by to asi vypadalo, takový Astrak v "lososovém pyžamu s růžovou vestičkou a kabátkem".

Pátek

Začněme ale report klasicky od Adama, tedy od již známých dřevěných vchodových dveří. K těm jsme v pátek s Astrakem dorazili tak nějak zhruba na čas, tedy kolem čtvrté. Spokojeně jsme se přišinuli k registracím, leč přestože jsme vyplnili formulář pro přihlášení organizátorů, stejně jsme na seznamu nakonec nebyli a musel být přivolán Campari, aby náš vstup odsouhlasil, pff. Poté jsme už byli bleskově vpuštěni.

I letos se tedy, jak už jsem naťukla, NatsuCon odehrával v prostorách Karlínské obchodní akademie. Celá akce se všemi svými místnostmi, přednáškovými sály, hernami a stánky byla rozprostřena přes tři patra, nádvoří a prostory v suterénu. Všechno zmíněné je samozřejmě pospojováno mnoha a mnoha schody, viz mé překřtění akce na Lýtkofest. Přednáškové sály byly i letos pojmenovány podle historických období Japonska a dokonce i stejně rozmístěny, takže člověk po loňsku přišel na důvěrně známé místo, které je dle mého pro pořádání conů parádní.

Vyfasovali jsme bílé ne-zcela-příjemné-či-obzvláště-pohledné pásky a zbytek festivalu házeli závistivým okem po všech kamarádech, kteří měli ty fešné černé pacmanovské, což mi tak nějak připomnělo minulý ročník. Toto léto se totiž NatsuCon nesl v duchu "retro" a i takové drobnosti tomu byly patřičně uzpůsobeny. Obzvlášť stylově působily plánky dungeonu školy, i když kdyby na nich šlo poznat, co je herna a co deskovkárna nebo zdalipak je dané WC mužské, ženské či obojetné, jistě by se nikdo nezlobil. S plným močovým měchýřem se totiž příslušný záchod po patrech hledá blbě, ostatně stejně jako loni. Jinak ale grafika na jedničku – letošní natsuconovské placky byly opravdu nádherné. Jen jsem je uzřela, už jsem měla peněženku v ruce.

Fňuk.
Nejprve jsme zaparkovali u hintzua a strávili nějakou tu chvíli zabráni do rozhovoru, poté jsme si to zamířili do podzemních prostor do místnosti Edo, kde právě probíhal Oldskúlovej Dódžin – křest a debata s autory. DanQ nám představil kousky, které může čtenář v nejnovějším Dódžinu najít, a pokřtil plátek mlékem. Daný výtisk spolu s plakátem od Tomáše Salvy se poté stal předmětem krátké, leč zábavné dražby. Příhozy jsem pichlavě zahájila nabídkou jedné koruny české a poté už to jelo. Když Elda nabídla 80 Kč ve stravenkách, zamýšlel jí Astrak trumfnout dvěma těmito poukázkami, za což jsem ho málem skopla ze schodů. I tak se ale i bez jeho přispění nakonec částka vyšplhala na podobnou výši.
Ely: Jedna!
Přihazující #2: Pět!
Přihazující #3: Platí ještě halíře?
Celkově jsme si celý první den hlavně povídali s tou částí svých známých, která na NatsuCon letos dorazila. Mnoho přátel se bohužel zúčastnit nemohlo či nepřijeli, protože je nic v programu nezaujalo, takže to bylo takové zvláštní. V podstatě se všemi, s kým jsme v různém složení převážně trávili čas (Zíza, Fiš, Ratman, Zall, Fujo, Ero, Elda), jsme se shodli, že škola po celou dobu trvání conu ve srovnání s loňskem až podivně zela prázdnotou. Ne, že by to nebylo díky volnosti pohybu fajn, ale v ten pátek to bylo asi nejmarkantnější. Sem tam se kolem proploužila skupinka lidí a chvílemi jsem se přistihla, že si představuju, jak se chodbami převaluje uschlé prérijní chrastí. Bylo to tím, že tolik lidu kempovalo na lavičkách a trávníku před školou? Nebo i ostatním připadalo, že všechny zajímavě znějící přednášky připadly na sobotu, a zbývající dny nebylo moc co dělat? Či se to tak pozdávalo pouze naší věkové skupině a lidem s našimi zájmy? Kdo ví.

Sobota

Víkend mi začal zmatkováním, že se nedostanu ke svému vytouženému kusu žvance. Zatímco na Condroidu byla Japonská domácí cukrárna avizovaná na 12:30, v aplikaci pro jablíčkáře jsem doprovodný program vůbec neviděla a program na internetu zlomyslně tvrdil, že prodej začne v jedenáct. Dle hlášení přítomných slečna nakonec stánek otevřela ještě dřív. Dle Campariho jsme měli aktualizovat. A my tou dobou stáli na zastávce v Horoměřicích a čekali na zpožděný autobus. Tady ovšem podal pomocnou ruku hintzu a cukrovinky nám zakoupil a odložil. Snad se mu zželelo mé hladové maličkosti, každopádně ještě jednou děkuju. Po příjezdu jsme tak v pokestopu před školou ulovili Aerodactyla (#pokemongo) a zamířili si vyzvednout sladkou krmi. Nakonec dokonce laskominy svému senseiovi Astrakovi donesl i Roudy (děkujeme!), a tak jsme měli díky laskavosti okolí dobrého jídla na celý den. A ještě jsme si mohli i něco dokoupit, protože řádně vybavená slečna stále ještě měla nějaké pochutiny na prodej, takže paráda, naprostá vybavenost.

Nom nom!
Sobota byla, jak už jsem zmínila, klasicky tím programově nejnabitějším dnem. Lákalo nás snad všechno, mimo jiné třeba Raptorova přednáška Jak se prosadit nebo Grekův Zlatý věk a úpadek anime, ale bylo toho prostě na sobě nahuštěného moc a člověk musel selektovat. Jako první jsme tak s Astrakem nakonec zvolili Základy japonštiny a co (ne)dělat, když se učíme sami od Kuroi Yuki. Přiznávám se bez mučení, šli jsme se tam pobavit, protože ze zkušeností víme, že si takováto témata přednášek až příliš často volí přednášející, kteří toho o japonštině... nevědí příliš. Zpočátku jsme takový dojem kvůli několika drobnostem a anglické (a ještě v jednom místě chybné) transkripci použité při představování japonských abeced skutečně získali, ale když jsme se s přednášející dali v rámci jejího povídání sem tam do řeči, byli jsme rychle vyvedeni z omylu.
Kuroi Yuki ví o japonštině i nejrůznějších učebnicích hodně a má dobrý a vtipný přednes. Asi jsme ovšem bohužel společnými silami ostatní posluchače, původně nadšené rozzářené tváře, poněkud zdeptali, protože jsme v průběhu nějakých těch čtyřiceti minut došli k závěru, že dobrá metoda samostudia japonštiny u nás ani ze zahraničních materiálů není v současné době možná a minimálně do začátků je třeba lektor nebo znalý kamarád. Přednášce by sice nezaškodila pevnější struktura či více příkladů (nakonec jsme naklikávali na bakalářskou práci mé bývalé spolužačky, které se věnovala právě mimo jiné i e-zdrojům použitelným při studiu japonštiny), byla ale zajímavá, pěkně podaná a hlavně předala to kruté, leč pravdivé hlavní poselství: ono to jde samo fakt blbě a žádné zkratky neexistují.

Neuspokojeni jsme, jako hyeny, chtěli svou zlomyslnost alespoň částečně ukojit na další přednášce, zůstali jsme proto sedět a vyčkali příchodu Jacindy, která na NatsuConu opakovala svou přednášku Jak na psaní – vyšší liga. Chtěli jsme se zajít podívat už na Animefestu, ale nevyšlo nám to. Když byl proto záznam zveřejněn na Facebooku, pustili jsme si ho a... zaujal nás. Hned v prvních minutách totiž například Jacinda zdůrazňovala, jak je důležité ovládat gramatiku a stylistiku, přičemž se za ní skvěl poměrně krátký slajd, na kterém chyběly čtyři čárky. V následné diskuzi pod videem, kde jsme toto vypíchli, ještě netušíc, že hovoří s Astrakem (bohemistou), vymyslela si Jacinda mimo jiné termín "urban jazyk", ve kterém je údajně toto přípustné. Tvrdila též, že když není věta ukončena tečkou, interpunkce v ní být nemusí. Tož to nás samozřejmě tak navnadilo, že jsme se museli jít podívat naživo na NatsuConu.
Jacinda pěkně přednáší, má to všechno hezky seřazené a setřízené a podává vše srozumitelně, nicméně s některými názory, které vydává za fakta, se prostě jakožto absolventi anglické, české a japonské literatury a literárních věd vážně nedokážeme ztotožnit. Už v prvních minutách přednášky například Jacinda tvrdila, že: "Defacto všechny příběhy vycházejí ze dvou dějových zápletek a to je vztah muže a ženy, nějaká láska nebo nenávist, a boj dobra se zlem. Není tam nic jiného." Já nevím, ale co třeba Bible? Babička? Jakákoliv psychologická próza nebo třeba asi tak veškerá japonská literatura? Jacinda se zaměřila na žánr, se kterým má zkušenosti, ovšem pravidla jakž takž aplikovatelná na něj uváděla jako všeobecné pravdy. S něčím se dalo souhlasit, s něčím ne. My jsme to proto nakonec poté, co jsme zjistili, že Jacindina aktualizace přednášky spočívá nejspíš pouze v tom, že tentokrát zdůraznila, že gramatika a stylistika důležité NEJSOU, protože pakliže je dílo dobré a zaujme vydavatele, on vám to nějaký editor opraví, po chvíli vzdali a šli se raději vydýchat na čerstvější vzduch.

Přehlídka tradičního oblečení a krojů
Oběd jsme pořídili na nádvoří venku. Letos byl zařízen i stánek se zmrzlinou a vaflemi, nice touch! Astrak si pochutnal na grilovaném hermelínu a pochvaloval si. Poseděli jsme u toho v Maid café, kde se zase napojil Ratman. Milé maidky jako by byly nad zákazníky v převaze, obsluha byla tedy rychlá. K dispozici byl v místě konání i bubble tea nebo si prostě mohl člověk v případě hladu zajít do některé z blízkých restaurací či obchodů.

S plnými žaludky jsme vyšplhali do nejvyššího patra k místnosti Nara, kde měla zanedlouho začít hintzuova přednáška Conové PR aneb můj pes je lepší než váš pes! Už loni podle nás předvedl hintzu nejlepší výkon ze všech přednášejících, které se nám podařilo zhlédnout, takže jsme byli řádně natěšeni a rozhodně jsme neodešli zklamáni. Tentokráte se jednalo spíše o workshop toho, jak správně reagovat na negativní či jinak zvláštní připomínky.
hintzu: Jak zareaguješ, když ti někdo neoprávněně zkritizuje obrázek?
Ratman (nevzrušeně): Pošlu ho do prdele.
Několika jedincům před začátkem do ruky přistála barevná obálka s textem jakožto ukázka nějakého reálného zápisku, postu či emailu, ke kterému barevně korespondovala více či méně vhodná reakce organizátorů nejrůznějších festivalů. Tento list zase vyfasoval někdo jiný. Na přednášce se potom nahlas na přeskáčku četlo, vzpomínalo na historky a přemýšlelo, jak dané situace řešit jinak či lépe. I já jsem byla obšťastněna růžovou obálkou se starším kritickým textem z jistého růžového deníčku, bylo to pro mě tedy jaksi vzpomínkové a osobní. Ve výsledku jsem se smála jako degen a královsky se bavila. Astrak si totiž zahrál na mě a takřka šimkovsky zarecitoval obsah papíru, odpověď na mou kritiku četl Grek. Oba zmínění svým přednesem položili celou místnost. Bylo to celé velmi nápadité, skvěle provedené a škoda, že nevyšel čas na víc.


Tím pro nás den, co se programu týče, skončil. Byli jsme vyšťavení z horka a dusna, protože letos se sluníčko opravdu činilo. Jelikož je Nara situována pod střechou, docela nás vzduch v místnosti dodělal. Upnuli jsme se tedy k vidině teplé večeře a vydali se "domů".

Neděle

V neděli jsme plánovali vstát brzo. Poté, co jsem ovšem 12x přenastavila budík, došlo nám, že zůstane jen u plánu a žádnou ranní přednášku nestihneme. Počkali jsme si tedy až na úplný závěr NatsuConu, kdy měla jednu z posledních přednášek rashida – Tragické osudy comfort women. Bylo to velmi (smutně) zajímavé téma o nedobrovolné prostituci, opravdu jsem se poučila. Rashida přednáší skvěle, bylo to příjemné zakončení celého conu. Jen pokud bych měla být hnidopich, kterým už stejně pro všechny dávno jsem, doporučila bych nějakou revizi prezentace, která nejen, že skrývala poměrně dost chyb, ale hlavně se v ní stále dokola opakovaly informace, které potom rashida buď rychle zopakovala, nebo musela přeskakovat.
Nakonec se nám tedy podařilo zhlédnout čtyři přednášky, z nichž se nám tři líbily, to je pěkné skóre.

Jak jste si možná všimli, není toho letos ode mě zrovna nejvíce, není totiž moc o čem se rozepisovat. Letošní NatsuCon vnímám rozpačitě. Mnoho věcí se povedlo a NatsuCon pro mě i nadále zůstává oblíbenou akcí se skvělou atmosférou a báječnými lidmi, spousta se toho ovšem kazilo. Doslechla jsem se například o potížích s páskami, několik přednášek poodpadalo (mezi nimi i ty, na které jsme se těšili) a byly problémy s elektřinou (které jsme naštěstí nezaznamenali, zdravím Devyxe). Naprostou většinu festivalu jsme buď bloumali po chodbách a hledali, s kým bychom se dali do řeči, nebo někde tvořili skupinku různých tvarů a velikostí a bavili se sami. Nezbývá než doufat, že se do příštího roku podaří sehnat více kvalitních přednášejících, kteří následně skutečně dorazí, a všechno vyjde tak, jak má. Samozřejmě se zase rádi přijedeme podívat.

úterý 3. května 2016

Animefest 2016

Před Animefestem

Porušila jsem sice letitou tradici a do zinu letos svým článkem nepřispěla, plně jsem se nicméně do příprav Animefestu zapojila jako "podřízená" svého muže, který vede Přípravu promítání. Stejně jako při titulkování pro Akicon jsem si vzala na starosti korektury a kontrolu formální stránky titulků. Chtěla jsem touto změnou zaměření původně šetřit páteř, ale nakonec to stejně dopadlo tak, že se Astrak musel co chvíli zvednout od práce a za doprovodu povzbuzujících slov mě pomasírovat, abych se zase na chvíli zvládla ponořit do změti písmen. Cítila jsem se jako boxer v ringu.

Zaměřme se ale na chvíli na mého muže. Astrak dělá hroznou hromadu práce, což jsem si, než jsem s ním začala bydlet a celý den mu buďto pomáhala, nebo ho alespoň periferně viděla se s tím lopotit, vůbec nedokázala představit. Zpočátku jsme vše dělali spolu, nakonec jsem se ale kvůli titulkům po nocích topila v záplavě nedodělaných věcí do školy a zmírala stresem, a tak mou část práce zmírnil. "Vedoucí přípravy promítání" ve mně vždy evokovalo, že rozdá práci, sám si něco přeloží a finito. Nope. Měsíc skoro nevstal od počítače. I věci, co jdou přes korektory, se stejně kolikrát vracejí s chybami (primárně převzatými už z anglické verze), a proto jsme je procházeli znovu a opravovali je. Na co byl čas, to jsme připravili čistě jako dvojice překladatel + korektor rovnou z japonštiny.

Asi týden před začátkem Animefestu jsem se začala zoufale těšit na zkouškové, abych si konečně trochu odpočinula. Je totiž třeba si uvědomit, že nad tím vším člověk při kontrole stráví tak průměrně troj až šestinásobek doby trvání samotného snímku či seriálu. Pokud se tedy ovšem nejedná o něco složitějšího, například nějaké sci-fi, u kterého zejména překladatel / kontrola překladu sedí několik dní v kuse. Astrak to procházel takřka VŠECHNO. A téma letošního Animefestu bylo Příroda vs. Technologie. Ha. Haha. Čili 5–6vteřinové filozofické repliky o nesmrtelnosti brouka, které si s sebou Astrak musel kolikrát brát na papírku na nákup, aby mu v průběhu venčení došlo, co se vlastně básník snaží divákovi sdělit.

Co jsme tak počítali, Astrak do téhle srandy dal letos cca 150 hodin práce (já asi třetinu), včetně toho, že například běhal po městě a sháněl jednu z našich překladatelek, o které týdny neslyšel, mobil vypnutý, a čtyři dny před Animefestem už to poněkud hořelo. Bezvýsledně ji hledal podle rozvrhu ve škole, šel i k ní na ubytovnu, ve škarpách se díval po mrtvole. Jsme moc šťastní, že se nám alespoň povedlo naverbovat šikovnou čerstvou japonštinářskou krev Velu, která stojí za překladem rozverného kousku Thermae Romae, jednoznačně nejlepší věci, co se letos promítala.

A mé názory na filmy, které mi prošly pod rukama?
Slečna Hokusai: Pěkné, ale takové nijaké. Jako by tvůrci zcela nevěděli, čeho chtějí ve filmu dosáhnout ať už volbou epizod nebo třeba jen hudebním doprovodem. Doteď mi navíc není jasné, jak dívce, která je od narození slepá, pomůže pro představu o okolní krajině popis barev. Antiklimaktické.
Harmonie: Dobrý příběh, ale kristepane, ta jména.
Impérium mrtvých: Slátanina. Ježišikriste, co ta jména? To snad musel vymýšlet stejný člověk... Aha. V podstatě Harmonie 2.0, chudáci lidi, co šli na oboje. A chudák hlasový herec, který musel hrát Pátka. Autor očividně v jedné ruce svíral encyklopedii světové literatury a chudák intertextualita byla naprosto znásilněna.
Hana a Alenka: Dobrý příběh, ale proboha, ta kresba.
Psycho Pass: Dobrý příběh, ale BOHA JEHO, ta angličtina.

Ale dost už toho rouhání, přesuňme k pátku 29. 4., tedy začátku akce samotné. Pro podrobnější informace o tom, jaké to je pro Animefest připravovat promítání, můžete případně nahlédnout do reportu mého drahého muže.

Na Animefestu

Nejprve je potřeba zmínit naše ubytování, protože vysokoškolská kolej Vinařská si to dozajista zaslouží. Náš pokoj byl nepopsatelný, bizarní, jako muzeum. Veškeré vybavení bylo dle odhadu tak 50 let staré v tomu odpovídajícím stavu: vrzající a rozklížené. Kdyby měl člověk ty koule na to do té rozpadající se vany vkročit, možná by se taky propadl o patro dolů, protože minimálně strop vypadal na to, že k nám brzo přijde třetí patro na návštěvu. Povlečení a třeba i polozplesnivělý závěs v koupelně se vázaly ještě na mašličky, tehdy v pravěku patrně jiný systém úchytu neměli. Matrace pokrvená. Peřina uvnitř povlečení pokrvená. ALE okna a záchod byly nové, asi aby ten kontrast člověka pořádně praštil do očí.
Šli jsme se zvědavě podívat, jak asi vypadá taková společenská místnost, kterou jsme dle plánku měli mít za rohem. Zjistili jsme, že ji tvoří... prostor. Linoleum. Žádný nábytek, nic. Na druhou stranu je to ale zase 200 Kč za noc za vlastní pokoj se záchodem a kuchyňkou hned naproti Výstavišti. A půjčili nám rychlovarnou konev. Celkově to byla neskutečně zajímavá zkušenost, která mi v mysli zůstane založená ve škatulce "levný smrad, rez a plíseň". Doteď zvažujeme, zda by nestálo za to nahlásit je Hygieně.

Damn, na fotce to bez toho pachového zážitku vůbec není ono.

Pátek

Animefest 2016 se tedy, jak už jsem zmínila, nesl ve znamení boje přírody proti technologiím, jinak řečeno opět Chaos proti Řádu. Nad tím vším bděl vědecký tým AF labs.
Začněme report tím, že mi letos poprvé přestřihli pásku! Na registraci byly zpočátku zmatky. Dostala jsem blbou cedulku, blbý pásek a stala jsem se tak bezejmennou součástí Chaosu. Když jsme však později u registrací narazili na jiné slečny, problém jsme naštěstí vyřešili a já se tak stala členkou bíle opáskovaného vědeckého týmu studujícího okolní prapodivná individua. Vpluli jsme do areálu a já spatřila první známé tváře ve skupince Grek & spol, tedy Pražskou čajovnu, a zoufalou Eldu se Shinem, kteří se snažili dát dohromady svůj stánek v Artist Alley. Trochu jsme zevlovali okolo a užívali si, že my konečně po měsíci a půl nemusíme dělat nic.


Zahájení mělo malé zpoždění, trochu stávkovala technika a vítězné fotky z instagramové soutěže jsme si museli představit, Animefest 2016 nicméně tímto bodem programu přeci jen úspěšně započal. Velmi pozitivně hodnotím všechny videa i jingly k letošnímu ročníku, které byly k vidění, na místě se pak s poměrně slušnými hereckými schopnostmi vytáhla i Mrkev, nová programová ředitelka.

Večer jsme proseděli v Maid kavárně. Přestože měli orgové nárok jen na kávu, od milého pana vedoucího jsem dostala čaj. Nechtěla jsem dělat problémy a začala jsem si tedy od té chvíle objednávat na podivně pobolívající krk pouze horkou vodu v hrnku s tím, že to přeci nikoho nezruinuje a mně jde hlavně o teplotu a nikoliv příchuť daného nápoje. Dokonce jsme se i navečeřeli. Na orgovké jídlo jsme sice neměli nárok, ale protože už bylo pozdě a večeře stále zbývalo, vyfasovali jsme naprosto luxusní veganskou krmi. O organizátory bylo opravdu skvěle postaráno – jídlo v kavárně, pitný režim kdekoliv, pro pracující stravenky na večeře a obědy. Dojedli jsme se ještě porcí kimči, o kterém paní ze stánku tvrdila, že vůbec není pálivé, a hodnou chvíli poté chrlili oheň.


Všichni kolem byli po / ve všem tom stresu nachlazení či nemocní a po celém dni mluvení to začalo doléhat i na mě. Tak jsme zamířili kolem desáté na kolej udělat si silný zázvorový čaj a využít poslední zbytky již nelegálního Bioparoxu1, abych na rozdíl od ostatních nelehla. Nebylo mi totiž nejlépe, hintzu na mě očividně dýchl svůj bacil. Do příštího roku doporučuju nechrchlané orgy nejen dopovat Tantum Verde, ale rozdávat jim i roušky, protože z akce odjíždělo tolik nachlazených lidí, že na příští rok navrhuju název Animefest 2017 s podtitulem "zmutujte si vlastní bacil". Takový jeden velký workshop na téma Plague Inc.

Na Figurčinu přednášku Ženy samurajů jsme tedy nešli, protože byla po prvotním načrtnutí programu přesunuta na noc tak, že končila až začátkem nového dne. Chudák Figurka z toho byla na prášky a zvažovala, zda vůbec přednášet, když ani neví, jak se dostane na místo spaní, jak to nemocná odmluví nebo zdali bude ještě v onu pokročilou hodinu fungovat, přesun prý ovšem bohužel nebyl možný. Dalšího dne nám ale nadšeně sdělila, že odpřednášet zvládla, tak to nejspíš všechno dobře dopadlo.


Nutno ještě podotknout, že mě při odchodu v perfektně fungující šatně šatnářky pobavily dotazem "kde se dá sehnat taková paruka" a jejich překvapeným nadšením po informaci, že to jsou moje vlasy. "A to jste si barvila jenom kvůli téhle akci?"

Přesto, že jsme šli spát prozíravě brzy, abychom ráno stihli neobvykle časně zařazenou Tlakshow, byli jsme v sobotu jako vyorané myši, protože jsme půlku noci strávili s Astrakovou prudkou migrénou takové síly, že několikrát ochutnal večerní kimči podruhé. Očividně následky dlouhodobého stresového titulkování.

Sobota

V sobotu jsme, nenechajíce se odradit ranní hodinou ani probdělou nocí, nejprve zamířili na Tlakshow. Jako první nás do očí udeřily modré reflektory prapodivně rozmístěné za moderátory tak, že se na ně lidé z první řady zepředu nemohli po celou dobu pořádně podívat. Hosté nás příliš neoslovili, protože se o cosplayovou či youtube scénu nijak nezajímáme a navíc jsme měli chvílemi problém Toyotomimu rozumět. Výkon moderátorské dvojice byl nicméně klasicky skvělý a obzvláště videa nás královsky pobavila. Zvlášť Sykysanův kousek "Nechte Astraka být!" mě málem srazil ze sedadla smíchy a slzičku jsem utírala ještě hodnou chvíli poté. Kde se ovšem náš humor poněkud rozchází je téma potají pořízených fotek Astraka a jejich následné publikování na Facebook.

Až do večeře jsme se poté družili a já nejspíš způsobila zaměstnancům Maid café noční můry ze slovního spojení "orgovská horká voda", o kterou jsem i nadále žádala v průběhu celého dne, protože se bacil kmene hintzu spokojeně zabydlel v mých mandlích.

Naše večerní plány byly velkolepé, leč skončili jsme s Astrakem na pohotovosti, protože se mu podruhé rozjela akutní migréna a další prozvracenou noc už by nedal ani jeden z nás. Ohromný dík hintzuovi, Zbyškovi a Sauriel za bleskovou a ochotnou pomoc. Poslední dva jmenovaní mě, ještě když Astak seděl s kapákem na pohotovosti, vozili po Brně než jsme našli tu správně zásobenou lékárnu, uklidnili a zahřáli. Jsem jim neskutečně vděčná.

Taky mám fotku Astraka.

Neděle

Tak jsme si alespoň na nějakou tu přednášku zašli v neděli, konkrétně na Benri Japan. Přednášející Švagr měl skvělý a vtipný přednes a zajímavé historky o neobvyklých praktických vychytávkách, na které člověk může v Japonsku narazit, návštěvy jsme tedy rozhodně nelitovali. Jen by to možná chtělo příště udělat ještě rychlý check prezentace, aby se tam neobjevovaly chyby v japonštině a angličtině, to byla ovšem jen drobnost.

Na Zakončení byl Astrak konečně po těch letech pozván na pódium a mohl si tak užít dlouhého stání (+ ojídání rtů před kamerami) a udělat si bezostyšné self-promo.

After all these years!
Po Zakončení jsme se rozloučili se vším, co se hýbalo, a byli při té příležitosti seznámeni se Žábovou japonskou kamarádkou. Žabista slečně prozradil, že Astrak taky umí japonsky, a tak se musel muž posnažit. Mě naštěstí nikdo neprokecl, tak jsem jen stála, nevinně se usmívala a tvářila se, že ničemu nerozumím, neb znám i lepší činnosti, než násilný small talk v japonštině, mnichichi. Poté jsme pobrali věci, spolu s Aloisem a Veronikou se ještě stavili trochu nakrmit do KFC a vyčerpaně nasedli na Žlutý, směr Olomouc. Cestou jsme si tak nějak postupně uvědomovali, jaký to byl vlastně letos skvělý ročník. Přestože jsme toho z programu kvůli zdravotním komplikacím moc nezvládli, celkový dojem byl vynikající. Počasí vyšlo krásně, přes počáteční zmatky nakonec vše, zdálo se, proběhlo více než hladce a my i všichni, s kým jsme mluvili, jsme si Animefest 2016 skvěle užili. Nezbývá tedy než se těšit na další ročník a za pár měsíců se pomalu pustit do příprav. Aktuálně bychom, mimochodem, ještě rádi nalezli nějaké učenlivé duše s kombinací znalostí "alespoň nějaká japonština, skvělá angličtina, výborná čeština", které by si chtěly vyzkoušet titulkování. Zkušenosti vítané, leč ne nezbytně nutné, takže se v případě zájmu nebojte ozvat.

Co se jinam nevešlo

Hygiena: Život nám co chvíli komplikoval nedostatek košů. Kdykoliv člověk chtěl něco vyhodit, chvíli pátral a nakonec rezignovaně zašel odpad vyhodit na záchodky (které byly po celou dobu ve skvělém papírem zásobeném stavu, paní z výstaviště se činily).

Pohodlí: Míst k sezení bylo spousta, což bylo super, avšak jediné pohodlné měkké křeslo zabral hintzu. Kdyby byly na Výstavišti navíc třeba sedací pytle nebo cokoliv pohodlného, na čem by člověk skutečně mohl na chvíli spočinout a rozvalit se, bylo by to bývalo ještě lepší. Z hlediska pohodlí potěšila taky možnost nabít si v Rotundě mobil.

Stánky a krmě: Animefest se letos rozšířil do další haly, kterou zaplnily stánky s věcmi, jídlem, bufet a herny. Zároveň tento přesun uvolnil Rotundu, což bylo z hlediska svobody pohybu skvělé. Zajímavými přírůstky byly nepochybně stánek s kimči a polský Taiyaki House s japonskými dobrotami. Nejsem si sice jistá, kolik se druhému zmíněnému podařilo prodat taijaki, když chtěli za jednu rybu stovku, ale třeba dango po dvou kusech v balení za 90 Kč překousnout šlo. Mitaraši dango nám sice zanechalo v puse pachuť, ale Anko dango bylo moc dobré.

Internetové připojení: Wifi byla, ale v sobotu nějak stávkovala. Nechytila jsem kvůli tomu v Shufflu jednoho "pokemon of the day", tse!

Čiči dango z Taiyaki House
Na závěr bych chtěla samozřejmě klasicky poděkovat všem, kdo si mě na Animefestu odchytili či na mě narazili a prohodili se mnou nějaké to slovo (Clover! <3). Šari, Adame, Eldo, Veve, Zalle, Eriku, Aloisi, Veroniko, Žabisto, Shino, hintzu, Greku... a vy všichni další: mnohokrát děkuju, díky vám jsem si akci skvěle užila~

1 Má-li někdo doma nějaké balení Bioparoxu, vykoupím. Vyvážím zlatem! Vyměním za lekce japonštiny!

pondělí 28. března 2016

Swap disaster, život, vesmír a vůbec

Myšlenka všelijakých swapů mě vždycky nechávala chladnou, neb jsem měla strach, abych na dárcích neutratila majland a druhá osoba mi neposlala "co dům dá" nebo třeba velké kulové. Když mi nicméně nabídl výměnu balíčků můj dlouholetý japonský známý Ayu, vášnivý sběratel čehokoliv s tvorbou Alfonse Muchy, svolila jsem. Splnila jsem jeho přání nakoupit nějaké suvenýry v Praze a pořídila mu nějaké placky, kalendář, pohledy s Muchovou tvorbou a vesměs vše, po čem jeho srdéčko toužilo. Má duše zase zaplesala nad tím, že se mi to podařilo narvat do obálky a odeslat přes EMS jako prioritní doporučené psaní a ne balík, protože druhé zmíněné stojí oproti zásilce více než dvojnásobek.

Ayu slíbil poslat mi na oplátku prostě NĚCO, protože jsem neměla žádné zvláštní přání a chtěla jsem se nechat překvapit. Obdržela jsem tak dvě CDčka od japonských dívčích skupin (Hikaeme I love you! od HKT48 a Labrador Retriever od AKB48) a hrací karty, jakousi sběratelskou lahůdku, s AKB48. Oh well, to se zrovna nepovedlo. Vzhledem k tomu, že vcelku sdílíme hudební vkus, absolutně netuším, proč zvolil tohle... hudební pozadí k přehlídce spodního prádla, tedy generický dívčí pop, jehož cílovka opravdu nejsem. Nemám ani to srdce do toho lézt, protože je všechno kromě retrívra ještě ve fólii. Takže pokud byste to někdo nějak levně chtěli, řekněte si. Tak jsem se tedy nakrknutě rozhodla, že se do žádných swapů už nikdy ukecat nenechám a své těžce vydělané peníze příště raději vložím jinam.

Co jsem tak koukala na internet, uvnitř balení se nacházejí hrací karty s portréty slečen z AKB popsané jejich vzkazy.

Japonsky z pohodlí domova

Co se spojení "těžce vydělané peníze" týče, aktuálně totiž stejně jako muž učím japonštinu po Skypu. Hrozně mě to baví, ale upřímně, je to fuška. Protože jsme se rozhodli, že už nechceme používat nedobré a nevyhovující Genki nebo podobné učebnice, vytváříme si vlastní materiály od pracovních listů, přes četby, znaky, slovíčka, poslechy a domácí úkoly a... uff. Prakticky veškeré volné chvíle momentálně trávíme nad tímto. Původně jsme uvažovali o rozjetí něčeho většího, ale česká legislativa nás natolik odradila, že jsme místo toho raději zvolili přivýdělek na živnostňák. Dokud jsme studenti, jako naše hlavní "zaměstnání" se bere studium a pojištění tak za nás platí škola, nemusíme proto očesávat své žáky a navíc máme s vyučováním i doučováním oba praxi a baví nás to, je třeba toho pořádně využít. A navíc, mezi námi, když si vezmeme, kdo všechno je schopen v obyčejných kurzech učit, děláme vlastně službu lidstvu! Když jsem se dozvěděla o nějakém ostravském kurzu, kde učí maník, který to nemá vystudováno a nedal ani N4ky, málem mě křísili.

Náš běžný den tedy teď začíná otázkou "V kolik dneska učíš?" a následným plánováním běžných denních činností tak, aby obtékaly inkriminované hodiny. Jsem totiž sice neskonale šťastná, že se konečně nějak využije můj drahý kvalitní mikrofon, který jsem si pořídila při posledním záchvatu nadšení typu "budu skládat a nahrávat!" a nemusím tak na tuto koupi vzpomínat s až bolestným pocitem a tikem v oku, na druhou stranu ovšem není nejvtipnější mít mikrofon, který snímá pomalu i sousedy, v bytě 1+kk a snažit se potichounku uvařit večeři nebo něco uklízet zatímco muž vyučuje. (Tímto se omlouvám Lomienovi, ale ta rýže prostě tišeji sypat nešla.)

Příchutě jen pro dospělé

Svět se otřásl v základech a zastavil svou rotaci, roztálo peklo, počala apokalypsa a... bratr mi ze své návštěvy Japonska dovezl nějaké maličkosti. Jsou to doslova maličkosti, ale ten šok, že si vůbec vzpomněl na existenci své sestry, mě posadil na zadek a nemůžu to rozdýchat doteď.

Nevím, zda mi bratr čte blogísek, že ví, co mám ráda, nebo to byla nějaká kosmická náhoda, ale případně ho zdravím. Běž pryč. Měla jsem tak možnost si nejen po nějaké té době smlsnout na svém oblíbeném maččovém Kit Katu, ale taky ochutnat příchutě ストロベリーチーズケーキ (jahodový cheesecake) a オトナの甘さ ("sladkost pro dospělé"), oboje moc dobré. U té čokolády pro dospělé nejde o nic jiného, než o obyčejnou hořkou čokoládu, což je jakožto reklamní tah kouzelné, nicméně zcela nechápu, co se potom myslí například příchutí 大人のミルク (uhm, "dospělácké mléko"), kterou jsem nedávno viděla na balení Pocky. Nenapadají mě totiž žádné možné příchutě, které by neměly co do činění s tělními tekutinami a dvacátou druhou hodinou. 

Kuřecí krabička se skvěle hodila jako balení na domácí valentýnské čokoládky, se kterými jsem se v únoru tak nějak po japonsku, bojkotujíc komercializaci tohoto svátku, piplala.

Náplasti se suši, bonbóny, kupodivu docela obyčejná žvýkačka (čekala jsem nějaký šprým) a gumovatelné fixy.
+ úžasné vánoční dárečky od Šavrdy, které se zvěčnění na fotku dosud vyhýbaly! Další amigurumi ušák do sbírky, čaje i se šálkem a panenka kokeši~

Akce minulé i budoucí

Březen znamená Japonské jaro, což mimo jiné znamená též přednášku W-senseie, už podruhé (co pamatuju) o japonském školství. Jsem asi fakt stará, když zažívám reprízy. Poprvé v životě jsem s sebou dotáhla i Astraka – nebo by možná bylo přesnější říct, že on vytáhl na nohy mě poté, co jsem plánovala doma shnít emočně vyčerpaná z volání policie na bezdomovce a z neúspěšné pouti za darem k mužovým narozeninám. Tradičně jsem chtěla zajít alespoň ještě na studentské divadlo, ale to zrovna má drahá polovička slavila ony narozeniny. Takže jsme si raději udělali den ve dvou a až po jeho zveřejnění koukli na záznam letošního vystoupení s názvem Kriminálka Kjóto. Hikaru Gendži FTW! Myslela jsem, že se letošní program zdá nějaký chudší než obvykle pouze mně, ale jelikož se mi další dva známí svěřili s podobnými dojmy, byl to asi kolektivní pocit.

Blíží se nám také Animefest 2016, kde se nejspíš zase jednou ukážu. Letos po dlouhé době nebudu mít v zinu článek, což mě mrzí, ale takové sepisování článku mi v poslední době kvůli zlobící páteři bohužel trvá... věčnost. (Viz tento blogískový zápisek o věcech, co se udály od Vánoc, protože tak dlouho to píšu. Oujé.) Mé přispění k chodu akce tedy bude tentokrát spočívat pouze v účasti na tvorbě titulků a v komandování Astraka, čímž tedy myslím to, že jsem jeho osobním korektorem a otrokářem. Yay, best job ever!

pátek 19. února 2016

Eigasai 2016, ohňostroje a tělní orgány v Lidlu

Že vydat se na koncert složený z rytmů šakuhači a bubnů taiko nebude nejlepší nápad, mi došlo zhruba ve chvíli, kdy jsme se s Astrakem proplížili několik minut po začátku programu do sálu, ve tmě se usadili, posvlékali přebytečné zimní vrstvy a zaposlouchali se do ohlušujícího lomozu, který otřásal Lucernou snad do základů. Paní pod schody do sálu se nás zmateně ptala, cože tak brzy prcháme, zda se nám koncert nelíbí a smála se nahlas ještě dlouho poté, co jsem přiznala, že vydat se na takovou kulturu s doznívající migrénou nejspíše nebyl nejlepší nápad.

Zavítali jsme tedy alespoň do Mramorového sálu, kde jsme si u stolu Japonské domácí cukrárny zakoupili dvakrát po sobě dango (lahodné), rozhlédli se okolo a vydali se raději na čerstvý vzduch. Takový byl tedy můj veškerý zážitek z letošního Eigasaie, oujé.

Fotky zase jednou mobilem, čili odpudivé. Za to se oku čtenářovu omlouvám.
Díky oblíbeným laskominám snad výstižněji "Mňamorový sál" s různou tvorbou pro laickou veřejnost.
Ohlušující zážitek v podání skupiny Wadaiko yosa-yosa,
jejíž členové se krátce po pořízení fotografie u bubnu srazili.

Čínský nový rok

Na mou návštěvu naší stověžaté metropole zrovna vyšly oslavy čínského nového roku na Výstavišti Holešovice, jak nám daly na vědomí všudypřítomné plakáty, a poskytly nám tak skvělou možnost, jak zaplnit nějakou tu hodinu volného času. U vchodu nás překvapily přísné prověrky, všudypřítomná policie, kontrola tašek i ohledávání. Několik protestujících proti anexi Tibetu stálo před zátarasy a byli monitorováni policií. Při našem odchodu se už buďto odporoučeli sami, nebo byli odporoučeni, jelikož bylo místo prázdné.

V uzavřeném areálu samotném, tedy v prostoru okolo Křižíkovy fontány, nás uvítala poněkud apokalyptická hudba, takže jsme chvíli jen kráčeli a než jsme se rozkoukali, počítali jsme identické stánky s čajem a vytřeštěně přemýšleli, kam jsme to proboha vlezli. Venkovní prostor zdobily ve tmě svítící barevné sochy ve stylu terakotové armády a plátno s promítáním z haly, kde se kromě pódia s jakýmsi probíhajícím programem a občasnými tanci nacházely i nejrůznější stánky s čínskými výrobky a ukázky nejrůznějších tradic pro veřejnost, která si tak mohla vyzkoušet třeba čajový obřad. Prodávané pokrmy nereprezentovaly jen čínskou kuchyni (sortiment stejný jako v jakémkoliv bistru, vzhled taktéž totožný), ale kupodivu i kuchyni českou – u stolečků se tedy mísili lidé s jarními závitky a jedinci s řízky a pivem.


Dorazili jsme i dalšího dne v tříčlenném složení s Eldou. Hlavním bodem celých oslav totiž měl být ohňostroj, který jsem si nechtěla nechat ujít a na který jsem si tedy usmyslela ostatní dotáhnout. Jelikož jsme měli mírné zpoždění, oplocený areál byl (snad z kapacitních důvodů) už uzavřen. Ochranka nás nasměrovala na parkoviště, odkud se měla celá ta podívaná vypouštět.

Díky tomu, že jsme stáli přesně u zátaras a vše se dělo přímo nad našimi hlavami a před očima, měli jsme to ve finále daleko lepší než lidé na poslední chvíli vypuštění z areálu. Podívaná přímo před/pod ohňostrojem se nikdy nedá slovy popsat. Stála jsem celou dobu s otevřenou pusou a snažila se celý ten ohnivý výjev všemi smysly prožít, nasát a navždy si zapamatovat. Když pominu ty chvíle, kdy nás před začátkem dávili okolo stojící kuřáci a znepříjemňovali nám samotnou existenci, byl to naprosto epický a nepopsatelný zážitek. Videa ohňostroje z Youtube hadr. Z dálky to bylo něco úplně jiného, než když na nás z nízkých řízených explozí, které na záznamech nelze ani zahlédnout, dýchalo teplo tak obrovské, že jsme, bláto nebláto, raději popošli o dva metry dozadu.


A na závěr jednu perličku: po návratu do Olomouce jsme se stavili v Lidlu, abychom využili nabídky Asijského týdne a konečně doplnili zásoby. Ponejprv jsme se zarazili nad obaly některých výrobků a následně se královsky pobavili, když nám došlo, jaké dokáže Lidl i po všech těch letech této opakované akce tropit hlouposti. Doplňující slogan "srdce Asie", tedy ono アジアの心 je na totiž polovině obalů uveden správně, pod názvy některých výrobků ovšem stojí アジアの心臓, tedy na první pohled v překladu to samé až na to, že zde se jedná o srdce ve významu myokardu (šinzó). Tak jsme tam tak stáli s údajnými orgány v rukou a přemýšleli, proč se ještě značce Vitasia nikdo za používání překladače veřejně nevysmál a že tedy asi budeme muset být první. Takže tedy: muhahaha!

neděle 13. prosince 2015

O všem a o ničem

Od doby, kdy mě naposledy navštívila bloggerská svatá trojice – tedy možnost, čas a chuť psát – je to už nějaký ten pátek. Hrozné toto, zkusím tedy dohnat, co se dá.

Nákupy a balíčky

Spolu s tím, jak v posledních měsících začínám poznávat život dospělého jedince, zjišťuju, že financí nějak není nazbyt. Sice si stále sem tam něco koupím, primárně teď ale prodávám hromadu věcí, protože jaksi potřebuju redukovat majetek a znásobit peníz. V uplynulých týdnech mi tedy dorazila spousta dlouho očekávaných věcí, konkrétně 1–3 volume mangy Nana, CD + DVD Ageha od japonské skupiny W-inds a dvakrát první tři volume Kareši Kanodžo no Džidžó, všechno ale spolu s několika dalšími věcmi putovalo dál do skupin Otaku burza a Manga a Anime burza na Facebooku dělat radost někomu jinému.
A proč že mám ta čísla Kare Kano dvakrát? Protože Česká pošta a celnice. Prodejce byl už nervózní, když mangy měsíc a půl nikde, a tak mi poslal další. Rovnou přes EMS, bobek. Tato prodělečná zkušenost pro něj byla zjevně traumatizující, protože u všech svých nových aukcí už nastavil poštovné pro ČR na pět set korun. Aktuálně mi tady proto stále jedna hromádka Kare Kano straší a kdyby měl někdo zájem, mohou být tyto tři díly za 300 Kč jeho.


Máme trable s nudlemi. S těmi sobími.

Asijský týden v Lidlu v nedohlednu a nám došly soba nudle. Rozhodli jsme se proto zase jednou pro koupi nějakého obřího balení, ale ouha, narazili jsme. Naposledy jsme si pořídili vynikající nudle značky Sukina – uvařené byly za pár minut a chuť lahodná. Měli jsme už i chutnou sobu od Minatsu, která se sice vaří o něco déle, ale chuťové pohárky také nadchne. Nově zakoupené nudle značky Kabuto nám ale zanechaly pachuť na jazyku. Je to prostě hrůza. Kilo a půl nudlí za tři stovky a při prvním vaření člověk zjistí, že z toho má do minuty rozlámané nudlepidlo, tedy spíše lepivou kaši. Kdyby byla špatná jen konzistence, tak pokrčíme rameny, vezmeme si lžičku nebo brčko a jíme, u těhle nudlí je ale hlavní problém s přesoleností. Když se přidá sójovka nebo tamari, omáčky samy o sobě velmi slané, už to opravdu není k jídlu, ale spíše k odnesení do krmelce zvěři na zimu k olizování.

Plně doporučuju tyhle, pokud na ně v některém z našich asijských obchodů s potravinami narazíte.
Korejské daifuku za 20 Kč, na které jsem po letech zase narazila, ovšem kvůli své přeslazenosti nenadchlo, ...
... to už asi vážně v případě neodbytné chuti raději zainvestovat do těch dražších z JapaShopu.
A třeba při nákupu narazíte i na nějakou fajn knihu.
Tahle kniha, Otogi no Kuni no Jóseitači (の妖精たち aka Víly z pohádkové země) od Lafcadia Hearna, v regálu za cenu spíše symbolickou zaujala přirozeně Astraka, já bych to se svou dvouletou pauzou luštila tak rok. Hearn, v Japonsku známý jako Koizumi Jakumo, se proslavil hlavně svými sbírkami povídek o japonských legendách a strašidlech. Otogi no Kuni no Jóseitači je sbírka několika jeho raných děl, japonských pohádek a bájí. Autor sbírky se pro takový název rozhodl proto, že prý pro Hearna bylo Japonsko taková pohádková země za mořem s obyvateli malými jako víly. Hearnovy povídky lze ale samozřejmě v případě zájmu sehnat i v angličtině.

Vánoční večírek

8. prosince se v olomouckém Jazz Tibet Clubu konal vánoční večírek japonštinářů, tentokrát se nesl v duchu sci-fi. Dlouze jsme s Astrakem zvažovali, zda se tam vydat, jelikož já mám zraněné rameno a Astrak se předchozího dne dozvěděl, že tam nejspíše nebudou profesoři a nedojde proto k vyhlášení překladatelské soutěže, na jejíž výsledky netrpělivě čeká. Nakonec jsme se ale večer stejně v okolí pohybovali, a tak jsme alespoň zašli prohodit pár slov s Velu a ostatními známými.
Letošní novinka, přesunutí místa konání mimo školu, se mi zdá jako skvělé rozhodnutí, klub je rozhodně lepší než Velká učebna. Změna sice znamenala absenci výzdoby, ale zato jsme se dobře nakrmili i napojili, přes hudbu jsme se dobře slyšeli a netonuli jsme ve tmě jako loni ve VU – zkrátka jsme se pěkně pobavili. Co nás ovšem docela zarazilo, byl fakt, že byla porušena letitá tradice pasování prváků W-senseiem, protože z profesorstva zkrátka a dobře nedorazil dočista nikdo. Nápaditého pasování se tedy zhostili pověření studenti, zatímco my jen sledovali krvavé stínové drama za prosvětleným závěsem. Bylo to povedené, ale... je mi prváků líto, že to neměli s takovým tím pomyslným puncem oficiálnosti. Jako by ta půlhodinka někoho zabila, kdyby se na své studenty zastavili podívat, což je ve srovnání s jinými katedrami něco nevídaného. Zůstali jsme asi dvě hodiny, sledovali, co se na pódiu děje za soutěže, pozdravili všechno známé v okruhu několika metrů a spokojeně se vydali domů.


Dárky, dary, dárečky

Kamarádka Bea, stále přebývající v Tianjinu v Číně, mi během svého letního návratu do Česka přivezla nějaké dárečky. Hůlky, čaje, rozkládací drak, kosmetika... zlatý to člověk! Zvláště se těším na masku od Innisfree, kterou si zatím stále šetřím~
Od Křehké Figurky jsem zase dostala velikého připínacího růžového jednorožce ze dřeva z dílny značky Project Bokkaku. Právě mi dochází, jak dlouho jsem sem o těchto věcech nepsala, protože mě takto obdarovala k narozeninám. V červnu. Od stejné značky jsem vlastně už před nějakou dobou od drahého dostala i králičí brož. V květnu. A abych náhodou někdy netrpěla nedostatkem ušáků, pořídila jsem si naprosto švihlé, nepraktické náušnice. Nepraktické proto, že se musí co chvíli kontrolovat, aby se zvíře neotočilo hlavičkou dolů, jak má ve zvyku, a nevypadalo jako králičí mrtvolka, případně aby se nedostalo do náklonu a nehrálo si na králíka opilého. Vlastně k tomu měli možná raději zabalit i vteřinové lepidlo.

Králičí balení plné ušáčků a králičího prstýnku jsem dostala od další kamarádky~
Já snad na lidi působím, jako že si to zasloužím, nebo já nevím.
Králičí brož byla z původní oranžové neohrabaně přelakována na fialovou,
majitelce značky se tímto za takové znásilnění jejího výrobku omlouvám.

Oči na dvou obrazovkách

Chvíle nudy v posledních dnech zabíjím na Astrakově 3DSku s Pokemon Shuffle. Očividně nad ním budu ale sedět ještě víc, protože minulý týden Nintendo vydalo novou hru zdarma – Pokemon Picross. Nejprve jsem si říkala, jaká je to odpudivá hranatě vypadající blbůstka, a nakonec nadšeně luštím. Jedná se o puzzle, konkrétně nonogram s pokemony a jejich speciálními útoky, achievementy, ukecanou profesorkou Tetrou a neznámou cestou plnou vyplňování políček přede mnou. Stejně jako třeba Shuffle nebo každá druhá Facebooková hra je to klasická "čekačka", u které si hráč kouše nehty, kdy už se mu konečně obnoví energie, a Nintendo si mne ruce nad výdělky díky nedočkavcům, kteří už napětí nevydrželi a herní měnu si dokoupili za skutečné peníze. Prozatím se mi to zdá jako skvělý oddych mezi denními povinnostmi a prima rozcvička pro mozek, časem se však hra možná ukáže být pro mě jakožto neplatiče frustrující, protože to očividně chce zhruba rok denního hraní, pokud chce člověk vše odemknout bez použití kreditky.

Hraje někdo Shuffle? V tomto Safari eventu se mi hned první den podařilo s obyčejným pokeballem chytit Phione, která má 1 % šanci na výskyt, a prostě se tím musím pochlubit!

 
 

Nákupní deníček Copyright © 2014 Design by Ely